Od nedělních prezidentských voleb v Rusku se nečeká férová volební soutěž a výsledek je předvídatelný. Právě další šestileté volební období Vladimira Putina a volby v roce 2024 rozhodnou o budoucí podobě ruského státu na příští desetiletí, píše analytik AMO Pavel Havlíček.

Nadcházející ruské prezidentské volby nedávají příliš prostoru pro optimismus ani západnímu pozorovateli, ani ruským občanům.

Ruská federace se již několikátým rokem pohybuje ve více méně stejném stavu letargie, ze kterého se kvůli nedostatečné politické i ekonomické konkurenci nemůže vzpamatovat, a ani rok 2018 v tomto ohledu nebude výjimkou.

Z oficiálně zaregistrovaných prezidentských kandidátů si ruský volič usilující o modernizaci a prosperitu země bez mezinárodní konfrontace a izolace zkrátka může jen těžko vybrat. Prezidentem zůstane Vladimir Putin. Kam ale Rusko v následujících šesti letech přivede?

Volby bez optimismu

Zaprvé, současnému prezidentovi Vladimiru Putinovi chybí jakákoli vize budoucího vývoje, kterým by se tato největší země světa měla v následujících šesti letech ubírat.

Názorovou a ideologickou vyprahlost Putinského režimu charakterizuje prakticky neexistující předvolební kampaň samozřejmého budoucího vítěze voleb a rovněž chybějící diskuze nad volebním programem, kterou nenahradil bojovný předvolební projev o stavu Ruska ani manifestace na stadionu v moskevských Lužnikách.

Současný režim se snažil předvolební situaci alespoň trochu oživit pozdním ohlášením kandidatury, které proběhlo až na začátku prosince 2017 v závodě na výrobu automobilů GAZ v Nižním Novgorodu.

Stejně tak se ruské prezidentské volby časově nápadně blíží výročí nelegálního anektování ukrajinského poloostrova Krymu a města Sevastopol, které bylo de facto dokončeno 21. března 2014, avšak zdá se, že zahraničněpolitické aktivity Ruska nejsou pro obyvatelstvo již tolik zajímavé.

Nízká účast – Putinův strašák?

Namísto domácí kampaně se režim rozhodl omezit se na nicneříkající slogany typu: „Naše země, náš prezident, naše volba!“, jako by o Rusku snad mohl rozhodovat někdo jiný než jeho občané (resp. snad volební komise sčítající jejich hlasy?).

Z jednoho úhlu pohledu se může jednat o paranoidní snahu zamezit západnímu vlivu na volby, jak z toho Rusko podezřívá Západ v případě svého sousedství, ale z druhého se kremelští předáci snaží především dosáhnout co nejvyšší volební účasti ruské veřejnosti udržující zbývající legitimitu Putinova prezidentského úřadu a v širším smyslu celého fungování současných pořádků.

Nejvýraznější opoziční kandidát Alexej Navalnyj před časem vyzval k bojkotu voleb, ve kterých mu bylo klasickými administrativními způsoby zabráněno v účasti. Ruské vedení se totiž obává nejen jakékoli demokratické alternativy, ale také slábnoucího zájmu o volební klání bez reálné soutěže i potenciálu cokoli změnit.

Média v prezidentových službách

Zadruhé, i přes formální účast dalších prezidentských kandidátů nemůžeme tyto volby podle mezinárodních standardů považovat za svobodné a spravedlivé.

Putinův režim a jeho nejbližší spojenci drží faktický monopol nad sdělovacími prostředky, kde probíhá permanentní kampaň proti soupeřům nejdéle sloužícího ruského vůdce od dob Leonida Brežněva.

Tato informační smršť je zaměřena zejména vůči představiteli komunistické strany Pavlu Grudininovi, který nahradil okoukaného „kandidáta“ a šéfa strany Genadije Zjuganova.

Jako businessman a podnikatel v zemědělství reprezentující komunisty je Grudinin poměrně snadným cílem, ale přesto nelze neustálé pomluvy typu odklánění peněz do zahraničí – jak typické pro vládnoucí třídu v Kremlu – bez přístupu do médií efektivně vyvrátit.

Ostatně nedávno uvězněný kandidát Navalnyj se svou protikorupční nadací a YouTube kanálem, kterým oslovuje zejména ruskou mládež, opakovaně poukazuje na obří majetky nejvyšších představitelů země, včetně premiéra Medvěděva či nejbližších spolupracovníků prezidenta Putina.

