S obnovou řízení před stejného soudce. Těm ale může chybět motivace přiznat vlastní chybu
Měl by o obnově procesu – třeba v případě objevení nových důkazů pomocí analýzy DNA – rozhodovat stejný soudce, který odsouzeného už jednou poslal do vězení? V odborných kruzích shoda nepanuje: nový trestní řád, který vznikal za exministryně Heleny Válkové a měl platil kolem roku 2017, chtěl rozhodování původním soudcům odebrat. Pod vedením Roberta Pelikána ale tyto úvahy resort spravedlnosti zastavil.
Česko mělo naději, že se zařadí mezi země, kde o obnově řízení stejný soudce nerozhoduje. V konceptu nového trestního řádu, který připravovala komise pod vedením dnešního předsedy Nejvyššího soudu Pavla Šámala, byly načrtnuty i jiné varianty. Zejména přesun obnovovacího řízení na odvolací soudy, jak ukazuje citace z Východisek a principů nového trestního řádu, které zpracovala Šámalova komise.
- U mimořádných opravných prostředků bude především rozšířena možnost podat návrh na obnovu řízení, a to širším vymezením „nových skutečností“ a „nových důkazů“, přičemž rozhodování o obnově řízení (tzv. řízení obnovovací – judicium rescidens) bude přesunuto na odvolací soudy, anebo při zachování příslušnosti soudu prvního stupně bude alespoň zavedeno rozhodování jiným soudcem soudu prvního stupně, aby bylo vyloučeno, že o obnově řízení budou rozhodovat soudci, kteří se podíleli na rozhodnutí, proti kterému směřuje návrh na obnovu řízení.
Jenže komise pod Šámalovým vedením byla fakticky rozprášena a příprava nového trestního řádu, který vláda slibovala do konce tohoto volebního období, se zabrzdila.
Ministerstvo spravedlnosti nyní o úpravě obnovovacího řízení neuvažuje. „Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit rozhodnutí, která neodpovídají skutkovému stavu, protože se objevily důkazy, které nebyly v průběhu původního řízení známy, a které pro navrhovatele mohou znamenat příznivější rozhodnutí ve věci. Důvodem je tedy změna skutkového stavu a je logické a plně v souladu se zásadou ekonomie, aby případ (a to ať jeho obnovu, tak i nové řízení) posuzoval soud, který se tím původně zabýval a má již o obsahu spisu znalosti,“ říká mluvčí ministerstva Daniel Škvařil.
Jen ať se nepřijde na moji chybu
Po změně už léta volají právníci i experti, kteří pracují na obhajobě údajně nespravedlivě odsouzených. Patří mezi ně i soudní znalec, genetik Daniel Vaněk, který nedávno spustil českou odnož projektu Nevina (Innocence Project), známý především z USA.
Psali jsme: Malá změna, ale velký pokrok pro férový soudní proces. Policie přišla o monopol na revizní posudky DNA
Chybné expertízy FBI poslaly na smrt až 32 lidí. A co české justiční omyly?
Konec justiční nevinnosti. Do Evropy se stěhuje projekt na vyhledávání nespravedlivě odsouzených
Podle Vaňka je jednou z překážek nároku na férové posouzení, zda obnovu řízení povolit, právě fakt, že je to v rukou původního soudce. „Nelze totiž vyloučit, že obnovu nepovolí jen proto, aby se nepřišlo na to, že odsoudil nevinného říká Vaněk.“
Na podobné problémy ostatně léta narážejí v USA, kde je vyhledávání nevinných pomocí nových vědeckých metod posuzování stop zatím nejdál. Za poslední čtvrtstoletí tam opustilo věznice přes 1700 nespravedlivě odsouzených. “S ochotou systému trestního soudnictví a orgánů policie spolupracovat na objevování justičních omylů je to samozřejmě různé. Často natrefíme na opravdu tuhý odpor,” říká Mark Godsey, jedna z vůdčích osobností amerického Innocence projektu.
