Velmi silně zasáhl veřejnou debatu spor mezi ředitelem Českého rozhlasu René Zavoralem a investigativním novinářem ČRo Jankem Kroupou. Zároveň však celá kauza – aspoň při pohledu zvenčí – relativně rychle utichla. Její průběh zhodnotili mediální analytici z Univerzity Palackého. Upozorňují především na problém s definicí objektivity, ale i na obecný stav české žurnalistiky.

Celý spor odstartoval 29. listopadu 2017, kdy na Radě Českého rozhlasu promluvil generální ředitel ČRo René Zavoral, který kritizoval práci investigativního novináře Janka Kroupy. Podle Zavorala měly být rozhlasové příspěvky Janka Kroupy o neoprávněném hospodaření Agrofertu na 1700 hektarech půdy „účelovou záležitostí v jakémsi antibabišovské tažení“.

Vadilo mu, že téma bylo zaměřeno pouze na Agrofert, přestože se hospodaření na cizí půdě týká údajně stovek zemědělských firem v České republice.

Zavoralovi rovněž vadilo možné načasování příspěvku zrovna na den, kdy Andrej Babiš prezidentovi představoval ministry připravované menšinové vlády – současné vlády v demisi.

Proto ředitel požádal o vyhotovení analýz. A ačkoliv byly pro rozhlas vypracovány celkem tři, generální ředitel svou kritiku vůči Kroupovi opíral pouze o část jedné z nich – o analýzu Institutu komunikačních studií a žurnalistiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Zbylé dvě studie naopak styl a objektivitu Kroupových reportáží hájily.

Jedna kauza, širší souvislosti

Mediální analytička Renáta Sedláková z Katedry mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky Univerzity Palackého si myslí, že existují čtyři roviny, ve kterých je třeba kauzu Janka Kroupy chápat.

Základní rovinou jsou změny zaměstnaneckých podmínek v českých médiích. Druhou rovinu pak spatřuje v konkrétních analýzách a neustálých sporech o jejich kvalitu. Třetí rovinou je podle ní proměna situace okolo médií veřejné služby, konkrétně ony náznaky možné regulace veřejnoprávních médií či jejich zestátnění.

„Čtvrtá rovina – která s tím souvisí – je, že pár kilometrů od nás nedávno zastřelili mladého investigativního novináře. Možná jsem měla říct, popravili, protože způsob, jakým to bylo provedeno, vypovídá o tom, že se jednalo o plánovaný čin,“ uvádí Sedláková s odkazem na vraždu reportéra Jána Kuciaka na Slovensku.

Sedláková poukazuje na zvláštní přístup ředitele Zavorala k jednotlivým analýzám. „Jednu (analýzu Karla Hvížďaly, pozn. red.) odmazal zcela. Druhou pak odmazal s odůvodněním, že má jen kvantitativní část, nemá pořádnou kvalitativní část. Byť samozřejmě je Hvížďalova analýza spíše esej, tak i v ní velice dobře argumentuje, proč si myslí, že ty příspěvky odvysílány být měly, a že v nich nevidí v zásadě žádné zásadní pochybení. To má na začátku jasně uvedeno a potom pouze argumentuje proč.“ Při rozhodování mělo být podle ní přihlédnuto ke všem třem analýzám.

Generální ředitel nakonec svá slova o účelovosti reportáží Janka Kroupy a jejich načasování stáhl. I přesto trvá na tom, že příspěvky měly své nedostatky.

Analýzy, které měří neměřitelné

Jednou z hlavních otázek je, jak je možné zmiňované analýzy číst a chápat. Zda jsou vůbec měřené fenomény – objektivita, vyváženost a nestrannost – měřitelné.

„Já si myslím, že se všichni (analytici, pozn. red.) snaží Kroupu trošku omlouvat. Sice poukáží na chybu, následně ale uvedou, že to v zásadě dělá dobře. Tyto analytické metody jsou na posuzování podobné žurnalistiky poměrně krátké,“ předkládá svůj názor politolog, mediální teoretik a bývalý šéfredaktor týdeníku Sedmička Karel Páral.

