Vánoční stromeček z peří obarveného zeleným inkoustem, tajné půlnoční mše, perníčky z drobečků chleba. Za mřížemi československých věznic jsou Vánoce, uvnitř je tajně slaví politické vězenkyně a vězni.

V roce 1953 Hana Truncová prožívala ve vězení už své třetí Vánoce. Tentokrát v ženské věznici v Pardubicích.

Jako politická vězenkyně odsouzená za napomáhání uprchlíkům přes hranice měla před sebou dle rozsudku ještě dalších deset let kriminálu. Přesto ke konci adventu toužila po drobné připomínce vánočních svátků.

„Kdybychom měly aspoň jedinou větvičku chvojí…“

To si říkaly s kamarádkou Jiřinou Fárkovou, se kterou toho dne vozily na vězeňském dvoře hašené vápno pro partu zedníků.

Když měli zedníci přestávku, obě mladé ženy se na chvíli schovaly před studeným větrem do vchodu vězeňského bloku. A najednou, přestože na dohled nebyly žádné stromy, ta větvička jako kouzlem spadla na zem k jejim nohám.

„Na celách tehdy nesmělo být nic, co by připomínalo přírodu. Tu větvičku určitě někdo vyšmelil nebo někde našel a pověsil si ji za okno. S Jiřinou jsme ji schovaly, a nikomu jsme nic neřekly.

Až na Štědrý večer po večerce jsme ji na cele, kde nás bylo šestadvacet, vytáhly, každá z nás si přivoněla a šeptem jsme zpívaly vánoční koledy,“ vyprávěla Hana Truncová po mnoha letech pro Paměť národa.

Štědrovečerní filcunk

Komunistický režim se na začátku padesátých let v Československu snažil vymýtit z paměti křesťanskou podstatu Vánoc.

„Ježíšek vyrostl a zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený v beranici a v kožichu,“ prohlásil tehdejší předseda vlády Antonín Zápotocký ve vánočním projevu roku 1952.

Ježíšek byl podle něj nežádoucí připomínkou toho, že „chudí patří do chléva“. A tak ho měl nahradit sovětský děd, kterému na cestu saněmi ze Sibiře svítí nikoli betlémská, nýbrž rudá hvězda.

Kampaň, která měla vykořenit křesťanské Vánoce, ale nebyla příliš úspěšná, svátky se i nadále slavily v tradičním duchu v naprosté většině rodin včetně rodin funkcionářů KSČ a vězeňských dozorců.

To jim nicméně nebránilo v tom, aby politické vězně na Vánoce šikanovali ještě o něco víc než jindy. V těchto dnech, kdy odloučení od blízkých bylo ještě bolestnější než obvykle, museli například stát nekonečně dlouho venku na nástupech, na Štědrý večer byl častý „filcunk“, tedy prohlídka cel, při níž dozorci rozházeli vězňům všechny jejich osobní věci.

Karel Plocek, který byl vězněn jako člen skautské odbojové skupiny, zažil takovou štědrovečerní šikanu v lágru ve Vykmanově na Jáchymovsku.

„To nám rozšlapali večeři. Mrzli jsme venku ve fujavici, zatímco oni dělali filcunk. Nejhorší bylo, že nás to nenechali uklidit. Museli jsme okamžitě zhasnout a jít spát do toho bordelu, co nám udělali. Nevěděl jsem, kde mám své věci. To bylo ošklivé.“

Vánoční pohlednice pro otce na Bory s portrétem dcer. Zdroj: archiv Hany Kumperové, se souhlasem Paměť národa

Komunistický režim se snažil zbavit Vánoce jejich spirituálního obsahu. Vánoce byly v komunistickém Československu na počátku padesátých let prezentovány především jako „svátky klidu a míru“, přičemž za narušitele tohoto klidu byli označováni američtí imperialisté.

Dobové karikatury je často zobrazovaly, jak zdobí vánoční stromek atomovými bombami a jako špičku používají hákový kříž. (Zdroj: Knapík J., Franc M: Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemí, 1948-1967).

Vězňové na Vánoce dostávali horší příděly jídla: shnilé brambory, rybí ocasy, hlavy slanečků nebo půl vařeného vajíčka. Nenávist dozorců si vynahrazovali vlastní kreativitou: z usušených drobků chleba a trochy cukru si dělali perníčky, z kondenzovaného mléka vařili karamel.

Ludmila Hermanová, která Vánoce roku 1958 strávila v pracovním táboře v Želiezovcích, vzpomíná i na drobné dárky: „Některá děvčata byla moc šikovná. Z novodurových trubek vyřezávala spony do vlasů, dělala se krásná umělecká díla i z chleba.“

Ludmila Hermanová s muklovským křížem v roce 2013. Foto: se souhlasem Paměť národa

Navzdory permanentní hrozbě filcunku si vězenkyně vyrobily vánoční stromeček: „Děvčata, co chodila drát peří, ho tajně donesla na celu. Někde se našel nějaký drát a zelený inkoust. Obarvilo se peří, udělaly jsme si vánoční stromeček,“ popisuje Ludmila Hermanová.

„Svíčky na vánoční stromek jsme dělaly z cigaret, ale to se muselo schovávat, aby nám je nevyfilcovali,“ říká Ludmila Hermanová.

Až příliš tichá noc

Koledy jako písně připomínající křesťanskou symboliku Vánoc v padesátých letech z veřejného prostoru téměř zmizely. Byly tu snahy nahradit je novými vánočními písněmi.