Projekt Innocence se postupně přelil i do Evropy. Poměrně daleko jsou s ním na britských ostrovech, ale třeba i v Polsku, Itálii nebo Nizozemí. Česko se nedávno připojilo ke skupině zhruba desítky dalších evropských zemí, kde se projekt rozjíždí.
Co se týče různých metod, jak se domoci obnovy řízení, Česko je na tom se svým systémem podobně jako USA. I tam se žadatel obrací na soud, který ho usvědčil. Většinou v zastoupení odborníků z nevládních Innocence projektů.
Naopak systém, kde o obnově rozhodují odvolací soudy, mají například v Nizozemí. Ve Švédsku pak funguje určitý „hybrid“, kdy o žádosti na základě nových důkazů rozhodují odvolací soudy v případě, že původní rozhodnutí vynesly soudy nejnižšího stupně, pokud bylo původní rozhodnutí už na soudech druhého stupně, rozhoduje Nejvyšší soud. Vždy jde ale o soudy vyšší instance.
Kdo? Odvolací nebo nejvyšší soudy
Pro podobnou změnu byla i bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková (ANO), která dnes jako poslankyně vede sněmovní podvýbor pro justici a soudní samosprávu. Ostatně právě v době jejího vedení resortu vznikl zmíněný návrh na změnu trestního řádu.
„Z pozice ministryně jsem striktně prosazovala, aby to měl jiný soud, než ten, který učinil původní rozhodnutí. I když jsem samozřejmě slyšela i tu argumentaci, že původní soudce je s věcí obeznámen a že to šetří čas,“ říká Helena Válková.
Za nejvhodnější variantu nadále považuje, aby o věci rozhodovaly odvolací soudy. I když existovala vedle zmíněného přesunu k jinému senátu soudu stejné úrovně i varianta, aby o samotném povolení obnovy řízení rozhodovaly (podobně jako třeba v případě stížnosti pro porušení zákona) Nejvyšší soud. „Nijak by mi to nevadilo,“ říká Válková.
Ve všech těchto úvahách se ovšem pohybujeme pouze v rovině povolení obnovy. Samotné nové řízení, pokud by bylo připuštěno, by měly stejně jako dosud provádět soudy I. stupně.
Soudci: Debatu mezi sebou vedeme, ale jinak není s kým
Mezi samotnými soudci jednotný názor nepanuje. Diskuse kolem podobných témat se dnes vede v úzce odborných kruzích trestních soudců, odvážný návrh Šámalovy komise byl prakticky jediným hlasem směrem k laické veřejnosti.
Ale jak upozorňuje prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová, podobných debat ubývá. „V podstatě se přestaly vést, protože je není s kým vést. A je to velký průšvih,“ říká.
Naráží na skutečnost, že oddalováním vytvoření soudcovské samosprávy čeští soudci nemají subjekt, na jehož půdě by se podobné úvahy vedly, ale byl zároveň partnerem ostatním složkám moci – vládě a legislativě. Jinými slovy, že v Česku chybí Nejvyšší rada soudnictví.
„Cílem každé takové debaty musí být legislativní změna. Ale tím se musí někdo zabývat, a to jsou pro ministerstvo věci vzdálené a úplně mimo jeho zájem,“ říká prezidentka Soudcovské unie.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Dokázalo by se Česko ubránit útoku dronů? Otázka jako horký brambor
Stát jako Velký bratr. Boj proti uchovávání komunikačních dat dostal novou šanci
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
8 komentářů
To je podobný argument jako že „soudci může chybět motivace přiznat vlastní chybu“ když se mu vrátí -jenom- případ od odvolacího soudu. A skutečně se pak v řadě případů provádí po řadu let ping pong. Soudce rozhodne, odvolací soud jeho rozsudek zruší, vrátí mu ho k projednání, soudce v novém jednání rozhodne stejně (argumenty odvolacího soudu ignoruje), odvolací soud opět zruší, soudce v novém jednání rozhodne stejně…po řádu let. Ale je řada podobných příkladů, kdy je vlastně v pravomoci soudce aby uznal které výpovědi jsou/nejsou věrohodné, které důkazy přípustné, které vezme do úvahy jako důkaz viny, atd…
Musíme si zkrátka přiznat, že pravomoc soudců rozhodovat (jakkoliv) „nad hrdly a statky“ (s)prostých občanů je dána Ustavou, a nemusí mít nic společného se spravedlností.
