Psal se rok 1978 a ve starožitnictví na Václavském náměstí, nedaleko budovy Národního muzea, se objevil poklad. Tehdejší kurátor sbírky broušených drahých kamenů a znalec v oboru Jiří Kouřimský tam nečekaně narazil na unikátní kousek: kašmírský safír o hmotnosti 19 karátů.

Jeho cenu odhadl na tehdy astronomických 200 tisíc korun. Kouřimský jej popsal jako „mimořádně hodnotný unikát, velký broušený tmavě modrý safír z Kašmíru“.

„Kámen jsem zadržel v prodejně starožitností v Praze 1, Václavské nám., protože jde o unikát, který není u nás zastoupen v žádné státní sbírce a nesmí být proto vyvezen do zahraničí,“ popisuje Kouřimský v žádosti o mimořádnou koupi z 1. září 1978 (faksimile níže).

„Kámen jsem přeurčil všemi dostupnými metodami a ověřil jeho přírodní původ. Spolu s doc. dr. Ing. J. Bauerem Csc. Z Vysoké školy chemicko technologické v Praze jsme kámen ohodnotili na 200 000,- Kčs,“ píše dále a dodává, že tato cena je stále výhodná.

Kostlivci ve skříních muzea

„Za safíry této velikosti a kvality se na aukcích unikátních drahých kamenů, pokud se zcela výjimečně objeví, počítá v NSR až 10.000 DM za karát,“ přesvědčuje a varuje, že vážní zájemci o koupi již podle jeho informací jsou a je proto žádoucí jednat rychle.

Muzeum skutečně potřebné finance vyčlenilo a safír se stal chloubou sbírky. Ve vitrínách historické budovy jej návštěvníci mohli obdivovat ještě v roce 2010, krátce před tím, než se budova zavřela kvůli generální rekonstrukci.

Text, v němž kurátor Kouřimský v roce 1978 žádá o mimořádný nákup vzácného safíru za cenu 200 tisíc korun.

Jak popsal HlídacíPes.org ve svém předcházejícím textu, až v roce 2016 nový kurátor sbírky Lukáš Zahradníček zjistil, že nejde o přírodní kámen, nýbrž o syntetiku – tedy laboratorně vyrobený kus.

Rozdíl je to značný. „Kdyby byl pravý, tak by jeho současná cena byla v desítkách milionů korun. Pokud je syntetický, jsou to stovky korun. Pokud by byl pravý, i ve světovém srovnání by byl extrémně vzácný,“ konstatuje gemolog a soudní znalec v oboru drahých kamenů Jaroslav Hyršl.

Jiřího Kouřimského, který byl kurátorem Národního muzea čtyři desítky let, podle svých slov dobře znal.

„Byl to férový chlap, a v životě by mne nenapadlo, že by něco takového udělal úmyslně. Ale mohlo se stát, že byl uveden v omyl, někdo mu ukázal kámen, vybájil si jeho historii. Konkrétně kašmírský safír se těžko poznává, má velmi specifické parametry,“ říká Hyršl.

I kdyby to tak bylo, Národní muzeum mělo další desítky let na to, aby omyl, chybu, záměnu, či krádež odhalilo. Kurátorka Petra Burdová, která měla sbírku na starost 24 let, však na problém nepřišla.

„Muzeum si nese svou historii bohužel i v tom negativním. My teď prověřujeme spoustu věcí od Náprstkova muzea, starší české dějiny, drahé kameny a zjišťujeme, že zejména 70. a 80. léta byla velmi nestandardním obdobím v rámci nakládání se sbírkovým materiálem,“ naznačuje náměstek generálního ředitele pro sbírkotvornou a výstavní činnost Michal Stehlík, že pomyslný kostlivec ze skříně může vypadnout i na jiných místech.

Ředitel Přírodovědeckého muzea Ivo Macek, pod něhož sbírka drahokamů spadá, zdůrazňuje, že kašmírský safír ve sbírce přesně odpovídá – váhou, velikostí a popisem – tomu, jak jej před čtyřiceti lety docent Kouřimský zaevidoval.

„Myslíme si proto, že je to stále ten samý předmět. Zda se docent Kouřimský nechal napálit, to bych nekomentoval. Sedí rozměr, váha, popis. To, že je to syntetika, to nepopíráme a bylo to odhaleno až při předávání sbírky novému kurátorovi v roce 2016,“ říká Macek.

Jiný příběh je u diamantu s evidenčním číslem 1801. U něj je naopak prakticky jisté, že jej někdo v minulosti ukradl a vyměnil za diamantově vybroušené sklo.

Jeden z nejcennějších kusů

Pětikarátový broušený diamant (neboli briliant) získala sbírka broušených drahých kamenů v roce 1963 převodem z oddělení historické archeologie Národního muzea. V té době byl oceněn na 20 tisíc korun

Popsaný je jako obdélníkový briliant, zcela čistý, pouze slabě nažloutlý. Váha je 5,4 karátu, rozměr 11,1 X 10,4 mm. Jakou by mohl mít cenu v tomto případě, Hyršl hádat nechce.

„To je opravdu hodně. To je velký kámen. Cenu ale odhadovat nechci. Může to být spousta milionů, mohou to být desítky tisíc. Pořád za předpokladu, že by byl přírodní,“ říká s tím, že cena u diamantu záleží na řadě různých faktorů.

V „Katalogu sbírky drahých kamenů Národního muzea v Praze“ z roku 1968 tento konkrétní diamant figuruje pod číslem 1801 jako jeden z nejcennějších kusů sbírky.

