„Narazil-li jsem na národního socialistu, tak mi ‚podrážel‘ nohy proto, že jsem byl ve východní armádě v SSSR. Naopak zase, setkal-li jsem se s komunistou, tak mi vyčítal přímo nebo nepřímo, že jsem byl v západní armádě. Vzbuzovalo to ve mně zatrpklost…,“ popisoval po válce Vlastimil Grygera. Ve srovnání s řadou válečných veteránů ze Západu dopadl ještě velmi dobře. Ono rozdvojení, když jako jeden z mála sloužil na východě i na západě, mu ovšem celkově nic moc dobrého nepřineslo.

Výjimečný příběh Vlastimila Grygery podepřený jeho vlastními zápisky z válečných dobrodružství a rodinnými vzpomínkami sestavil jeho vnuk Filip Grygera. Níže v textu si můžete projít i obsáhlou fotogalerii ze života Vlastimila Grygery.

Psal se leden roku 1940, na jihovýchodní Moravě ležely spousty sněhu. Můj dědeček zvaný Vlastik se spolu s kamarádem Martinem Obdržálkem chystal k útěku přes hranice. Oba byli vojáky a lokálními veliteli v odbojové skupině Obrana národa na Uherskohradišťsku. V té době začalo kolem zdejší sítě odbojářů po prozrazení stahovat smyčku gestapo. Vlastikovi s Martinem hrozilo zatčení a smrt, proto se rozhodli uprchnout a dostat se k československé armádě v zahraničí.

Kvůli metrovým závějím cestu dvakrát odložili, na potřetí už to vyšlo. „Loučení bylo těžké. Při pohledu na plačící matku a otce se svíralo u srdce. Maminka mne zrazovala až do poslední chvíle. Ale pak, když jsem se jí zeptal, zda mne bude raději vidět nebo nevidět umučeného gestapem, nebo mít to vědomí, že jsem padl na poli cti a slávy pro osvobození vlasti, když při tomto riziku jest též naděje vrátiti se zpět, tu se na mne tak divně podívala a řekla – běž tedy synku! Šel jsem,“ napsal ve své patetické vzpomínce dědeček.

Útěk s podáním ruky od gestapáka

Z východomoravských Sušic zamířili pěšky do Uherského Hradiště za Antonínem Zerzáněm, taxíkářem a autodopravcem, který byl také v Obraně národa. Mladíky však neznal, proto jim z počátku nevěřil.

„Byl právě v garáži, snažil se rozehřát zamrzlý motor auta. Podíval se na nás nějak podezřívavě a o práci v odboji nebo nějakém vození chlapců na Slovenské hranice nechtěl nic znát. Dalo to chlebíčka přesvědčit ho, že nejsme špicli, že chceme ven a že jest nám namále. Konečně se napětí v jeho obličeji uvolnilo a kápl božskou. Tak že prý jo, v jednu hodinu že prý vyrazíme,“ vzpomínal Vlastik.

Nasedli do taxíku a projížděli Uherským Hradištěm. Vtom jim řidič sdělil, že míří k bytu velitele gestapa. Dost jim zatrnulo, než jim vysvětlil, že vozí gestapáky a tak od nich získává zprávy.

„Zastavili jsme před finančním ředitelstvím, pan Zerzáň zahoukal a ejhle, vyšel ‚mocipán‘. Byli jsme dokonce jemu představeni falešnými jmény, podal nám ruku každému a byl jako máslo. A pak se jelo,“ zapsal si dědeček stresující zážitek.

Dnes, nebo nikdy

Cesta byla špatná, ale dostali se na místo určení, asi kilometr před vesnici Strání na úpatí Bílých Karpat, v níž měli kontaktovat hospodského. Před hospodou je však čekal další úlek – parkovala tam limuzína gestapa, kterou před tím viděli v Uherském Hradišti. Když už seděli v hospodě, pět členů gestapa si tam přišlo pro lyže. Na odbojáře se podívali, ale nic neřekli a odešli. Kamarádi si opět oddechli.

Jakmile padla tma a lokál se vyprázdnil, hospodský je zavedl ke spolehlivému převaděči přes hranice, silnému mladému horalovi. V doškové chalupě jeho rodiny dostali večeři, ale pak se dozvěděli špatné zprávy. Do oblasti prý přijelo 300 gestapáků a 400 německých pohraničníků se psy a za poslední dva dny chytili asi deset lidí. Mladík proto cestu ten večer považoval za nemožnou.

Vlastikovi však nutkání říkalo: dnes, nebo nikdy. Pod svícnem je přeci největší tma. A podařilo se mu přesvědčit i své kumpány.

Proto se v devět hodin večer i přes riziko rozhodli vyrazit. „Vybrali jsme si nejneschůdnější cestu. Hromady sněhu bránily v rychlé chůzi a také teplé oblečení a zimáky nedovolovaly rychlý pohyb. Již jen 500 metrů a budeme na Slovensku. Ale těch 500 metrů trvalo věčnost. Nebylo lehké slézti příkrý kopec. Mně se dařilo jakž takž, poněvadž jsem měl okované horské boty, ale moji spoluchodci, ač měli boty dobré, přece nemohli do kopce tak jako já. Vždy jeden krok dopředu a dva zpátky. Asi po hodině námahy jsme se konečně vyškrabali nahoru,“ zní dědovy zápisky.

Roli v rozdílu ve zdolávání svahu mohla hrát i tělesná konstituce. Zatímco můj děda byl hubené atletické postavy, podle vzpomínek armádního generála Sedláčka, nahraných pro Paměť národa, byl Martin Obdržálek statný „stokilový chlap“.

Smolné míjení s bratrem

Hranici vyznačoval široký průsek lesem. Vlastika s Martinem nijak nepotěšila informace od průvodce, že každých pět minut projíždí úsekem hlídka na lyžích a se psy. „Podívali jsme se vlevo a vpravo, nikde nebylo nic, tak hup na druhou stranu. A rychle pryč. Čím dále, tím lépe. Ale řeknu upřímně, kdyby někdo na nás na tom kopci huknul, tak bychom sedli na zadek a možná i salutovali,“ přiznal dědeček.

Nakonec v pořádku dorazili do slovenských Bzinců a zastavili se u průvodcova kamaráda. Pozval je domů a měli opět velké štěstí – právě bylo po zabijačce. Dostali tedy dobře najíst a napít. Důležitá vzpruha po překonání hřebene u Velké Javořiny a před další dobrodružnou cestou.

Když sehnali nějaké peníze a dostali se do Nového Mesta nad Váhom, Vlastik poslal telegram o útěku bratru Oldřichovi do továrny v Povážské Bystrici, kde pracoval. Chtěl ho varovat, protože Oldřich byl také člen Obrany národa. Telegram však přišel v sobotu a Oldřich přitom v pátek vyrazil na víkend za rodiči na Moravu.