A bohužel těžko říct, jak z toho ven, když i samotná demokracie (pro politiky) se mění v mediooligarchii, kde se dá moc koupit…Připustit něco podobného pro soudce by už nemělo smysl..
O „chybě“ ale rozhodl odvolací soud (tedy někdo jiný), soudci prvního stupně už nezbývá, než věc znovu projednat, ale v případě žaloby o obnovu řízení stejný soudce rozhoduje, zda ten nový důkaz by jeho předchozí závěr mohl zvrátit nebo ne. Takže to srovnání by vyznělo vlastně obráceně. Rozhodovat o obnovení vlastní skončené věci je obdobně absurdní jako rozhodovat o odvolání proti vlastnímu rozsudku. Pokud by řízení bylo obnoveno (rozhodnutím jiného soudce) v tom obnoveném by samozřejmě už rozhodoval původní soudce (obdobná konstrukce je u žaloby pro zmatečnost v civilním procesu).
Poukazuji na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. února 2009, ve kterém se ÚS vyjádřil v tom smyslu, že Ústavnímu soudu se nejeví jako nejvhodnější z hlediska zabezpečení nestrannosti a nepodjatosti soudce současná právní úprava, která předpokládá, že o povolení obnovy řízení rozhoduje stejný soud, ba stejný předseda senátu (jako v tomto případě), který rozhodoval v původním řízení.Ústavní soud proto má za vhodnější postup, aby soud nadřízený tomu soudu prvního stupně, který rozhodoval v původním řízení, přikázal řízení o povolení obnovy nejen jinému soudci, ale rovněž jinému soudu – a teprve je-li obnova povolena, aby pokračoval v obnoveném řízení soud původní.
Dle názoru Evropského soudu je odtržené od reality tvrzení, že soudce, jehož rozhodnutí byla opakovaně zrušena a kterému byla nadřízeným soudem i účastníky řízení vytýkána závažná pochybení, bude dále jednat bez jakéhokoliv osobního zájmu a že se vyvaruje snahy bránit postavení a autoritu soudu, který je personifikován jeho osobou.
Podle Evropského soudu pro lidská práva „soudy ve skutečnosti nejsou neosobní instituce; jednají prostřednictvím soudců, kteří v nich zasedají. Jestliže – tak jako v daném případě – jsou odvolání a další opravné prostředky odůvodněny námitkami, které byly zamýšleny a přesně formulovány jako vyjádření pochybností o kompetentnosti soudce a nedůvěrou v jeho morální integritu, jsou z pohledu dotčeného soudce vnímány jako útok na jeho osobu. Námitky tohoto druhu zpravidla mají za následek, že dotčený soudce bude vnímat i zcela věcnou kritiku stěžovatele optikou svých osobních pocitů, svého smyslu pro důstojnost a podle svých standardů chování, neboť přirozeně se bude cítit být osobně dotčen a uražen. Jeho vlastní vnímání a hodnocení faktů, jakož i jeho vlastní úsudek, jsou tedy součástí procesu, který má určit, zda v daném případě to byl on sám, kdo svým postupem a rozhodnutím porušil zákon.“
Přestože zákon stanoví, že v řízení o žalobě pro zmatečnost a o obnovu řízení jsou spornými stranami účastníci původního procesu, ve skutečnosti je tomu tak, že jde o spor mezi žalobcem a soudem, resp. konkrétním soudcem, a to v případech žaloby pro zmatečnost vždy, u žalob o obnovu řízení nezřídka.
