Koncem 50. let se osmnáctiletá Marie Vondráčková (dnes Andělová) dozvěděla, že je židovská dívka a že její rodiče Václav a Anastázie nejsou její pokrevní příbuzní. Vondráčkovi se jí ujali, když jí byl rok. Evě Doleželové rozené Tejčkové bylo dvanáct let, když zjistila, že její matku odvezlo gestapo. Vzpomínky obou žen, které válku přežily jako židovské děti v úkrytu, patří do Příběhů 20. století.

Není jasné, kdy a kde se Marie Andělová narodila. Z vyprávění ví, že na počátku měla příjmení Sutowská. Přišla na svět v polské Varšavě nebo na Volyni anebo také na jiném místě.

Marie Andělová v roce 2015 (foto: Post Bellum)

Sourozence zřejmě neměla. Datum narození jí později vybrali adoptivní rodiče: 4. listopadu 1941, kdy slaví svátek Karel – tak se jmenoval její otec pan Sutowský, maminka byla Amélie.

Karel podle všeho pracoval jako obchodní příručí ve Varšavě, byl polský Žid (to spíš) či Polák. Amélie snad pocházela z bohaté židovské varšavské rodiny, které patřil obchod s textilem a několik činžáků.

Na podzim roku 1939 obsadili Němci a Sověti Polsko. Sutowští utíkali před nacisty na východ, buď ještě před tím, než se Marie narodila, nebo krátce poté. Přišli na Volyň, do vesnice Novostavce, kde jim poskytla přístřeší česká rodina Vondráčkových. Po první velké válce patřila západní Volyň Polsku, ale v důsledku paktu Ribbentrop-Molotov ji zabral Sovětský svaz. Mariin otec jezdil prý tehdy prodávat oblečení po domech v Rovně a okolí.

V létě 1941 vpadla na Volyň armáda nacistického Německa a Karel Sutowský byl zatčen. Jeho žena Amélie se rozhodla, že ho půjde zachránit a požádala manžele Vondráčkovy, aby se postarali o Marii, pokud se nevrátí. „Rodiče Sutowští prý měli zlato a šperky, s tím utíkali, aby měli z čeho žít, tak to všechno vzala a chtěla manžela vykoupit. Bohužel tam zůstala taky,“ říká o matce Marie Andělová. Sutowští zahynuli, neznámo kdy a jak.

Válka v úkrytu ze dřeva

Anastázie a Václav Vondráčkovi měli tehdy v Novostavcích hospodářství a dvě děti, třináctiletého Miroslava a jedenáctiletou Emílii. Ve vesnici se vědělo, že mají doma také židovskou holčičku, ale nikdo je neudal. Marie vyrůstala v Novostavcích jako Vondráčková:

„Maminka a tatínek Vondráčkovi byli slušní a inteligentní lidé. Od nich se nedalo čekat, že by se zachovali špatně.“

Václav Vondráček v čs. sboru (Foto: Post Bellum)

Počátkem roku 1944 osvobodila Volyň sovětská armáda. Čeští muži pak vstupovali do prvního čs. armádního sboru. V březnu 1944 se v Rovně nechal zapsat také osmatřicetiletý Václav Vondráček. Manželka Anastázie se synem Miroslavem přijela za ním, Miroslava zasáhla nešťastnou náhodou střepina granátu a zemřel. „Měl mě prý moc rád,“ říká Marie: „Zůstala jim jen dcera – no a potom já.“

Václav Vondráček bojoval v 1. čs. armádním sboru do konce války, jeho žena zůstala na Volyni s dětmi sama. Měla strach z ukrajinských ozbrojenců, kteří zabíjeli Židy a terorizovali i ostatní obyvatele, v Novostavcích zabili několik lidí, mezi nimi i manželku starosty Karla Kašpara. Anastázie Vondráčková proto přečkávala s Marií a Emílií noci v úkrytu:

„Měly jsme do čtverce vyrovnané dřevo. Maminka říkala, že dovnitř nanosila peřiny a v tom dřevě jsme spaly.“ Nakonec kvůli narůstajícímu násilí odešla s dětmi do Zdolbunova, kde se ukryla v domě místního lékaře: „Vyprávěla, že se tam například stalo, že vzali malé dítě, chytli je za nohy a zabili. Určitě mi zachránila život.“

„Trošku to se mnou zamávalo“

V roce 1945 se Václav Vondráček usadil ve Vykýřovicích na Šumpersku, ve statku po německé rodině, deportované do Německa. Nejdříve za ním přijela dcera Emílie a v roce 1947 (během oficiální repatriace volyňských Čechů) i Marie a Anastázie:

„,Tatínku‘ jsem poprvé řekla, když jsme přijeli do Vikýřovic na nádraží. To už si pamatuju, že přijel na kole a měl na sobě vojenskou uniformu.“ Manželé Vondráčkovi ve Vykýřovicích hospodařili, ale po komunistickém převratu jim stát sebral polnosti a od té doby pracovali v družstvu.