„Byl jsem v Považské Bystrici nastoupený do rychlíku směrem na Trenčín. Současně Vlastik s Martinem přijeli od Trenčína, vystoupili před stanicí a šli kolem našeho rychlíku od Žiliny. Ještě prý na mě volali, ale já jsem to nemohl vědět, prý jsem nereagoval,“ napsal později Oldřich v dopise mojí babičce.

Tak se minuli a Oldřichovi to přineslo smůlu. O jejich útěku se dozvěděl až doma. A když se v pondělí vrátil do práce, čekal ho okamžitý vyhazov. Agilní vrátný totiž telegram mezitím předal slovenské státní bezpečnosti. Vlastik s Martinem přitom pokračovali dál na svou náročnou pětiletou cestu.

Prohlédněte si fotogalerii ze života Vlastimila Grygery

PŘES BEJRÚT NA ZÁPAD

Kočovníkem od dětství

Vlastik se narodil v roce 1915 v Ostrožském Předměstí v chudé učitelské rodině. Měl tři bratry a sestru, ze sourozenců byl věkově přesně uprostřed. Kvůli otcově snaze zajistit rodině lepší živobytí a jeho radikálním politickým názorům se museli často stěhovat.

Otec Ludvík byl spoluzakladatel buňky komunistické strany a vystoupil z římskokatolické církve, což mu v silně katolické oblasti dělalo potíže. Do obecné a měšťanské školy proto Vlastik chodil téměř každý rok v jiné obci. Právě to ho však možná zocelilo a připravilo na pozdější válečné putování.

Otec později pod tlakem komunistickou stranu opustil a stal se sociálním demokratem. Z Vlastika chtěl mít učitele, stejně jako z jeho dvou starších bratrů. On se však rozhodl pro obchodní akademii v Uherském Hradišti.

Doma se často vedly politické debaty. Vlastik jim jako dítě nerozuměl, ale pod jejich vlivem se z něj stal velký rusofil. Při volbě jazyků na obchodní akademii si proto zvolil ruštinu. To ještě netušil, k jaké příležitosti se mu jednou bude hodit.

Od dragounů do podzemního odboje

Po maturitě v roce 1935 Vlastik nastoupil k firmě Baťa ve Zlíně jako čistič bot. Dělal pak v osobním oddělení prodejen, prodavače a pedikéra, později v reklamním oddělení a v Baťově tiskárně. V říjnu 1937 musel kariéru přerušit, protože mu začala povinná vojenská služba. A ta otevřela zásadní kapitolu v jeho životě.

Do armády nastoupil u desátého dragounského pluku v zakarpatském Mukačevě. V roce 1938 zažil mobilizaci a okupace roku 1939 ho zastihla v Prešově na Slovensku v hodnosti četaře aspiranta. Po vyhlášení Slovenského štátu zažil „vyhazov“, jak to sám označil, od tamější fašistické vlády a armáda ho přesunula do Olomouce.

Když mu po roce a půl končila základní vojenská služba, zůstal v uniformě a po likvidaci československé armády Němci přešel do odbojové organizace Obrana národa, která se tehdy rodila.

Stal se velitelem okrsku zahrnujícího několik vesnic na Uherskohradišťsku. Aktivit Obrany národa se účastnili také otec Ludvík a nejmladší bratr Oldřich. Z počátku tato podzemní organizace vytvářela velkou teritoriální síť a plánovala povstání. Němci ji ale brzy začali odhalovat a ničit. Tak došlo i na oblast Uherskohradišťska, kde gestapo Obranu národa zlikvidovalo ve dvou vlnách v letech 1940 a 1941.

Ilegálem na balkánské cestě

Vlastik s Martinem tedy odešli právě včas a rozhodli se raději „se zbraní v ruce zúčastnit osvobození naší vlasti“. Zřejmě velkou část války strávili spolu, ale protože většina zápisků mluví jen o Vlastikovi, věnujme se ve vyprávění pouze jemu.

Po útěku přes hranice dědeček prošel ilegálně Slovenskem a dostal se do Maďarska. Tam strávil tři dny ve vězení za ilegální přechod hranic, načež ho úřady spolu s jinými uprchlíky předaly na francouzský konzulát v Budapešti.

Odtud opět nelegálně pokračoval pěšky do Jugoslávie a v srbské Subotici ho čekalo další vězení na 48 hodin ze stejných důvodů jako prve. Následoval převoz do Českého domu v Bělehradě. Tam se Vlastik přidal k dalším asi 220 uprchlým Čechoslovákům, kteří na falešný francouzský hromadný pas vycestovali přes Řecko, Turecko a Sýrii do Bejrútu v dnešním Libanonu. Tím dědeček zdolal takzvanou balkánskou cestu.

V Agde mezi komáry a potulnými psy

Byl březen 1940 a Vlastik v Bejrútu dobrovolně vstoupil do francouzské cizinecké legie. Podepsal smlouvu na pět let, aby se mohl dostat do vznikající československé armády ve Francii. To se mu podařilo, nákladní lodí se spolu s dalšími kolegy přeplavil do Marseille. A 27. března, zhruba dva měsíce po svém útěku, se dostal až do tábora v přímořském francouzském městě Agde, kde se československé jednotky shromažďovaly.

Stejně jako jiní však musel být rozčarovaný. V Agde, v bývalém koncentračním táboře pro španělské republikánské vojáky, sloužil jako vojín i spisovatel Jiří Mucha, syn slavného malíře Alfonse. Zdejší těžké poměry popsal v knize Podivné lásky, kterou jsem našel v babiččině pozůstalosti. Na jedné z fotografií v knize je dokonce Vlastik zachycený, a je možné, že se s autorem znali.

Podle Muchových vzpomínek táborem vanul ostrý severák, který zvedal mračna prachu a zanášel je vojákům do jídla. V okolí byly bažiny a v táboře stále zespodu prosakovala mořská voda, v níž se líhla mračna komárů. Běžní vojáci žili v bídě spolu s potulnými psy. Fasovali boty bez podrážek, kabáty bez knoflíků, pošťácké čepice a těžké pušky z počátku století.

K tomu „museli snášet šikanování arogantních, dobře placených důstojníků ve vyleštěných holinkách. Možná že tak vypadala předválečná vojna, protože to nikoho zvlášť neudivovalo. Tiše nenáviděli své nadřízené a ti zase pohrdali jimi,“ napsal Jiří Mucha.

Příchozím se proto rychle rozplývaly romantické představy o vojácích-osvoboditelích, jimiž se chtěli stát při útěku z domova. Přesto poměry snášeli a zůstávali. Láska k vlasti a chuť za ni bojovat byly silnější než pocit nepohody.

Do Anglie svatební lodí egyptského krále

V Agde Vlastika nadřízení přidělili do jednotky SPO – Smíšeného předzvědného oddílu se základnou v městečku La Palme. Jeho francouzský pobyt však netrval dlouho. V červnu 1940 Francie padla a tamější armáda se začala hroutit. Z československých jednotek část lidí odešla – hlavně ti, kteří už před tím žili ve Francii a měli zde rodiny. Zbytek musel ustoupit do přístavu Séte.

