ESEJ. Žijeme v iluzi neustálého technologického pokroku, ale naše kulturní a mentální evoluce tvrdě narazila na zeď. Systém, který dříve odměňoval hluboké a komplexní myšlení, byl nenávratně nahrazen algoritmickým diktátem okamžitých emocí a laciné čitelnosti.

Proč z veřejného prostoru mizí tolik potřební vizionáři, zatímco pozornost uzurpují prostoduché celebrity a moc přebírají sociopatičtí manipulátoři s patologicky černobílým a predátorským viděním světa?

Žádný biologický druh ani jím tvořený komplexní systém, jakým je lidská společnost, přirozeně netíhne k vlastnímu sebezničení ani k regresi do překonaných, primitivnějších forem. Ty evoluční linie, u kterých se podobně maladaptivní a sebedestruktivní tendence v minulosti objevily, jednoduše nepokračovaly a zanikly.

Pokud tedy dnešní moderní člověk takřka cíleně směřuje ke kolapsu vlastního společenského i fyzického prostředí, stojíme před bezprecedentním evolučním paradoxem.

V naší psychice muselo dojít k nějakému fatálnímu posunu. Aktivovaly se v ní mechanismy natolik silné, že dokázaly přepsat i ten úplně nejhlubší biologický imperativ: pud sebezáchovy a bezpečné předání vlastní genetické informace.

Abychom pochopili, jaká síla dokázala tento kód „hacknout“ a přeprogramovat nás k sebedestrukci, musíme se podívat do naší psychologie. Jedině, když pochopíme, co uvnitř nás za situací stojí, můžeme najít léčbu a řešení.

Člověk, navzdory všeobecnému přesvědčení, není evolučně nastaven k hledání objektivní pravdy, ale k obraně vlastního kmene.

Biologicky se lidský mozek za posledních několik desítek tisíc let nezměnil. To, co nás jako lidstvo vždy posouvalo vpřed, byla kulturní evoluce – schopnost předávat si funkční, pravdivé a komplexní myšlenky či narativy, které nám pomáhaly inovovat a přežít.

Prostředím přirozeného výběru byla donedávna samotná fyzická realita. Myšlenka, která nefungovala, narazila na tvrdou zeď reality a zanikla.

Dnes se prostředím pro „přežití myšlenky“ stal digitální prostor ovládaný algoritmy. Zde již nemá evoluční výhodu myšlenka, která věci reálně popisuje či řeší, ale ta, která vyvolává nejrychlejší emoční odezvu.

Neurověda mluví jasně: strach, opovržení a kmenová nenávist stimulují mozkovou amygdalu (centrum detekce hrozeb) nejsilněji.

Hybridní válka jako konkurenční boj

Člověk, navzdory všeobecnému přesvědčení, není evolučně nastaven k hledání objektivní pravdy, ale k obraně vlastního kmene. Když na naše předky v pravěku zaútočil sousední kmen, nezačali racionálně analyzovat, zda náhodou není agrese útočníků oprávněná, protože jim den předtím ukradli kořist a zabili náčelníka. Začali evolučně správně rovnou máchat kyjem.

Dnešní společnost si sice ráda nalhává opak a většina lidí vám bude tvrdit, že pravda je pro ně určující hodnotou, přitom je ale jejich mozek stoprocentně pohlcen prehistorickou pudovou ochranou svého vlastního, tentokrát internetového kmene.

Jak upozorňuje sociální psycholog Jonathan Haidt, lidskou přirozeností je, že se mnohem snadněji, rychleji a pevněji semkneme ve sdílené nenávisti ke společnému nepříteli než ve jménu abstraktního dobra nebo racionality.

Haidt definuje kmenovou identitu pravidlem „spojuje a oslepuje“ – emočně nás sice sváže s našimi spojenci, ale zcela nás oslepí vůči faktům i lidskosti našich oponentů.

Hybridní válka je v jádru spíše dravým konkurenčním bojem než klasickým imperialismem usilujícím o přímý zábor území. Cílem není okamžitá okupace, ale vnitřní paralýza soupeře.

