Bezpečnostní opatření při vstupu do budovy amerického velvyslanectví v Praze jsou samozřejmě důkladná. Jako na všech amerických ambasádách ve světě, napsal novinář Vladimír Bystrov na úvod svého rozhovoru s tehdy končící známou americkou velvyslankyní a někdejší dětskou hereckou hvězdou Shirley Temple-Blackovou.

Rozhovor s první porevoluční americkou velvyslankyní vznikl 3. července 1992, S. T. Blacková zemřela 10. února 2014. Jde o druhou ukázku z rozsáhlé a obsahově pestré publikace „Neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova“. Přinášíme je se souhlasem autorů i nakladatelství Galén. Z dochovaných rukopisů, publikovaných článků a jiných dokumentů vybral a sestavil Michal Bystrov za přispění Marty Bystrovové a Vladimíra Bystrova ml. (titulek a mezititulky jsou redakční, pozn. red.)

Podle upozornění českých pracovníků ochrany ani magnetofony a fotoaparáty mariňák neboli pevně rozkročený příslušník americké námořní pěchoty za neprůstřelným sklem zešeřelé vrátnice s modravě blikající obrazovkou počítače prý nepouští. Stačí však, aby se objevila naše dobrá známá, blonďatá obrýlená tisková atašé Margareth Schmidtová, pronesla doslova do mariňákových zad několik slov a naše jména, a vzápětí nato stoupáme i s fotoaparáty a magnetofonem po oficiálním schodišti k pracovně velvyslankyně Spojených států amerických v České a Slovenské Federativní Republice.

Vy tvrdohlaví Češi

Je předvečer amerického státního svátku a za několik dní Shirley Temple-Blacková svou misi v Československu po třech letech ukončí a vrátí se domů do San Franciska. Protože autora našeho interviewu spojuje s ambasadorkou přátelství dlouhé více než čtyřiadvacet let, je uvítání zcela neoficiální a následující rozhovor neustále těká od oficiálního tónu k povídání navýsost soukromému. Shirley byla však ještě stále „ve službě“, a proto toto soukromé povídání bylo „off record“. Naštěstí ani „úřední“ odpovědi nebyly nezajímavé.

Na rozdíl od většiny Američanů nebylo pro vás Československo zase tak neznámou zemí. V osmatřicátém, kdy vrcholila vaše kariéra hollywoodské dětské hvězdy, vám k desátým narozeninám poslaly české a slovenské děti, pokud se nemýlím, osm tisíc panenek. Nemýlím-li se, snad nejvíc ze všech zemí. Možná, že jste o Československu slyšela také potom za druhé světové války, do níž odešli i někteří příslušníci vaší rodiny, nebo možná v padesátých letech, když váš manžel bojoval v Koreji, prvním velkém poválečném konfliktu demokratického Západu a komunistického Východu. A pak vás shoda okolností přivedla do Československa právě v srpnu 1968. Co si myslíte, že víte o Češích a Slovácích víc než ostatní Američané?

Návštěva Prahy v srpnu osmašedesátého byla skutečně shodou okolností. Byla jsem ve Vídni na jednání Mezinárodní federace společností pro boj s roztroušenou sklerózou a teprve tam se zrodila myšlenka zkusit jednat také v Československu. A tak jsem na vlastní oči viděla vaši zemi ve chvíli, kdy došlo k její okupaci armádami zemí Varšavského paktu. Když jsem se sem vrátila v roce 1989, tak jsem ještě po tři měsíce měla možnost zažít tuto zemi pod vládou komunistů. Pak v listopadu 1989 jsem byla svědkem revoluce, byla jsem svědkem nádherné euforické nálady, která tady zavládla, byla jsem svědkem svobody, která sem vstoupila, a rovněž svědkem zrození onoho nádherného pohybu směrem k demokracii. A teď tedy za pár dní Československo opouštím a opět je to dramatická doba, neboť této zemi vlastně hrozí rozdělení. Ve světle těchto svých osobních zkušeností bych chtěla říci, že chovám stále větší obdiv k lidem této země, kteří projevují fantastickou schopnost překonávat veškerá úskalí, která před nimi neustále vyvstávají. Vždyť lidé v této zemi žili ve svobodě zatím bohužel pouze třiadvacet let. Od roku 1918 do roku 1938 a pak několik roků po válce. Takže obdivuji jejich vytrvalost, trpělivost a navíc ještě obrovský smysl pro humor, tím ostřejší a pichlavější, čím je doba vážnější.

Je něco, co vás zaskočilo? Co asi ostatní Američané o Češích a Slovácích nevědí?

