Do čínského systému Jednotné fronty je po celém světě zapojeno široké spektrum organizací. Peking je využívá třeba při vítání významných návštěv a při demonstracích, pro vyjadřování podpory čínské vládě a komunistické straně. Jinde skupiny koordinované Jednotnou frontou mobilizují k eliminaci „nepřátel režimu“, jakými jsou protibetští aktivisté či členové sekty Fa-lun-kung.

Alex Joske z Australského institutu strategické politiky (ASPI) publikoval obsáhlou studii, v níž analyzuje strukturu a fungování čínského systému Jednotné fronty a popisuje tento spletitý a těžko uchopitelný systém.

Jednotnou frontu představuje jako rozsáhlý byrokratický aparát, jehož cílem je vedle domácích úkolů také šířit vliv komunistické strany Číny v zahraničí.

Zásadní částí celé studie je soubor doporučení politikům, byznysmenům, organizacím, institucím, ale i jednotlivcům, jak k čínskému ovlivňování či pokusům o zasahování a vměšování přistupovat a jak se mu bránit. Základní rada je prostá – co největší transparentnost spojená s úsilím o hlubší porozumění mechanismům, které čínská komunistická strana k prosazování svého vlivu využívá.

Maova magická zbraň

Na schůzi Ústředního oddělení pro práci na Jednotné frontě v roce 2015 čínský prezident Si Ťi-pching s odkazem na Mao Ce-tunga označil tuto taktiku za „magickou zbraň posilující vedoucí postavení strany“ sloužící k „uskutečnění čínského snu o velikém obrození čínského národa“.

Mao výraz „magická zbraň“ (v taoismu a buddhismu označuje talisman nebo magii sloužící k eliminaci zlých sil, pozn. red.) použil ve svém úvodníku pro první vydání komunistického periodika Straník v roce 1939, kde zmínil tři „magické zbraně“: Jednotnou frontu, ozbrojený boj a budování strany.

Jak poukazuje Joske, v podstatě sama KS Číny, založená v Šanghaji v roce 1921 s pomocí poradců z Kominterny, vznikla jako plod „Jednotné fronty“ vybudované Leninem. „Jednotná fronta“ s Národní stranou (Kuomintangem) poté čínským komunistům zajistila přežití během druhé světové války, kdy se obě čínské politické strany dočasně spojily v boji proti vnějšímu nepříteli, Japonsku. KS tak dostala čas a prostor k tomu, aby si vytvořila dostatečné zázemí, vybudovala strukturu a získala podporu širokých mas chudého rolnictva na zuboženém severočínském venkově.

Jednotná fronta však hrála významnou roli v prosazování vlivu KS v Číně i v zahraničí i nadále. V období „reforem a otevírání se světu“ v 80. letech 20. století Jednotná fronta díky svému působení v zahraničí zaměřeném na čínskou diasporu významně přispěla k úspěšnému hospodářskému rozvoji ČLR, jejímu zapojení do globální ekonomiky a vytvoření původně převážně ekonomických vazeb, jež nyní pomáhají k prosazování většího vlivu politického.

Pošli roušku domů

Současná pandemie Covid-19 viditelněji než kdy dřív odhalila, jak síť vybudovaná dlouhodobým působením komunistické strany funguje v zahraničí.

Jako jeden z příkladů práce Jednotné fronty Joske zmiňuje i mobilizaci skupin, jež v počátcích epidemie po světě shromažďovaly postupně čím dál hůře dostupný zdravotnický materiál, aby ho posílaly do Číny.

Tyto aktivity byly zaznamenány i v ČR, to samé se však odehrávalo prokazatelně také v Austrálii, Kanadě, Velké Británii, Spojených státech, Argentině či Japonsku. Joske ukazuje, že se jednalo o přímé a koordinované reakce na výzvu zveřejněnou hned 26. ledna Všečínským svazem Číňanů navrátivších se ze zahraničí.

Jedná se o jednu z organizací, které jsou zapojeny do sítě Jednotné fronty, a kterou Ústřední výbor Strany popisuje jako „most spojující Stranu a vládu s čínskými krajany v zahraničí“. V souladu s cíli působení Jednotné fronty pak tyto skupiny pomohly zajistit spolupráci s čínskou stranou pro dodávky potřebného materiálu do zasažených zemí po celém světě, ať už formou pomoci nebo obchodní cestou.

Příklad tohoto jednání jsme sledovali v začátcích pandemie Covid-19 i u nás. Příslušné orgány Oddělení práce na jednotné frontě i Kanceláře pro záležitosti zahraničních Číňanů koordinovaly skrze skupiny zahraničních Číňanů distribuci zdravotnických pomůcek. Spolu s těmito dodávkami pak také pomáhaly dále šířit stranický narativ o pandemii.

Nepotřebuje někdo „sjednotit“?

Primárním cílem Joskeho nové studie je popsat, jak celý systém Jednotné fronty funguje a proč. Desítky čínských organizací v zahraničí jsou například zapojeny do aktivit jako je transfer technologií, šíření propagandy, ovlivňování politického systému hostitelských zemí, a dokonce ovlivňování rozhodování nadnárodních korporací (studie mimo jiné analyzuje případ fungování buňky Jednotné fronty v čínské pobočce nadnárodní auditorské firmy Deloitte).

