Koronavirus rozděluje společnost. U části nakažených totiž způsobuje nemoc a smrt, jiní nákazou projdou s mírným průběhem nebo bez příznaků. Proti sobě tak stojí „zlehčovači“ a „přeháněči“. Vedle zdravotních dopadů tedy zákeřnost koronaviru spočívá v tom, že proti sobě staví velké segmenty společnosti a tím paralyzuje naši schopnost se s ním efektivně vyrovnat.

Představme si, že čelíme epidemii viru, který způsobí smrt pěti procent ze všech nakažených, tedy jednoho z dvaceti. Pokud by se nakazil každý občan České republiky, virus by způsobil 500 tisíc úmrtí. Takovou loterii by nikdo nechtěl hrát a určitě bychom si nepřáli, aby ji museli hrát naši blízcí či sousedé. Zavřeli bychom se doma a eliminovali společenský kontakt.

Představme si ale i jinou epidemii, kdy virus způsobí smrt 0,003 procenta ze všech nakažených, tj. jednoho z 33 tisíc. Takovou epidemii bychom nejspíš vůbec nezaregistrovali. Prostě by proběhla a výsledných 300 úmrtí by statistikové asi ani nezaznamenali.

Každý máme svou epidemii

Epidemie koronaviru je charakteristická tím, že nejde o epidemii jednu. Fakticky jde o několik epidemií zasahujících různé segmenty populace: Pokud je vám 70 let a více, čelíte té první epidemii. Pokud je vám méně než dvacet let, čelíte té druhé. Jinými slovy, pokud je vám pod 20, vaše riziko smrti v důsledku nákazy koronavirem je řádově 1000krát nižší než u člověka, kterému je přes 70.

Proto mají naši zlehčovači i přeháněči pravdu a současně se i mýlí. Pro velkou část populace je koronavirus skutečně srovnatelný s chřipkou. Je lehčí, je-li vám pod 50, to se týká tří z pěti lidí. Je výrazně horší, je-li vám mezi 50 a 70 lety, což je asi každý čtvrtý.

Přeháněči ale mají pravdu v tom, že pro lidi nad 70, nebo lidi s oslabeným zdravím, jsou následky nákazy koronavirem katastrofické. Lidí starších 70 let je v ČR kolem 13 procent, tedy každý osmý.

Vedle zdravotních dopadů tedy zákeřnost koronaviru spočívá v tom, že proti sobě staví velké segmenty společnosti a tím paralyzuje naši schopnost se s ním efektivně vyrovnat. A nejde jen o paralýzu veřejné debaty, ale i o efektivitu samotných opatření, která mají epidemii kontrolovat.

Problémem je už samotná motivace lidí, kteří mají opatření dodržovat. Pravděpodobnost nákazy totiž závisí na intenzitě společenských kontaktů. Jsou to tedy primárně mladí a zdraví, u kterých je vyšší pravděpodobnost, že se nakazí a budou infekci dále šířit. Současně ale tito lidé čelí minimálnímu riziku, že onemocní nebo dokonce zemřou.

Kombinace vysoké nakažlivosti viru ve spojení s tím, že lidé, kteří mají největší vliv na jeho šíření a mají tedy nést největší náklady spojené s jeho kontrolou, mají nejméně důvodů toto úsilí vynakládat, nám velmi komplikuje situaci. Samozřejmě, můžeme od sebe navzájem očekávat solidaritu. Není ale jisté, zda jí bude dostatek.

Nejsme v tom sami

Situace však není komplikovaná jen u nás. Podzimní vlna epidemie, která Českou republiku zasáhla jako jednu z prvních zemí, prostupuje celou Evropou. Ani dobře fungujícím státům, jejichž vlády a veřejný sektor vykazují vyšší míru kompetence než u nás, se nepodařilo předejít exponenciálnímu nárůstu infekcí.

Německo už před první vlnou systematicky budovalo testovací a trasovací kapacity. Základní opatření pro kontrolu epidemie zůstala v platnosti i přes léto. Přesto se podle dosavadního vývoje podzimní epidemii nevyhnulo a pomalu směřuje k lockdownu.

Zkrátka, současný vývoj epidemie příliš nenahrává představě, že ji bylo možné efektivně potlačit a kontrolovat „chytrými“ opatřeními a tím se vyhnout drahému a „hloupému“ lockdownu. Při zpětném pohledu se zdá, že tento cíl byl pravděpodobně příliš ambiciózní.