Marie chodila do školy v Petrově nad Desnou a pak na gymnázium v Šumperku. V rozhovoru pro Paměť národa vzpomíná:

„Když mi bylo osmnáct nebo možná o něco víc, zlobila jsem a maminka mi řekla, že slíbila mojí mamince, že se o mě bude dobře starat a vychová ze mě slušného člověka – a že já teď takhle zlobím. Tak jsem se dozvěděla, že jsem se narodila někomu jinému. Do té doby mi to občas někdo naznačoval, ale já tomu nevěřila, protože jsem měla milující rodiče a neměla jsem vůbec žádný důvod myslet si, že nejsou moji, že já nejsem jejich. (…)  Začala jsem pak blbnout, se svým prvním mužem. Ne, že bych utekla z domu, ale uchýlila jsem se jinam. Že bych se rodičům nějak odcizila, to taky ne, ale trošku to se mnou zamávalo.“

MAPA ČESKÉ JUSTICE od HlídacíPes.org

ZEMAN útočí na nezávislost soudů. Je justice připravená na podobné ataky?

Marie se brzy rozvedla a znovu šťastně vdala, za Rostislava Anděla. O rodičích Sutowských se toho moc nedozvěděla, navštívila však v Liberci někdejšího obchodního partnera svého otce, který jí toho prý „moc neřekl“. Na úřadech ji také odbyli, měla své starosti, pečovala o děti.

„Mamince Vondráčkové nebylo moc po chuti, že zjišťuji své kořeny. Ne, že by mi nadávala, ale prostě jsem vycítila, že se jí to nelíbí. Tak jsem s tím skončila. Nakonec, dali mi rodinu, dali mi lásku. Co jsem chtěla víc?,“ říká k hledání své rodiny.

I její syn pokrevní příbuzné hledal – a našel, jednou je spolu s ním navštívila. Přijali ji prý vlídně, ale nevzpomíná si, kde to bylo a není s nimi ve styku. Všechno je to už dávno a pryč.

Zůstala jen mašle z maminčiných šatů

Eva Doleželová se narodila jako Tejčková 18. června 1932 v Ostravě do česko-židovského manželství. Otec František studoval Vysokou školu báňskou v Příbrami, kde potkal Zdenu Edelsteinovou.

„Vzali se v roce 1926. Otec pak dostal práci na Dole Honegger v Karviné, tam se narodil můj bratr Vladimír a po něm já. Žili jsme pěkně až do roku 1938.“ Po mnichovské dohodě zabrali Karvinou Poláci: „Přinutili nás odejít. Tatínek odvezl mě a bratra ke strýci a tetě do Kunčic – a celý náš veliký sedmipokojový byt musel během čtyřiadvaceti hodin vystěhovat.“

Eva Tejčková (Foto: Post Bellum)

František Tejček sehnal bydlení v centru Ostravy a jako báňský inženýr získal místo na Dole Ludvík. Po německé okupaci chránilo před antisemitskou perzekucí jeho židovskou ženu a jeho děti tzv. smíšené manželství, rodiče také v roce 1939 nechali Vladimíra a Evu pokřtít. Eva vzpomíná:

„Neměla jsem pocit nouze. Všichni tam měli velké zahrady a i za války se smělo chovat drobné zvířectvo, třeba králíci a tak. Blízko nás ale bydlel člověk, který se jmenoval Budínský. Teprve později jsme zjistili, že to byl udavač. Asi Němec, přesně nevím. Udal i naši maminku. To už bylo v průběhu války, skoro ke konci. Jako záminka posloužilo, že maminka údajně pobírala normální potravinové lístky místo horších lístků židovských, označených JUDE.“

Jednoho červencového dne v roce 1943 zastavilo před domem Tčkových auto a gestapo odvezlo Zdenu Tejčkovou, rozenou Edelsteinovou, do ostravské věznice. Byla doma sama, na podlaze v koupelně po ní zůstala jen mašle z šatů.

