ANALÝZA. Íránský režim bojuje o přežití. Statisíce lidí po celé zemi protestují proti tíživé ekonomické i politické situaci. Americký prezident Donald Trump hrozí vojenskou intervencí. Dá se říct, že „načasování“ pádu teokracie v Íránu nikdy nebylo vhodnější. Ajatolláh Chámeneí totiž v posledním roce přišel o zásadní spojence jak ve vojenské, tak v ekonomické oblasti a režim „nemá kde brát.“

Situace v Íránu je v současné chvíli nepřehledná a není jasné, jestli se demonstrantům podaří režim „sejmout“, nebo to skončí opačně.

Za posledních šest let vyšli Íránci celonárodně do ulic třikrát – v roce 2019 kvůli zdražení benzinu o dvě stě procent, v letech 2022 a 2023 kvůli potlačování práv žen a lidských práv – a vždy tyto protesty nakonec skončily násilným potlačením.

Pokud ale měli Íránci, kteří touží po změně režimu, někdy šanci, dá se říct, že externí podmínky jim hrají do karet nejlépe právě teď.

Hrneček dovařil…

V prvé řadě je íránský režim ekonomicky oslaben dlouholetými sankcemi ze strany západních zemí a OSN. Ty trvají od roku 2006 kvůli íránskému jadernému programu a do roku 2015, kdy byla podepsána jaderná dohoda, se postupně zpřísňovaly.

Velkou roli v ilegálních příjmech Íránu hrála Venezuela. Ta do velké míry sloužila íránskému režimu, a především pak jeho bezpečnostní opoře Íránským revolučním gardám, jako logistické centrum k obcházení mezinárodních sankcí.

Po dočasném uvolnění mezi lety 2015–2018 přišlo krátké období ekonomického růstu, které ale skončilo obnovením sankcí ze strany Západu a v září 2025 i OSN. To se významně odrazilo na exportu ropy a současné ekonomické situaci, která vyvolala celonárodní protesty.

Státní pokladna je prázdná. Íránská měna ztratila velkou část hodnoty, pohybuje se kolem milionu až milionu a půl riálu za dolar, což v praxi znamená, že importované zboží, včetně léků a elektroniky, je pro běžné Íránce prakticky nedostupné.

Snímky zveřejněné na sociálních sítích 12. ledna ukazují desítky těl ležících uvnitř Teheránského provinciálního diagnostického a laboratorního centra v Kahrizaku. Foto: Profimedia

Hyperinflace ale zasáhla i trh s potravinami, takže chléb, mléčné výrobky nebo maso a rýže se změnily v luxusní zboží.

Na konci roku 2025 a v lednu 2026 vláda ukončila preferenční směnný kurz, tedy dotované dolary pro základní dovoz, a ceny jídla prudce vzrostly. U chleba o 50 %, oleje o 100 % a rýže dokonce o 150 %.

Čtyřčlenná rodina tak za nákup základních potravin na měsíc vydá skoro polovinu minimální mzdy.

Vzhledem k tomu, že střední třída, která ještě před deseti lety tvořila zhruba 80 % populace, se výrazně ztenčila a prakticky polovina Íránců stojí podle analytiků na pokraji chudoby, není se co divit, že od protestování v ulicích je neodrazují ani výhružky vězením, ale ani ostré náboje, které k rozehnání demonstrantů používají bezpečnostní složky.

… i pračka doprala

Domácí trh a ekonomika není to jediné, co se vládě drolí pod rukama. Ačkoliv byl Írán odpojen od mezinárodního systému SWIFT, což znemožňuje legální mezinárodní obchod, stále byl donedávna schopen generovat finance ze zahraničí prodejem ropy do spřátelených zemí, především Číny a Ruska, ale také skrz neoficiální cesty.

Zprávy o konci Madurova režimu dodaly íránským protestujícím naději, že autoritářské režimy jsou křehké a můžou padnout.

Velkou roli v jeho ilegálních příjmech hrála Venezuela. Ta do velké míry sloužila íránskému režimu, a především pak jeho bezpečnostní opoře Íránským revolučním gardám, jako logistické centrum k obcházení mezinárodních sankcí.

Íránské revoluční gardy (IRCG) skrze své firmy ve Venezuele koordinovaly oboustranně výhodný směnný obchod. Za íránskou ropu, benzin a technologie dostávaly od venezuelské vlády zlato.

To pak sloužilo k doplňování íránské státní kasy, ale především k financování teroristických skupin Hamásu, Hizballáhu a dalších v rámci tzv. osy odporu. IRCG do Venezuely „uvedly“ i hnutí Hizballáh, jež skrz jihoamerickou zemi pašovalo drogy a zbraně, potažmo pralo peníze z těchto ilegálních aktivit.

Zúčastněným to generovalo miliardy dolarů mimo kontrolu mezinárodního bankovního systému. Jenže s lednovým zásahem Američanů a zatčením venezuelského prezidenta Nicoláse Madura íránská „pračka zřejmě doprala“ a režim je tak odříznut od dalšího významného zdroje příjmů.

Zprávy o konci Madurova režimu navíc dodaly íránským protestujícím naději, že autoritářské režimy jsou křehké a můžou padnout. Jakkoliv případnému vojenskému zásahu ze strany USA není podle politických analytiků íránská společnost nakloněna a mohla by se v takovém případě paradoxně semknout „proti agresorovi“.

Zhroucení či oslabení větší části spojenců íránského režimu tzv. osy odporu, do něhož patřilo hnutí Hamás, Hizballáh i syrský režim Bašára Asada a k němuž Spojené státy s Izraelem alespoň částečně napomohly, ale íránským demonstrantům v současné chvíli nahrávají.

Nikdo z těchto spojenců ajatolláhu Chameneímu nepřispěchá na pomoc. A stejně tak je to s Ruskem, které je vytížené na Ukrajině a jehož ekonomická situace není v tuto chvíli také nejlepší.

Zkrátka, jestli měli Íránci, kteří touží po pádu teokracie, někdy „šťastnou konstelaci externích faktorů“, pak je to právě teď. Vítězství nad islamisty jim to sice automaticky nezajistí, nicméně to spoluvytváří podmínky pro naději, že by se to už tentokrát povést mohlo.