Jiřího Chytila zatýká SNB ve Vodičkově ulici v lednu 1989

Rok 89 očima esenbáka: V Palachově týdnu „bránil stát“ a zásah na Národní „nebyl jednostranný“

Napsal/a Post Bellum 26. ledna 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

V neděli 15. ledna 1989 lidé přišli na Václavské náměstí v Praze uctít památku Jana Palacha. Bezpečnostní složky proti přítomným zasáhly a následovaly několikadenní početné a surově rozháněné demonstrace, známé jako Palachův týden. Jak viděl tehdejší události příslušník SNB, převelený do obležených Všetat, ukazují Příběhy 20. století.

V sobotu 21. ledna roku 1989 se lidé na výzvu opozice vydali k Palachovým ostatkům do Všetat, kde opět čelili masivní policejní protiakci. Jako by už komunistický aparát tušil, že se blíží jeho pád, jako by se po dvaceti letech začal opět bát Palachovy výzvy, snahy vytrhnout společnost z letargie.

Do Všetat, v té době vesnice obležené stovkami esenbáků, byl převelen i mladý příslušník SNB Vít Ibl (ročník 1967).

Chtěli nám zničit, co jelo, jak mělo

Nad místem posledního odpočinku Jana Palacha létal vrtulník, přístupové cesty do vesnice byly zatarasené, na nádraží i jinde probíhaly kontroly dokladů, zatýkání, deportace. V rozhovoru pro Paměť národa na to Ibl vzpomínal věcně, bez emocí, jako by mluvil o běžné policejní operaci:

Vít Ibl, archivní foto (Post Bellum)

„Bylo nás tam z (našeho) obvodního oddělení asi třicet. Byl jsem dislokovaný na nádraží a když přijížděly vlaky, tak jsme (cestující) prošacovali, sebrali jsme jim různé tiskoviny, letáky, transparenty, co měl kdo u sebe. Po perlustraci jsme je nasadili do autobusů a odvezli zase pryč, aby se na hřbitov a k Palachovu baráku nikdo nedostal.“

Pak konstatuje, že zásah probíhal na základě „politického rozhodnutí, tam se nic nedělo, ti lidé nic nedělali. Možná, že by to proběhlo jako tichá demonstrace, třeba by se pak provolávala nějaká hesla, ale co se týče nějakého ničení majetku, k tomu by asi nedošlo.“

V Praze Vít Ibl nasazen nebyl, ale k příčinám drsných zákroků (během Palachova týdne policie zatkla 1400 lidí) uvedl: „Tam byli kluci (z SNB) spíš naštvaní, je to nebavilo, stáli tam celé dni, třeba dvanáct hodin, a na poslední dvě hodiny přišli k demonstraci, tak ti kluci už byli znechucení.“

A o demonstrantech obecně soudí: „To bylo tak, že to bylo vystoupení proti státu, proti režimu který my jsme měli bránit. V té době to bylo tak, že my chráníme stát a tihleti nespokojenci nám to chtějí zničit, převrátit to, na co jsme byli zvyklí a co podle nás jelo, jak mělo.“

Major Zeman jako vzor

Jak se Vít Ibl vůbec dostal k SNB? Narodil se v Rakovníku, vyrůstal v malé vsi – a líčí, že už jako žák zemědělského učiliště chtěl jít k policii. Měl prý dvě inspirace: první představoval jeho otec, který nosil uniformu coby pracovník ozbrojené ochrany železnic, druhou pak propagandistický seriál Třicet případů majora Zemana.

Trochu se bál, že ho u SNB nevezmou, protože otce po roce 1968 vyškrtli z komunistické strany pro pasivitu. Obával se však zbytečně – vstoupil do svazu mládeže, stal se kandidátem a posléze členem KSČ, odešel na základní vojenskou službu k vojskům ministerstva vnitra a k 1. září 1986 nastoupil k pohotovostnímu pluku SNB v Praze. Pluk fungoval jako škola končící maturitou, Ibl vyšel jako praporčík, poté sloužil na Kladně.

 

 

Jeho názor na protikomunistickou opozici byl prý tehdy jednoduchý: „Nespokojení lidé, kteří dělají voloviny.“ Názory a argumenty disentu neznal a ani se o ně moc nezajímal, neboť komunistické zřízení podporoval: „Mohu říct, že v dětství ani v mládí jsem nepociťoval žádné politické tlaky, ani na mě, ani na rodinu. Nikdy se nikdo nezmínil o nějaké Státní bezpečnosti, o té jsem se dozvěděl až u policie během výuky.“

Později jako uniformovaný policista neměl StB příliš v lásce: „My jsme se neměli moc rádi, protože oni byli nafoukaní a donášeli na nás. Z jejich strany to byla taková arogance a nadřazenost. Většina okresních příslušníků StB byli z našeho pohledu takoví hospodští povaleči, že by třeba odvedli nějakou práci, to moc ne.“