Odtud vojáky postupně odvážely lodě do Anglie. Vlastik se dostal pryč až s poslední skupinou uprchlíků. Jeho jednotku zachránila anglická válečná torpédová loď a v Gibraltaru pak dědeček přestoupil na loď Mohamed Ali El Kebir.

Nebylo to ledajaké plavidlo. Původně britský parník po své výrobě ve 20. letech pendloval Panamským průplavem mezi chilským Valparaisem a New Yorkem. Před válkou ho zakoupila jedna egyptská společnost a přejmenovala ji po bývalém egyptském panovníkovi. A roku 1938 posloužila i jako loď pro svatební líbánky egyptskému králi Faroukovi.

V březnu 1940 ji však zabavili Britové a dali jí mnohem prozaičtější určení – vyčlenili ji pro přepravu vojáků. Tentokrát převezla skupinu zbídačených Čechoslováků do Liverpoolu. A dědeček měl opět obrovské štěstí. Loď vysadila vojáky v Anglii 7. července, ale přesně měsíc nato ji u pobřeží Irska potopila německá ponorka U-38, se ztrátou téměř stovky lidí.

ČTYŘI ANGLICKÉ ROKY

Rozbroje v československých řadách

Britové Čechoslovákům pro první tábor vyčlenili plochy rozlehlého parku u zámku Cholmondeley nedaleko Liverpoolu. Bylo to polní ležení, vojáci bydleli ve stanech a myli se pod širou oblohou. Jak si děda poznamenal do fotoalba, bylo tam „krásně v létě, ale ne moc hezky na podzim – nejlepší způsob, jak získat reumathismus“. Nejspíš netušil, že tím předpovídá svou nepříjemnou poválečnou budoucnost.

Vojáci, kterých byly asi čtyři tisíce, v Cholmondeley strávili několik měsíců. Vlastik, nadále člen jednotky SPO, se tu účastnil výcviku. Zapojil se také do společenských aktivit skupiny několika desítek mužů z jeho rodného moravského Slovácka, kteří se v táboře starali i o muziku.

Po porážce ve Francii však československá armáda i zde zažívala nepříliš šťastné chvíle, což mělo původ už v popisovaných poměrech ve Francii. Mezi vojáky se vyčlenila skupina asi 500 vzbouřenců – komunistů a bývalých členů mezinárodních jednotek ze španělské občanské války.

Byli nespokojení s velením při bojích ve Francii i s politickým zastoupením v exilové vládě. Prezident Beneš do tábora osobně přijel i se svou chotí Hanou a snažil se situaci uklidnit. To se mu však nepovedlo, vzbouřence nakonec armáda odzbrojila a vyloučila ze svých řad. Čekal je pak dlouhý pobyt v britských internačních táborech a jen část se později do armády vrátila.

Rozčarování z velitelů

Vlastik se k nim nepřidal a zůstal. Ale své nadřízené, Benešovo vystoupení a vůbec celé působení československých jednotek neviděl v právě ideálním světle. Bylo mu líto, že „Španěláky“ a komunisty nikdo nepřesvědčil, protože tím armáda ztratila své nejlepší bojovníky proti fašistům.

„Vše vyřízeno kompromisem, důstojníci tím zakryli svou neschopnost prokázanou jasně ve Francii. A tito důstojníci jsou opět u vesla. Co nás čeká, budou-li vládnouti také doma po válce? Bude to opět armáda, jež v rozhodném okamžiku, jako v roce 1938-9, zklame?“

Na jiných místech ve fotoalbu zase píše: „Uvažoval pan Ingr (generál a nejvyšší velitel – poznámka autora) někdy o duši československého vojáka? Asi sotva! …Pan president v rozhovoru s generálem Ingrem – co si asi povídají? Jsou spokojeni? Dovolil bych si pochybovat… Smutná přehlídka končí, přehlídka mužů, jež se snažili být vojáky… Jest toto armáda? Kdo viděl tuto hrstku, sotva by to řekl…,“ poznamenal si dědeček.

A k Benešovu vystoupení roztrpčeně dodal: „Přišel jsem, viděl jsem a nic jsem neučinil!“ Poněkud odlišný pohled na často heroizovanou československou vojenskou účast v Anglii…

Vlastik s československými jednotkami v Anglii několikrát změnil místo působiště. Když vojáci sídlili v Lemington Spa, dokonce je navštívil sám Winston Churchill. Po reorganizaci armády byl dědeček přeřazen ke čtvrté rotě prvního pěšího praporu, stále v hodnosti četaře aspiranta. Pak ho nadřízení povýšili na podporučíka a přesunuli k četě nezařazených důstojníků. Později se stal poručíkem.

Na cvičištích se ovšem zjevně cítil nedostatečně využitý. Předpokládám, že vlastní snahou se mu podařilo dosáhnout uvolnění do britské armády. Nastoupil k tankistům do 55. královského obrněného pluku, kde sloužil devět měsíců jako velitel čety. Účastnil se pozemní ochrany Anglie za náletů německých letadel a příprav k obraně anglického pobřeží při možné invazi nacistů.

Při pobytu vojáci nejen cvičili, ale při různých akcích se seznamovali i s místním obyvatelstvem. Ještě při pobytu u československých jednotek si Vlastik u jedné z malých fotografii skupiny vojáků s místními děvčaty připsal: „Slabá angličtina nevadila v lásce. Na co byly ruce?“

Tak se stalo, že i poručík Grygera ze Slovácka poznal Angličanku Dorothy Linstrum a v roce 1943 se s ní oženil. Nebyl sám, přítelkyni či manželku si mezi místními děvčaty našla velká část československých vojáků.

Přes Bagdád na Ukrajinu

V Anglii Vlastik zůstal až do 15. července 1944, tedy čtyři roky. K tamějšímu politickému režimu však byl podle pozdějších vzpomínek kritický, dokonce tak, že si u kolegů z anglické armády vysloužil přezdívku Bolše.

Není proto divu, že se přidal ke skupině důstojníků, kteří se chtěli přesunout na východní frontu. V Anglii bylo mezi Čechoslováky důstojníků nadbytek, naopak v rodícím se východním sboru v Sovětském svazu chyběli.

V březnu 1944 byl tedy povolán zpět do československé armády a v červenci, po prověrce na sovětském velvyslanectví v Londýně, na vlastní žádost odjel se skupinou 84 důstojníků na východ. Jen těsně před tím, než veškeré československé jednotky opustily Anglii a přes Francii se západní frontou vydaly na cestu domů.

Čekala ho opět dobrodružná šestitýdenní cesta. Z dostupných údajů vyvozuji, že Vlastika opět doprovázel i jeho souputník Martin Obdržálek. Do Egypta dědeček odjel anglickou lodí, pak putoval přes Palestinu do Sýrie, z Damašku autobusem přes poušť do Bagdádu. Následovala cesta vlakem přes íránský Ahváz do Teheránu a odtud sovětským nákladním autem do Pahlavi, dnešního Bandar-e Anzali na pobřeží Kaspického moře.