Umělé štěpení a radikalizace těchto digitálních kmenů skrze společnou nenávist tak není náhodným vedlejším produktem sítí, ale tou vůbec nejúčinnější metodou současné hybridní války.

To, že tento text do hloubky rozebírá naše kognitivní zranitelnosti a neurobiologické mechanismy, totiž v žádném případě neznamená, že by z probíhajícího společenského rozkladu vinil primárně samotnou lidskou povahu a snímal tak odpovědnost ze skutečných viníků, právě jejich motivace jsou neetické.

Naše psychika není vědomou příčinou. Je pouze nezabezpečeným operačním systémem, který agresor – ať už jde o ruské hybridní operace nebo bezskrupulózní algoritmy technologické oligarchie – dokázal mistrně hacknout.

Tento text tedy neomlouvá tvůrce digitálního fašismu, pouze na fyziologické úrovni vysvětluje, proč je jejich zbraň tak fatálně úspěšná a proč se proti ní tradiční racionální argumentace absolutně míjí účinkem.“

Hybridní válka je v jádru spíše dravým konkurenčním bojem než klasickým imperialismem usilujícím o přímý zábor území. Cílem není okamžitá okupace, ale vnitřní paralýza soupeře.

Proto Rusko v západních demokraciích bez skrupulí financuje a podporuje jak krajní levici, tak krajní pravici.

Agresorovi je v podstatě jedno, který z těchto pólů v daném souboji získá navrch – klíčové je pouze stupňovat nevraživost, prohlubovat příkopy a vyvolávat rozklad. Cílem je dovést společnost do bodu totálního chaosu, protože, jak věděl už Thomas Hobbes, stav anarchie je pro společnost daleko horší než jakákoliv diktatura.

Hybridní operace nás tak patrně nemají dovést k jinému systému, ale k jeho absolutní anihilaci. Kvůli nim jsme naši evoluci de facto zastavili nebo dokonce obrátili.

Zcela nám zároveň uniká absurdita této situace: náš skutečný „kmen“, na jehož fungování fatálně závisí naše přežití, dnes čítá desítky milionů, v globálním měřítku dokonce miliardy členů.

Vůbec si neuvědomujeme, jak zničující důsledky má iracionalita a nenávist našeho malého, v digitální iluzi žijícího kmene na udržení toho reálného, složitého systému, který nás ve skutečnosti živí, šatí a chrání. Nástroje, které nás měly posunout k dalšímu stupni vývoje, nás zacyklily v těch nejprimitivnějších obranných mechanismech ega.

Špičkoví političtí manipulátoři dneška (od Donalda Trumpa po naše lokální populisty) jsou mistři v převádění složitého světa do bolestivě jednoduché, a tedy i lživé formy.

Diktát srozumitelnosti a past lineárního myšlení

Skutečné přijetí pravdy jako výhradního směru života vyžaduje metakognici – tedy schopnost vědomě sledovat a kriticky přehodnocovat své vlastní myšlenkové procesy.

Je to moment, kdy náš vyvinutější čelní lalok (centrum racionálního uvažování) dokáže v přímém souboji ‚přeprat‘ primitivní amygdalu (centrum strachu a kmenové agrese).

Taková koncentrace na pravdu je však v podstatě hrdinským činem: znamená totiž vědomé přijetí rizika, že pokud bude pravda mému kmeni nepříjemná, budu z něj bez milosti vyobcován.

Je to volba mezi hřejivou, ale sebedestruktivní lží kolektivu a mrazivou samotou integrity. Tento úpadek se nejzřetelněji projevuje v politice a veřejném prostoru, kde se stala schopnost vnímat komplexnost diskvalifikačním faktorem.

Špičkoví političtí manipulátoři dneška (od Donalda Trumpa po naše lokální populisty) jsou mistři v převádění složitého světa do bolestivě jednoduché, a tedy i lživé formy.