Zjednodušeně řečeno, celý systém má přispívat k legitimizaci moci a posilování pozice Komunistické strany Číny jak v rámci samotné ČLR, tak i v zahraničí.

Čínská státní média v posledních deseti letech opakovaně vyzdvihují čínský politický systém, který má „osvítit“ okolní svět a pomoci překonat „chaos západních společností“. Joske přímo píše: „Fakt, že Jednotná fronta představuje politický model a způsob, jakým Strana kontroluje politickou reprezentaci – hlasy skupin, na něž se práce Jednotné fronty zaměřuje – znamená, že její expanze v zahraničí představuje export politického systému Komunistické strany Číny.“

Systém Jednotné fronty je podle Joskeho prakticky od počátku, s výjimkou Kulturní revoluce, klíčovým systémem v rámci Komunistické strany Číny a jeho fungování je většinou řízeno přímo jedním z členů Stálého výboru Politbyra.

Již v době před a těsně po vyhlášení Čínské lidové republiky v roce 1949 se díky systému jednotné fronty Straně podařilo kooptovat vlivné osobnosti mimo KS – náboženské představitele, intelektuály, inženýry i politické vůdce. Jak píše Joske, Jednotná fronta hrála a stále hraje „ústřední roli ve formování politiky týkající se vysoce citlivých témat, například Tibetu a Sin-ťiangu a obecně náboženských a národnostních záležitostí“.

Dále mají orgány Jednotné fronty na starosti zajišťování fungování čínského politického modelu založeného na „spolupráci a politické konzultaci“ mezi komunistickou stranou a osmi menšinovými stranami, modelu, který ČLR prezentuje jako „lidově demokratický“. Tato „politická konzultace“ probíhá skrze každoroční zasedání Čínského politického poradního shromáždění, jemuž předsedá člen Stálého výboru Politbyra, který je zodpovědný za řízení systému Jednotné fronty.

Jednotná fronta se tedy primárně snaží o zapojení či přímo kooptaci vlivných organizací, institucí i jedinců, kteří stojí mimo samotný vliv KS. Joske jmenuje celkem dvanáct cílových skupin:

1.       členové osmi čínských menšinových politických stran;
2.       jedinci bez stranické příslušnosti;
3.       intelektuálové, kteří nejsou členy KS;
4.       příslušníci národnostních menšin;
5.       náboženské osobnosti;
6.       podnikatelé;
7.       občanští aktivisté, sociální pracovníci, lidé z neziskových organizací apod.
8.       čínští studenti v zahraničí a navrátilci ze studií v zahraničí;
9.       obyvatelé Hongkongu a Macaa;
10.   Tchajwanci a jejich příbuzní v ČLR;
11.   etničtí Číňané žijící v zahraničí a jejich příbuzní v ČLR;
12.   všichni ostatní jedinci, kteří potřebují „sjednotit“.

Splývání legálního s nelegálním

Pro pochopení systému fungování Jednotné fronty je důležité poznání, že celý systém je sice centrálně řízen a pevně svázán s vedením komunistické strany, zároveň se ale jedná o velmi volný a tím pádem neuvěřitelně flexibilní mechanismus.

Osoby spojené s Jednotnou frontou („United Front figures“) dokáží proniknout hluboko do politických i ekonomických kruhů v zahraničí, mají potenciál v případě potřeb mobilizovat čínské krajany v daných zemích od drobných podnikatelů přes studenty až po vlivné byznysmeny či akademiky, a navíc v některých případech prokazatelně fungují za hranicí zákona.

Jeden z nejbližších Maových spolubojovníků a první premiér ČLR Čou En-lai kdysi celkem bez skrupulí v rámci „zpravodajské činnosti pod rouškou jednotné fronty“ vyzýval k „využívání legálního k zamaskování ilegálního a konečnému splynutí legálního s nelegálním“. V Austrálii a zejména na Tchaj-wanu již byly zdokumentovány případy, kdy čínská komunistická strana prokazatelně využívala organizovaný zločin k prosazování cílů v rámci práce na jednotné frontě. Do jedné z takových afér v Austrálii byl dokonce zapojen i příbuzný prezidenta Si Ťin-pchinga.

Mezi zahraniční funkce „práce na Jednotné frontě“ patří například posilování politického vlivu čínské komunistické strany, zasahování do fungování čínské diaspory, potlačování disentních hnutí, budování příznivých podmínek na mezinárodní scéně směřujících k převzetí Tchaj-wanu, zpravodajská činnost, podpora investic v ČLR, zprostředkování přenosu technologií apod. Jako klíčové orgány napojené na zahraniční působení Jednotné fronty studie uvádějí tyto instituce:

– Čínské politické poradní shromáždění

– Čínské asociace zahraničního přátelství (asociace navazující partnerství se zahraničními subjekty na úrovni států, krajů, okresů či měst a obcí)

– Čínská rada pro prosazování mírového národního sjednocení (organizace usilující o „znovusjednocení“ s Tchaj-wanem)

– Všečínská asociace Číňanů navrátivších se ze zahraničí

– Svaz akademiků navrátivších se ze Západu

– Fórum světových médií v čínském jazyce (setkání vydavatelů čínskojazyčných médií po celém světě, které ob rok pořádá Oddělení práce na jednotné frontě)

– Svaz čínských studentů a akademiků v zahraničí (spadá pod ministerstvo školství)

– Lokální odnože výše uvedených (např. Asociace zahraničního přátelství provincie Kuang-tung apod.)

