Setkání lídrů "vlasteneckých" stran ve francouzském Nice (2018). Foto: Profimedia

Prohnilejší než ostatní. Z vítězného tažení populistů je nekonečná kronika jejich selhání

Napsal/a Vojtěch Berger 3. června 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Před třemi lety měly být volby do Evropského parlamentu velkým vítězstvím samozvaně „vlasteneckých“, ve skutečnosti populistických či rovnou krajně pravicových stran. Nakonec nebyly – a na vítězství to nevypadá ani v nejbližší době. Místo toho se evropským spojencům Tomia Okamury nedaří setřást image průšvihářů, nenasytných korupčníků, případně chaoticky působících křiklounů, které toho nespojuje o moc víc než drahé obleky.

Naposledy to ukázala Alternativa pro Německo (AfD). Do německých veřejnoprávních médií uniklo asi 40 tisíc zpráv z uzavřené skupiny AfD na platformě WhatsApp, které jasně ukázaly, jak navenek uhlazení populisté mluví, když si myslí, že je nikdo jiný neposlouchá.

Místo fundovaných projevů v Bundestagu najednou v chatu padaly krátké výkřiky ukazující nejen myšlenkový základ části zákonodárců AfD blízký nacionálnímu socialismu nebo homofobii, ale také demonstrující naprostou roztříštěnost strany, která neví, kam se sebou – i když se navenek snaží působit jako silná parlamentní opozice.

„Držet hubu, když je to vhodné“

Do skupiny, mezitím smazané, patřilo 76 z celkem 92 poslanců AfD v minulém funkčním období německého parlamentu. Novináři redakcí NDR a WDR desítky tisíc zpráv prošli a objevili v nich řadu výroků mírně řečeno nekorespondujících s obrazem, který o sobě sama AfD šíří – tedy tolerantní strany, kterou všichni ostatní neprávem očerňují, i když ona sama jen „vlastenecky“ bojuje za německé národní zájmy. Všechny tyhle představy uniklá whatsappová komunikace tříští na prach (a proto je zveřejnění této interní komunikace také ve zjevném veřejném zájmu).

Tak třeba zmínky o revoluci a nutnosti změnit režim v Německu: „Musíme počkat, až starý režim ekonomicky skončí a jiskra přeskočí z Rakouska, Itálie, Francie atd. To se stane a my se musíme připravit na nelítostné boje, které pak přijdou,“ napsal do interní diskuse na platformě WhatsApp jeden z diskutujících v létě 2019.

Mluvilo se otevřeně i o plánech na ochromení německého parlamentu: AfD chtěla podle zpráv z diskuse doslova „mučit“ ostatní strany nočními schůzemi, jmenovitými hlasováními v nezvyklých časech a dalšími obstrukčními nástroji.

Nechyběla ani debata o narážkách na nacismus, která se nikdy neměla dostat ven. AfD totiž tvrdí, že extremisty ve svých řadách netoleruje, ačkoli německá tajná služba Verfassungsschutz si myslí opak a stranu kvůli radikálním proudům a blízkosti ke krajní pravici dlouhodobě monitoruje.

Například když v roce 2020 zařadila kontrarozvědka tehdejší radikální stranickou frakci AfD „Křídlo“ mezi otevřeně extremistické organizace, napsala poslankyně AfD Joana Cotar do zmíněné debaty: „Nepřekvapuje mě to. Vytáhli jsme zástrčku ze zásuvky moc pozdě (…) Křídlo to Verfassungsschutz příliš ulehčilo.“

Na doplňující dotaz dalšího z členů pak dodala: „Prostě držet hubu, když je to vhodné (…) Je tak těžké jednou nemluvit o třetí říši?“ Právě sympatie s nacismem v uplynulých letech musela AfD vysvětlovat opakovaně.

Řekl tohle Hitler?

Jeden z čelných politiků AfD Alexander Gauland třeba na adresu Německa prohlásil, že „Hitler a nacionální socialisté jsou jen ptačí trus na naší úžasné historii“.

Jindy udělala veřejnoprávní televize ZDF pokus, aby zjistila, jak je rétorika šéfa zmiňovaného radikálního „Křídla“ uvnitř AfD Björna Höckeho podobná rétorice Adolfa Hitlera. Novináři ukázali politikům AfD několik citátů s prosbou, aby je přiřadili buď Hitlerovi nebo Höckemu. To však Höckeho spolustraníci určit nedokázali. Na to se Hitlerova slova těm Höckeho skutečně příliš podobala.

