„Byl jsem na mnoha místech konfliktů, v řadě nebezpečných situací, fotil jsem v zajateckém táboře, fotil jsem oběti války… Fotografie je globální jazyk, musíte být proto velmi citliví a musíte vědět, co sdělujete,“ říká oceňovaný švédský fotograf deníku Dagens Nyheter Paul Hansen.

Hansen je jedním z nejrespektovanějších fotoreportérů současnosti. Opakovaně byl vyhlášen nejlepším švédským fotografem roku a úspěchy zaznamenal i v mezinárodní soutěži World Press Photo.

O svých zkušenostech s fotografováním v konfliktních a válečných oblastech i o etických dilematech, s nimiž se musí vyrovnávat, mluvil na setkání s kolegy novináři v rámci konference AIPCE 2016 (Alliance of Independent Press Councils of Europe) ve Stockholmu. Mezi účastníky byl i HlídacíPes.org.

Ukrajina jako Bosna 

Ve válčícím Iráku byl mnohokrát. Poprvé krátce po invazi z roku 2003. „Mrtvá těla byla všude, města se proměnila následkem těžkého bombardování. V té době bylo nejnebezpečnější potkávat americké vojáky – byli nervózní, vystresovaní a agresivní. Jezdili jsme raději s britskými vojáky, kteří měli zkušenosti z Belfastu, a bylo to na nich znát,“ vzpomíná.

Doba se podle něj významně změnila i co do podmínek pro novinářskou práci. „Dnes už bych si na auto nikdy nenapsal velké PRESS a TV, jako jsme to udělali, když jsme tam byli poprvé,“ říká s poukazem na pozdější nárůst únosů cizinců včetně novinářů.

Při další návštěvě Iráku se proto raději připojil ke spojeneckým armádám a fotografoval vojáky v akci i v zázemí: „Potvrdilo se, že nudný den je v Iráku dobrý den. Z 25 vojáků, které jsem tehdy fotil, sedm zemřelo v boji.“

V konfliktních oblastech se podle jeho zkušeností novináři musí neustále rozhodovat na základě rozporuplných informací – kam jet, zda je to tam bezpečné.

„Třeba v občanské válce v Libyi se situace měnila strašně rychle a i pár hodin stará informace byla už prostě stará a mohla vás zavést do smrtelného nebezpečí. V zemi panoval chaos,“ vypráví.

Hansen reportážně pokrýval i dění na Ukrajině, za poslední roky zde byl zhruba patnáctkrát.

„V Donbasu je teď zamrzlý konflikt, hodně mi to tam připomínalo Bosnu z 90. let. Na pár kilometrech panovaly ohromné rozdíly. V jednu chvíli mírové území, za okamžik frontová linie,“ říká.

Novináři jako přímý cíl 

„V době, kdy jsem se měl z východní Ukrajiny vracet domů, začala bitva o doněcké letiště. Fotil jsem pak vojáky, jak střílí z granátometů RPG na odletovou halu, kde jsem v té době měl za normálních okolností stát já,“ podotýká a poukazuje i na jiný zážitek:

„Fotil jsem ve Slavjansku místní proruskou bojovnici, oblečenou v pestrých šatech, s kalašnikovem v ruce. Je to asi měsíc, co ji zatkly ukrajinské bezpečnostní síly, ukázalo se, že je agentkou ruské FSB.“

Hansen připouští, že snahy o manipulaci médií zaznamenává pravidelně v řadě různých zemí světa, v různých konfliktech i ze všech zúčastněných stran.

Typické je to podle něj v izraelsko-palestinském konfliktu. „Agentury jsou plné obrázků mladých Palestinců, jak vrhají kameny nebo molotovovy koktejly. To je obrovské klišé, mne zajímá, co je za tím, kdo jsou ti lidé,“ říká a promítá na zeď sérii fotek palestinského teenagera –  ten v jednu chvíli napadá izraelské policisty, o něco později ale již večeří s matkou a poté s vrstevníky hraje kulečník.

Snaha manipulovat médii vede podle něj i k tomu, že se z novinářů stává přímý cíl. „Nadávají nám do lhářů, fyzicky nás napadají. Přímé i nepřímé útoky na novináře jsou běžné.“

„Na Ukrajině nás zajali rebelové a vyhrožovali nám smrtí. Jsem přesvědčen, že nás zachránilo nakonec jen to, že nás shodou okolností zajali s novináři, u nichž se ukázalo, že pracují pro Russia Today,“ říká.

Snahy ohnout realitu 

Ani za roky cest do zemí zmítaných válkou si na smrt kolem sebe nezvykl. „Pro novináře je těžké vidět smrt, pramení z toho kromě jiného i morální dilemata co a jak fotit, co publikovat,“ poukazuje na konkrétní zkušenosz z Gazy v roce 2014.

V té době na tamním tržišti vybuchla bomba. „Byl naprostý chaos, snažil jsme se najít způsob, jak to, co se tam děje ukázat a zároveň nebýt za hyenu. Je to velmi těžké,“ říká. „Nikde jsem neviděl tolik mrtvých dětí jako v Gaze,“ dodává.

Válka má podle něj řadu dimenzí a jednou z nich je i již zmíněná válka informací. „Třeba v Libanonu je běžné, že členové Hamásu do ruin rozbombardovaných domů zapichují plakáty s nápisem Made in USA. Na fotce se to hezky vyjímá a oni to vědí,“ nabízí příklad.

„Podobně třeba platí pohřby a nechávají rakve halit do palestinských vlajek, i když zemřelý s Hamásem nikdy neměl nic společného,“ doplňuje.

Jako novinář se cítí být pod neustálým tlakem, Ani ne tak propagandy jako toho, co by některé ze stran mohlo propagandě sloužit. „Snahy o manipulaci a ohýbání reality jsou velké. Svou roli hraje i to, že zejména mladá generace je velmi otevřená tomu, aby řadu informací vnímala hlavně skrze obrázky. Musíte se ptát, zda tím, že podobné fotky zveřejníte, neděláte vlastně někomu jen službu,“ říká fotoreportér Paul Hansen.