Odešli za komunismu ilegálně za hranice. Jejich blízcí zůstali tady a netrpěli jen ztrátou části rodiny. Státní bezpečnost je u nás pak sledovala, pohrávala si s jejich city a vysílala je za dětmi na „přemlouvací návštěvy“.

„Potkala jsem syna na schodech, nesl těžkou televizi. Povídám: ‚Prosím tě, vždyť ji máte rok novou, to už se to porouchalo?‘ A on říká: ‚Ále, něco tam zlobí.‘ Ale přitom ji nesl prodat! Rozprodali majetek, aniž bych to věděla. Všechno proměnili na valuty a peníze zavařili do hasičského přístroje v autě.“

Tak vzpomíná Eva Tůmová na dny předcházející emigraci jejího syna. Ten se v roce 1979 nevrátil z dovolené v Jugoslávii a s manželkou a dvouletým synem odcestoval přes Rakousko do Kanady.

Trest za útěk z „ráje“

Lidé z Československa prchali často doslova bez rozloučení, pro příbuzné proto emigrace nejbližších znamenala naprosto nečekaný šok. Jenomže to takhle bylo bezpečnější. „Neoprávněné“ opuštění republiky se v době komunismu totiž stalo trestným činem se sazbou až pěti let odnětí svobody. Ještě přísněji režim trestal napomáhání emigraci – o plánech na útěk stačilo vědět, a nenahlásit je.

Ocitnout se tak v blízkosti kohokoliv, kdo se rozhodl „socialistický ráj“ opustit, znamenalo po roce 1948 skutečně vážné nebezpečí. Odchod blízkých představoval nejen citovou ránu, ale také třeba šikanu v zaměstnání, obtíže při studiu nebo oplétačky s tajnou policií.

Vzali si mě dozadu, tam bylo těch estébáků a esenbáků! A říkali – oni hned tykali: ‚Hele, my ti dáme injekci, ty jí to píchneš a ona o sobě sice bude vědět, ale pak nebude vědět, co dělá. Vezmeš ji a přivezeš zpátky domů.‘

Eva Tůmová nakonec vlastně měla ještě štěstí. Úřady jí pak v roce 1983 umožnily, aby syna v Kanadě navštívila. Měla už krátce před odchodem do důchodu a komunističtí úředníci daleko ochotněji pouštěli na Západ penzisty – zřejmě s představou, že i kdyby emigrovali, byla by to pro Československo spíš výhoda…

Eva Tůmová tak svého syna a jeho rodinu znovu uviděla čtyři roky po jejich odchodu. A při té příležitosti se v Kanadě setkala i se svým bratrem Zdeňkem, který z Československa odešel už v roce 1968. „Po patnácti letech…“ podotýká Tůmová. „A to jsme si byli tak blízcí!“

Jako dostat nožem do zad

Také Libuše Klimšová přibližuje své pocity po emigraci dcery v polovině 70. let: „Na jednu stranu jsem si říkala, že to je pro jejich dobro a určitě se tam budou mít líp. Na druhou stranu: ‚Proč mi to udělali?‘ Takže někdy jsem byla ráda, někdy jsem z toho zas byla nešťastná. Přiznávám, že než jsem se s tou situací vyrovnala, měla jsem smíšené pocity.“

Také ji „mladí“ prý postavili před hotovou věc. Vůbec nečekala, že se dcera s manželem a dvěma malými dětmi nevrátí z lyžařského zájezdu do Jugoslávie… „Najednou mi volá dcera a říká: ‚Sedíš?‘ To bylo před vánočními svátky. Já povídám: ‚Co se děje?‘ ‚Prosím tě, mami, já ti volám z Vídně.‘ Byla to hrůza.“

Rodinné setkání Loučímových při první návštěvě sestry-emigrantky v Československu v roce 1980. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Hned následujícího dne zašla Libuše Klimšová emigraci dcery oznámit svému nadřízenému v práci. „To se muselo. Stejně by se to brzy dozvěděl,“ říká s tím, že pro řadu kolegů v ostravském podniku Vítkovické stavby se kvůli útěku své dcery stala „kapitalistickým vyděděncem“ a „rozkrádačem“. Vedoucí ji v rámci možností podržel, takže byla „jen“ přeřazena na hůře placené místo. Některým spolupracovníkům se to ale zdálo málo…

„Jeden kolega řekl, že kdyby to bylo na něm, umývala bych záchody na ubytovně. Moje spolupracovnice začala po podniku vykládat, že až mi dcera začne posílat valuty, budu se promenádovat v kožichu. To bylo, jako kdybych dostala nožem do zad.“ Nikdy prý nepochopila, proč se k ní kolegové tak zachovali. Možná ze závisti, možná ze strachu. Vyšetřovala ji totiž Státní bezpečnost a tajní za ní chodili i do podniku. Dvakrát si ji pozvali přímo na služebnu.

„Chovali se, jako bych měla v každé kapse bombu. Pořád se ptali, jestli si píšeme, s kým se stýkáme. Já jsem stále opakovala, že šlo o jejich rozhodnutí a že jsem o ničem nevěděla.“

Injekce pro dceru od StB

V určitých případech Státní bezpečnost vysílala příbuzné emigrantů na takzvanou „přemlouvací návštěvu“. Volba nejčastěji padla na rodiče – ti se měli pokusit přimět své uprchlé děti k návratu. Někteří jako například Libuše Klimšová tušili už předem, že se to nepodaří, a využili návštěvy alespoň k tomu, aby se s blízkými rozloučili. Jiní v citově složité situaci doufali, že si své děti skutečně přivezou zpátky.