Odtamtud plul lodí do Baku, v něm přesedl na letadlo do Rostova a nakonec dojel vlakem zřejmě přes Kyjev a Bílou Cerekev do Černovic. Tam se formoval 1. československý armádní sbor v SSSR a dědeček do něj vstoupil 1. září. Byl přidělen k tankové brigádě jako náčelník štábu třetího praporu.

BOJE A KREV NA SLOVENSKU

Jen nezemřít před hranicí

Tím se otevřela další a vůbec nejnáročnější kapitola dědovy válečné kariéry. S východní armádou přešel východní Polsko a pak se zúčastnil těžkých bojů o město Dukla a o Dukelský průsmyk. Padlo zde asi šest tisíc československých vojáků a 60 tisíc sovětských.

Armáda pod sovětským velením se vydala na pomoc Slovenskému národnímu povstání a vybrala si původně málo střeženou trasu. Němci se však včas připravili, na místo stáhli asi 120 tisíc vojáků. Akce, která měla trvat jen pět dní, se nakonec protáhla na osmdesát.

Po 18 dnech trvání operace Vlastikovy jednotky přešly Hyrowu horu (přesněji Chyrowa – poznámka autora), překonaly karpatské předhůří a zahájily postup na československé území:

„Na svém postupu dostává se sbor na čáru vesnic Zyndranowa-Barvínek, kousek od československé státní hranice. Němci se zarputile bránili. V těchto dnech si každý přál, aby ho smrt a dřina úmorných, bez odpočinku trvajících bojů nepřemohla dříve, než vstoupí po letech znovu na půdu rodné otčiny,“ stojí v dědových vzpomínkách. Českoslovenští vojáci včetně mého dědy akci velmi osobně prožívali. Po dlouhých letech odloučení se vraceli zpět do vlasti a pomáhali s jejím osvobozením.

„V bojích se zuřivými fašisty nadcházel slavný den,“ pokračují dědečkovy zápisky. „V ranních hodinách 6. října vkročili první příslušníci pěchoty na první metry československé půdy. V dopoledních hodinách přechází do útoku obě pěší brigády a na postupu dobývají první československé vesnice Vyšný a Nižní Komárník a po neúspěchu v obšárské soutěsce přecházejí na výšinách severního Nižního Komárníku do obrany.“

Tento den, 6. říjen, dědeček označoval za památný. Po měsíci tuhých bojů, strádání a utrpení v horách Karpat vojáci prvního československého armádního sboru v SSSR vstoupili na půdu své drahé země.

S hrstkou tanků do krvavé bitvy

Říjnové dny si podle dědy v ukrutnosti bojů v ničem nezadaly se zářijovými. Němci mařili všechny pokusy překonat jejich obranu v obšárské soutěsce a ani na jiných místech se jim moc nedařilo.

„Ode dne dobytí hory Hyrowy spiklo se proti našemu sboru i počasí. Utrpení vojáků sboru bylo jak po duševní stránce, tak i tělesné, nezměrné. Za těžkých podmínek byly sváděny obranné boje až do 18. listopadu 1944, kdy vlastně pouhé zbytky sboru za součinnosti jednotek 38. armády prorazily soutěsku obšárskou,“ popisuje Vlastik.

Poslední fašistická bašta na hranicích padla. Po její ztrátě nezbylo Němcům, než aby zahájili ústup na obranné postavení za řekou Ondavou.

Na území Československa děda vstoupil ještě jako tankista, dostal se až za Dukelský průsmyk. Československých tanků zde bylo tehdy jen 14, ale podle dědy sehrály důležitou roli při dobytí Dukly a vesnice Teodorovky.

V průsmyku však většinu z nich Němci rychle zničili. Pro Vlastika, který dosud všechny útoky bez úhony přežil, to znamenalo přidělení ke třetí pěší brigádě. Měla za úkol proniknout dále v úseku ves Nižní Komárník – soutok potoků.

Těžký zásah v moři bláta

Akce začala 18. listopadu. Jen o dva dny později přišla pro dědu osudová rána. Na hoře Obšár u Nižního Komárníku, označované kótou 532, ho zranila raketová střela do levého stehna a utrpěl kontuzi – pohmoždění mozku.

Jen krátce na to se podařilo vojákům z prvního československého armádního sboru dobýt tuto kótu i přilehlé hřebeny. Definitivně tím zlomili odpor německých vojsk v oblasti průsmyku a ukončili zdejší boje. Až později se vojáci dozvěděli, že Obšár bylo nesprávné označení. Kopec se jmenuje Čerešňová hora nebo Čerešňa a v místech někdejších tuhých bojů se dneska v zimě lyžuje.

Z Dukly si dědeček odnesl těžké zranění, ale i silné zážitky. Na jedné straně to byli „zarputile sveřepí a bestiální“ fašističtí vojáci, dlouhé dny a noci beze spánku, hrozné lijáky a nekonečné moře bláta, „do něhož ukládal duševně i tělesně vyčerpaný náš i sovětský voják svou tělesnou schránku při chvilkách odpočinku“. Na druhé straně však také hrdinství, pocit zadostiučinění z vítězství a kamarádství na život a na smrt, beze lsti a přetvářky.

V čem podle něj vojáci v těžkých chvílích hledali motivaci pro pokračování? „Byla to nekonečná láska pro všechno dobré, krásné a lidské, a současně nenávist a touha zničit zvlčilost fašismu, ubít jej, aby již nikdy, nikdy nemohl zvednout hlavu a znovu přivést lidstvo do další hrozné války,“ zhodnotil pateticky dědeček.

V mrazech pryč i zpátky

Po zranění Vlastik prošel šest sovětských polních nemocnic. Ta poslední byla ve Lvově a odtud se děda v půlce ledna 1945 vrátil k náhradnímu pluku do Humenného. Ani nedoléčené zranění ho neodradilo od dalšího působení v armádě.

Po příchodu z nemocnice ho generál Svoboda pověřil postavením nového praporu těžkých tanků v Hranovnici u Popradu. Dědeček se stal jeho velitelem a pokračoval s ním v dalších bojích.

S praporem prošel celé Slovensko a ani to nebyl žádný med. Kromě válečných nástrah byla tehdy spousta sněhu a udeřily až třicetistupňové mrazy. Vypadá až symbolicky, že v jakém počasí Vlastik odcházel z Moravy, v takovém se i po pěti letech vracel.

Realita ovšem byla trochu jiná, než jak to vypadá na papíře. Jeho tankový prapor totiž překvapivě neměl žádné tanky. Zážitky z tohoto období Vlastik vylíčil ve vzpomínkách docela podrobně.

