„Když 11. září spadla newyorská „dvojčata“, celý svět okamžitě pochopil, že to byl teroristický čin, že to byl masakr civilistů. Na Ukrajině je 11. září každý den. Ale nám tady se zdá, že svět to ještě úplně nepochopil. Teroristické Rusko denně zabíjí nevinné ukrajinské občany, ničí naši infrastrukturu. Svoje 11. září máme už téměř osm měsíců,“ píše pro HlídacíPes.org z Ukrajiny novinář Pavlo Posochov o tom, jak prožívá aktuální ruské útoky na ukrajinská města.

Pracuji nyní jako tiskový mluvčí v Metalistu 1925, klubu ukrajinské první ligy, který se kvůli nemožnosti trénovat a hrát v Charkově přesunul v této sezoně do blízkosti Kyjeva. V hlavním městě také tým hraje domácí zápasy. Právě 10. října měl dokončit 6. ligové kolo zápasem s Olexandrií. Zápas měl začít v 15:00 hodin.

Proto jsem se už v jednu v noci vydal vlakem z Ternopilu do Kyjeva. Do hlavního města jsem měl dorazit v 9:40 ráno. Probudil jsem se asi v půl deváté ráno a na mobilu jsem měl několik zmeškaných hovorů od mámy. Přečetla si zprávy o útocích na Kyjev a snažila se zjistit, zda se mi nic nestalo. Poté, co jsem ji uklidnil, že jsem v pořádku, jsem začal sám zjišťovat, co se stalo. Teprve pak jsem uviděl záběry jedné z centrálních ulic Kyjeva s následky jednoho z útoků, ohořelá auta a trosky.

Pravidlo dvou stěn

Ve vlaku si člověk mohl všimnout úzkosti ve tvářích cestujících a slyšet, jak do telefonu uklidňují své příbuzné, že ještě ani nestihli dojet do Kyjeva. Na zpravodajských kanálech se objevovaly zprávy o dalších útocích na různá ukrajinská města. Nervozita rostla. Poplach na celé Ukrajině tou dobou trval už třetí hodinu, zatímco obvykle se varování před bezprostředním nebezpečím vejde do jedné hodiny a to jen v některých regionech.

Na diskusním fóru začali fanoušci Metalistu 1925 z Kyjeva psát, že slyšeli výbuchy v různých částech města. Jeden z nich napsal, že vidí kouř z výbuchu poblíž nádraží. Na sociálních sítích popisovali, že výbuch vyrazil okna na nádraží. Zaměstnanci klubu začali řešit, že se zápas, na který jsem jel, s největší pravděpodobností neuskuteční.

Vlak navzdory okolnostem přijel do Kyjeva podle jízdního řádu. Ve městě byl tou dobou přerušen provoz metra, které nyní fungovalo jako protiletecký kryt. Předpokládaje, že stanice metra je už plná, jsem se tam ani nevydal, ale sešel jsem alespoň z nástupiště do podchodu a rozhodl se tam počkat, až poplach skončí.

Podobný nápad mělo i dost jiných lidí a do podchodu byl problém se ještě natlačit. Stačil jsem ještě dát vědět domů, že je v podzemí špatný signál, kdyby snad později zmizel úplně.

Mezitím se objevily zprávy o explozích v Charkově i v Ternopilu, kde nyní s rodinou žiji. Maminka z Charkova potvrdila, že exploze slyšela, manželka v Ternopilu ale prý nic nezaznamenala. V obou městech nicméně vypadla elektřina, přestala téct voda v bytech a o něco později přestal jít i plyn. I když bylo na ulicích světlo, lidé se začali shánět po svíčkách.

Se sousedem jako Rusko…

Paní, která stála vedle mě v podchodu na nádraží, plakala. Poblíž stála matka s pětiletou dcerou, která se stále dokola ptala: „Mami, když teď vyjdeme ven, tak na nás přiletí raketa?“

Lidem začala být zima, sám jsem byl už také celý ztuhlý, ale dívky, které stály opodál, začaly zpívat písničky. Do podchodu pak přišli zaměstnanci železnice a lidem rozdávali vodu.