Já nikdy nekritizuji to, co vidím v zemích, v nichž jsem, co se tam děje nebo co tam lidé dělají. Ale o Češích a Slovácích mám přece jeden základní pocit, a to, že jsou velmi tvrdohlaví, tak, jako jsem tvrdohlavá já. To se pozná i na drobnostech. Například taková spíš veselá zkušenost, já mám ráda kuře bez kůžičky, protože kuřecí kůžička prý není zdravá pro výživu člověka, alespoň u nás se to tvrdí. A tak se mi podařilo, že asi po šest týdnů, tady v mé rezidenci, dělal můj kuchař kuře podle mého pokynu, ale teď už to zase dělá po svém. Mám takový pocit, že lidé v Československu chtějí i jiné věci prostě dělat po svém a nemají rádi, když někdo na nich chce, nebo jsou nuceni, aby to dělali jinak.

Bylo vaše jmenování do Československa náhodné, nebo rozhodovalo něco navíc?

Prezident Bush to rozhodl sám. Já jsem byla v únoru roku 1989 v Seattlu ve státě Washington, a tam mi prezident zatelefonoval a zeptal se mne, zda bych byla ochotna toto místo přijmout. A já jsem byla tak nadšená, že jsem okamžitě velice rychle vykřikla do toho telefonu hlasitě ANO. Charles, můj manžel, se mne zeptal, prosím tě, na co jsi řekla tak hlasitě ANO, a já mu na to, s dlaní na mluvítku, honem povídám, já ti to vysvětlím za chvíli, teď nemůžu nechat čekat prezidenta u telefonu. Přitom prezident Bush nevěděl, že jsem byla v roce 1968 v Československu. Ale kdyby se mne byli bývali zeptali, kterému místu, jaké zemi bych dala přednost pro tento úřad, kde chci být zaměstnána, rozhodně bych řekla „Československo“. Ale u nás je to tak, že se člověka neptají, kam by chtěl jít dělat velvyslance. Prostě je to přání prezidenta Spojených států. Ale skutečně by mne v roce 1968 ani ve snu nenapadlo, že se sem o dvacet let později vrátím, a je to pro mne ohromná čest, že jsem zde zastávala tento úřad. A právě v té době, kdy zde došlo k tak historickým změnám.

Ještě jednou se vraťme k vašemu poznání Československa. V osmatřicátém jste si patrně ještě neuvědomovala, že panenky, které vám posílají české a slovenské děti, jsou ze země, která tváří v tvář německému fašismu stojí na pokraji zhroucení svých nadějí. V osmašedesátém jste viděla zhroucení nadějí této země na vlastní oči. Nyní jste byla svědkem zrození opět nových nadějí. Myslíte, že mají šanci na to, aby se naplnily?

Já myslím, že ano. Myslím, že Československo má šanci stát se přední zemí v této části Evropy, to znamená ve střední a východní Evropě, protože lidé zde jsou velice talentovaní a velice pilní. Už v době první republiky byli schopni dosáhnout ve výrobě i v dalších sférách obrovských kvalit. Myslím tím mnoho výrobků, které se tu vyráběly, vůbec strojírenství, vědu a techniku, a samozřejmě i v umění. Jen mít tu šanci, a všichni ji máte. Potřebujete však více zákonů, které by umožňovaly zvýšit investice přicházející sem z ostatního světa, a aby tyto investice, které potřebujete a které očekáváte od Západu, byly pro západní podnikatele atraktivnější. Možná, že jste to, Vladimíre, už někde četl, ale tohle je přesný statistický údaj – když jsem sem přišla v roce 1989, tak tady bylo pět podniků s americkou účastí, a teď je jich tady přes tři sta. A ty investice, které sem zatím z Ameriky přišly do různých společných podniků, představují v celkovém objemu přes půldruhé miliardy dolarů. Jsme druzí hned za Německem. Ano, Německo je hodně před námi.

Dáte si kávu?

Shirley, vaše oficiální biografie, kterou mi dala na schodech Margareth, vyjmenovává celou řadu vašich veřejných a politických funkcí. Zdá se, že jste dobrá žena-politik. Ale řada těchto funkcí byla spojena s úřadem. Takže jste vlastně také úřednice…

Už třiačtyřicet let…

…takže, jaká jste vlastně žena-úřednice?