Jejich uvažování je predátorsky přímočaré a zcela odtržené od empatie k druhým i k následkům: máme problém, použijeme sílu, dosáhneme svého. Nepřipouštějí žádné důsledky druhého nebo třetího řádu, natož nějakou sebereflexi o své oprávněnosti umravňovat druhé.

Neřeší, že například redukce blízkovýchodního konfliktu na pouhý vojenský úder může vyvolat zablokování Hormuzského průlivu, skokový nárůst cen ropy a následnou globální ekonomickou krizi atd.

Tragédií není jen to, že tito vůdci nabízejí zcela tupá imaginární řešení, ale že jim, obklopeni svými konformními echo komorami, nakonec sami uvěřili.

Vytvářejí tak spirálu nezamýšlených důsledků, ve které se svět řítí exponenciální rychlostí od jedné krize ke druhé. Místo řešení příčin problému pouze rozfoukávají oheň do dalších místností.

Umělá lidskost a syndrom odmítání dobráků

Proč ale člověk adoruje entity, narativy a řešení, které i jemu samému přinesou nakonec zkázu? Zde vstupuje do hry psychologie, kupříkladu takzvaná teorie udržování sebehodnocení (Self-Evaluation Maintenance Theory).

Zatímco fyzickou převahu si dnes racionálně omluvíme jako „genetickou loterii“, intelektuální zdatnost druhých náš mozek vyhodnotí na škále prestiže jako přímý útok na naši moderní měnu přežití.

Lidé prožívají největší ohrožení vlastního ega, když je někdo převyšuje v oblasti kognitivních schopností. Pokud intelektuál nebo třeba i politik nabízí komplexní a hluboké vnímání světa, mozek průměrného voliče to podvědomě vyhodnotí jako útok na vlastní identitu a kompetenci (jev známý jako upward social comparison).

Proč ale lidem nevadí, když vedle nich stojí evidentně silnější kulturista, zatímco bystrý myslitel v nich okamžitě vyvolává defenzivní agresi? Odpověď leží v evoluční psychologii, která rozlišuje dvě cesty ke společenskému statusu: dominanci (fyzickou sílu) a prestiž (znalosti a schopnosti).

V pravěku byla měnou přežití dominance – pokles v hierarchii tlupy znamenal ztrátu přístupu k potravě. Dnes však žijeme ve znalostní ekonomice. Naše přežití, plat a společenský status už nezávisí na svalech, ale na mozku. Náš prastarý systém detekce hrozeb se proto evolučně překalibroval.

Zatímco fyzickou převahu si dnes racionálně omluvíme jako „genetickou loterii“, intelektuální zdatnost druhých náš mozek vyhodnotí na škále prestiže jako přímý útok na naši moderní měnu přežití.

Dokonce sám americký prezident Donald Trump jako by chtěl tento text argumentačně podpořit a na konci března tohoto roku na investičním summitu v záchvatu upřímnosti prohlásil: „Vlastně vždycky rád trávím čas s losery, protože se pak cítím líp. Nesnáším lidi, co jsou mimořádně úspěšní a člověk pak musí poslouchat jejich historky o úspěchu. Mám rád lidi, kteří rádi poslouchají ty moje.“

Do hry zde vstupuje fenomén, který neurovědci nazývají sociálně-evaluativní hrozba (Social Evaluative Threat). Přelomové studie prokázaly, že když je před ostatními ohrožen náš sociální status nebo naše kompetence, mozek vyplaví stejné množství stresového hormonu kortizolu, jako by nás fyzicky napadl predátor.

Náš kmenový mozek zkrátka nerozlišuje mezi „sežere mě tygr“ a „klesnu v hierarchii kvůli vlastní nekompetentnosti a neznalosti“. Biologická reakce je totožná.

Tento pocit ohrožení má navíc fatální kognitivní důsledek. Stresový signál z intelektuálního srovnávání je natolik silný, že dotyčnému dočasně prudce klesne kapacita pracovní paměti.

