Byla neděle 31. května roku 1970 a v dalekém Peru se odehrálo pro běžného člověka nepředstavitelné neštěstí – zemětřesení, při němž zahynulo nejméně 70 000 osob. Tragicky se dotklo i čtrnácti českých horolezců z expedice Peru 70.

Otřesy začaly v 15:23. Zprvu se zdálo, že půjde o jedno z mnoha zemětřesení, která jsou způsobovaná oceánským příkopem táhnoucím se podél peruánského pobřeží. Jenže tentokrát dosáhlo síly 7,9 Richterovy stupnice.

Trvalo asi 45 sekund. Epicentrum se nacházelo 56 km pod povrchem (uvádí se i 43 km), 35 km západně od přístavu Chimbote. Zasažená oblast zahrnovala území táhnoucí se 450 km podél pobřeží do hloubky 250 km od pobřeží, přes 80 000 km².

Nejvíce postižen byl region Ancash, zejména údolí Callejon de Huaylas (Huaylská ulička) vklíněné mezi Černé Kordilléry vysoké čtyři až pět tisíc metrů a Bílé Kordilléry s výškou až 6700 metrů. Údolí, jímž protéká řeka Santa, je dlouhé zhruba 150 km. Otřesy byly patrné v Ekvádoru a v západní a střední Brazílii.

Šlo o jednu z největších přírodních katastrof posledních staletí.

Led silný sto metrů, dlouhý dva kilometry

Zemětřesení mělo tři smutné symboly: město Yungay stržené masou bahna, kamení a ledu, české horolezce zavalené ledem a kamením a město Huaraz ocitnuvší se v rozvalinách.

Hlavním symbolem událostí se stalo město Yungay, které bylo zcela smeteno lavinou uvolněnou ze severního vrcholu Huascaránu (6652 m) a přestalo existovat. Přibližně 18 000 osob zde přišlo o život v směsici kamení, ledu a bahna – španělštinou řečeno v aluviónu. Prameny uvádějí číslo 15 000 až 20 000.

Aluvión rozdrtil i vesnici Ranrahircu – smrt zde našlo až 4000 obyvatel. Celkem hmota zahubila nejméně 20 000 obyvatel. Objem laviny se odhaduje na 80 milionů m³. Mrak prachu z laviny se ocitl až ve výšce přes 5000 metrů.

Příval kamení a ledu zavalil na úpatí severního Huascaránu (jižní vrchol Huascaránu je vysoký 6768 m, jde o nejvyšší horu Peru) ve výšce 3850 metrů u jezera Llanganuco i československou horolezeckou expedici Peru 70. Nevyvázl ani jeden z členů výpravy.

Město Huaraz, vzdálené pár desítek kilometrů od Yungay, se ocitlo vlivem otřesů v rozvalinách. Zemřelo zde přibližně 16 000 obyvatel.

Nešlo však jen o Yungay, Huaraz a naší expedici. Další desítky tisíc mrtvých zůstaly v ruinách stovek městeček a vesnic. Celkem pohřbily rozbořené domy nejméně 50 000 Peruánců.

Podtrženo a sečteno: obětmi bylo nejméně 70 000 Peruánců, z toho 50 000 v rozbořených domech, nejméně 20 000 pod aluviónem. České oběti: celá expedice, 14 horolezců pod lavinou.

Zranění: přibližně 140 000 obyvatel. Bez přístřeší zůstalo půl milionu osob.

Materiální škody: 200 000 budov zničených, zdevastovaná infrastruktura – tedy elektrické vedení, vodovody, kanalizace, komunikace, mosty, průmysl.

Z řečeného je jasné, že objem laviny byl enormní. Ze severního vrcholu Huascaránu se odtrhla téměř sto metrů silná vrcholová vrstva ledu délky takřka dvou kilometrů. Po pádu do kilometrové západní stěny smetla dole další ledovce, morény, zeminu.

Vlivem víření vznikalo teplo, led se rozpouštěl a vznikal aluvión – naplavenina. Údolí, jímž se řítila, se záhy zúžilo, pročež došlo k jeho vzedmutí a vrchní část přeletěla boční hřeben. Za ním stálo právě město Yungay – 18 000 obyvatel bylo odsouzeno k smrti.