Důležitým principem taktiky Jednotné fronty je to, že ji mohou (a musejí) používat i organizace a jednotlivci spadající pod ostatní byrokratické „systémy“ KS Číny.

Jakkoli je velká část práce na Jednotné frontě svěřena politickému systému, zejména Ústřednímu Oddělení práce na Jednotné frontě, mohou tomuto úkolu sloužit i jiné entity. Jednotná fronta není pouze zvláštní „systém“ v byrokracii KS Číny, je to také základní princip pro „celostranickou práci“. Za zvláštních podmínek, jako třeba ve střední a východní Evropě, mohou další entity systém jednotné fronty doplnit, nebo dokonce převzít vedení – jako tomu bylo v České republice.

K organizacím, které sice nejsou přímo součástí Jednotné fronty, tj. administrativně nepodléhají Oddělení práce na Jednotné frontě, ale využívají taktiku Jednotné fronty, dále patří také Čínská centra pro mezinárodní kulturní výměnu spadající pod čínské ministerstvo státní bezpečnosti, nebo Čínská asociace pro přátelské styky se zahraničím, „veřejná tvář“ styčné kanceláře oddělení pro politickou práci Ústřední vojenské komise.

Vítači Si Ťin-pchinga

Není ovšem bez zajímavosti, že Oddělení práce na Jednotné frontě již od počátku spravuje rovněž záležitosti etnických a národnostních menšin, zejména týkající se Tibetu a Sin-ťiangu, a je tedy z velké části odpovědné za veškerou politiku směřovanou vůči těmto dvěma vysoce problematickým regionům, které v očích čínské vlády dlouhodobě narušují „stabilitu“ země. Po založení vlastní kanceláře Oddělení práce na Jednotné frontě v Sin-ťiangu v roce 2016 byla v oblasti zahájena nechvalně známá „reedukační“ kampaň.

Stejná organizace má přitom na starosti například také čínská média v zahraničí, včetně státní mediální sítě China News Service s desítkami poboček po celém světě. Je také doloženo, že činnost místních organizací Jednotné fronty v zahraničí je koordinovaná přes čínské ambasády v daných zemích.

„Služby“ Jednotné fronty jsou tak využívány mimo jiné pro vyjadřování podpory čínské vládě a komunistické straně, např. při vítání významných návštěv a při demonstracích, kde se skupiny koordinované Jednotnou frontou často mobilizují k eliminaci „nepřátel režimu“, jakými jsou protibetští aktivisté či členové sekty Fa-lun-kung.

Tyto skupiny se poprvé objevily na demonstracích doprovázejících čínskou olympijskou pochodeň před olympijskými hrami v Pekingu v roce 2008;  V Česku jsme se s nimi setkali během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga.

Není to jen vlastenectví

Dalším příkladem v Joskeho studii je „Britsko-čínský plán“ na zapojení Číny do anglické politiky. Věnuje se i projektu jaderného reaktoru Hinkley Point prostřednictvím státem vlastněné firmy China General Nuclear Power Company, jež byla obviněná ze špionáže a vztahuje se na ni americké vývozní embargo kvůli úniku jaderných technologií k čínské armádě. Ostatně, získávání klíčových technologií patří mezi hlavní cíle práce na Jednotné frontě.

Není proto překvapivé, že v čele celého projektu na čínské straně stojí osoba s jasnými vazbami na Jednotnou frontu. Christine Lee je aktivní členkou Čínské asociace pro zahraniční přátelství a členkou komise Čínského politického poradního shromáždění. Figuruje podle Joskeho také jako poradkyně na čínské ambasádě v Londýně a v některých dalších orgánech Jednotné fronty.

Působení Jednotné fronty v zahraničí lze shrnout jako zaměřené nikoli na podvracení režimů, ale spíše na ovlivňování politických aktérů. Nezávislý badatel Jichang Lulu to ve svém článku pro Sinopsis označuje za „přesměrování demokracie pro jiné účely“ (repurposing democracy). Čínská komunistická strana podle něj „neusiluje o narušení demokratických struktur, ale využívá je jako nástroje umožňující pronikání prvků totalitního a expanzivního režimu“.

Podle Joskeho sice není jasné, do jaké míry přesně straničtí funkcionáři uplatňují přímý vliv nad jednotlivými osobami zapojenými do systému Jednotné fronty, je však jisté, že tyto osoby „nejednají spontánně, z prostých vlasteneckých důvodů či ve vlastní nezávislé snaze potěšit Peking“, ale dostávají pokyny v rámci popsaného systému.