Když Česká televize nedávno odvysílala koprodukční dokument Hranice o zabíjení lidí prchajících přes dráty z komunistického Československa, bývalé pohraničníky to rozčílilo. Šéfredaktorka časopisu Hraničář film označila jako „slint“ a ČT jako „dezinformační televizi“. Právě obsah magazínu Klubu českého pohraničí nabízí indicie o tom, v jaké kondici je aktuálně spolek řazený dříve ministerstvem vnitra i BIS mezi extremisty. Stručně shrnuto – je na pomalé, ale nezvratné cestě k zapomnění.

Navzdory letošnímu datu vydání jako by na některých stránkách Hraničáře stále vládla hluboká normalizace. HlídacíPes.org pročetl dva poslední ročníky časopisu, který aktuálně vychází jako dvouměsíčník. Některé texty by se svým obsahem a stylem neztratily ani v době nejtužší komunistické totality. Za vše mluví už zveřejněné kalendárium pro rok 2021. Nechybí připomínka výročí smrti J. V. Stalina, Karla Marxe a Klementa Gottwalda a narození V. I. Lenina.

Kromě toho však články v interním časopise bývalých pohraničníků jasně ukazují finanční i personální problémy Klubu českého pohraničí (KČP). Vyplývá z nich, že během pandemie spolek přišel o necelou polovinu členů. Jeho finanční situaci zase dále zkomplikoval volební krach KSČM, která má ke klubu tradičně nejblíž.

Spolek vznikl před třiceti lety, sdružuje především bývalé příslušníky komunistické Pohraniční stráže a jejich sympatizanty. V minulosti se opakovaně objevoval ve zprávách BIS a ministerstva vnitra o extremismu.

Vadí „německé“ pivo i švabach na zastávce

„Bohužel povolební i epidemiologické situace u nás negativně ovlivňují naši politickou ostražitost,“ varuje čtenáře jeden z textů v Hraničáři. Vyšel loni po volbách a v nové vládě Petra Fialy vidí jasnou hrozbu:

„Je zcela jisté, že nově ustavená vláda ve zrádcovské politice vůči sudetským pohrobkům nacistů ještě ty předcházející ve vstřícnosti překoná,“ píše redakce. Právě útoky proti sudetským Němcům se na stránkách Hraničáře objevují často. V prvním letošním čísle časopis zveřejnil prohlášení „vlasteneckých organizací“ z Libereckého kraje. Ty za „odpuzující příklad poníženeckého jednání“ vůči někdejším „německým utlačovatelům“ považují třeba označování vratislavického piva Konrad nebo nápis švabachem na jedné z libereckých stanic tramvaje.

Ukázky textů časopisu Hraničář. Stalinovo a Gottwaldovo výročí vedle současné kremelské propagandy

Během jmenování současné české vlády se pohraničníci konkrétně postavili proti jmenování Jana Lipavského ministrem zahraničí a podpořili prezidenta Miloše Zemana, který měl k Lipavskému výhrady.

Zemana ostatně časopis chválí na více místech – a tato náklonnost je vzájemná. Zeman už v roce 2017 poslal pohraničníkům zdravici, později zaštítil i jedno z jejich setkání. Zemanův druhý mandát za necelé tři měsíce skončí.

Články v časopise Hraničář nijak nezakrývají ani náklonnost bývalých pohraničníků ke komunistům a k Rusku. Vidět je to třeba v proruských postojích v tématu války na Ukrajině, respektive v kompletním přebírání kremelské rétoriky jako v textu „Operace na denacifikaci Ukrajiny je logickým završením Velké vlastenecké války“.

280 zavražděných? „Zanedbatelné“

Dalším deklarovaným nepřítelem jsou média hlavního proudu, v čele s Českou televizí. Ostatně hned v záhlaví titulní strany časopisu ještě loni stálo: „V Hraničáři najdete to, co na obrazovkách TV, vlnách ČRo a stránkách tisku postrádáte.“

Hlavní prostor ve svém časopise však pohraničníci věnují sami sobě – zprávám o uskutečněných nebo plánovaných pietních akcích anebo vzpomínkám na vlastní aktivní službu na československých hranicích. Tím se vracíme k dokumentu Hranice zmíněnému v úvodu.

---

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

---

Ve filmu byl popsán i případ Hartmuta Tautze, východoněmeckého mladíka, kterého psi pohraničníků v 80. letech roztrhali při pokusu o útěk na Západ nedaleko Bratislavy. Příslušníci Pohraniční stráže sice mohli vážně zraněného Tautze po útoku psů zachránit, neposkytli mu ale včas pomoc a muž zemřel.

Hraničář však místo toho přináší jiný příběh zhruba ze stejné doby, z roku 1985. Text „Příslušníci 7. roty Pohraniční stráže Nové Hrady zachránili lidský život za život služebního psa“ popisuje pátrání po pohřešované stařence, při kterém v letním horku uhynul jeden ze psů. O stovkách lidí, kteří zemřeli po zásahu pohraničníků při pokusu překročit železnou oponu, ani slovo.

Šéfredaktorka Hraničáře Ladislava Šimková v jednom z nedávných facebookových komentářů ještě přitvrdila: „280 zavražděných z několika deseti tisíc, co se pokusili o útěk je číslo, které je v důsledku zanedbatelné, ale víme, že šlo především o zločince, kteří utíkali před spravedlností – vrazi, násilníci, pedofilové, váleční zločinci. Pokrytectví v těch slovech mě uráží za nás všechny.“

O 40% méně členů než v roce 2019

Když naopak loni někdo polil červenou barvou nově vztyčenou sochu pohraničníka na Cínovci, komentoval to Hraničář titulkem „Fašouni se znovu projevili“.

