Už byla dávno tma, když se náměstek ministra zahraničí Rudolf Margolius vracel služebním Tatraplanem z práce domů. Do bytu ve Veverkově ulici na pražské Letné za svou ženou a pětiletým synem už ale nedošel. Psal se 10. leden 1952 a StB jej přišla zatknout coby posledního člena protistátního spikleneckého centra kolem Rudolfa Slánského, donedávna člena nejvyššího vedení ÚV KSČ.

Z Rudolfa Margolia, ministerského úředníka a řadového komunisty, se náhle stal politický vězeň. Ve vazbě zůstal mnoho měsíců plných krutých výslechů, drsného fyzického násilí i psychického týrání. Podobně jako dalších třináct spoluobžalovaných nakonec podlehl a podepsal smyšlené doznání.

I on byl obviněn z velezrady, špionáže, sabotáže a organizování židovského spiknutí, jehož cílem mělo být svržení vlády.

Vyšetřování Rudolfa Margolia probíhalo ve vazební věznici v Ruzyni od 10. ledna do 19. listopadu 1952. Den poté začal před Státním soudem v Praze na Pankráci veřejností důkladně sledovaný týden trvající proces Slánský a spol.

„V roce 1950 a počátkem roku 1951 vznikla v ČSR kritická situace v zásobování masem. Věděl jsem o této těžké zásobovací situaci. Ve svém nepřátelství k lidově demokratickému zřízení, abych vzbudil nespokojenost veřejnosti a abych narušil zásobování československého obyvatelstva, dal jsem pokyn k vývozu masa do kapitalistického světa,“ odříkával Margolius před soudem jednu z nazpaměť naučených odpovědí.

Hlavním žalobcem byl nechvalně proslulý Josef Urválek. I pro Margolia požadoval trest smrti… A soudce jej vyslyšel. Margolius byl oběšen 3. prosince 1952 ve čtyři hodiny a dvacet minut ráno.

Ostatky popravených ze Slánského procesu byly zpopelněny, sesypány do jednoho pytle a popel pak posloužil jako posyp na zmrzlou silnici pod koly prokluzujícího estébáckého automobilu…

Ivan Margolius se už desítky let domáhá toho, aby se za justiční vraždu jeho otce stát omluvil. Zatím marně.

Dodnes historikové řeší, proč se zrovna někdo ve stranické hierarchii tak nevýznamný jako Rudolf Margolius, stal součástí monstrprocesu a hledání vnitřního nepřítele uvnitř KSČ.

Vedle bývalého generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, jednoho z nejmocnějších mužů komunistického aparátu v Československu, či bývalého ministra zahraničí Vladimíra Clementise byl v sítí vyfabulované konspirace zcela zjevně rybou. Předpokládá se ale, že Margolius, coby žid, zapadal sovětským poradcům do koncepce sionistického spiknutí.

Jasno o všech důvodech a okolnostech by chtěl mít i jeho syn Ivan, architekt, který od svých 19 let, od roku 1966, žije v Anglii. „Myslím, že všechny dostupné dokumenty z českých archivů znám, ale jsou tu samozřejmě archivy ruské a ty by jistě zajímavé byly. Pořád zůstává záhada, proč se stal součástí toho monstrprocesu zrovna můj otec,“ říká.

Nejen proto má osud Rudolfa Margolia dohru i do dnešních dnů. Ivan Margolius se už desítky let domáhá toho, aby se za justiční vraždu jeho otce stát omluvil. Zatím marně.

Galerie marných dopisů

První nesmělý pokus o rehabilitaci obětí procesu se Slánským – ovšem bez výsledku – se objevily už v 50. letech po známém projevu Nikity Chruščova, prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu, který veřejně zkritizoval kult Stalinovy osobnosti.

„Moje matka po Chruščovově projevu z roku 1956 psala dopisy prezidentům, prokurátorovi a všude poukazovala na to, že můj otec byl nevinný. Usilovala o jeho rehabilitaci. Dokonce i hned po jeho popravě napsala dopis Gottwaldovi,“ připomíná Ivan Margolius.

Lépe si ve věci rehabilitace vedla až v roce 1962 ustanovená takzvaná Kolderova komise. „Nejvyšší soud konstatoval dne 14. května 1963, že ve věci Rudolfa Slánského a jeho společníků byl zásadním způsobem porušen zákon, což bylo podstatným důvodem k zastavení trestního řízení také proti Rudolfu Margoliovi a anulování všech proti němu vznesených obvinění. Dne 30. dubna 1968 byl Rudolfu Margoliovi udělen prezidentem Ludvíkem Svobodou Řád republiky in memoriam,“ shrnuje Markéta Doležalová v knize Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu.

„Je velmi jednoduché to svalit všechno na KSČ. Tím pádem si všechny úřady a činitelé nad tím myjí ruce a nic nemusí.“

S tímhle šest desítek let starým postojem komunistického Československa ale Ivan Margolius spokojen není:

„Všechny ty rehabilitace byly tajné, nebyly zveřejněny. To se podařilo prolomit až mojí matce, když to usnesení vyvezla Pavlu Tigridovi do Paříže a on jej pak publikoval v časopise Svědectví. Dodnes o tom ale není veřejnost pořádně informována, pořád se někde dozvídám, že byl můj otec vysoký stranický funkcionář, což prostě není pravda. Proto chci, aby to bylo veřejně prozkoumáno. A ano – dostal posmrtně medaili, ale nikde nebylo vysvětleno proč,“ říká.