To potvrzuje i nedávné vyhodnocení programu testování a trasování v hodnotě 12 miliard liber v Británii. To dochází k závěru, že tamní program měl pouze marginální efekt na snížení přenosu koronaviru. Lockdownu bychom se tak nejspíš nevyhnuli ani v Česku, i kdyby vláda vítězoslavně neodjela k moři strkat hlavu do písku a místo toho implementovala doporučení odborníků.

Čeká nás těžký kompromis

Namísto chytrého řešení tedy před sebou máme složité dilema. Ani jeden z extrémních přístupů, tedy nechat populaci volně promořit, či naopak snaha epidemii úplně potlačit, není udržitelný. Oba s sebou nesou zásadní zdravotní, sociální a ekonomické náklady, a to krátkodobé i dlouhodobé. Budeme tedy muset najít kompromis. Čeho se při jeho hledání můžeme chytit?

Navzdory dosavadnímu rozdělení společnosti se nyní alespoň zdá, že kolaps zdravotního systému je tvrdým omezením, u kterého je společenský konsensus, že jej nechceme dopustit. Snad se podaří tomu zabránit.

Ve chvíli, kdy se epidemii podaří dostat pod kontrolu, tedy budeme muset rozhodnout: necháme šrouby společenského života utažené trvale, nebo budeme akceptovat šíření viru po jejich povolení, včetně možných lockdownů v budoucnu? To bude těžká volba, ale nepůjde se jí vyhnout. Koronavirus totiž nikam neodejde.

Naštěstí je tu několik faktorů, které tyto temné vyhlídky projasňují. Prvním je pokrok v medicíně, zejména ve vývoji léků a vakcín. Nyní již existuje několik velmi slibných kandidátů na vakcínu ve finální fázi testování. Jejich efektivita se teď ověřuje v rámci velkých kontrolovaných experimentů s tisíci účastníků.

V tuto chvíli není jisté, jak efektivní tyto vakcíny budou, ale možnost, že by všechny byly k ničemu, je nyní málo pravděpodobná. Hlavní americký epidemiolog Anthony Fauci v současnosti odhaduje, že vakcíny mohou být ve Spojených státech široce dostupné ve druhém čtvrtletí příštího roku. Pokud bude jejich dostupnost v Evropě podobná, do příštího podzimu bychom již vstupovali s posílenou imunitou. To je ale ještě dost daleko.

Jak si koupit čas?

Druhý parametr budoucího vývoje můžeme ovlivnit přímo. Pořád totiž platí, že investice do testování a trasování jsou ze společenského hlediska vysoce efektivní. I když nás nutně neochrání před budoucími vlnami epidemie, potřebou preventivních opatření a případnými lockdowny, efektivní testování a trasování může výrazně snížit náklady budoucích vln epidemie, „koupí“ nám čas a ušetří ztráty na životech.

Ekonomická efektivita těchto investic vyplývá z velmi vysoké hodnoty, kterou přikládáme lidskému životu. Konkrétně, pro hodnocení efektivity opatření snižujících riziko úmrtí ekonomové používají koncept tzv. „hodnoty statistického života“. Ta zjednodušeně odpovídá nákladům, které jsou jednotlivci ochotni vynaložit za snížení určitého rizika úmrtí.

Podle výzkumu Anny Alberini a Milana Ščasného z roku 2010 byla tato hodnota statistického života plynoucí z rizika úmrtí na respiratorní chorobu 15 milionů Kč (k nahlédnutí zde). V současnosti by to bylo více, při zohlednění mzdového růstu nejméně 21 milionů Kč.

Pokud by celkové náklady na jednoho „trasovače“ byly 100 000 Kč měsíčně a v důsledku jeho práce by byl zachráněn jeden lidský život za měsíc, byla by společenská návratnost takto vynaložených prostředků 200násobná. Při poloviční úspěšnosti by byla stonásobná. Dosavadní zanedbání těchto investic je vskutku fatálním selháním vlády. To může do budoucna napravit jen tím, že tyto kapacity začne masivně budovat nyní.

K občanům by tím současně vyslala cenný signál, že to stát myslí vážně a je schopen rozeznat a napravovat své chyby. Opatrné budování důvěry mezi občany a vládou je nyní totiž klíčové pro porozumění a akceptaci smyslu preventivních opatření. To je nezbytné pro jejich efektivitu.