Někteří soudci se nerozpakují lhát,dezinterpretovat zákon, ignorovat judikaturu vysokých soudů, nepřípustně manipulovat se spisem, jenom aby zabránili přezkumu jejich i zjevně nesprávných postupů a rozhodnutí v obnoveném řízení. Řízení o žalobě pro zmatečnost by pro mnohé původní soudce znamenalo skutečnou pohromu, protože zjištění, že např. svévolně odejmuli účastníku řízení možnost jednat před soudem, nebo mu neposkytli povinná poučení, bezdůvodně neprovedli navržené důkazy, anebo rozsudek nevyhlásili veřejně, apod., by mělo vést k jejich okamžitému odchodu u funkce soudce. Proto se takoví soudci, jako například Pavel Slavíček z Městského soudu v Praze, nebo Ivan Jordán od Okresního soudu v Kroměříži, zuby nehty brání tomu, aby byla povolena obnova řízení ve věci, kterou původně projednali a rozhodli, a učiní vše, co je v jejich (téměř neomezených) možnostech, aby žaloby pro zmatečnost „zametli pod koberec“.
Nesprávný a pro soudce typicky účelový je názor prezidentky SU Zemanové, že diskuze na tak vážné téma není možná, protože soudci ji údajně nemají s kým vést. Myslím, že právě soudci zde nejsou stranou, která by měla o věci diskutovat. Jsem si jist tím, že všem alespoň trochu zasvěceným do poměrů v českém soudnictví je jasné, oč soudcům jde – a právo a spravedlnost jsou to poslední, na čem jim záleží. Pokud jde o řešení otázky obecně rozšířené nevůle soudců obecných soudců povolovat obnovu řízení anebo rozhodovat o žalobách pro zmatečnost v intencích spravedlivého procesu, máme zde zákonodárce, jejich odborné týmy, a v neposlední řadě právní experty z „nesoudcovského“ prostředí, aby se s tímto vpravdě závažným problémem vypořádali tak, aby účastníci soudních řízení neztráceli poslední zbytky naděje, že Česká republika se jednou může stát vskutku právním státem.
Ovšem už nyní mají seriozní soudci legitimní možnost zajistit, aby o povolení obnovy řízení rozhodoval jiný než původní soud – docela by postačilo tradiční nezamítání návrhů na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti s tak vágním odůvodněním, jakým je tvrzení, že odejmutím věci původnímu soudci by došlo k porušení navrhovatelova práva na zákonného soudce. Už jste si také všimli, že ono ústavně zaručené právo na zákonného soudce je až příliš často zneužíváno soudy v neprospěch těch, jimiž by mělo být jednou ze záruk spravedlivého procesu? Mechanickým výkladem institutu „zákonného soudce“ jsme dospěli do situace, kdy toto právo účastníků řízení se stalo právem soudců podržet si věc pro sebe a nepřijít tak o možnost sebeobrany před nebezpečím, že jiný soud, nezatížený přátelskými vazbami a pocitem stavovské kolegiality, zjistí a deklaruje excesivní vady, kterých se v původním řízení dopustil.
Zkrátka i bez nutnosti legislativně zasahovat do platných právních předpisů lze již nyní vyjít vstříc požadavku, aby o povolení obnovy řízení rozhodovaly jiné než původní soudy – docela by postačilo reflektovat věcnou argumentaci těch účastníků, kteří navrhují odejmutí věci původnímu soudci či senátu a její přikázání jinému soudu z důvodu vhodnosti. Obrana soudu proti takovému návrhu je de facto relevantním důkazem k podezření, že původní soud má skryté důvody k tomu, aby mu věc zůstala – zpravidla zájem cosi pro něj nepříznivého utajit, prosadit, aby bezpráví, jehož se dopustil, bylo pravomocně prohlášeno za právo, aby nebyla vůči němu vyvozena morální, právní a hmotná odpovědnost za újmu, kterou mohl účastníkům způsobit, např. porušením jejich procesních práv, apod.
Myslím, že už máme nejvyšší čas, abychom se jako jednotlivci i jako společnost oprostili od sugestivní iluze, že soudci se stávají ti nejlepší z absolventů právnických fakult, ti nejmravnější, nejodpovědnější a nejinteligentnější ze všech občanů tohoto státu. Velmi váhám závěrem vyslovit zkušenost, kterou jsem získal přímo v praxi, ale nedá se nic dělat, pravda musí ven: Jistě už nejeden účastník soudního řízení s překvapením a zklamáním zjistil, že ze všech osob přítomných v jednací síni tou nejhloupější a nejvíce demoralizovanou osobou je právě soudce.