Ukrajinská první liga, jak se dalo čekat, oficiálně potvrdila, že se zápas Metalistu 1925 s Oleksandrií neuskuteční. Pomyslel jsem si, že tenhle výlet do hlavního města se opravdu „povedl“ a koupil jsem si lístek na další vlak z Kyjeva zpátky do Ternopilu.

O něco později začaly být v některých regionech postupně odvolávány výstrahy před nálety. Nakonec byl po téměř šesti hodinách poplach zrušen i v Kyjevě. Do odjezdu mého vlaku zbývaly ještě téměř tři hodiny.

Vyšel jsem po několika hodinách z podzemní chodby a uvědomil si, že obyvatelé hlavního města už od začátku ruské invaze pozvolna zapomněli, jaké to je být pod neustálým ostřelováním. Nynější masivní útok jimi otřásl, připomněl jim, že na odpočinek je ještě brzy. S takovým sousedem jako Rusko se prostě odpočívat nedá…

Část skel na nádražní budově byla zničená. Šel jsem do nejbližšího supermarketu. Ten kupodivu fungoval. Nakoupil jsem si jídlo na cestu, pak jsem se rozhodl zajít na oběd, ale pět podniků v blízkosti hlavního nádraží bylo zavřených. Další kavárna fungovala, i když v ní zaměstnanci ještě zametali rozbité sklo.

Město zapomnělo, co je válka

Jižní nádraží za normálních okolností žije kavárnami, restauracemi a stánky rychlého občerstvení, ze všech teď ale fungovaly jen „Lvovské croissanty“ a na ulici se stihl vrátit prodavač se svým vozíkem s párky v rohlíku.

Kyjev jako by už skutečně na čas zapomněl, co je to válka, lidé ztratili návyk schovávat se v krytech. Masivní ruský útok jim nyní znovu připomněl krušnou realitu a dokázal město na nějakou dobu vyřadit z běžného režimu. Ale člověk se bohužel rychle rozpomene…

Jak jsem si později ověřil, Ternopil skutečně ostřelování nezažil, ale lidé tam i tak byli v napětí, zda Kreml nepošle rakety i na ně. Opět začala fungovat elektřina, spolu s ní i voda a plyn. Manželka se synem šli ale i tak pro jistotu shánět svíčky pro případ, že by večer vypadl proud. Podařilo se je koupit až v pátém nebo šestém obchodě.

Lidé v obchodech kupovali mouku, cukr, sůl, co ještě zbylo na pultech. V bankomatech už nebyly žádné peníze; tam, kde ještě zůstaly, se tvořily dlouhé fronty.

Na ulicích se objevilo mnoho lidí s batohy a velkými taškami. Někteří obyvatelé Ternopilu se zřejmě rozhodli opustit město, případně poslat ženy a děti do zahraničí.

V Charkově začala elektřina fungovat až později večer, ještě předtím znovu naskočila i mobilní síť. Lidé si ale zvyknou na ledacos. Kupříkladu můj otec byl bez elektřiny více než měsíc, žije ve vesnici v charkovské oblasti, která byla osvobozená v září. Mobilní spojení je tam nadále velmi špatné. I když se otci podaří se mnou spojit, rozumíme si tak jedno slovo z deseti.

Ten den přijelo a odjelo mnoho vlaků se zpožděním. Já měl jsem štěstí, můj vlak odjel včas. V kupé se mnou cestoval student z Chmelnycké národní univerzity: jel domů k rodičům, protože všechny školy, školky i univerzity byly aspoň do konce týdne převedeny do distančního režimu.

Byla tam se mnou i jedna vysídlená žena z okupovaného Melitopolu. Žila v Kyjevě a 11. října tam měla nastoupit do nového zaměstnání. Kvůli ruskému ostřelování změnila narychlo své plány a rozhodla se odjet za svou sestrou do Lvovské oblasti, která, jak věří, bude bezpečnější. I když v dnešní Ukrajině, s Putinem za zády, člověk nikdy neví.

Autor je novinář původem z charkovské oblasti. Krátce po ruské invazi kvůli okupaci jeho rodné vesnice odešel i s rodinou do Ternopilu na západě Ukrajiny.