„Osobně jsem doufal, že za demokratického Československa, s nástupem Václava Havla, se to změní. Je to 35 let od roku 1989 a nic. Jsem z toho zoufalý,“ dodává.

Korespondenci s českými úřady, politiky i kanceláří všech porevolučních prezidentů má bohatou, jak dokazuje níže uvedená galerie dopisů:

„Je to nechutná situace, že Česko nemá zájem vyřešit ten nejhorší zločin učiněný v moderních dějinách. Nejde jen o omluvu za popravené, ale také omluvu za pozůstalé, kterým byly zničeny životy: ztráta manžela, rodiče, prarodiče, rodinné cti a dobrého jména, zaměstnání, majetku, ubytování, úspor, nucené vyhnanství, znemožnění vysokého učení, nucená emigrace,“ shrnuje.

Opakovaně se prý dozvídá, že jediný, kdo se může reálně omluvit, je pachatel – komunistická strana.

„Je velmi jednoduché to svalit všechno na KSČ. Tím pádem si všechny úřady a činitelé nad tím myjí ruce a nic nemusí,“ neskrývá rozhořčení Margolius. „Nechci od nikoho žádnou finanční kompenzaci. Chci, aby nějaký relevantní státní činitel řekl, promiňte, byla ta hrozná věc, veřejně a oficiálně se omlouváme za vraždu vašeho otce, i smrt dalších lidí.“

Co nestihli nacisti, dokonali komunisti

Rudolf Margolius se narodil 31. srpna 1913. Vystudoval práva, ale praxi se mohl věnovat jen krátký čas před příchodem německých vojsk v březnu 1939. S novomanželkou Hedou se Rudolf před začátkem války pokusil vystěhovat do Palestiny, ale vhodná doba pro to již minula. Postupně byli všichni členové rodiny Margoliových deportováni do koncentračních táborů.

Margolius přežil ghetto v Lodži, následně Osvětim a Dachau, odkud se mu ke konci války podařilo uprchnout. Z jeho někdejší široké rodiny přežil jen on – totéž se ale podařilo i jeho ženě.

Margolius si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo.

Již krátce po válce Margolius získal místo na Ředitelství národní bezpečnosti a jedním z jeho úkolů bylo pátrat po nezvěstných vězních koncentračních táborů. Jedním z těch, jež se snažil najít, byl vězeň z Bergen-Belsenu, malíř Josef Čapek.

„Na zmínku o tom jsem narazil v jedné kapitole ve vzpomínkách manželky Josefa Čapka Jarmily. Psala tam, že do toho Bergen-Belsenu jela hledat Josefa právě s mým otcem, Rudolfem Margoliem. I na to, že otec byl po válce, hned jak se vrátil z koncentráku, od června 1945, takto u policie, jsem narazil až v později v nějakých dalších dokumentech. Otec měl výhodu, že ovládal němčinu, francouzštinu, ruštinu. I proto byla pak přijat na ministerstvo zahraničního obchodu, kde jeho znalostí chtěli využít,“ říká Ivan Margolius.

Jeho otec ale brzy od policie odešel – i vlivem frustrace z neúspěšných pátrání po přeživších. Naopak vstoupil do komunistické strany, byť mu to rodinný přítel Pavel Tigrid rozmlouval.

„Margolius si prožil své v nacistických koncentrácích a do KSČ vstoupil po válce z opravdového přesvědčení: aby se už nikdy nemohlo opakovat, co se stalo, aby už nikdy nikdo nebyl pronásledován pro svůj rasový, národní nebo sociální původ, aby si lidé byli opravdu rovni, aby byl nastolen věk skutečné svobody. O pár let později se soudruhům podařilo, co se nepovedlo nacistům: zabili ho,“ napsal s odstupem mnoha let právě Pavel Tigrid ve své knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu.

Nedávno vydaná kniha Petr Mallota a kol.: Popravení z politických důvodů v komunistickém Československu v kapitole o Rudolfu Margoliovi konstatuje: „Agilním komunistickým funkcionářem se nikdy nestal, na to ho příliš zaměstnávaly odborné pracovní záležitosti. Kádroví pracovníci jej hodnotili jako velmi schopného, úžasně obětavého člověka, až dříče. Politicky však, podle nich, pracoval málo, vlastně ani neměl o politickou práci zájem.“

Právě členství v KSČ, spolu se znalostí hned několika jazyků, mu ale vyneslo stranický úkol – práci na ministerstvu zahraničního obchodu. Brzy se stal jedním z náměstků s odpovědností za obchod s kapitalistickými státy. Což následně přispělo i k jeho tragickému osudu.

Rozhovor s Ivanem Margoliem přinese HlídacíPes.org v následujících dnech.