ANALÝZA. Koncem ledna měli žáci devátých tříd po celé republice možnost vyzkoušet si takzvané přijímačky nanečisto. Tedy simulaci jednotné přijímací zkoušky na střední školy, které je reálně čeká v polovině dubna. Projekt připravilo Ministerstvo školství ve spolupráci s Centrem pro zjišťování výsledků vzdělávání. Jeho cílem podle nich mělo být narovnání podmínek jednotlivých uchazečů s ohledem na jejich rozdílné socioekonomické podmínky. Výsledek projektu ale většina žáků i učitelů hodnotí jako „popravu“.

„Přijímačky nanečisto jako příležitost? To tedy ne, byla to poprava.“ Tak shrnul oceňovaný učitel a didaktik Tomáš Chrobák ve svém článku pro portál EDUin celý projekt. Úlohy z češtiny a matematiky, ve kterých si měli žáci devátých tříd ověřit, jak jsou na tom se znalostmi obou předmětů a jakou mají šanci dostat se na vybranou střední školu, byly tak náročné, že většina z nich úplně pohořela.

„I děti, které věnují přípravě na přijímačky dlouhodobé úsilí a jsou snaživé, dosáhly kolem 30 bodů z 50 možných. Většina ale měla mnohem nižší výsledky. Testy byly opravdu náročné a psychiku dětí určitě nepodpořily,“ shrnuje výsledky testů Markéta Skalová, majitelka vzdělávacího studia, která děti soukromě připravuje na přijímací zkoušky mnoho let.

Podle ní projekt Přijímačky nanečisto, respektive jeho náročnost, vyvolala u dětí místo motivace úplně opačný efekt. „Jsou z toho zhroucené. A dostaly se do ještě většího stresu,“ říká Skalová.

HlídacíPes.org oslovil namátkově dvě základní školy, jednu v Praze a jednu mimopražskou. Třídní učitelé deváťáků na obou potvrdili, že testy dopadly „nad očekávání špatně“. Třídní průměry z matematiky se pohybovaly kolem 15 bodů z padesáti. Z českého jazyka to bylo o něco lepší, tam byl průměr kolem 25–28 bodů. Ani jeden z těchto výsledků by ale nestačil k přijetí na průměrnou střední školu, natož gymnázium.

Rodinná poprava

Jaký to tedy má ve výsledku dopad? Děti, které se na přijímačky připravují a jejichž rodiče do jejich přípravy investují nemalé peníze, se dozvěděly, že jsou „docela v háji“ a mnoho z nich to může odradit od podání si přihlášky na školu, kam by skutečně chtěly jít.

Pro žáky, jejichž rodiče přípravu podcenili nebo na drahé kursy a doučování nemají prostředky, to dost možná znamená, že se na střední školu raději nepřihlásí vůbec. V obou případech každopádně stát přijde o řadu potenciálních talentů, které se už nikdy nemusí rozvinout.

Děti do toho nejdou s tím, že „teď dělají nějaký test na pár let“, ale že těch 130 minut rozhodne o celém jejich zbytku života. To je tak obrovský stres, který by těžko zvládla i většina dospělých.

„Já přijímačkám nanečisto fandil. A teď jsem zklamaný a vytočený. Je mi těch dětí fakt líto. Stal se totiž pravý opak. Jestli si někdo myslí, že se někoho podařilo povzbudit k podání přihlášky, klidně se vsadím, že ne. To spíš pár žáků, kteří se chystali přihlásit, radši nikam nepůjde. A zbytek má jen dva měsíce na přípravu a teď je v panice, odkud má začít,“ napsal ve svém komentáři učitel matematiky ZŠ Baška a vítěz české verze ceny Global Teacher Prize Tomáš Chrobák.

Do stresu se dostávají nejen děti, ale i rodiče. Mnozí, kteří už vynaložili tisíce nebo spíše desítky tisíc korun na přípravné kursy, jsou hnáni k představě, že příprava jejich dítěte není dostatečná a měli by připlatit za další doučování nebo alespoň testy nanečisto, které pořádá část firem, jež živí „přípravkový byznys“.

Jeden takový „test nanečisto“ stojí kolem 800 korun. Pokud na ně dítě chodí každý týden, od září to vyjde rodinu na přibližně 22 400 korun. Když jsou děti, které se hlásí na střední školu dvě, například páťák a deváťák, jen zkušební testování rodiče vyjde na necelých 45 000 korun.

Přidají-li se ještě přípravné kursy po 16 000 korunách, vystoupají rodinné náklady na přípravu dvou dětí k přijímacímu řízení na střední školu na minimálně 80 000 korun. Minimálně proto, že především ve velkých městech, kde je obrovský přetlak zájemců o gymnázia a lycea, řada rodičů platí dětem ještě soukromé doučování.