Uvolnit místo dalším raněným

V neděli 14. ledna 1945 obcházel pokoje polní nemocnice ve Lvově její velitel, plukovník Sergej Ivanovič Ivanov. Sděloval všem, že každý, kdo jen trochu může, bude „vypsán“ z nemocnice. Bylo třeba uvolnit místo dalším raněným, přicházejícím v hojném počtu z velké ofenzívy Rudé armády na Varšavu.

Vlastik tedy 16. ledna z léčení odešel, spolu s raněným československým vojákem a volyňským Čechem, vojínem Blažkem.

Jeho noha ani hlava přitom zdaleka nebyly doléčené. „Šouráme se k nádraží zeptat se na vlaky. Chůze mi dělá potíže. Rána na levé noze bolí. Musím se však dostat zpět k našemu sboru,“ vzpomínal dědeček.

Nádraží bylo rozbité, jen zbytky budov a zkřivené, pokroucené ocelové konstrukce trčely smutně k obloze. Kolejiště byla rozvrácená od vybuchlých leteckých pum, nádraží bylo plné kráterů. Kvůli náletům odjíždělo vlaků jen poskrovnu, a to pouze za tmy, z kolejišť mimo nádraží a bez jízdního řádu. Od polského železničáře se Vlastik dozvěděl, že nejdříve může počítat s vlakem v pět hodin ráno. Vojín Blažek měl naštěstí ve Lvově příbuzné, takže ho pozval na nocleh.

S botou plnou krve

Ve tři ráno za silného mrazu a větru vyrazili na vlak. „Blízko nádraží zrychlil vojín Blažek krok a ztratil se mi mezi převrácenými vagóny pod náspem trati. Nikde ani světélka, packuji ve tmě. Konečně slyším odfukování lokomotivy. Škrábu se ve sněhu nahoru na násep, klouzám a padám. Raněná noha bolí, cítím, že mi rána praskla a krev stéká po noze dolů do boty,“ popisoval děda traumatický zážitek.

Bál se, že se do vlaku nedostane, že na násep přes všechnu snahu nevyleze. „Když jsem znovu sjel, nevím už po kolikáté, ocitl jsem se u nohou mohutné postavy rudoarmějce, který také spěchal na vlak, a jak jsme se pak domluvili, také zpět na karpatskou frontu. Pomohl mi do vlaku natřískaného civilisty i vojáky,“ oddechl si dědeček. Okolo páté hodiny se vlak dal do pohybu ve směru na Přemyšl.

Ve vlaku bylo téměř nedýchatelno, ale teplo. Sednout si Vlastik mohl jen chvílemi. Noha ho bolela a cítil, že má botu plnou krve. K tomu ho ještě rozbolel zub. Tak přečkal cestu, která trvala až do následujícího dne dopoledne.

Vlak zastavil před Přemyšlem a Vlastik se spolu s dalšími zraněnými Čechoslováky pomalu došoural do města na velitelství Československého leteckého pluku. Dědu hned poslali do nemocnice. „Rána krvácí a bolí, místo aby se stahovala a hojila, se otvírá; ztratil jsem již hodně krve, jsem sláb a bolí mne hlava, ztrácím rovnováhu po kontuzi,“ stojí v zápiscích.

Tuhá zima a rozčarování z lidí

Po návratu z nemocnice se setkal s několika leteckými důstojníky, s nimiž v roce 1940 odjížděl z Bejrútu do Francie. Jako jedny z nejlepších je československá západní armáda vyslala na východ, aby posílili zdejší letectvo. Dozvěděl se o novinkách z fronty, ale o tankové brigádě, na kterou se ptal, nikdo nic nevěděl. Chtěl se dostat na frontu, ale dozvěděl se, že na transport musí počkat až do konce ledna. Čekání bylo dlouhé a krušné. Kvůli nedostatku uhlí se nikde netopilo.

Ale dočkal se. Auto s 28 vojáky, vesměs raněnými, vyrazilo 2. února. Jeli v otevřeném náklaďáku, který několikrát zapadl do závějí. Oblečení i jídla měli velmi málo, takže po cestě dost trpěli. Přespali ve vesnici Grabovnica na zemi na slámě, přičemž venku byl 25stupňový mráz. Nocleh přitom dlouho nemohli najít. Vyhodil je i farář, proklínající všechny vojáky kvůli spálenému dřevu.

Vlastik se cítil dotčený, protože Grabovnici před tím pomohli osvobodit i Čechoslováci a řada jich tam padla.

„Zjistil jsem teprve teď, že existence civilizovaného světa nezávisela na porážce fašistického nacistického Německa, ale na troše dřeva pana faráře… Doufám, že tomuto ‚pastýři‘ lidských oveček byla dána správná odměna po válce za jeho zásluhy!,“ rozhořčoval se děda ve válečném zápisníku. Nakonec je ubytoval chudý mrzák, který žil se starou matkou v doškové chalupě.

Spíš tam, odkud tě nevyhodili

Podobně strastiplný byl i zbytek cesty do Humenného, mráz klesal k mínus 30 stupňům. I tam byl pak problém s ubytováním, prostory vyhrazené pro vojáky byly přecpané. „Zásada pro ubytování? Kde co uchytneš – a spíš tam, odkud tě nikdo nevyhodil anebo co nikdo v době tvé nepřítomnosti neobsadil. Tento problém byl však prvořadým bodem stávajícího života,“ popisoval děda.

Námahou posledních dnů se mu rána na noze opět silně otevřela. Navíc jako následek pohmoždění mozku ztrácel rovnováhu při sebemenším náklonu těla. Nemohl sám chodit a nesnesl ani jízdu autem. Chůzi musel řešit tak, že se s kamarádem, nadporučíkem Lászlem, který chodil o berlích, navzájem podpírali.

Jistou náplastí mu bylo aspoň to, že konečně vyfasoval teplé oblečení. A 10. února se dozvěděl, že získal vyznamenání, Československý válečný kříž. Jinak dostával samé smutné zprávy o vážně raněných a padlých kolezích i někdejších podřízených z armády a z bojů.

Mezi mnohými to byly i novinky o kamarádovi Martinu Obdržálkovi, který od jejich společného vstupu do východní armády sloužil u druhé paradesantní brigády. Vlastik se doslechl, že Martin v horách utrpěl těžké zranění do paty a pravděpodobně přišel o nohu nad kotníkem.

Až po válce se pak dozvěděl, že kamarád nohu nakonec neztratil. Jak ovšem popisoval již zmiňovaný generál Sedláček, Martin Obdržálek měl po zranění z pekla štěstí, že v horách nezahynul. Když ho kolegové z jednotky kvůli jeho větší tělesné váze v závějích už nedokázali dál táhnout, nechali ho jen s pistolí na místě. Našli ho však a zachránili nějací civilisté.