Vážený,doslova jste popsal moje zlé zkušenosti se severočeskou justiční mafií.Po úspěšném rozsudku proti MUS jsem byl opakovaně propuštěn a věc byla dána soudci Štičkovi /advokát MUS/, který mě nepozval ani k jednání a jako jediný důkaz použil zfalšovanou mzdu MUS /14C 2215/1991 v Mostě/. Rozsudek nemá kulaté razítko a přísedící soudci neměli mandát. Přesto, že je soudce vyloučený, čelím dalším obstrukcím a tak jsem mafii ustoupil, návrhem na změnu delegace. Hledám advokáta. R.
Zejména jde o to, aby u nás konečně nesli tito lidé, kteří si vědomě zahrávají s osudy odsouzených lidí zodpovědnost za své jednání!!! Každý z nás pokud i neúmyslně způsobí svému zaměstnavateli škodu, tak ji musí nahradit ze svých prostředků, popř. nahradit ji ve svém volném čase. Tímto dochází ke zjevnému kastování společnosti a zejména soudci a státní zástupci mají pocit nedotknutelnosti a nadřazenost dávají zcela zjevně a bez obalu najevo. Toto je zcela nepřípustné. Např. v souladu s trestním řádem je státní zástupce povinen hledat důkazy jak v neprospěch, tak ve prospěch obžalovaného. Že by státní zástupce hledal důkaz ve prospěch obžalovaného jsem nikdy neslyšel a neviděl. Dále je v našem trestním řádu zaneseno, že obžalovaný se může hájit všemi prostředky včetně lži a má zajištěno rovné postavení před soudem. Praxe je taková, že automaticky pokud je obžalovaný sedí na lavici obžalovaných a nedej Bože je přiveden eskortou z vazby, automaticky je staven do podřadnější role a musí dokazovat svou nevinu, což je ve zjevném rozporu s naším trestním řádem. Jeho svědectví se nebere žádná váha, ale soudce vždy za vším vidí účel. Toto je ovšem zcela mylná interpretace soudu, neboť každý člověk na této planetě dělá vždy cokoliv za nějakým účelem!!!! Vždy a všechno děláme všichni účelově!!! Překrucování slov, otázky na svědky přesně toto dělá např. státní zástupce za účelem usvědčení obžalovaného, chová se tedy účelově a je jeho práce účelová. Pokud někdo bude tvrdit, že nikoliv, tak poté tento institut (státního zastupitelství) zrušme, pokud ano, tak musí být brána je slova na stejnou váhu jako slova obžalovaného. A toto u nás neplatí, tomuto zamezte. Přece žádný soudce, či státní zástupce nemá svatozář, aby jeho slova měla větší váhu, než slova obžalovaného, toto je zcela nepřípustné!!!
Třikrát a dost ! Justiční mafii se nelíbí „útoky“ na zločinecké praktiky v civilním řízení a tak mě stále honí před soud /rychlokvaška Dragoun a spol./. Dvakrát jsem byl před vynesením rozsudku /mimo jednací síň/ tázán, zda budu souhlasit s podmínkou. Potřetí soudce Šilhan přerušil jednání a dal mě slib, že mě nepošle do vězení, pokud budu souhlasit se zrychleným jednáním. Žalobce Novák se slibem souhlasil.Oba nevěděli, že jsem si celé jednání nahrával na diktafon. Mafie má problém. R.
Instituce „dohody před vynesením rozsudku“ ve filmovém zpracování z anglosaského právního řádu je zavedený stav.Soudce se rozhoduje o výši trestu v zákonem stanoveném rozmezí.
V čem je problém?
Uvedený postup chápu jako projev ekonomisace,tj.šetření času soudu. účastníků.
Zajímá mě jaké jsou rozdíly poplatků při podání žádosti o obnovení řízení a žádosti o odvolání proti rozsudku.