Mozek je tak pohlcen zpracováváním pocitu ohrožení vlastního ega, že člověk doslova na chvíli „zhloupne“. Ztratí schopnost racionálně argumentovat a přepne do prastarého módu „bojuj, nebo uteč“ – což v dnešní praxi znamená, že se uchýlí k primitivní agresi, urážkám nebo podsunutým otřepaným frázím hybridní války.

To dokonale vysvětluje, proč je věcná debata s někým, kdo se cítí kognitivně ohrožen, biologicky naprosto nemožná. Kdo zkoušel někdy debatovat s konspiračním teoretikem, ví, o čem je řeč.

Nastupující digitální fašismus by ze sobeckého oligarchy nikdy nedokázal vyrobit svatého a z hrdiny padoucha, kdyby nenašel tak ochotného spojence v našich vlastních podvědomých pudech.

Sebestřednost a narcismus jsou snadná cesta

Když se oligarcha s obřím svěřenským fondem, jako je Andrej Babiš, postaví před kameru a naštvaně přežvykuje sekanou u benzinové pumpy při stížnostech na ceny pohonných hmot, spouští podprahovou psychologickou operaci.

Zcela tím odstraňuje reálnou kognitivní vzdálenost někoho, kdo si může koupit nafty klidně celý tanker. Reálnou vzdálenost s voličem maže a místo ní vysílá podprahový signál: „Jsem na vaší mentální i emoční úrovni.“

Z pohledu většiny voličů pak tento manipulátor nepředstavuje intelektuální hrozbu. Racionální rozpor (že sledují miliardáře adorujícího Trumpa, který tuto cenu nafty vytvořil) je vytlačen emocionálním souladem.

Tento fenomén je navíc umocněn dalším mechanismem, známým jako do-gooder derogation (shazování těch, co konají dobro).

Vynikne to při srovnání s úřadujícím prezidentem. Člověk, který má za sebou evidentně velmi morální, nesobecké a dokonce velmi sebeobětující hrdinské činy z válečných zón a na své chalupě hraje s místními řemeslníky a dělníky nohejbal a popíjí místní pivo (které by nedaleko žijící autor tohoto textu jako pivní snob nepozřel ani po týdnu v poušti Gobi), je přesto velkou částí národa, na rozdíl od oligarchy, iracionálně nenáviděn a nálepkován jako arogantní elitář napojený na spiknutí světa.

Nastupující digitální fašismus by ze sobeckého oligarchy nikdy nedokázal vyrobit svatého a z hrdiny padoucha, kdyby nenašel tak ochotného spojence v našich vlastních podvědomých pudech.

Důvodem není jeho reálné chování, ale to, co reprezentuje: vyšší hodnoty, nutnost ohleduplnosti a empatii, například vůči obětem válek. Pro lidi, kteří těchto standardů nedosahují, představuje takový člověk nesnesitelné morální zrcadlo. Jejich mozek reaguje defenzivně.

Aby si ochránili vlastní svědomí a nemuseli si přiznat osobní sobectví, musí na něj promítnout své vlastní nedostatky – přesně v duchu Jungovy projekce stínu. Naopak oligarcha, s jeho pečlivě vytvářeným PR lidového prosťáčka, jim nabízí obrovskou kognitivní úlevu: svou čitelností a absencí morálních apelů je zbavuje nutnosti být lepšími lidmi.

V podstatě jim říká: je zcela v pořádku, když nechcete pomáhat zemi napadené agresivní fašistickou oligarchií, je to morální, logické a správné. To naopak „libtardi“ svět, dobro a zlo, nechápou.

Triumf lídrů typu Trump, s mnoha negativními vlastnostmi, totiž funguje jako obrovský celospolečenský ventil, který politologie a psychologie nazývá „strukturou povolení“ (permission structure).

Algoritmy sociálních sítí nejenže potlačily komplexitu, ale zcela proměnily i způsob, jakým lidé získávají společenský status. Celá dnešní doba je fatálně narcisticky „celebritní“.

Propracovat se ke skutečné moudrosti, empatii a pochopení složitého světa je energeticky nesmírně náročné a vyžaduje to neustálé překonávání sebe sama. Naopak sebestřednost, narcismus a absence sebereflexe představují naše nejhlubší, pudové nastavení – jeho následování je pro člověka tou nejsnazší cestou.