To vše naznačuje, proč se Klub českého pohraničí opakovaně objevoval mezi levicovými extremistickými organizacemi ve zprávách příslušných státních institucí. Nabízí se však otázka, do jaké míry je toto uskupení zamrzlé v hluboké minulosti dnes ještě vůbec relevantní co do počtu a reálného vlivu.

Z oficiálních rejstříkových dokumentů aktuální údaje o stavu členské základny vyčíst nelze, interní časopis bývalých pohraničníků však určité vodítko nabízí.

„Oproti roku 2019 máme o téměř 40 % méně členů. Je nás téměř o tisíc méně,“ shrnuje v jednom z loňských čísel hospodář národní rady KČP Václav Tomeš. Ten v polovině loňského roku hodnotil situaci spolku bývalých pohraničníků černě: „Pokud nic nepodnikneme, tak do tří let je Národní rada KČP bez prostředků a nebude schopna plnit ani základní povinnosti vůči státu.“

A dále: „Zestárli jsme. Všechny tyto vlivy nezměníme, musíme je respektovat, a především hledat způsob, jak se s nimi vyrovnat. Nemůžeme se stále chovat tak jako před lety, kdy jsme měli tisíce členů a značné finanční prostředky. Ty doby jsou zřejmě nenávratně pryč.“

Poslední údaj o odhadované členské základně pochází ještě z předminulého desetiletí, podle wikipedie měl KČP v roce 2009 kolem šesti tisíc členů. Dnes, vzhledem k výše uvedenému poklesu, může jít spíš už jen o vyšší stovky, možná nejnižší tisíce členů. Ostatně letos v létě na národním sněmu KČP o sobě klub ve sněmovém provolání mluvil jako o „uznávaném občanském spolku s více jak tisíc tří sty členy, který hájí české národní zájmy, suverenitu země, historickou pravdu, přátelství mezi národy a světový mír“.

Podpora od „vlastenecké“ nadace

Ekonomické problémy klubu prohloubil i propad jeho „mateřské“ KSČM. Spolek pohraničníků má stejnou pražskou adresu jako komunistická strana a ještě loni před volbami hospodář spolku v časopise Hraničář doufal, že „by bylo přínosem pro klub, kdyby některý z členů KČP ve volbách uspěl a stal se členem Parlamentu“.

Nakonec komunisté po třiceti letech ze sněmovny vypadli, strana šetří, a to se propisuje i do ekonomické situace pohraničníků. Ještě v zápise ze sněmu z roku 2018 přitom klub děkoval za „finanční podporu některých poslanců za KSČM“.

Výraznou část příjmů Klubu českého pohraničí tvoří pravidelný příspěvek od České nadace 2000. Její fungování podrobně popsal před třemi lety Deník N. Kromě pohraničníků posílá nadace dlouhodobě peníze i dalším sdružením blízkým KSČM.

Loni poskytla nadace bývalým pohraničníkům 210 tisíc korun, byť klub žádal příspěvek ve výši 375 tisíc, vyplývá z poslední dostupné výroční zprávy nadace. Jak se lze dále dočíst v časopise Hraničář, kvůli finančním problémům KČP uvolnila nadace část loňského příspěvku pohraničníkům předčasně. V roce 2020 dostal klub od nadace 205 tisíc, v letech před pandemií se roční příspěvek většinou pohyboval mezi 90-230 tisíci.

Mezi desítkami „vlasteneckých organizací“, které Česká nadace 2000 podporuje, se nápadně často objevují ty, které sídlí v centrále KSČM v ulici Politických vězňů v Praze. Kromě Klubu českého pohraničí jde například o Klub společenských věd, Levicové kluby žen, Slovanský výbor ČR, Společnost česko-kubánského přátelství, komunistické vydavatelství Futura a další.

Když zástupce nadace před čtyřmi lety vystoupil na sněmu Klubu českého pohraničí, odmítl, že by nadace byla „pátou kolonou jakékoliv stranické organizace“. Faktem však je, že například současný člen správní rady nadace Petr Havránek je zároveň členem výkonného výboru ÚV KSČM.

Nadace loni podpořila i brněnskou Společnost Ludvíka Svobody. Její zástupce Jiří Jaroš Nickelli ještě loni na stránkách Hraničáře burcoval: „Zase bude Hraničářů potřeba – přijde doba, kdy se republika vzpamatuje a povolá věrné do čestné služby. Ovšem nejdříve se musí změnit chování našich vlastních předáků.“

Aktuální kondici Klubu českého pohraničí i jeho šance ovlivnit jakkoli dění v Česku ale mnohem spíš odráží odstavec v poslední zprávě Bezpečnostní informační služby, která podobné organizace řadu let sleduje:

„Pandemie dále prohloubila i stagnaci levicově extremistických uskupení. Důvodem je zejména tematická vyprázdněnost a neschopnost zainteresovaných subjektů organizovat akce většího rozsahu, na kterých by existovala možnost oslovit zájmovou veřejnost a rozšířit v současnosti minimální počty podporovatelů.“

---

Projekt „Příliš vzdálené Česko“ vzniká s podporou Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.