Portál Jamestown již několik let prostřednictvím Paula Gobleho monitoruje sílící čínskou přítomnost na Sibiři na ruském Dálném východě, zejména v oblasti kolem Bajkalu, a narůstající protičínské nálady v regionu. Minimálně od roku 2010 zde Číňané využívají „místní pohostinnosti“, aniž by za to regionu cokoli vraceli.

Jde především o masivní pronajímání, či dokonce skupování půdy čínskými obchodníky, kteří zde nejčastěji těží dřevo či jiné suroviny. Přitom dochází k devastaci krajiny za naprostého ignorování ruských zákonů.

Druhá Čína na Sibiři

K dalším problémům patří čínské továrny, které zaměstnávají pouze Číňany, státní dotace do agrárního sektoru z peněz daňových poplatníků za účelem levného prodeje zemědělských produktů Číňanům a dále např. turistický ruch, který je zcela v čínských rukou a místním nic nepřináší.

Důvodem k obavám je i „sex-turistika“ spojená se snahami čínských mužů najít si v chudé oblasti Sibiře ženy, které budou ochotné s nimi odejít zpět do Číny. Řídce osídlená ruská Sibiř tak poskytuje téměř neomezený prostor k expanzi z přelidněných oblastí Číny.

MAPA ČESKÉ JUSTICE – nová exkluzivní publikace HlídacíPes.org

Vztahy a vazby v českém soudnictví. Pro odborníky i laickou veřejnost

Již v roce 2015 přitom ruský komentátor Oleg Lušenko varoval, že konkrétně čínské aktivity v Transbajkalské oblasti, skrze niž vedou dvě hlavní tepny propojující západ Sibiře a zbytek Ruska s Dálným východem, mohou časem vést k tomu, že „Peking získá kontrolu nad územím téměř stejně velkým, jako je Čína sama“.

Odklon zdrojů do čínských rukou. Zůstane pustina

Ve svém nejnovějším článku pro Jamestown Goble upozorňuje, že nevole místních vůči čínskému počínání dále roste a dokonce hrozí, že se situace v brzké době vymkne kontrole.

Ruský bloger Pavel Paškov se totiž chystá v druhé polovině tohoto roku uvést svůj dokumentární film, v němž si „posvítil“ na lukrativní čínský byznys se sibiřským dřevem. Paškov tvrdí, že „téměř veškerý byznys se dřevem na západní i východní Sibiři je nikoli pouze v rukou čínských investorů, ale přímo čínských obchodníků“ a „ruští obchodníci z tohoto sektoru prakticky žádné příjmy nemají.“

Ze smluv poskytovaných Číňanům mají zisk pouze vysocí státní úředníci a oligarchové, pro samotné obyvatele oblasti tento byznys nic nepřináší. Přitom čínští těžaři porušují ruské zákony a vytěžené lesy nerekultivují, takže Paškovovými slovy hrozí, že „za dvacet třicet let tady místo nekonečných lesů budeme mít bažiny, pusté stepi a ekologickou katastrofu.“

Vzhledem k tomu, že stejný osud potkal v uplynulých dekádách mnoho oblastí v samotné Číně, nezní tento scénář vůbec nereálně.

Nevole místních roste

Nespokojenost místních a jejich zášť se však neobrací pouze proti Pekingu, ale také proti Moskvě, která čínské počínání na Sibiři s vidinou rychlého zisku toleruje. Některé smlouvy se dokonce podepisují přímo z Moskvy, aniž by k tomu místní mohli cokoli říct. Nikdo v Moskvě se přitom nestará, co bude za pár let. Tato část Ruska je tak pro Čínu pouhým dodavatelem surovin, a jak Peking tak Moskva se k Sibiři podle místních chovají „hůř než se chovali britští a francouzští kolonisté (na území svých kolonií)“.

I když peníze, které Číňané za pronájem území k těžbě platí, nejsou malé, zdaleka nemohou kompenzovat nevratné škody na životním prostředí. Na financování rekultivace krajiny nestačí. Podle Gobleho je tak situace mezi ruským Dálným východem a Moskvou napjatější než kdykoli jindy. Nyní již ovšem ruská vláda nemůže regionálním oponentům při vymáhání poslušnosti hrozit čínským nebezpečím, jako to činila dříve, protože sama nechala Číně v oblasti volnou ruku.