Když dav vidí, že člověk poháněný čistým, predátorským narcismem nejenže není společností zavržen, ale dosáhne absolutního vrcholu moci, zažívá obrovskou kognitivní úlevu. Tento vůdce jim dává tiché povolení být tou nejhorší, nejpohodlnější verzí sebe sama bez pocitu studu.

Jeho úspěch jim slouží jako hromadný odpustek od osobní odpovědnosti a nutnosti morálního i intelektuálního růstu.

Zkratka k elitářství: konspirace a iluze statusu

Algoritmy sociálních sítí nejenže potlačily komplexitu, ale zcela proměnily i způsob, jakým lidé získávají společenský status. Celá dnešní doba je fatálně narcisticky „celebritní“.

Cílem už není něco vybudovat, pochopit nebo posunout vpřed; cílem je být co nejvíce viděn, oslavován a emočně přijímán. Viditelnost se stala základem a měřítkem takřka každého úspěchu.

Zásadní rozdíl oproti minulosti spočívá v naprosté destrukci informační architektury. Před sto lety byla lidská psychika úplně stejná, ale existovali společenští garanti – duchovní, učitelé, vědci a další přirozené lokální autority.

Když se tehdy na návsi postavil vesnický blázen a začal křičet, že celé nebe je jen namalovaná plachta a starosta, co ji tam pověsil, ho chce uhranutím zabít, realita i komunita ho rychle odkázaly na okraj.

Dnes stejní lidé křičí o tom, jak je chce vláda zabít očkováním, a získávají tím obdiv, peníze a pocit výjimečnosti. Algoritmus jim totiž i během zlomku vteřiny dokáže vyhledat tisíce podobně smýšlejících jedinců po celém světě a vzájemně jim sdílet jejich moudra. Propojí je do masivní echo komory a vytvoří v nich iluzi, že reprezentují elitu, která konečně odhalila pravdu.

Není to tak, že by dnes bylo ve společnosti geneticky více hlupáků; jen poprvé v historii dostali globální infrastrukturu k tomu, aby si zorganizovali a legitimizovali svou vlastní alternativní realitu.

Následně se ze všech takových skupin žijících v nějaké alternativní lži vytvoří podprahově propojená masa, která při vhodné manipulaci nechá klidně zlikvidovat demokratický systém, na kterém fatálně závisí její vlastní blahobyt.

Dříve si člověk musel respekt tvrdě odpracovat v realitě – ať už jako řemeslník, lékař nebo lokální autorita. Narazit na vlastní limity a překonat je vyžadovalo čas a pokoru. Dnešní doba ovšem nabízí okamžité zkratky.

Tou nejvýraznější je právě sebepozdvižení na základě tribální příslušnosti ke svému politickému kmeni nebo ke konspiračním teoriím. Ty nefungují primárně jako hledání pravdy, ale jako psychologický výtah k okamžitému „elitářství“.

Člověk, který se v reálném složitém světě cítí ztracený a nedoceněný, najednou narazí na komunitu, která mu nabídne okamžitou náplast na jeho ego. Získá to, co psychologové nazývají uspokojením „potřeby jedinečnosti“ (need for uniqueness).

Nemusí strávit desetiletí studiem fyziky nebo geopolitiky; stačí, že uvěří alternativní realitě, a rázem je z něj vyvolený, který „prohlédl matrix“. Zatímco skuteční vědci a elity jsou v jeho očích jen zaslepené, elitářské a povyšující se ovce. Je to dokonalá iluze statusu, při které se dotyčný posouvá výhradně ve virtuálním prostoru, aniž musí osobnostně dospět.

Ve druhém díle, který vyjde v neděli 12. dubna, se podíváme na to, jaký zničující dopad má tento tlak na skutečně myslící lidi, proč inteligence z veřejného prostoru utíká a jak můžeme vybudovat obranný systém proti hrozícímu kolapsu.