Já pracuji skutečně velice těžce a tvrdě. Dokonce si dávám i domácí zadání, tak říkajíc. V zásadě vždy zůstávám v zemi, kam jsem byla jmenována, a nejezdím odtud pryč. Jsem pevně přesvědčena, že je třeba používat týmový přístup k práci, ale ta konečná rozhodnutí musím učinit já sama. Ve své profesionální práci nemám ráda dvě slova. Jedno je „předpokládat“, protože je to velmi nebezpečné slovo. Nemůžeš předpokládat, že to někdo udělá, že to bude uděláno, ale musíš být přesvědčen, být si jist, že to bude uděláno. A druhé slovo, které nemám ráda, je „překvapení“. Když jsem tady měla první schůzku s personálem velvyslanectví, tak jsem jim všem řekla, že v žádném případě nechci žádná překvapení. Chci, aby vždy bylo všechno předem dáno, protože vždycky všechny ty důsledky, problémy nesu nakonec já.

Je nějaký rozdíl mezi americkým úředníkem a úředníkem u nás?

Já myslím, že pokud tito lidé dělají svou věc správně, pak není velký rozdíl. Myslím si, že československý úředník bude prezentovat své názory, svá stanoviska, to, co má být učiněno, co má být vykonáno, stejným způsobem, jako to já dělám za svou zemi. On to bude dělat za svou zemi a já to budu dělat za svou zemi. Je tu však možná jeden rozdíl. Já jsem vám nenabídla kávu, ale v československých úřadech vám československý úředník vždycky nabídne kávu, čaj nebo džus, nebo něco k jídlu. Ale tady máte prázdný stůl. Mohu vám nabídnout kávu?

Děkuji, raději si zítra na oslavách Dne nezávislosti dáme spolu drink na rozloučenou. Ještě je tu pár otázek. Po revoluci přijíždí do Československa spousta mladých Američanů. Jednak na zkušenou a jednak, marná sláva, přece jen jsme levná země. Někteří pozorovatelé dokonce vyslovují domněnku, že u nás naleznou rychleji práci a společenskou realizaci než ve Spojených státech. Je to tak?

V současné době se o tom často hovoří a spekuluje. V televizi, v časopisech, v novinách, u nás i ve Velké Británii, v Kanadě, ale já si myslím, že důvod, proč sem ti mladí lidé přijíždějí, je jednoduchý. Jak jsem poznala už v roce 1968, Praha je opravdu jedno z nejkrásnějších měst na světě. Alespoň já osobně si myslím, že Praha je nejkrásnější město, i když jsem ještě neviděla Budapešť, a říkali mi, že je také krásná, ale já myslím, že Praha je určitě krásnější. Když se porozhlédnete, tak je tady zapotřebí udělat strašnou spoustu práce, ty domy je potřeba natřít, vyspravit, rekonstruovat. A tím pádem je tady celá řada šancí, příležitostí do všeho se zapojit. Mladí lidé hrozně rádi dělají to, co oni chtějí dělat, čili využívají příležitosti odpovídající jejich věku. Já si myslím, že prostřednictvím nejen tisku, ale veškerých médií se toho o Československu napsalo tolik, jeho publicita byla tak obrovská, že lidé se toho hodně dozvěděli a začali mít zájem o tuto zemi. A pak si myslím, že lidé obdivují Václava Havla. Stále je to romantická země. Velice si vážím těch mladých Američanů, kteří tady pracují, mám na mysli zejména takové, kteří tady píší, tedy především žurnalisty, ale také spisovatele, kteří píší třebas do The Prague Post nebo Prognosis, a myslím si, že tito lidé dělají tvrdou práci, pracují těžce a to, co vytvářejí, má velikou cenu.

To znamená, že nesouhlasíte s názory některých amerických pozorovatelů, kteří vidí v zájmu o Československo především zájem o snadnější uplatnění?

To je jejich názor. Ale já si myslím, že je v tom skutečně něco jiného. Je to především to, že mladí lidé mají rádi dobrodružství, strašně rádi cestují tam, kde nikdy nebyli, já si to pamatuji sama ze svého mládí, takže si myslím, že je v tom především romantika. A kromě toho, ve Spojených státech a v Kanadě je strašná spousta Čechů a Slováků, kteří se sem přece také vracejí, přijíždějí se podívat na svou starou vlast. Většinou jsou to lidé, kteří ji opouštěli v těch nejzávažnějších chvílích, v osmatřicátém, v osmačtyřicátém a osmašedesátém. Anebo, pokud tady žijí dědeček s babičkou, pak jejich vnoučata, která se již narodila a odmalička žijí v cizích zemích, přijíždějí poznat zemi svých prarodičů. A to nás přivádí k zajímavému zjištění, že by tato země díky turistice mohla získat mnohem víc valut, a myslím si, že je třeba vybudovat hodně hotelů a motelů právě v americkém stylu. Třeba jen každý den chybí v Praze de facto dvanáct tisíc lůžek. A máte tady krátké postele. Mně to stačí, ale nestačí to těm běžným průměrným byznysmenům, který každý měří přes šest stop.