Na reverz nazpátek k tankistům

Pobyt u praporu rekonvalescentů neposednému Vlastikovi začal brzy vadit. Chtěl zpátky do boje, ale byl na tom tak špatně, že ho lékař odmítl propustit i na reverz. O tankové brigádě stále žádné zprávy. Zranění se však konečně zlepšovalo, mráz dočasně polevil a z fronty přicházely dobré zprávy o postupu vojsk a dílčích vítězstvích.

Na konci února čekal Vlastika přesun spolu s celým plukem do Hranovnice u Popradu. A tam se věci konečně začaly hýbat. Poprad a sousední Levoča byly tehdy křižovatkou pro přeskupování jednotek. Vlastik se vypravil do Popradu a setkal se tam i s řadou tankistů, kteří čekali na převoz k tankové brigádě do Polska. Na to dlouho čekal.

Chtěl se k nim okamžitě přidat, ale podmínkou bylo propuštění od lékaře. Ten dlouho nechtěl slyšet, ale nakonec dal neodbytnému vojákovi zelenou. Vlastik se nadšeně sbalil a vyrazil za „svými“ do Popradu.

Místo cesty do Polska ho však nakonec čekalo úplně jiné dobrodružství. V tu dobu se neúspěšně bojovalo o Liptovský Mikuláš, a protože tankové jednotky byly daleko v Polsku, v rámci přípravy na druhý pokus o dobytí města generál Svoboda rozhodl zřídit nový tankový prapor, s pořadovým číslem 4.

A mého dědečka, tehdy v hodnosti nadporučíka, generál pověřil onen prapor postavit a vést. Dostal na to čas do 5. dubna. Musel být v sedmém nebi.

ZA OSVOBOZENÍM TĚŠÍNSKA

Stavění mužstva a boje s banderovci

Sborovým rozkazem se dědovi museli podřídit všichni tankisté, kteří do oblasti Popradu přišli nebo teprve měli přijít z nemocnice. Nový prapor měl základnu v Hranovnici a chybějící mužstvo si měl Vlastik vybrat z bývalých partyzánů, mobilizovaných do armády.

Neměl to jednoduché. Hlavně výcvik někdejších partyzánů byl náročný, protože byli zvyklí na neukázněný život v horách. „Jak udělat z chlapců, kteří nosí ještě civilní oděv, vojáky? Kolik přesvědčování, škemrání a dohadování stálo postupné získání několika set uniforem ze skladů náhradního pluku, když bylo uniforem tak málo! A o situaci s botami raději ani nebudu mluvit!,“ stěžoval si v zápiscích děda.

A pokračoval: „Avšak z nemožného se stalo možné: během krátké doby ustaly úkazy nekázně, přestože nikdo neměl oddechu od 4 hodin ráno do 23 hodin večer. V době výcviku prováděly se zátahy na banderovce, kteří drancovali a vraždili v okolí Hranovnice, kudy se snažili protáhnout se na západ. S určitými nedostatky byl úkol splněn a 4. dubna jsem hlásil plk. Fantovi ‚hotovo‘.“ Zpočátku velel asi 160 mužům, počet se však časem rozrostl na téměř 400.

Mělo to však jeden háček – zatím chyběly tanky. Těžká bitva o Liptovský Mikuláš se bez nich tedy musela obejít, stejně jako boje o Ružomberok. Generál Svoboda se v té době stal ministrem národní obrany v nové československé vládě v Košicích a velení armády po něm převzal generál Klapálek.

Tankisté bez tanků

Ono „zatím“ v otázce dostupnosti tanků pro čtvrtý prapor se pro dědečkovu smůlu nakonec změnilo v „nikdy“. Kdyby nešlo o tak vážnou věc, jeho oddíl by se mohl uchytit i v nějaké grotesce.

Vlastik dostal rozkaz, aby prapor urychleně přesunul do Turčianského Martina, dnešního Martina. „Spěšně balíme. Odchod není pro mužstvo problémem. Nikdo vlastně nic nemá, stačí se zvednout a jít. Ale jak přesunout sklad, týl praporu? Nařizuji zrekvírovat potřebný počet koňských potahů, protože auta mi nemohla být přidělena,“ zapsal si dědeček tragikomickou realitu. Tankový prapor tedy místo v tancích putoval pěšky a s vozy taženými koňmi.

Vojáci to neměli jednoduché, na cestu dlouhou 130 kilometrů dostali jen asi dva dny. Ještě v noci proto vyrazili na usilovný pochod mrazivým Slovenskem. Ale přes všechny problémy byl dědeček na svůj oddíl hrdý.

„Bez reptání, v naprostém pořádku pochodují chlapci po četách ve sněhové chumelenici, bez zimních plášťů, jen v letních uniformách, avšak jednotně oblečeni. Celým vzhledem i vystoupením budí velmi dobrý dojem a jsou pyšni na pochvalu generála Svobody, který nás předjížděl někde za Ružomberkem, zastavil se s námi a ztratil několik minut v srdečném rozhovoru,“ vzpomněl ve svých zápiscích.

Po cestě jim kladlo nástrahy nejen kruté počasí, ale museli dávat pozor i na následky německého ústupu. Nacisté za sebou všude nechávali zákeřné miny. Časované nálože vkládali třeba do zdí v místnostech, v nichž se dalo předpokládat ubytování většího množství vojáků nebo zřízení štábů.

„Ženijní jednotky sovětské armády spolu s našimi se zasloužily o to, že ztrát od takových zákeřných zbraní bylo co nejméně. Od Svidníku po celém Slovensku setkávali jsme se soustavně s ruskými nápisy na zdech domů: Pravěreno, min nět!“.

Masový hrob a přehlídka pro Beneše

V Turčianském Martině Vlastik dostal přiděleny další tankisty. A při čekání na rozkazy se zde stal nečekaně svědkem tísnivé události – odkrytí masového hrobu přímo za kasárnami. Neměli ho přitom na svědomí Němci, ale slovenští fašisté.

Událost mu vzala další iluze o lidech: „Byla tu provedena konfrontace mrtvých se dvěma členy Hlinkovy gardy, mužem a ženou, kteří za povstání umučili v Martině vlastnoručně tuto spoustu lidí. Jako dnes vidím těch šestadevadesát mrtvol, uložených ve třech řadách, muži v civilu, v uniformách slovenské armády, ženy, muži v partyzánském odění… Žalostný pohled. Všichni s krvavými podlitinami ve tvářích a na odkrytých částech těl, způsobenými nelidským bitím, všichni s proraženou lebkou od pažby pušky, se střelnou ranou v týlu lebky, zápěstí stažená dráty tak, jak to dělali Němci našim zajatým na frontě.“

Náladu mu pak zlepšila návštěva prezidenta Beneše, kterou tentokrát vnímal o dost pozitivněji než před časem v Anglii. Byl tu také v úplně jiné roli. Prezident provedl přehlídku všech, kteří byli po výcviku připravení k odeslání na frontu na Malou Fatru, kde měl československý sbor velké ztráty.