Stejný názor zastává také mediální expert a analytik Marek Lapčík. „Já s tím naprosto souhlasím. Podle mě na to nejsou ty analýzy vůbec dělané. Jde o zásadní nedorozumění – jeden měří něco jiného, než druhý ve skutečnosti dělá. Analytici mají měřit objektivitu, která podle teoretiků neexistuje. Dokonce i novináři mají pochyby o tom, že to je tak snadno měřitelné. To by se mohlo zadat fyzikům a vyšlo by to nastejno,“ podporuje Páralův názor.

Současně s tím Páral uvádí, že je třeba nahlížet na to, co bylo odvysíláno ve dvou dnech, jako na celek – bez ohledu na skutečnost, jak byl výsledný produkt rozdělený.

„Stejně jako dnes již skoro nikdo není schopný složité články učíst, tak podobný problém je i s mluveným slovem. Proto to takto rozsekali. Když jsem se o tom bavil s Jankem Kroupou, tak říkal, že to tak vymysleli, aby to bylo atraktivnější pro posluchače. Ale tím vznikl ten problém, že se něco neodvysílalo už první den, ale až druhý den. Což už nezapadá do toho konceptu. Donekonečna zjednodušovat nelze – tohle je ten případ,“ dodává Páral.

Páral i přesto Kroupovu práci hájí. Reportáže podle něj byly v zásadě podloženy informacemi datového oddělení, které na tomto případu také pracovalo. „Když jsme studovali ty materiály, tak pod tím je článek Jana Cibulky, což je jeden z nejlepších datových žurnalistů u nás. Podklady dělal právě on,“ uvedl Páral.

Problémy s legislativou

Pro novináře, ale také pro analytiky je současně velmi náročný výklad legislativy, týkající se právě médií veřejné služby.

„Náš problém je v tom, že máme normativně-idealisticky formulovanou legislativu, která zkrátka nejde naplnit. Na jedné straně je ten zákon formulován ve smyslu: musím těm posluchačům nabídnout úplně cokoliv – tedy pravdu i lež. Na druhé straně říká: musím jim to poskytnout správně, objektivně, vyváženě, neutrálně, v co nejširším spektru zastoupených lidí, názorů… Reálně to nejde dodržet,“ myslí si Sedláková.

Zpřesnění zákona by mohlo podle mediálních expertů ulehčit také práci „velké mediální Radě“, která musí rozhodovat jednotlivé spory.

Sedláková poukazuje také na jeden facebookový status, který s nadsázkou hodnotil závěry plynoucí z kauzy Kroupa. „Má investigativní novinář, když zjistí, že daný politik někoho nechal zabít, čekat se zveřejněním do chvíle, kdy někoho zabije i opoziční politik?“ uvádí s tím, že to je sice dohnáno do absurdna, ale že přesně takto naše legislativa funguje.

Krize investigativní žurnalistiky?

Zásadní otázka celé kauzy spočívala v tom, má-li být pohlíženo na investigativní žurnalistiku s větší benevolencí, co se týče požadavků specifikovaných legislativou.

„Máme-li pohlížet na investigativní práci z hlediska managementu – musí zde být ředitel, který ví, že investigativní žurnalistika přináší úplně jiné náklady a styl práce. Zde se musí počítat s jinými měřítky. To byl ostatně důvod, proč skončila značná spousta investigativních center, která byla roztroušena po nejrůznějších médiích – například v Hospodářských novinách,“ myslí si Páral.

Podobně se na problematiku dívá také Renáta Sedláková. Česká republika je podle ní příliš malá na to, aby uživila více investigativních týmů.

Důvod, proč investigativní žurnalistika nemá často kýžený dopad, spatřuje Marek Lapčík v nízké kredibilitě novinářů v Česku a také v množství publikovaných zpráv, mezi kterými se náročnější investigativní žurnalistika ztratí.

„David Macháček z Reportérů přišel s reportáží – české dálnice jsou čtyřikrát dražší než rakouské. Jak to bylo možné? On to zjistil – důvodem byl Aleš Řebíček – tehdejší ministr dopravy. A co to změnilo? Nic. Další den se řešilo něco úplně jiného,“ vysvětluje svůj názor Lapčík.

I přes všechna negativa Karel Páral investigativní žurnalistiku hájí s tím, že je v dnešní době velmi důležitá. „Investigativní žurnalistika jde v zásadě proti změnám a proti trendům, které v té žurnalistice jsou, což je obrovské zrychlování a potřeba neustále někde cpát nějakou vatu, abychom ten obsah zaplnili,“ uzavírá Páral.