František za ní chodil do vězení, nosil jí jídlo a teplé prádlo, snažil se zajistit její propuštění, o čemž svědčí četné dopisy přátelům: „Nepsal jsem proto, že jsem měl dosti běhání do Ostravy, abych zásoboval Zdenu jídlem. Byl jsem pak 12. t. m. V Brně s protekčním doprovodem, ale ničeho jsme nedocílili. Ubohá malá máma, co vše musí vytrpět.“

V ostravské věznici zůstala Zdena Tejčková několik týdnů, pak ji odvezli do Osvětimi. František Tejček píše přátelům v jednom z dalších listů: „Měl jsem to již dosti pěkně zaběháno, když tu jako blesk přišla zpráva, že 1. listopadu odvezli Zdenu do Oswiecima. Toho dne v devět hodin dopoledne přijali ode mě v kanceláři věznice pěkný balík s jídlem a večer byla zvláštním poslem jako jediná odeslána. Všichni jsme naopak čekali, že bude propuštěna, a zatím tohle.“

František neměl tušení, co se v Osvětimi děje – a psal: „Zkrátka chtějí ničit člověka a rodinu. Ale to se jim nepodaří. Mluvil jsem se Zdenou (…) 11. října a prosil jsem ji, aby byla za všech okolností statečná a vrátila se mi a rodině zdráva zpět. Zdena je více drobná, ale je houževnatá. Též nebývala nikdy nemocna a myslím, že překoná všechna ta utrpení a bídu. (…) Čekám již netrpělivě na prosinec, zdali napíše. Sbírám informace o tom místě. Vím tolik, že pracují ženy jednak na poli (to snad nyní odpadá) a hlavně v továrnách na gumu a benzin. Dostávají též určité množství chleba týdně. (…) Ani nevíte, jak mi zde schází. Hlavně jak dětem schází to mateřské vedení a péče.“ej

V prosinci 1943 prožili Tejčkovi první Vánoce bez „mamičky“. Dne 27. prosince zemřela Zdena v Osvětimi na údajnou slabost srdce, což František oznámil jen nejbližším přátelům. Evě o matčině smrti dlouho neřekl nic: „Takový dobrák, taková hodná a starostlivá máma, a přece ji zničili. Evička ještě nic neví – nemám odvahu říct jí to – a Vláďa (…) je nešťasten. Jsme všichni nešťastni, až do smrti.“

Hlavně ať se nikdo nevyptává

Vladimír Tejček byl poté odveden do pracovního tábora. Ve strachu, že přijde i o dceru, rozhodl se Evu ukrývat, nejdřív u své sestry a jejího muže (manželé Martinákovi) v Ostravě-Kunčicích, pak ji strýc odvezl k matčině sestřenici (manželé Pokorní) do Prahy-Dejvic a nakonec k dalším příbuzným či známým do Slaného.

Eva vzpomíná, že žila ve starém a tmavém domě, kde se bála. Starali se o ni dobře, ale nepouštěli ji ven a už vůbec ne do školy, neměla přijít do styku s nikým, kdo by se vyptával. Ve Slaném zůstala až do osvobození. Její bratr Vladimír nacismus přežil, v roce 1945 z pracovního tábora s několika kamarády utekl.

Pak žili všichni znovu v Ostravě-Radvanicích, ale protože byl František Tejček na výchovu dcery sám, poslal Evu nejdřív do Měšic u Prahy, do zámeckého internátu pro výchovu a vzdělávání dívek. Po roce byl zámek uzavřen a Eva šla na vychování do kláštera ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde ji otec navštěvoval jednou týdně, vždy v neděli.

Po roce 1948 byl František Tejček vyhozen ze zaměstnání (odmítl vstoupit do KSČ), jeho děti již nesměly studovat. Bratr Vladimír emigroval, nejdřív do Mnichova a pak do Austrálie a Eva s ním na dlouho ztratila kontakt. Pracovala jako sekretářka na Dole Šverma, vdala se za Antonína Doležela, narodil se jí syn, kterého pojmenovala po bratrovi.

Bývalý vrchní báňský měřič z Dolu Ludvík v Radvanicích Jan Budínský, který zřejmě udal Zdenu Tejčkovou, byl 31. ledna 1946 odsouzen k trestu smrti a popraven. Udal i několik svých českých spolupracovníků, z nichž někteří zahynuli v koncentrácích.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.