Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Karel Fořt (vlevo) při první mši Ludvíka Armbrustera. Offenbach (Německo) 1959. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

S Hitlerem v kanceláři. „Když ho přivedli, už vypadal jako mumie,“ vzpomínal kněz Karel Fořt

V říjnu 1944 se tehdejší student a pozdější katolický kněz Karel Fořt setkal v malé kanceláři v rakouském Linci s Adolfem Hitlerem. Třiadvacetiletý mladík byl na nucené práci, dělal ve fabrice nižšího úředníka – a Hitler navštívil továrnu v rámci inspekce po spojeneckém bombardování.

Interview s monsignorem Fořtem pro Paměť národa vzniklo před deseti lety, nedlouho před jeho smrtí.

Karel Jaroslav Fořt se narodil 8. listopadu 1921 v Rožmitále pod Třemšínem, v rodině četníka. Dětství prožil ve Vodňanech a v Horažďovicích, kde také (v otcově četnickém působišti) začal chodit do školy a kde se stal skautem. Právě „skautování“ ho za okupace málem stálo život: v roce 1940 prohledalo gestapo klubovnu jeho oddílu a našlo kroniku s protinacistickými zápisy.

„Zítra tě zastřelíme.“

Karla zatkli gestapáci o pár dní později před českobudějovickým gymnáziem a odvezli ho na vyšetřovnu do dnešní Lannovy ulice. Začali ho vyslýchat, chtěli, aby udal kamarády, ale neuspěli. „Gestapák si mou odpověď nechal přeložit a vzápětí mi vlepil dvě facky, až mi vyletěl zub,“ popisoval Karel Fořt stručně svůj výslech.

Karel Fořt v roce 2013. Foto: se souhlasem Post Bellum

Z Lannovy ulice ho odvlekli do budějovického vězení. Měl pádný důvod očekávat, že jeho osud nebude dobrý: „Jednou třeba přivlekli bezvládného chlapa, byl celý mokrý, protože ho při výslechu mučili poléváním horkou a studenou vodou. Gestapáci ho strčili do místnosti, upadl na zem, hodili na něj šaty a kopli ho se slovy: Zítra tě zastřelíme.“

Mladý skaut měl větší štěstí, po pár týdnech ho propustili. Oblíbil si ho německý důstojník, který ho vyšetřoval, navíc na něj prý zapůsobilo, když se na Gestapo dostavil Karlův otec ve slavnostní četnické uniformě a požadoval pro syna svobodu (pan Fořt nepatřil k protektorátnímu četnictvu, byl už v penzi).

Ve vězení se Karel Fořt rozhodl, že se stane knězem. V knižním rozhovoru s Janem Paulasem říká: „Uvědomil jsem si, že moje mladické sny o partyzánské válce byly naivní. Poznal jsem, že moje cesta musí být jiná. Svět totiž nabízí dva typy vůdců a „spasitelů“ k následování: na jedné straně hrdlořezy a vrahy, jako byl Hitler či Stalin, a na druhé toho, který neprolévá krev milionů nevinných lidí, ale jde sám na smrt pro druhé – Ježíš z Nazareta. A tak jsem ve vězeňské cele našel své povolání.“

S Hitlerem v kanceláři

V roce 1941 nastoupil do katolického semináře, ale po třech semestrech musel na nucené práce do Lince, do závodů Hermanna Göringa. Od dvaačtyřicátého pracoval jako řadový dělník, jezdil s bagrem, nakonec byl převeden do administrativy.

V létě 1944 zahájili Američané nálety na nacistické fabriky v Rakousku: „Například lidé z mého pracoviště nalezli úkryt v chodbě vedoucí zčásti pod zemí a zčásti nad zemí. Betonu tam bylo tak pět centimetrů, a navíc tudy procházelo elektrické vedení, potrubí s horkou vodou a patrně i plyn. Když tam dopadla bomba, část lidí se uvařila v horké vodě, která kryt okamžitě zaplavila, a jiní se zase udusili, poněvadž jim podtlak rozerval srdce. Z oddělení, které jsem úředně spravoval, tam zahynula celá jedna šichta.“

Karlovi Fořtovi zachránila život kartička, která mu umožňovala pohybovat se po celém areálu Göringových železáren – díky tomu si mohl při náletu vybrat bezpečnější kryt.

Adolf Hitler přijel do Lince na inspekci v říjnu 1944. Pater Fořt vzpomínal: „Vedl jsem takzvaný Raportbuch, knihu, kde jsem každý den zapisoval data všeho druhu. Kniha hlášení. Najednou je napadlo taky to ukázat Hitlerovi. Tak jsem musel otevřít tu svou kancelář, přirozeně jsem se stáhl do rohu, a on se tam nahrnul s celou svou suitou… Už to byl člověk, který zřejmě věděl, že je konec, taky za pár měsíců spáchal sebevraždu. Vypadal jako mumie, bez výrazu, byl úplně bledý, měl kamenný obličej.“

Útěk ze Šumavy do Alžírska

Po válce dokončil Karel Fořt teologická studia a v roce 1948 byl vysvěcen na kněze. Působil na faře ve Vimperku, objížděl opuštěné šumavské farnosti a mimo jiné spolu s dvěma dalšími faráři pomáhal lidem, kteří z komunistického Československa utíkali za hranice. V době intenzivního rudého tažení proti církvi dostal na poslední chvíli varování, že se ho Státní bezpečnost chystá zatknout a soudit ve vykonstruovaném procesu ve spojitosti s vraždou.