„A s těmito jednotkami, které pochodovaly před presidentem, byl i můj tankový prapor, i když bez tanků. Tvrdý výcvik přinesl ovoce: moji chlapci přehlídku vyhráli,“ zhodnotil hrdě mladý velitel.

Nástrahy v postupu

Válka se chýlila ke konci, ale na zasněžené a mrazivé Malé Fatře se ještě vedly krvavé boje, dle dědečka srovnatelné s nejtěžšími bitvami na Dukle. Českoslovenští a sovětští vojáci nakonec hřebeny překonali a 30. dubna dobyli Žilinu.

Postup byl náročný, protože Němci poničili silnice i železnici. Zbourali mosty, zavalili tunely, odstřelili části silnic na březích Váhu, který byl navíc rozvodněný. Ženijní útvary měly co dělat, aby před postupem bojových jednotek připravily provizorní přechody přes rozbité úseky a cestu odminovaly.

Pozdě večer 2. května dostal Vlastik v Martině rozkaz k urychlenému přesunu na Žilinu a pak dále ve směru Čadca a Český Těšín. Jeho úkolem bylo zajistit tento prostor proti útokům některých reakčních jednotek polské armády. „Ono se řekne urychlený přesun! Vyvstal opět problém zajištění selských povozů – a ten odsunul odchod až na 6. května, kdy za silného deště vyráží prapor v 7 hodin ráno směrem na Žilinu,“ postěžoval si dědeček.

Promočení na kůži dorazili on i jeho vojáci večer do Brodna a ještě stále mokří ráno pokračovali ve směru na Český Těšín. V Čadci Vlastika čekalo nemilé překvapení, protože jednomu z jeho vojáků, vyslanému napřed kvůli shánění ubytování, sovětští vojáci zabavili motorku.

Musel použít všech svých schopností „diplomatického jednání“ se sovětskou komandaturou, aby dostal vozidlo zpátky. Jakmile se mu to podařilo, raději na motorku nasedl a napřed vyjel sám, aby se situace neopakovala.

Osvoboditelem v Jablunkově

Problémům však ještě nebyl konec. V Mostech u Jablunkova ho čekaly pro změnu potíže s místními lidmi polské národnosti, hlavně s katolickým farářem. Ten, podobně jako jeho kolega před časem v Grabovnici, odmítl vojáky ubytovat. Nakonec to dostal vojenským příkazem.

Až v 10 hodin večer se mužstvo ubytovalo na faře. Ale ani se nestačilo ohřát, jen o půl hodiny později muselo opět na nohy. Město Jablunkov přepadly polské reakční bojůvky a bylo nutno okamžitě zajistit ozbrojenou obranu. Vojáci tankového praporu se toho chopili s úspěchem.

To už však byla definitivní tečka za válečnými útrapami. A druhý den dědečkovi musel všechny trable dostatečně vynahradit. Probudilo ho slunečné ráno a Vlastik za krásného počasí vstoupil se svými vojáky jako osvoboditel do Jablunkova. Psal se 8. květen 1945. Pár dní před tím už obec sice osvobodila Rudá armáda, ale dědečkovi vojáci přišli jako první československá jednotka.

„Ano, svítilo mimořádně hezky a slavnostně na první čety praporu při vstupu do ulic města Jablunkova. Vítá je nekonečný jásot a nadšení obyvatelstva, které provolává slávu našim chlapcům. Děvčata jim věší věnce na krk, zasypávají je květinami. Nekonečné jsou pozdravy těch, kteří s láskou, hrdostí a se slzami v očích od dojetí vzhlížejí po šesti letech opět k příslušníkům nové čs. armády,“ vzpomínal s dojetím.

Úkol splněn

Na náměstí se sešlo tolik lidí, že vojákům zahradili cestu. Předseda národního výboru dědečka požádal, aby lidem umožnil pobesedovat s vojáky. „Mohl jsem odepřít? Nařizuji rozchod a současně sraz na 13. hodinu. Lidé si chlapce doslova rozebrali, hlavně děvčata ve mně vzbudila obavy, že moji vojáci budou tohoto dne ‚krutě poraženi‘, a zda je ve 13 hodin dám vůbec dohromady,“ zní dědův záznam.

Odpoledne oddíl přece jen vyrazil dál. V Bystřici u Jablunkova se ten den ještě bojovalo, ale tankového praporu se to už nedotklo. Prošel Třincem a v půl deváté večer se přes polskou stranu hranic dostal k mostu mezi Českým a Polským Těšínem.

Ráno si dědeček spolu s jinými veliteli rot v rádiu vyslechl zprávy o německé kapitulaci. Těžko si představit, jak moc si oddechli. Vyšlo slunce a Vlastikovi se zdálo všude zvláštní ticho. Skoro se mu nechtělo věřit, že je po válce a už nebude muset posílat vojáky na smrt.

„Zavírám oči a v myšlenkách procházím všechno minulé. Cítím opravdové uspokojení nad tím, že úkol, který jsem si předsevzal při odchodu za hranice v roce 1940, byl splněn. A že nejdůležitější ze všeho nyní je skutečnost, že jsem doma ve vlasti, že jsem živ a že je mír,“ uzavřel Vlastik válečné zápisky.

Třešničkou na dortu pro něj bylo, že se jeho tankový prapor přece jen dočkal tanků, i když až těsně po válce. Díky daru několika kusů od sovětské armády se mohl dědečkův oddíl předvést v plné parádě na červnové slavnostní přehlídce v Moravské Ostravě.

POVÁLEČNÁ ROZČAROVÁNÍ

Utrpení příbuzných

Nadporučík Grygera přivedl svůj tankový prapor do Karviné, kde zůstal až do září. Pak ho armáda přemístila do Vysokého Mýta. Během války nebo těsně po ní dostal třikrát válečný kříž, medaili za zásluhy prvního stupně a tři vojenské medaile odkazující na jeho službu ve Francii, Velké Británii a Sovětském svazu. V roce 1959 pak přibyla Dukelská pamětní medaile. Na konci roku 1946 byl povýšen na kapitána a někdy později na majora v záloze.

Ještě v květnu 1945 se Vlastik vydal domů do Sušic na Uherskohradišťsku, aby zjistil, co se stalo s rodiči a sourozenci. Téměř šest let o nich neměl žádné zprávy. A novinky nebyly právě radostné. Dozvěděl se, že za okupace byla celá rodina vězněná, kvůli účasti na odboji a z části i jako odplata za Vlastikův útěk. Podle zápisů mé babičky byli všichni zatčení 7. září 1942.

Nejhůř dopadl nejstarší bratr Ludvík, který měl cukrovku a ve věznici v Uherském Hradišti se nedočkal žádné léčby. Gestapo ho brzy propustilo jako beznadějný případ a Ludvík ještě téhož dne zemřel. Štěstí měla matka, kterou gestapo kvůli nemoci propustilo po devíti dnech. Ostatní se však dostali na svobodu až ke konci války, takže v lágrech strávili víc než 2,5 roku.