Lidi nestrádali jako dnes

Když mluví o komunistickém režimu, zohledňuje Vít Ibl především sociální jistoty (v podobě ovšem dosti zidealizované), nezmiňuje širokou a všeobecnou nesvobodu, kulturní úpadek nebo třeba devastaci krajiny, nýbrž zdůrazňuje:

„Taky se mi nelíbily různé první máje a takové voloviny, ale myšlenka, že pracující si vládnou sami, se mi zdála dobrá. Asi to (ve skutečnosti) bylo jinak, ale my jsme viděli jen to základní, co se děje mezi lidmi. Na vesnici, kde jsem žil, si lidi pomáhali navzájem, v různých akcích stavěli třeba kulturní střediska a měli se celkem dobře. Každý měl chatu, auto, nepozoroval jsem, že by někdo strádal, že by neměl práci nebo se mu nedostávalo lékařského ošetření, jako to vidíme v současné době.“

Z rozhovoru záhy vyplyne, že dílčí kritické výhrady v druhé půli 80. let přeci jenom měl:

„Nelíbilo se mi, že se třeba nemohlo jezdit do zahraničí. Hodně se mluvilo o Gorbačovovi, o perestrojce a tak, ale že by se to nějak konkrétně u nás projevilo, to ne. Bylo to spíš takové zkostnatělé, člověk to viděl i v televizi, že to tvrdé jádro komunistů nechtělo povolit, že to tu chtěli udržet, jak to je. Kdyby třeba dovolili drobné soukromé podnikání nebo drobné zemědělství, tak lidé by byli spokojení. My jsme si třeba říkali, proč nechtějí pustit za hranice ty, kdo chtěli utéct. Říkali jsme si, tak co tady budou dělat, máme je tady živit? Tak když se jim chce pryč, ať zaplatí za školy, které tu vystudovali,  a ať si cestují třeba na severní pól.“

Pálili jim tkaničky

Policejní zákrok proti demonstrantům, k němuž došlo 17. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě a od něhož se odvíjelo zhroucení komunistické vlády, má většina účastníků v paměti jako brutální. Vít Ibl však soudí, že „to nebylo až tak jednostranné“.

Vít Ibl, současné foto (Post Bellum)

„Jestli si pamatujete ten kordón na Národní třídě, tak jsem tam měl hodně známých kluků a ti vyprávěli, že jim tam (demonstranti) zapalovali tkaničky u bot a kalhoty těmi svíčkami, mlátili je tam do nohou, tam bylo hodně zraněných i z naší strany, o kterých se pak moc nemluvilo, spíš o těch študácích. Ale že by tam byli nějaké až brutální zásahy… No, došlo asi k flákání obuškem, to asi ve větším měřítku tam proběhlo, ale že by tam byla nějaká těžká zranění nebo taková extempore, to muselo být jenom ve výjimečných případech.“

Dodává, že v prvních dnech převratu v jeho kladenském okolí „drtivá většina lidí nesouhlasila s tím, co se děje v Praze, i se mezi čtyřma očima ptali, proč nic neděláme, proč ti Pražáci do všeho rejou, proč je tam necháme dělat voloviny. Tak jsme jim vysvětlovali, že my nemůžeme dělat nic, protože shora nechodí žádné příkazy a rozkazy.“

Současně však zmiňuje, že v období demonstrací dostali příslušníci SNB pokyn, že si v autobuse mají „nechat čepici na hlavě, protože na nás lidi plivali, to jsem vylezl a měl jsem deset plivanců na čepici a na zádech. Cítil jsem to jako takovou křivdu, že jsem těm lidem chtěl pomoct, ne jim ubližovat.“

Místo kriminálu stačila pokuta

V pozdějších letech se pohled Víta Ibla na komunistické zřízení změnil, ale nikoli zásadně.

„Pořád si myslím, že to nebyl špatný režim. Docházelo určitě k excesům proti některým lidem, ale oni věděli, co dělají, že jdou proti režimu. To se trestá. Jak u nás to bylo před revolucí, tak se to dělalo v Americe a po celém světě. Když člověk šel proti svému státu, tak stát se samozřejmě bránil,“ tvrdí.

„Ale změnil se mi později postoj v tom, že jsem viděl různé věci, které třeba komunisté dělali v 50. letech, různé perzekuce sportovců nebo válečných pilotů z Anglie, o kterých jsme třeba moc nevěděli, stejně jako o pracovních táborech. Tak to si člověk potom říkal, proč to dělali, proč je hned zavřeli, třeba za nadávání na režim. Mohli jim dát třeba stovku pokuty,“ připouští.

Vít Ibl pokračoval v kariéře u policie i po převratu, v demokratických poměrech. V roce 1996 nastoupil v Kladně ke kriminálce, o čtyři roky později přestoupil na Krajskou policejní správu na Zbraslav, rovněž ke kriminální policii. Roku 2007 z vlastního rozhodnutí odešel do civilu jako vrchní komisař v hodnosti kapitána.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Recommended (5901)

Čtěte též

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)