Lze tedy předpokládat, že v té době je ještě ve sbírce přírodní diamant a nikoli sklo. Mimochodem, tento 50 let starý katalog je dosud jediný, který o sbírce broušených kamenů Národního mueza vznikl. To samo o sobě o velké péči o sbírku, označovanou samotným muzeem za „nejen největší sbírku svého druhu v České republice, ale i jednu z nejpočetnějších sbírek v Evropě“, příliš nevypovídá.

„Ve sbírce je spousta kamenů, které jsou velice vzácné a stály by za publikaci v odborné literatuře,“ souhlasí gemolog a soudní znalec v oboru drahých kamenů Jaroslav Hyršl.

Kdy a jak diamant číslo 1801 ze sbírky „zmizel“, to zástupci Národního muzea netuší. Zvláštní komise, kterou kvůli případu na podzim roku 2016 ustavil generální ředitel Michal Lukeš, konstatovala, že k záměně došlo pravděpodobně v rámci výstav v 60. a 70. letech minulého století.

„Bližší údaje k těmto výstavám už dnes není možné dohledat,“ napsala už v březnu 2013 Petra Burdová, kurátorka, která sbírku vedla od roku 1992 do roku 2016.

Sama Burdová vinu necítí a s novináři se na toto téma sejít nechce. „Ve sbírce jsou i raritní syntetické kameny, vždy to u nich bylo uvedeno, jsou součástí sbírky. Patří tam jak kameny přírodní, tak syntetické,“ řekla v krátkém telefonátu s HlídacíPes.org Burdová.

Chce to jen trochu praxe

Problémy jsou ale i s dalšími drahými kameny, i když už nejde o tak unikátní a potenciálně (pokud by byly přírodní) drahé kousky.

Podle interních dokumentů muzea bylo jen na konci roku 2016 nesprávně určeno přes šedesát drahokamů.

„Nesprávné určení broušených kamenů předchozími kurátory bylo pravděpodobně vyvoláno nedostupností laboratorních metod v minulosti a důvěrou kurátorů v data uvedená v původní dokumentaci k předmětům,“ hledá příčiny vnitroústavní sdělení z konce roku 2016.

Podepsán je pod ním stávající kurátor sbírky Lukáš Zahradníček i ředitel Přírodovědeckého muzea Ivo Macek.

Teoreticky je podle komise možné i to, že diamant číslo 1801 byl „nesprávně určen při prvotní evidenci do sbírky“.

To se však jeví jako nepříliš pravděpodobné. Ve zmíněném katalogu jeho autor Jiří Kouřimský v pasáži o diamantech píše toto:

„Dnes se diamant nejčastěji nahrazuje syntetickými leukosafíry, které se mnohdy zasazují i do zlata a platiny. Od pravého diamantu je však poznáme poměrně snadno, zejména v umělém světle. Zatímco při osvětlení zpředu jsou prakticky k nerozeznání, chybí leukosafíru při postranním osvětlení charakteristická diamantová hra barev, což je způsobeno jeho menším lomem světla. Toto určení pravosti je velmi primitivní, ale bývá dosti spolehlivé, ovšem při určité praxi.“

Praxe Kouřimskému nepochybně nechyběla a v tomto případě jde navíc o pouhou imitaci – sklo, ani ne o syntetický diamant.

Dát to do pořádku

Sbírka drahých broušených kamenů Národního muzea vznikala z jednotlivých darů během poslední čtvrtiny 19. století. Jejím zakladatelem byl profesor mineralogie Univerzity Karlovy Karel Vrba.

Jak v katalogu napsal kurátor Kouřimský, základem se stala kolekce 600 broušených kusů, kterou muzeu odkázal horlivý sběratel nerostů, lékař Vojtěch Wraný.

Podstatně ke vzniku sbírky přispěli i mecenáši, například pražský klenotník Karel Rummel či písecký profesor Vilém Vařečka.

Muzeum se pyšní i pozůstatky kolekce spisovatele a českého vlastence Josefa Václava Friče, obsahuje i řadu konfiskátů a drahokamů zadržených po roce 1948 u lidí zatčených při pokusu opustit komunistické Československo.

V současné době má sbírka broušených drahých kamenů bezmála pět tisíc položek a přibližně devět tisíc jednotlivých kusů.

„Je tak nejen největší sbírkou svého druhu v České republice, ale i jednou z nejpočetnějších sbírek v Evropě. Ve sbírce jsou zastoupeny téměř všechny minerální druhy ve všech svých drahokamových varietách, a co víc, u převážné části je známa přesná původní lokalita,“ popisuje na stránkách muzea sbírku kurátor Lukáš Zahradníček.

Jak se ukazuje, sbírka má mnohem bohatší historii, než se dosud vědělo. I když jsou v ní i kameny, které by tam svou hodnotou a významem patřit neměly, svůj pozoruhodný osud mají.

„Úkolem kurátora je navrátit sbírce jméno a dát ji do pořádku. Nejde to ale změnit ze dne na den. Další věc jsou nové akvizice, je extrémně náročné sbírku rozšiřovat. Současný stav je, že je sbírka zakonzervovaná, je třeba udělat tlustou čáru a rozmotat to,“ říká ředitel Přírodovědeckého muzea Ivo Macek.

Další texty ke kauze „zmizelých“ drahokamů přinese HlídacíPes.org v následujících dnech.

Vznik této série textů finančně podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.