To byl také případ Zuzany Marešové, jejíž dcera Jana emigrovala v roce 1984 do západního Německa. Zuzana Marešová přitom s exilem měla své zkušenosti. Jako dítě z částečně židovské rodiny za války strávila téměř tři roky u pěstounů v Anglii a do ciziny natrvalo odešla řada jejích příbuzných včetně starší sestry, která po emigraci do USA „nebyla doma ani tam, ani tady“. Když se pak stalo, že se její dcera Jana Marešová nevrátila ze zájezdu s Čedokem, nabyla matka podezření, že Jana podlehla tlaku svého tehdejšího přítele, se kterým za hranice vycestovala.

Nakonec se písemně dohodli, že se vykoupí, a tím pádem u nás nebudou trestně stíháni na základě rozsudku na dva roky vězení, který tady měli.

Státní bezpečnost obtěžovala Zuzanu Marešovou kvůli znalosti jazyků a zahraničním kontaktům už dřív, ale po emigraci dcery si ji začali předvolávat častěji. Když estébákům naznačila, jak velkou ránu pro ni odchod Jany znamená, nabídli jí, že své dítě může zkusit přemluvit k návratu. Na tehdejší návštěvu na služebně prý nikdy nezapomene:

„Vzali si mě dozadu, tam bylo těch estébáků a esenbáků! A říkali – oni hned tykali: ‚Hele, my ti dáme injekci, ty jí to píchneš a ona o sobě sice bude vědět, ale pak nebude vědět, co dělá. Vezmeš ji a přivezeš zpátky domů.‘“

Nabídku Státní bezpečnosti podle svých slov rázně odmítla, píchat své dceři neznámé drogy rozhodně nechtěla. Přesto za dcerou odjela, byť bez injekce, a pokusila se jí vysvětlit, jak obtížné může být zůstat žít v cizí zemi bez možnosti návratu. Neúspěšně – zvítězila láska k příteli, který chtěl žít v Německu. „Měla jsem potom nepříjemnosti,“ podotýká ke své situaci po návratu z neúspěšné „přemlouvací mise“: „Já byla na výsleších v Bartolomějský snad víc než doma! A takový pitomý otázky!“

Další výjezd za dcerou už jí komunistické orgány neumožnily, i když o něj opakovaně žádala. „Čtyřikrát ‚výjezd nežádoucí‘,“ komentuje své marné úsilí. „Já jsem se odvolala až na ministerstvo. Ale mého muže pustili, protože byl ve straně. Čili on na její svatbě byl. Já ne.“

 „Přemlouvací návštěvy“

Takzvané „přemlouvací návštěvy“ byly součástí nové strategie postupu vůči emigrantům, kterou Československo přijalo v roce 1977 – v návaznosti na československý podpis Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě o dva roky dříve.

Hlavní zásadou se ale ani v tomto případě nestalo úsilí o sloučení rozdělených rodin, šlo spíše o další „kádrování“ a snahu maximálně zneužít zranitelné situace emigrantů a jejich blízkých.

Část emigrantů tak dostala možnost legalizovat svůj pobyt v cizině a takzvaně „upravit“ svůj vztah k původní vlasti – ovšem jen za podmínky, že byli ochotni deklarovat loajalitu vůči ČSSR a v zahraničí se nijak politicky neprojevovali. Státu šlo mimo jiné také o přísun nedostatkových valut.

Velvyslanectví ČSSR si totiž za upravení vztahu účtovala vysoké částky v cizích měnách, jež údajně měly být náhradou za vzdělání, které Československo budoucím uprchlíkům předtím poskytlo. Úřady připravily mnoha emigrantům těžké dilema: „obchodování“ s totalitní vlastí bylo z principu pokořující, na druhé misce vah však ležela vidina alespoň občasné návštěvy starého domova.

Vykoupit se a znovu vidět své blízké

Nové směrnice umožnily po roce 1977 navázat na zpřetrhané rodinné vazby také Janovi Loučímovi a jeho sestře. Ta v roce 1968 odešla se svým manželem do Švédska a s rodiči a sourozenci se znovu setkala až po dvanácti letech. Komunikace přitom byla po celou dobu velmi omezená, pošta i telefonáty do zahraničí se kontrolovaly.

V roce 1971 se Jan Loučím a jeho bratr dokonce dostali do vážných problémů, když Státní bezpečnost zachytila dopis, v němž sestře popsali své rozčarování z normalizace. Poslat dopis poštou nepřicházelo v úvahu, předali ho tedy po švédském kamarádovi, který je v Československu navštívil. Ani to ale nebylo bezpečné. Návštěvu prý tehdy nahlásila bdělá sousedka a pohraničníci pak Švéda na hranicích zastavili, rozebrali mu auto a našli inkriminovaný dopis.

Bratři poté měli na krku obvinění z hanobení republiky v zahraničí, s nímž se dostali až před soud. Možnost legalizovat svou emigraci jejich sestra proto nakonec uvítala. „Ta situace, kdy rodiče dceru a švagra neviděli, byla těžká,“ vysvětluje Jan Loučím.

„Nakonec se písemně dohodli, že se vykoupí, a tím pádem u nás nebudou trestně stíháni na základě rozsudku na dva roky vězení, který tady měli.“

Tak jako většina lidí, kteří „neoprávněně“ opustili republiku, byla Loučímova sestra totiž odsouzena v nepřítomnosti k nepodmíněnému trestu za emigraci. Teprve když se „vyplatila“ a byla omilostněna, mohla bez obav z vězení v roce 1980 rodinu v Plzni navštívit. O rok později pak bratři Loučímové získali výjezdní doložku do Švédska.

Tento článek podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.