Investice, která se vyplatí

Další faktor, který hraje v náš prospěch, byť je spojen s obrovskými náklady ve formě ztracených lidských životů, je imunita. Dnes je už jen málo pochybností o tom, že lidé po prodělání infekce získají alespoň krátkodobou imunitu. Celosvětové počty prokázaných reinfekcí koronavirem se dosud počítají v jednotkách, přičemž nákazou již prošly stovky milionů lidí. Kolem dlouhodobé imunity je otazníků o něco více, poslední výzkum však posiluje optimismus i v této oblasti.

Po podzimní vlně zde tedy bude nemalá část populace, která infekcí prošla, a proto bude v dalších kolech „mimo hru“. Co víc, budou to ze značné části právě lidé mladší a lidé, kteří mají více společenských kontaktů.

To bude mít za následek snížení příležitostí viru k jeho šíření a tedy snížení rizika nákazy pro zbytek populace. To současně posílí efektivitu opatření pro kontrolu epidemie, včetně testování a trasování. Proto je nyní důležité, aby tyto investice vláda znovu nepodcenila. V brzké budoucnosti se mohou velmi vyplatit.

Vedle testování a trasování jednotlivců by ale vláda měla investovat i do monitorování infekce v populaci jako celku. Týdenní testování na reprezentativním vzorku o velikosti řádově 2000 (méně než jedno procento naší současné týdenní testovací kapacity) by nám nyní umožnilo sledovat skutečný počet nakažených mezi lidmi, ale třeba i změny ve věkovém složení nakažených, což je klíčový ukazatel z hlediska nebezpečnosti epidemie.

Ve chvíli, kdy se tuto vlnu epidemie podaří potlačit, by současně vznikl prostor pro rozšíření vzorku, což by umožnilo epidemii efektivně monitorovat i při nižších mírách nákazy. Tím bychom získali jakousi „termovizi“, která by nám řekla kolik infekčních požárů se nám daří hasit a o kolika vůbec nevíme.

Takový program mají například ve Velké Británii a vědí tedy, že skutečný počet infekcí je nyní řádově dvojnásobkem počtu případů zachycených v rámci standardního programu testování a trasování. Naopak česká vláda může skutečný počet infekcí v zemi leda tipovat.

Ze stejných důvodů by bylo vhodné pravidelné testování vzorku populace na protilátky. To by nám dalo informace o tom, jaká část společnosti nákazou prošla, a umožnilo lepší kalibraci a cílení budoucích preventivních opatření.

Hledat společnou řeč

Lepší informace o rozsahu a průběhu epidemie by též zmenšily prostor pro dohady ohledně interpretace veřejných dat a rozšířily prostor pro hledání shody. Dále by pomohlo, kdyby se veřejná debata přestala odehrávat v režimu absolutních pravd či nepravd a vyhrocené polarizace, ne-li démonizace nesouhlasících.

Kupříkladu – není realistické, že ohrožené skupiny lze dokonale ochránit. Současně ale asi není pravda, že je nelze ochránit vůbec. Skutečnost bude někde mezi. Nějaká ochrana ohrožených je bezesporu možná a potřebná, i když nikdy nebude dokonalá. A měli bychom se snažit ji do budoucna vylepšovat, neboť s sebou nese enormní společenský prospěch – zejména v situaci, kdy se epidemii nedaří kontrolovat, jako nyní.

Obdobně nás nespasí ani chytrá karanténa, nebude dokonalá, přesto jsou investice do ní velmi cenné. Také imunita, která překonáním infekce vzniká, nemusí být dokonalá a její získání je sakramentsky drahé. Sama osobě má však značnou společenskou i soukromou hodnotu, kterou bychom neměli ignorovat. Očekávat, že nás brzy spasí vakcína, je také naivní. Doufejme, že nám dost pomůže, ale bude to ještě trvat.

Koronavirus je zkrátka nepříjemnost, se kterou se budeme ještě mnoho měsíců vyrovnávat. Jak obstojíme, závisí mimo jiné na tom, zda viru volně umožníme, aby nás rozděloval, nebo budeme hledat společnou řeč, jak se s ním vypořádat. To bude složité, ale nic jiného nám nezbývá. Jednoduché řešení ani dokonalá opatření zkrátka nemáme a nehledejme je. Potřebujeme rozumný kompromis.

Autor je ekonom a astmatik. V současnosti pracuje a přednáší na Katedře národního hospodářství Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Právo a ekonomii studoval na univerzitách v Praze, Turíně, Hamburku a na Cornellově univerzitě v USA. Publikoval řadu vědeckých prací v mezinárodních vědeckých časopisech, zejména na témata v oblastech veřejného zdraví, ekonomie kriminality, či ekonomie životního prostředí.