Nekalá soutěž

Už samotný tento fakt vytváří státem vyvolanou „nekalou soutěž“, ze které jsou s velkou pravděpodobností vyřazeny děti matek samoživitelek nebo děti z méně majetných rodin. Nelze tu mluvit ani o sociálně slabých rodinách, protože výdaj mezi padesáti až stotisíci korunami je zátěžový i pro rodiče z tzv. střední vrstvy.

Opomineme-li čím dál větší rozevírání nůžek mezi dětmi „co na přípravku mají, a nemají“ a tudíž se „dostanou, nebo nedostanou“, absurdita celého systému spočívá v tom, že rodiče vydávají tyto nestoudné peníze za něco, co se děti mají naučit ve škole a nenaučí.

Státem zřízené Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT), které testy každoročně připravuje a vyhodnocuje, je totiž koncipuje tak, že bez přípravy na způsob vyplňování testů je děti nemají šanci splnit. Testy jsou navíc koncipovány jen na určité znalosti a dovednosti, vůbec neberou v potaz individuální talenty dětí, které pak „propadnou systémem“ a dosáhnou na mnohem nižší možnosti vzdělání, než třeba odpovídá jejich schopnostem.

„Setkávám se s tím často. Jsou děti, které mají ADHD, nedokážou se například soustředit na tak dlouhý výkon. Sedmdesát a šedesát minut, to by nezvládl leckterý dospělý. Nebo děti úzkostnější. A nemusí být vůbec hloupější, ale tyto děti zkoušky, tak jak jsou nastavené, v podstatě eliminují,“ upozorňuje Julie Rakosová, která pracuje jako školní psycholožka.

Podle ní je řada dětí, které by například excelentně zvládly osobní pohovor, umějí dobře prezentovat, mají na výborné úrovni znalosti z jiných předmětů, než je čeština nebo matematika, ale systém jim prakticky nedá šanci. „Odrovná“ je hned na startovní čáře.

Puberťáci na odstřel

Kromě toho se vše děje v jednom z nejcitlivějších období ve vývoji jedince, tedy v pubertě. „Místo, aby se děti v tomto věku socializovaly, což je kolem 15. roku velice podstatné pro jejich zdravý vývoj, sedí zavřené doma a učí se nebo lítají po doučováních,“ upozorňuje Julie Rakosová.

Ke zdravému vývoji podle ní nepřispívá ani srovnávání, kterému jsou děti kvůli přijímacím testům na střední školy vystaveny. „To srovnávání je mnohonásobné. Jednak se děti srovnávají mezi sebou, srovnávají je rodiče a srovnávají je učitelé na základě jejich výsledků, opět v tak citlivém věku je to pro děti velmi stresující. A to opomíjím sociální srovnávání, kvůli možnosti příprav na testy. Tu sociální propast, do které vlastně systém děti shodí.“

Pocit, že nejsou dost dobré, že možná za nic nestojí a že pokud ve svých patnácti letech u přijímacích testů selžou, zničí si tím potenciálně celý zbytek života, je startovní čára, přes kterou se těžko dostávají i odolnější jedinci, natož pak citlivější děti.

Stát v podstatě „odrovná“ v začátku řadu studentů, kteří by potenciálně mohli v budoucnu mít skvělé výsledky nebo vynikat v oborech, které by využily jejich talent. „Jak učitelé, tak rodiče dětem často kladou na srdce, že ty přijímačky ovlivní celý jejich život. Takže ony do toho nejdou s tím, že „teď dělají nějaký test na pár let“, ale že těch 130 minut rozhodne o celém jejich zbytku života. To je tak obrovský stres, který by těžko zvládla i většina dospělých a tady mluvíme o duších ve vývoji,“ upozorňuje Julie Rakosová.

Jako školní psycholožka zaznamenává v souvislosti se stresující devátou třídou nárůst sebepoškozování či depresivních stavů u žáků. Stres, který přijímací zkoušky kladou na celou rodinu, podle ní ale značně ovlivňuje také vztahy mezi rodiči a jejich dorůstajícími dětmi.

„Nejvíc sledujeme v souvislosti s tímto obdobím zhoršení rodinných vztahů. Děti, které často v pubertálním věku potřebují podporu rodičů v mnoha ohledech, tak od nich naopak slyší hlavně kritiku spojenou s výsledky jejich školních výkonů. To vytváří napjatou, nezdravou dynamiku,“ říká Rakosová.