Asi nejúspěšnější byl rozverný popěvek „Vánoce, Vánoce přicházejí“ z roku 1962 oslavující rodinné hodování, prskavky a poklidné usínání u štědrovečerního televizního programu.

Ve vězení se právě zpěv koled stával nejdostupnějším způsobem, jak si alespoň na chvíli připomenout vánoční atmosféru. V dobách protektorátu to němečtí věznitelé svým odpůrcům tolerovali.

Například Jana Honsová zavřená o Vánocích 1944 na Pankráci za to, že odmítla vyučovat němčinu, vzpomíná, jak vězňové z otevřeného okna zpívali Aby nás Pán Bůh miloval a melodii z Novosvětské.

Naproti tomu v komunistických věznicích byl zpěv koled velmi přísně postihován, jak vzpomíná i Milan Kolář. Ve vězení se ocitl roku 1948 jako patnáctiletý chlapec za to, že dvěma klukům ukázal cestu přes státní hranici:

„Někdo začal zpívat koledy, všichni jsme byli naměkko. A najednou se ozvalo: ,Zavřete rypáky, nebo to špatně dopadne!‘ To byli bachaři, asi naštvaní, že mají o Vánocích službu,“ vzpomíná.

Vězňové ztichli, ale po chvíli začali zpívat znovu. „Vyhnali nás na chodbu, jeden měl u sebe svazek klíčů a tím velkým klíčem nás šťouchal do žeber, ten druhý nás fackoval.“

Na balík raději zapomeňte

„Advent byla doba docházení do Bartolomějské. V té době jsem z toho vždycky zhubla, takže na Vánoce jsem byla štíhlá,“ vzpomíná křesťanská aktivistka Květoslava Neradová. Její příběh dokládá, že zesílená šikana se před Vánoci týkala i těch nepřátel režimu, kteří zůstali na svobodě.

Speciální „pozornosti“ se během adventu dostávalo i příbuzným politických vězňů. Kamila Karníková, jejíž otec František Mařík byl odsouzen v procesu s Miladou Horákovou na dvacet let vězení, vzpomíná, že období kolem Vánoc provázela zesílená šikana – rodina měla podlehnout iluzi, že otec už není naživu.

„Bezpočtukrát se nám stalo, že se otec jakoby ztratil. Psaní, která byla vždycky jenom na povolenku, pak přicházela zpátky. Speciálně k tomu vybírali období kolem Vánoc.“

Roku 1951 byla rodina Františka Maříka vystěhována z bytu na Žižkově, měli se přestěhovat do sklepního bytu v Leninově ulici (dnešní Evropská).

„Nějaký dobrák nám ale vystěhovací dekret pozastavil, takže jsme ho dostali až dva dny před Štědrým dnem. Když jsme dojeli do Leninovy ulice, zjistili jsme, že je zaplombovaná jak elektřina, tak plyn, ale naštěstí můj spolužák měl vozík, se kterým jsme přivezli alespoň uhlí z bývalého bydliště, aby se dalo zatopit, a během Vánoc nám hodní lidé zase umožnili svítit,“ popisuje Kamila Karníková.

Začátkem padesátých let si Státní bezpečnost dokonce sestavovala seznamy lidí, kteří posílají balíčky do vězení, přestože k vězňům nejsou v příbuzenském vztahu.

Takoví lidé, podezřelí – jak se píše v dobovém dokumentu – z „organisování sbírek potravin, které jsou vězňům v nepřiměřených množstvích neustále zasílány“, mohli pak sami skončit ve vězení.

Foto: se souhlasem Paměť národa

Netřeba samozřejmě zdůrazňovat, že balíky od příbuzných se k vězňům mohly, ale také nemusely dostat dle libovůle dozorců, jak dosvědčuje i vyprávění protikomunistického odbojáře Miroslava Káchy.

O Vánocích byl povolán do kanceláře vyšetřovatele Františka Pergla proslulého krutostí během výslechů:

„Na stole měl rozdělaný balík a řek’: ‚Přišel vám vánoční balík, ale protože se nechováte tak, jak byste se chovat měl, nic nedostanete. Věci, který podléhají zkáze, rozdám ostatním, a co je trvanlivé, tady nechám. V případě, že odsud půjdete, že to přežijete, tak to dostanete. Anebo v případě, že budete mluvit tak, jak mluvit máte.“

„Tohle vám posílají vaši američtí přátelé za to, že jste zrazoval republiku, vy hovado,“ řekl vyšetřovatel, když vyházel na stůl obsah vánočního balíku.

Cítila jsem, že nejsem sama

Vánoce byly pro vězně psychickou vzpruhou, nebo naopak obdobím, kdy se jim dařilo ještě hůř. Byly připomínkou toho, že jsou stále ještě lidmi, že navzdory okolnostem má jejich život i duchovní rozměr.

Tam, kde byli vězněni kněží či farářky, světily se tajné bohoslužby: „Byl s námi kvardián /františkánský představený/ a ten nám sloužil mši svatou s jednou hrozinkou místo vína a kouskem chleba, který jsme každý snědli,“ říká Jan Janků vězněný v Uherském Hradišti.

„Víra při mém vězení určitě sehrála roli,“ vzpomíná Eva Mádrová vězněná v padesátých letech za velezradu a vyzvědačství.

„Také jsem tam měla takový těžko popsatelný zážitek. Měla jsem dojem, že při prvních Vánocích je tam Ježíš přítomen jako světlo. To jsem bezpečně cítila, že je tam se mnou, mohu-li to takto vyjádřit.“

Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.