Otec Ludvík a sestra Milina byli věznění v koncentračním táboře ve Svatobořicích. Milina pak byla částečně invalidní, otec na následky věznění zemřel v prosinci 1945. Za odboj si vysloužil válečný kříž, který dostal in memoriam o rok později.

Bratři Miroslav a Oldřich prošli bitím a mučením v několika žalářích a koncentračních táborech. Miroslav si odtamtud odnesl tuberkulózu, Oldřich částečnou invaliditu.

Obchodní cesty a ztráta rodiny

Dědeček na vlastní žádost demobilizoval z armády 15. ledna 1946. Pár měsíců bydlel u rodičů v Uherském Hradišti a pak odešel do Zlína, kde dostal byt od firmy Baťa. Z Anglie se za ním přistěhovala i manželka Dorothy a spolu měli syna Ivana, který se narodil těsně po válce.

Vlastik nejdřív dělal vychovatele v baťovských domovech mládeže a učil angličtinu a ruštinu ve večerní škole. V červenci 1946 pak nastoupil do exportní firmy Kotva, později Exico, kde působil jako obchodní zástupce znárodněného zlínského průmyslu pro anglicky mluvící země.

Díky tomu se v roce 1947 dostal na dvě zahraniční cesty, nejdřív 14denní do Anglie a Irska a pak měsíční po Řecku, Turecku, Libanonu, Iráku, Íránu, Izraeli a Itálii. Vrátil se tak i na místa, kde pobýval jako voják.

Manželka Doroty však nebyla ve Zlíně šťastná. Vlastik odjížděl na dlouhé cesty a ona zůstávala se synem sama v cizí zemi, v níž navíc sílil vliv komunistů. Nakonec se s dědečkem rozvedla a vrátila se do Anglie. O Ivanovi pak Vlastik až do konce života neměl téměř žádné zprávy, což těžce nesl. Věděl jen, že se vyučil opravářem televizorů a kvůli odlišným politickým názorům se k otci příliš nechce znát.

Ivan, čteno po anglicku Ajvn, přijel do Československa až dlouho po dědově smrti, v roce 1990. Rodina ho dobře přijala a proto se od té doby vracel každý rok. Vtipný statný čahoun se slovanským obličejem a silným severoanglickým přízvukem vždy přijížděl na motorce a jako milovník vojenské historie po cestě vymetal armádní muzea.

Podlomené zdraví i psychické rány

Poválečné období nebylo pro Vlastika právě šťastné. Kromě rozvodu a ztráty syna mu válečné útrapy přinesly nepříjemné zdravotní následky. Zranění na stehně se zahojilo, ale trpěl revmatismem, měl ischias a poškozené nervy. Ozývaly se i následky podlomené psychiky kvůli strachu o rodinu během války.

V roce 1948 se podruhé oženil – s mou babičkou Vlastou. Narodila se jim dcera Evička, ale po roce náhle zemřela. Babička navíc onemocněla tuberkulózou a tři roky jezdila po nemocnicích a sanatoriích. Pozitivní změnou bylo až narození syna Luďka, mého otce, v roce 1951.

Děda s babičkou se pak rozhodli postavit rodinný dům. Stavěli ho sami šest let v době nedostatku stavebních materiálů, přičemž celou dobu živořili.

Rozčarování Vlastika čekalo i v souvislosti s politickými poměry a přijímáním jeho válečných zásluh. Stále měl levicové názory, ale přemýšlel demokraticky a k nastupujícímu komunistickému režimu byl hodně kritický. Do roku 1948 byl členem sociální demokracie, při slučování s komunisty ze strany vystoupil.

Účast v západních armádách ovlivnila i dědovu pracovní kariéru. V roce 1951 byl v Exiku vyhodnocený jako nejlepší pracovník, ale jen pár měsíců nato dostal výpověď, právě kvůli západnímu zahraničnímu odboji, stejně jako řada kolegů. Po zbytek produktivního věku pak pracoval ve stavebnictví.

Rozdvojení mezi Východem a Západem

Ve srovnání s řadou válečných veteránů ze Západu dopadl ještě velmi dobře. Proti větším režimním perzekucím ho chránilo hrdinství z Dukly a účast ve východní armádě. Ono rozdvojení, když jako jeden z mála sloužil na východě i na západě, ovšem Vlastikovi celkově nic moc dobrého nepřineslo.

Podle svých slov mnohdy nebyl daleko od toho, aby neproklínal, že vůbec odešel bojovat za hranice. „Narazil-li jsem na národního socialistu, tak mi ‚podrážel‘ nohy proto, že jsem byl ve východní armádě v SSSR. Naopak zase, setkal-li jsem se s komunistou, tak mi vyčítal přímo nebo nepřímo, že jsem byl v západní armádě. Vzbuzovalo to ve mně zatrpklost…,“ vzpomínal ve svých zápiscích.

Proto se dlouho vyhýbal společenskému životu. Když se mu však po letech zlepšil zdravotní stav, vrátil se mu i zájem o politiku. Angažoval se ve Svazu protifašistických bojovníků nebo ve Svazu československo-sovětského přátelství. Ve své čtvrti dělal předsedu občanského výboru – tedy něco, jako je dnes starosta městské části.

Řadu let odmítal komunistickou stranu, ale nakonec do ní přece jen vstoupil. Jako bývalý voják ze západních armád pro rudou partaj dlouho nebyl žádoucí, ale v roce 1965 členství získal – jako dar při příležitosti 20. výročí od bojů na Dukle. A současně s ním mimo jiné i Řád rudé hvězdy.

S obtížemi až do konce

Jeho komunistická epizoda však měla jepičí život. Podle babiččiných vzpomínek patřil k hlavním důvodům jeho vstupu do strany Alexandr Dubček, v němž viděl možnost obrození politiky. V roce 1968 se pak jako člen jisté komise snažil o přejmenování Gottwaldova zpátky na Zlín a o návrat zlínské sochy Masaryka zpět na místo, odkud ji komunisté v roce 1948 odstranili.

Vadilo mu také, že na hlavním zlínském pomníku padlých ve druhé světové válce chybí jména rodáků, kteří bojovali v Africe, ve Francii a v Anglii. Nic z toho se mu však nepodařilo prosadit. Když pak navíc nesouhlasil s okupací, komunisté ho vyloučili.

V roce 1970 dědeček odešel do důchodu. Zemřel o šest let později, kdy mu bylo jen 61 let, na neurodegenerativní onemocnění ALS. Bylo to půl roku před mým narozením, takže jsem ho nepoznal.

Babička vždy připomínala, že se nedožil toho, o co usiloval se zbraní v ruce – svobodného demokratického Československa.

V roce 2008 to rodině částečně vynahradila posmrtná pocta, když ho ministryně Vlasta Parkanová povýšila in memoriam na podplukovníka.

Autor je novinář na volné noze, věnuje se hlavně architektuře, památkám, designu a ekonomicko-byznysové žurnalistice