Jde to i jinak

Zástupci Ministerstva školství, ale i řada ředitelů škol, často argumentují tím, že „nějak se studenti rozdělit musí“ a přijímací zkoušky tzv. oddělí zrno od plev. Jenže zkušenosti ze zahraničí ukazují, že jsou i jiné možnosti, které nejsou pro mladé lidi zbytečně zatěžující, a především jim umožní rozvíjet jejich talenty do věku, kdy jsou mnohem lépe vybaveny pro to rozhodnout se, kam by chtěly ve svých životech profesně směřovat a „kým vlastně jsou,“ tedy do dosažení plnoletosti.

Jako příklad se v tomto ohledu dají uvést školní systémy ve Švédsku nebo Finsku, ale i třeba k Česku mnohem bližší Belgii, která má podobný počet obyvatel.

Jak pro HlídacíPes.org vysvětlila středoškolská učitelka Liselot Noweová, tamní vzdělávací systém je sice poměrně komplikovaný, klade ale důraz především na to, aby děti měly čas přijít na to, co jim jde, a to pak mohly dostatečně rozvíjet. Přijímací testy nemusí podstupovat žádné.

Ze základní školy postoupí ve dvanácti letech na střední školu, kterou studují do osmnácti. Kromě oborů jako je medicína, stomatologie nebo veterinářství pak nemusí absolvovat přijímací testy ani na univerzitu, která je ale na rozdíl od základního a středního školství zpoplatněna.

„Pro žáky by střední škola bez přijímaček byla určitě mnohem přívětivější alternativou. Příznivější pro jejich zdravý vývoj. Ale změna systému během pár let? Nevím, to by se asi musel stát zázrak.“

„Každé dítě může jít studovat, co chce, pokud rodiče mají na to platit mu vysokou školu. Přijímací testy absolvují jen zájemci o specializované obory jako je například medicína. Ve středním školství se dítě rozvíjí úměrně svým schopnostem a talentům,“ popisuje Noweová.

To je zajištěno různými obtížnostmi, které si žáci můžou v jednotlivých předmětech zvolit. „Vyloženě studijní typy, které se učí dobře a vědí, že chtějí na univerzitu, si volí větší náročnost předmětů. Pak jsou studenti, kteří mají horší prospěch a ti pak volí „jednodušší obtížnost“ a ve věku 14 15 let se můžou rozhodnout pro studium nějaké konkrétní profese, třeba pekaře, elektrikáře atd.“

Tito studenti podle Noweové mají méně „studijních“ předmětů a více praxe. Ta se odehrává v konkrétních firmách, se kterými školy spolupracují. „Učební obory“ mají různé střední školy jiné. „Například práce s koňmi se učí jen na jedné střední škole v zemi, takže jsou obory, kvůli kterým musí studenti, co ji zvolí, dojíždět daleko, ale jinak mají vždy možnost vrátit se i do té „nejlepší studijní skupiny,“ pokud mají zájem a jejich studijní výsledky tomu začnou odpovídat.

„Zájmem škol je podporovat ve studentech jejich talenty,“ popisuje Noweová. Mají možnost se takové férovosti dočkat i čeští studenti? Krůčkem, alespoň malým, by mohly být zkoušky, které by si jednotlivé školy připravovaly samy. S ohledem na to, jaké typy studentů u sebe chtějí mít.

Gymnázium se zaměřením na geografii by si tak připravilo přijímací testy, které by tomuto studiu odpovídaly mnohem lépe než „cermatí“ čeština a matematika, plus průměr z vysvědčení. Do jisté míry už tento systém na některých středních školách funguje, ale zatím je jich menšina, a i tyto školy musí zohledňovat výsledky jednotné přijímací zkoušky Cermat. „Své“ přijímací testy mají jako doplňkové.

Podle dlouholetého pedagoga a lektora didaktiky Roberta Čapka by se milionový byznys, který kolem jednotných státních přijímaček funguje, dal zničit jedině tím, že by si školy začaly přijímací řízení vypisovat a organizovat samy.

„Gymnazisté by měli jiné přijímačky, než třeba žáci veterinární školy nebo budoucí puškaři. Tam by se zohlednilo to, že se někdo předtím věnuje danému oboru celé roky, jezdí na specializované tábory, má kurzy, že tomu věnoval svůj volný čas a podobně,“ říká Čapek.

Úplné zrušení přijímaček na střední školy v Česku a přijetí například „belgické cesty“ vidí většina oslovených odborníků jako méně reálné vzhledem k nepružnosti našeho systému. Podle školní psycholožky Julie Rakosové by přitom podobný systém uvítala řada žáků i rodičů.

„Pro žáky by střední škola bez přijímaček byla určitě mnohem přívětivější alternativou. Příznivější pro jejich zdravý vývoj. Ale změna systému během pár let? Nevím, to by se asi musel stát zázrak.“