Kněz Karel Jaroslav Fořt převzal od prezidenta Václava Klause řád Tomáše Garrigua Masaryka. Foto: Slavomír Kubeš/ MAFRA/ Profimedia

V létě roku 1950 se v lese za vimperskou nemocnicí našly mrtvoly dvou nahých mužů, měli rozbité hlavy. Úřady nález tajily, ale mezi lidmi se událost rozkřikla. „Uprostřed noci mi někdo házel kamínky do okna. A on to byl jeden esenbák,“ vzpomínal pater Fořt. Příslušník SNB mu byl nakloněn: „Velebný pane, oni vám chtějí přisoudit ty mrtvoly a chtějí vás zavřít.“

Zbytek noci pak Karel Fořt se svými dvěma spolubratry zvažoval, co dělat. Ráno mu informaci ještě potvrdila slečna z pošty, která odposlechla telefonát, v němž jakýsi estébák jasně mluvil o chystaném zatčení vimperských kněží. Mělo proběhnout v noci, aby nevzbudilo pohoršení a rozruch. Rozhodnutí padlo okamžitě: věděli, že musí přes hranice a mají na to necelých dvanáct hodin.

Tři faráři tehdy utekli na motocyklech, přes „čáru“ přešli pěšky do Německa. První měsíce strávili v uprchlickém táboře Valka, kde se Karel Fořt rozhodl, že odjede na misii do Alžíru. Jeho úkolem nebylo obracet alžírské muslimy na křesťanskou víru, tak jako na jiných misiích v Africe, ale především působit mezi francouzskými, italskými a španělskými křesťany. Pracoval v městečku Batna na okraji Sahary a dojížděl do vzdálených oáz – Makbaonu a Bariky. Mezi kolonisty i Araby si našel mnoho přátel.

Na chodbách „štvavé vysílačky“

Klidný život ale neměl dlouhého trvání. V roce 1954 zahájila Fronta národního osvobození (FNO) partyzánskou válku za nezávislost. Její součástí byl teror namířený nejen proti Evropanům, ale i arabským civilistům, kteří vzbouřence nepodporovali.

„Když jednou přepadli (vzbouřenci) vojenskou hlídku mladých kluků, kteří tam čerstvě nastoupili, sebrali z vesnice arabské ženy a děti, aby se podílely na mučení zajatců – musely jim vypichovat oči, uřezávat přirození a podobná zvěrstva. Teroristé tím chtěli vyvolat odvetu armády, která by pak dopadla i na obyčejné lidi a budila v nich nenávist vůči Francouzům,“ líčil Karel Fořt, který byl přesvědčen, že k viníkům nelidského počínání Fronty národního osvobození patřil Sovětský svaz.

Jako příklad uváděl svého známého, mladíka Mahmeda, který se mu chlubil, že jezdí do Československa na setkání mládeže. Později se dozvěděl, že se Mahmed účastnil teroristického výcviku v Doupovských horách nedaleko Karlových Varů.

„Nejprve jsem musel utíkat před komunisty z Československa, a když podepsali Francouzi s Frontou národního osvobození v Evianu dohody o odchodu kolonistů z Alžírska, musel jsem kvůli komunistům odcházet znovu,“ vzpomínal Karel Fořt.

Na přelomu 50. a 60. let se přestěhoval do Mnichova, kde se staral o české emigranty, sloužil v kostele sv. Štěpána mši v češtině a navštěvoval svého přítele, kněze a redaktora rádia Svobodná Evropa, Alexandra Heidlera.

Když Heidler v roce 1980 zemřel, přešel pater Fořt na jeho místo do Svobodné Evropy, kde měl na starosti pořady o náboženství a přímé přenosy české bohoslužby. Na chodbách „štvavé vysílačky“, jak nazývala vysílání Svobodné Evropy komunistická propaganda, se potkával se spisovatelem Janem Čepem, básníkem Ivanem Divišem, Pavlem Tigridem a Karlem Krylem. Pro Svobodnou Evropu pracoval Karel Fořt ještě na začátku 90. let. Zemřel v Českých Budějovicích 21. ledna 2014.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

1 komentář

  1. Alena Houserová napsal:

    Článek o panu Karlu Fořtovi mi připomněl část životní pouti mého strýce, pana Bohumila Housera. I on se jako velmi mladý zapojil do protifašistického odboje. V dubnu 1942 byl zatčen a nejprve vězněn v Brně v Kounicových kolejích, následně převezen do Breslau, kde byli členové Hnutí slovanské domoviny souzeni pro vlastizradu. Bohumil Houser byl odsouzen k osm letům těžkého žaláře. Trest si odpykával v několika věznicích, v roce 1944 skončil v koncentračním táboře Creussen. Zde 14. dubna 1944 zahájil úspěšné povstání vězňů, tábor byl Američany osvobozen v květnu. V roce 1948 mu hrozilo další zatčení pro organizování akcí na podporu prezidenta republiky Edvarda Beneše. Za velké pomoci přátel se mu podařilo na poslední chvíli uprchnout do Bavorska, v dalším uprchlickém táboře se přihlásil k emigraci d Austrálie. Tam pracoval ve šech možných fyzicky náročných dělnických profesích, zapojil se i tam do velké generální stávky dělníků, následně byl vyhoštěn ze země, konec roku 1949 trávil stejně jako páter Fořt v uprchlickém táboře Valka v Norimberku. Předpokládám, že se tam setkali, že se znali. O dalších osudech pana Bohumila Housera se můžete dočíst v knize Sny neprobuzeného, vydané v roce 1999….

Přidávání komentářů není povoleno