Putin, Castro, Mugabe: Proč Čína uděluje autoritářským vůdcům „alternativní cenu míru“?
Už po osmé se bude v Číně udělovat Konfuciova cena míru. Mezi kandidáty na letošní „čínskou alternativu k Nobelově ceně za mír“ se objevila jména filipínského prezidenta Rodriga Duterteho a kambodžského premiéra Hun Sena. A to jsou poněkud netradiční mírotvorci.
Hun Sen nechával příležitostně házet do opozičních shromáždění granáty – dokud opozici prostě nerozpustil soudním příkazem. Duterte zase řeší drogový problém v zemi fyzickou likvidací podezřelých, včetně školáků. Sám se chlubí, že vlastnoručně zabil tři lidi.
Oba politici také nastolili ve svých formálně demokratických zemích jednoznačně pročínský kurz.
Konfuciova cena míru sice není formálně udělována čínskou vládou, podobně jako Nobelovu cenu za mír neuděluje vláda norská, ale propagují ji čínská státní média včetně (polo)stranických Global Times a volba laureátů podezřele často padá na „přátele“ čínského režimu, poctěné předtím pozorností čínského prezidenta.
Chybějící laureát
Cena byla založena v roce 2010 a vyhlášení prvního laureáta proběhlo těsně před udělením Nobelovy ceny míru čínskému disidentovi Liou Siao-poovi, jenž zemřel loni v létě po sedmi letech v čínském vězení.
Cenu založila nevládní organizace nazvaná Čínský svaz domorodého umění. Podle Tchang Čchan-lioua, předsedy komise, jež vybírala prvního laureáta, má cena představovat „východní perspektivu světového míru“, která by měla napravit pokřivený evropský koncept míru.
Doslova řekl: „Evropa je složená z malých států, které proti sobě po staletí bojovaly a my nechceme, aby ti, kteří o míru nic nevědí, tento pojem diskreditovali.“
První cena byla v listopadu 2010 udělena bývalému vice-prezidentovi Tchaj-wanu a čestnému předsedovi tchajwanské Národní strany Lien Čanovi za jeho „zásluhy o posílení přátelských vztahů mezi oběma břehy Tchajwanské úžiny“. Jeho kancelář však popřela, že by o udělení takové ceny byli informováni a „laureát“ cenu nikdy nepřevzal.
V září 2011 pak čínské ministerstvo kultury, u nějž měla být organizace registrována, činnost Čínského svazu domorodého umění i samotnou cenu zrušilo. Vzápětí však vznikla v Hongkongu nástupnická organizace nazvaná Čínské centrum pro studium mezinárodního míru, která s udělováním Konfuciovy ceny míru pokračovala i v následujících letech.
Putin, Castro, Mugabe – bojovníci za světový mír
V roce 2011 ji získal tehdejší ruský premiér Vladimir Putin. I v následujících letech byla cena udělena politikům s přátelskými vazbami na čínský režim, ale rozhodně ne s pověstí mírotvorců.
V roce 2014 to byl bývalý kubánský prezident Fidel Castro, o rok později tehdejší zimbabwský prezident Robert Mugabe, v té době služebně nejstarší diktátor na světě. (Po jeho pádu převzal tuto štafetu letos nominovaný Hun Sen.)
Související články
„Rychle mu vyndejte játra a ledviny!“ Zpověď lékaře, který musel čínským vězňům odebírat orgány
Co by mohlo sblížit Evropu s Čínou? Odpor proti Trumpovi k tomu rozhodně nestačí
Přestože čínská vláda popřela spojitost s oceněním a laureáti nakonec ani ceny nikdy osobně nepřevzali, cena pro Fidela Castra následovala po návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga na Kubě, při níž Si nešetřil chválou na adresu otce kubánské revoluce.
Před udělením ceny diktátorovi Mugabemu o rok později Si Ťin-pching při vzájemném setkání mimo jiné prohlásil: „(Čína) nikdy nezapomene na staré přátele, s nimiž byla kdysi za bouře na jedné lodi a s nimiž ji pojí oboustranné porozumění a vzájemná podpora.“
Udělení Konfuciovy ceny míru Mugabemu vzbudilo pochopitelně značnou pozornost západních médií, která cenu většinou spojovala s čínskou vládou, což technicky vzato není přesné. Faktem však zůstává, že cena koresponduje s oficiálním čínským pohledem na „západní hodnoty“, které mimo jiné zosobňuje právě Nobelova cena míru.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Na Číně jsme si vypěstovali závislost. Sami ani pořádně nevíme, jak velkou
Strach z „očipování lidstva“ vystřídaly obavy z čínského vlivu
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
6 komentářů
1) Tak tomu rikam newspeak – východní perspektiva světového míru. Podobne jako treba alternativni fakta. Orwell se obraci v hrobe. 2) Co kdybychom si u nas taky zalozili nejakou mirovou cenu a udelovali ji nejvetsim patolizalum? Bohuzel nas neni miliarda, takze se sem nikdo moc nelisa.
Nobelova cena míru, je hrubě zneužívána.