Hlavní větev smrtící masy pokračovala dál údolím a zničila již uvedenou vesnici Ranrahircu s cca 4000 obyvateli (vesnice byla zdevastovaná aluviónem již v roce 1962). Vzdálenost Huascaránu od Ranrahircy je 15 km, klesání 4100 metrů. Lavina vesnici zasáhla za dvě až čtyři minuty.

Kromě základního proudu zkázy rozděleného na ranrahirskou a yungayskou větev však vzniklo i třetí smrtící rameno. Část vrcholového ledovce spadla do severní stěny k táboru naší expedice. Tato třetí část laviny byla dlouhá necelé čtyři kilometry, výškový rozdíl byl téměř 3000 metrů. Zával měl v místě tábora šířku skoro tři čtvrtě kilometru.

Expedice Peru 1970, smolná série

Už třináct dní před zemětřesením přišla první tragédie. Zabil se první z horolezců, špičkový lezec Ivan Bortel, jediný Slovák ve výpravě. Nešťastně uklouzl v jednoduchém terénu na stezce v místě, kudy tekl potůček a spadl do téměř třicetimetrové hlubiny.

Kvůli jeho smrti se výprava rozhodla omezit program. Z plánovaných až devíti výstupů, z nichž některé měly být prvovýstupy v extrémně těžkých terénech, zůstalo jen jednoduché aklimatizační Pisco (5765 m) a jižní vrchol Huascaránu.

Pro jeho zdolání se však museli přesunout jinam. Právě kvůli odjezdu se všichni sešli 31. května 1970 v základním táboře, kde čekali na nákladní automobil. Na expedicích se soustředí v „bejzkempu“ všichni horolezci pohromadě pouze na začátku a na konci expedice.

Expedice se potýkala s potížemi a se smůlou od začátku. Nejprve jim režim zakázal odjet na již připravenou expedici na Aljašku, na Mount McKinley. Mělo jít o akci libereckých horolezců doplněnou o dva lezce z Prahy. Místo Aljašky tedy přišly Andy.

Tam po různých změnách v obsazení odjela patnáctičlenná výprava, v níž bylo osm libereckých lezců. Několika členům výpravy komunisti zakázali vycestovat.

Loď Hornbelt dopravující expediční materiál se opozdila, do hor výprava vyrazila o cca osm dní později.

Základní tábor měl podle původního plánu stát o kilometr dál, až za horním jezerem Llanganuco, nicméně na doporučení místních horolezců si naši chlapi zřídili základnu před jezerem právě v místech, kam později dopadla lavina. Zachránili tím život japonské expedici, která přijela pár dní po nich a musela se usídlit tam, kde měli původně dlít naši.

Nakonec je zde ona nešťastná smrt Ivana Bortela, která stála za změnou plánů a za shromážděním výpravy 31. května právě na jenom místě. Při tryzně za Ivana v Yungay mimochodem místní lidé našim horolezcům radili, ať raději odejdou, že smrt je varováním.

Neštěstí otřáslo celým světem. Vedle Peru se předmětem hlavních zpráv v mnoha zemích stalo i Československo. Existuje však jeden rozměr, který se do titulků, článků a vysílání nevešel: rodiny horolezců. O nich bude pokračování tohoto textu.

Neštěstí pod Huascaránem jsem spolu s Jirkou Hladíkem věnoval v roce 1995 knihu „Huascarán, cesta končí, cesta začíná“ a v roce 1999 knihu „Huascarán, život v údolí krásy a hrozby“.

První se věnuje právě rodinám horolezců a jejich pouti po zániku expedice, výpravu samotnou jsme zobrazili na pozadí dopisů a vzpomínek žen.

Druhá kniha se dívá na neštěstí očima Indiánů, zachycuje také jejich život v devadesátých letech. Letos na podzim vyjde k padesátému výročí kniha třetí – „Huascarán, zastavení po padesáti letech“.