Jednotné Rusko táhnou „Budžetniki“

S problematikou médií souvisí také další aspekt nátlaku ruského režimu na volební chování běžných Rusů, kterým jsou administrativní prostředky a závislost většiny ruské populace na státu, a to nejen z hlediska sociálního systému, ale také zaměstnanosti.

Právě byrokratický aparát a tzv. budžetniki – tedy lidé závislí na prostředcích od státu jako například učitelé, zdravotníci či příslušníci silových složek – tvoří společně s důchodci páteř elektorátu prezidenta Putina a vládnoucí strany Jednotné Rusko.

Zatřetí, ruský režim Vladimira Putina drží efektivní kontrolu nad tím kdo, kdy a za jakých podmínek se může volebního klání zúčastnit a dokáže prostřednictvím „svých“ soudů, policie a dalších forem nátlaku zamezit jakékoli kandidatuře jako se tomu stalo v případě Alexeje Navalného.

Ten, o kterém se nemluví

Příběh protikorupčního aktivisty a vůdce opoziční Strany pokroku je poměrně známý, ale až nedávno ruské soudy definitivně rozhodly o nepřipuštění jeho kandidatury s ohledem na vykonstruovaný soudní proces proti jeho osobě.

Předtím Putinův režim neuspěl s nátlakem na Navalného osobu skrz jeho trestně stíhaného bratra nebo osobní (i fyzické) útoky. Nakonec se Kreml raději rozhodl k tomu, že Navalného společně se šéfem jeho volebního štábu Volkovem a dalšími raději dočasně uvězní, aby předešel potenciálním demonstracím v ulicích ruských měst mobilizovaným přes sociální sítě charismatickým lídrem.

Až tak daleko strach ruského režimu o vlastní přežití a zachování zbývající legitimity skutečně zašel. Vladimiru Putinovi, který raději Navalného jméno veřejně ani nevyslovuje, tak zbývá pouze vypořádat se s věčnými „konkurenty“ typu lídra „liberálně demokratické“ strany Žirinovského, liberální strany Jabloko Grigorijem Javlinským, nastrčenými kandidáty ruských liberálů (Boris Titov) či Putinovi blízké osoby Xenie Sobčakové, která je však se svým ze západního pohledu liberálním programem srozuměna se zdrcující porážkou.

Stát se může cokoli

Je tedy na místě se ptát, co vlastně prezidentské volby roku 2018 pro ruskou společnost znamenají. Jde o pokračování stávajícího vývoje jak na domácí scéně typické stagnací celospolečenského života, tak v mezinárodní aréně, kde také nelze očekávat změny.

Právě v mezinárodních vztazích nyní probíhá permanentní konfrontace se Západem, se kterými se Rusko střetává nejen v otázce Ukrajiny a Sýrie, ale obecně v základních principech fungování mezinárodního práva a světového uspořádání, které jsou dnes více nekompatibilní než kdykoli dříve.

Jakkoli je tedy možné výsledky prezidentských voleb v Rusku snadno předvídat, nepředvídatelný je další osud nejen Putinova režimu, ale také celé země a jejích obyvatel.

I představitelé ruské občanské společnosti říkají, že je dnes prakticky nemožné předpovědět další kroky vládní politiky nejen vůči třetímu sektoru, ale ruské společnosti jako celku.

Dá se totiž předpokládat, že ekonomická a sociální situace většiny ruské společnosti se bude postupem času s ohledem na sankce, relativně nízké ceny energozdrojů, celkový charakter ekonomiky i stav práva a omezené zahraniční investice pouze zhoršovat a Putinův režim neschopný provádět nezbytné strukturální reformy dožene situaci obyvatel do stavu krajní nouze.

Jak se shodují analytici a mezinárodní pozorovatelé, reálný souboj o budoucnost Ruska začne až po prezidentských volbách 18. března 2018, kdy Vladimiru Putinovi začne podle ruské ústavy jeho poslední prezidentský mandát, na jehož konci se s ohledem na výše uvedené může stát prakticky cokoli. Tomu jsme byli svědky již několikrát v ruských nebo sovětských dějinách.

Pavel Havlíček působí jako analytik v Asociaci pro mezinárodní otázky