Stranická frakce křídlo byla sice v roce 2020 formálně rozpuštěna, už loni se ale objevily indicie, že na stejném půdorysu vzniká nové vnitrostranické uskupení.

Uniklé zprávy také jasně ukazují, jak je AfD vnitřně nejednotná a jak je řada členů nebo přímo politiků strany nespokojená s jejím ideovým směřováním. „Chceme být nacionálně-socialistická nebo liberálně-konzervativní strana?“ ptal se už v roce 2019 jeden z diskutujících ve whatsappové skupině.

„Musíme se sami sebe zeptat, jestli chceme ve straně prokazatelné nacisty, dokonce ve vedoucích pozicích. Já to nechci,“ napsal jiný. Zmíněná poslankyně Joanna Cotar přiložila do ohně asi devět měsíců před loňskými parlamentními volbami:

„Jedinkrát táhnout stejným směrem. To by bylo. Voliči nemají tušení, co čekat, když hlasují pro AfD.“ Servítky vůči AfD si v interní diskusi nebral ani jiný, o dva roky starší komentář: „A tahle prodejna chaosu chce zachránit Německo?“

K tomu připočtěme aféry kolem nejasného financování strany, které AfD musí vysvětlovat už roky, a obraz nedůvěryhodné politické strany je kompletní.

Další v řadě: Okamura, Le Penová…

Mohlo by se zdát, že je to náhoda. Že to Němci v AfD prostě jen nevzali za správný konec. Že když se extremismus zabalený do mírnějších populistických výroků dělá chytřeji, že to bude fungovat. Jenže ono to nefunguje ani jinde.

Rakouská strana Svobodných, která také patří do rodiny „vlasteneckých“ stran, už tři roky vstřebává důsledky aféry Ibiza. V květnu 2019 vyšlo najevo, že tehdejší rakouský vicekancléř za stranu Svobodných (mimochodem rovněž velmi blízkou krajní pravici) Heinz-Christian Strache byl ochotný ke korupci výměnou za volební vítězství.

Strache totiž na videonahrávce z vily na španělském ostrově Ibiza, kterou tehdy zveřejnila německá média, nabízel údajné příbuzné ruského oligarchy například lukrativní státní zakázky výměnou za finanční nebo mediální podporu jeho strany před volbami. I když šlo o past a bohatá Ruska nebyla tím, za koho se vydávala, Strache na videu působil dojmem, že by za vítězství ve volbách Rakousko klidně prodal i do ruské sféry vlivu.

Do třetice třeba připomeňme, jak svůj první politický projekt končil v Česku Tomio Okamura – formálně stále pevný evropský spojenec AfD i Svobodných. Jeho odchod z hnutí Úsvit do nově založeného hnutí SPD provázelo podezření z tunelování účtů Úsvitu, i když policie nakonec případ odložila.

Hlavní tvář francouzského Národního sdružení a opakovaná kandidátka na prezidentku Francie Marine Le Penová zase čelí vyšetřování Evropského úřadu proti podvodům (OLAF). Jde o 620 tisíc eur, které měla ona a další spolustraníci zneužít během působení v europarlamentu.

Nebo obvinění bývalého poradce amerického exprezidenta Donalda Trumpa Steva Bannona z machinací kolem peněz vybíraných na stavbu pohraniční zdi mezi USA a Mexikem. Bannon vyšetřování unikl jen díky milosti, kterou mu Trump udělil těsně před odchodem z funkce.

Můžeme v tom vidět souhrn lokálních okolností, které v každé ze zmíněných zemí podrazily té které partaji nohy. Můžeme v tom vidět spiknutí či politickou kampaň protivníků – tak ostatně své neúspěchy a aféry nezřídka vysvětlují samy zmiňované strany.

Anebo v tom konečně můžeme začít vidět to, o co se skutečně jedná: populisté se navzdory silným slovům o revoluci, boji za obyčejné lidi a o nástupu „nové éry“ nikdy nedokázali zbavit vlastní provinčnosti, korupčního chování a snahy udržet si svá vlastní koryta.

Právě proto nejsou jejich skandály výjimkou, ale pravidlem. Recept na šťastnou budoucnost a ekonomickou prosperitu ve skutečnosti nemají, i když se o tom už dlouho snaží voliče po celém světě přesvědčovat.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)