A co si vlastně tito mladí Američané potom přinesou zpátky domů? Udělá z nich Evropa jiné Američany, než jsou ti, kteří stále žijí doma?

O tom se teď také hodně mluví. A mnozí lidé srovnávají tyto mladé Američany, kteří nyní v této době přijíždějí do Československa a ostatních zemí bývalé komunistické střední a východní Evropy, s těmi Američany, kteří ve dvacátých letech jezdili do Paříže. Jistě, mnozí z nich se tehdy stali velmi slavnými, například Hemingway a spousta jiných, ale myslím, že to, kde žili, na to nemělo příliš vliv. I když žít nějakou dobu v jiné zemi je velmi důležité, protože když se člověk potom vrací do Spojených států, přináší si s sebou novou zkušenost, to, co se dozvěděl, co tam poznal.

Dobrá, ale vy se například vrátíte rovnýma nohama do domácího politického života. Pokud se nemýlím, budete pracovat v týmu, který bude zajišťovat kampaň prezidenta Bushe za jeho znovuzvolení. Nebudou vám tři roky prožité mimo Spojené státy trochu vadit při tak střemhlavém návratu do domácí politiky?

Nebudu úplně uprostřed velké politiky a napřed budu vždycky jezdit tam, kam mne Národní výbor republikánské strany pošle. Budu malá rybička ve velkém rybníku. Ale udělám všechno pro to, aby můj prezident byl znovu zvolen.

Shirley, vrátíte se ještě někdy do Československa?

Až jestli tady budete mít nějaké americké hotely. To je samozřejmě žert. Já doufám, že sem přijedu mnohem dříve než po roce 1968, to by trvalo dlouhých jedenadvacet let a oba, Vladimíre, stárneme. Ráda bych se sem vrátila dejme tomu za pět, za deset let, abych viděla, kam to s těmi dnešními změnami všechno dospělo. Možná ale, že i dříve, nemám žádné plány.

Poslední oficiální otázka, aniž bych chtěl, abyste prozradila nějaké úřední či obchodní tajemství: ale mohla byste jednou či dvěma větami říci, co se vám během vašeho působení v Československu nepodařilo, co naopak se podařilo a co by se ještě mělo rychle udělat?

Vůbec na prvním místě bych řekla, že vztahy, které nyní existují mezi Spojenými státy a Československem, nikdy předtím nebyly tak dobré. Existují některé smlouvy a dohody, které bohužel zatím nebyly realizovány, jedna z nich je právě smlouva o bilaterálních investicích, pravděpodobně už nebude uzavřena za mého působení v Československu, ale všechny ty nejdůležitější smlouvy by měly být uzavřeny co nejdříve. Když do nějaké země jedu, tak samozřejmě mám nějaké své cíle. A řekla bych, že tady ty moje cíle a plány byly nejen splněny, ale dokonce splněny nad plán, alespoň v některých případech. Po revoluci bylo v Československu asi čtrnáct profesorů, kteří tady přednášeli v rámci Fulbrightovy nadace, a já jsem si vytyčila takový cíl, že jich tady bude nejméně čtyřicet. A mám takový pocit, že jich je čtyřiačtyřicet.

Praha, 3. července 1992. Vyšlo pod titulkem Goodbye Shirley v deníku Noviny 16. července 1992.

Vladimír Bystrov se narodil 7. srpna 1935 v Praze (dětství a mládí prožil na Hanspaulce). Zemřel 1. června 2010. Jeho otec Nikolaj Bystrov (1899–1967) žil od roku 1921 v Československu, v roce 1936 získal čs. státní občanství. Přesto byl odtud v květnu 1945 nezákonně odvlečen sovětskou tajnou policií a poslán na deset let do sibiřského GULAGu. Vladimír Bystrov pracoval jako filmový kritik a publicista, později i jako překladatel. Působil mimo jiné jako tiskový tajemník Filmového studia Barrandov v Praze, v letech 1964–1968 například spoluvytvářel Festivalový deník MFF Karlovy Vary. Od srpna 1970 do dubna 1971 pracoval v podniku Fortuna, mezi jehož nejvýraznější projekty patří kompletní edice Foglarových komiksů Rychlé šípy a výroba hlavolamu „ježek v kleci“. Po listopadu 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním zástupcem syndika Syndikátu novinářů ČR, byl šéfredaktorem týdeníku PRO a deníku Noviny. Od roku 1993 předseda rady občanského sdružení Oni byli první, shromažďujícího svědectví o osobách zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentračních táborů. V roce 2007 mu bylo „za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva“ propůjčeno státní vyznamenání Řád T. G. Masaryka II. třídy.