Pro ilustraci : 1991 – Aun Schan Su Ťij – Myanmar, média 2017 – návrh na odebrání kvůli údajné genocidě muslimských Rohingů;
2016 – Juan Manuel Santos – Kolumbie, za uzavření smlouvy s povstalci z FARC, která byla následně zrušena referendem;
2009 – Barack Obama – USA, rozpoutal války v Libyi, Sýrii a v dalších pokračoval;
Dalších příkladů by se našlo více.
Alfred Nobel se dost často v hrobě obrací.
Zneužívána není. Její problematičnost je inherentní. Na každý čin se dá pohlížet z mnoha úhlů pohledu a obzvláště na ty politické.
Vaše případy „chybných“ udělení jsou, ale hodně divné.
1. Jak píšete cena byla udělena v roce 1991 a problém s Rohingy je 2016. Vyžadujete od nich tedy jasnozřivost?
3. Máte jediný důkaz o tom, že USA rozpoutal války v Libyi a Sýrii a natož, že Obama na to měl přímý vliv? Jediný, kdo toto tvrdí je Ruská propaganda.
Popravdě když vidím ty vaše „případy“ tak musím říct, že odvádějí velice dobrou práci když je toto jediné co na ně dokáže propaganda najít.
Vy si doopravdy myslíte, že legendární bojovnice za lidská práva, která dostala přednost při oceňování před Václavem Havlem se z čtvrt století změní na hyenu souhlasící svým mlčení s vražděním „ubohých“ muslimských vetřelců?
K té válce v Sýrii, to mám od současného prezidenta USA, který také řekl, že IS dal vzniknout jeho předchůdce Obama.
A v té Kolumbii to už byste si mohl dohledat sám, není to tak dlouho, co se o tom hodně psalo a mluvi v TV zpravodajství.
Cituji : Nobelova cena míru je jedna z pěti Nobelových cen, která je udělována osobě nebo organizaci (což cenu míru činí výjimečnou), která „vykonala nejvíce pro bratrství mezi národy, zrušení nebo zmenšení existujících armád či pořádání a propagaci mírových kongresů“.
Můžete uvést , kterou z uvedených činností kterákoliv z mnou jmenovaných osob dělala?
A to jsem ještě zapomněl na Jásira Arafata, blahé paměti („patřil ke spoluzakladatelům největší palestinské ozbrojené organizace Fatah. Od roku 1965 stál v jejím čele“ – Wikipedie), který žádnou existující armádu nezmanšil, natož zrušil, ale naopak založil. .
Tak je pravda, že s tím slovem „mír“ se často třeba prostě i propagandisticky různě hýbá, že na tom není nic překvapivého. Vždyť pro to stačí třeba jen nastolení stabilního politického statu quo – sami jsme přece v nedávné minulosti byli přes 40 let součástí „tábora míru“…
Jinak ale, víme, že i ta standardní (norská) Nobelova cena za mír někdy vzbuzuje dost velké kontroverze. Připomněl bych situaci, kdy ji v 90.letech získal Jásir Arafat, jako šéf palestinské OOP (a mám za to, že kontroverze budil nejen on, ale naopak i politici, a bývalí izraelští vojáci, co ji získali s ním, tedy Rabin a Peres). A podobných takových případů, které byly vnímány za jaksi pochybné, bylo více.
Já bych zatím nechtěl hodnotit Baracka Obamu, který ji jako president USA získal někdy v minulém desetiletí. Ale (taky vzhledem k tomu, že Nobelova cena míru se uděluje už od samého počátku 20.století) klidně bych, kvůli delšímu časovému odstupu, hodnotil jiného presidenta USA, který ji získal cca o 100 let dříve – a to Theodora Roosevelta (mimochodem, příbuzného, tuším jaksi staršího bratrance pozdějšího presidenta, a u nás asi známějšího, F.D. Roosevelta). Theodore Roosevelt tuhle Nobelovu cenu míru získal za to, že přispěl k ukončení rusko-japonské války let 1904/5. Dobře… Ale když se podíváme na jeho minulost o pár let dříve a na jeho politiku v jiných ohledech… Byl to klasický imperialistický jingo, „jestřáb“, který v r. 1898 (pravda, tehdy ještě nebyl v úřadu presidenta) bažil po tom, aby USA kvůli událostem na Kubě zasáhly do války proti Španělsku, z které pak USA skutečně získaly nejen vliv na Kubě, ale i Portoriko a na druhém konci světa Filipíny a ostrov Guam. A přitom mu ani nešlo tolik o nějaké ekonomické zisky a o dolary, co hodně charakterizovalo imperialismus USA v téhle době, ale prostě o velmocenský rozmach USA a ještě to tak nějak bylo „okořeněno“ myšlenkami převahy anglosaské a bílé rasy. A to ještě nemluvím o jeho politice „velkého klacku“, kterou už jako president prosazoval vůči karibským a vůbec latinskoamerickým republikám (když třeba i zařídil odtržení Panamy od Kolumbie, aby tam USA mohly snáze vybudovat námořní průplav, atd.).
Prostě, zajímavý případ tenhle Theodore Roosevelt… Dalo by se říci, imperialista, militarista i rasista jak „vyšitý“ (sami američtí historici tohle vědí) – ale jistě také poněkud kontroverzní nositel Nobelovy ceny míru.