Národní muzeum má problém. Jeho sbírka drahých kamenů obsahuje místo přírodních drahokamů jejich uměle vytvořené verze, dokonce i bezcenné sklo. Týká se to i kusů, jež samo muzeum dlouho považovalo za nejcennější části sbírky, a jako takové je i vystavovalo.

HlídacíPes.org získal interní dokumenty Národního muzea, které problém potvrzují. Nepopírá jej ani vedení muzea.

„Zjistili jsme několik konkrétních věcí, případ diamantu a safíru, kde zjišťujeme, co se konkrétně a kdy stalo. Je to trochu detektivka. Ve sbírce určitě nepanoval pořádek,“ potvrdil pro HlídacíPes.org náměstek generálního ředitele pro sbírkotvornou a výstavní činnost Michal Stehlík.

Jde však o víc, než jen „nepořádek“. Pětikarátový diamant, který byl dlouho považován za třetí největší z celé sbírky, je ve skutečnosti jen broušeným sklem. Kašmírský safír o udávané hmotnosti 19 karátů není přírodní, nýbrž syntetický, tedy laboratorně vytvořený.

Desítky milionů versus stokoruny

Podle soudního znalce v oboru drahých kamenů Jaroslava Hyršla by jen samotný kašmírský safír měl – pokud by byl pravý – aktuální hodnotu až desítek milionů korun.

„Pokud je syntetický, jsou to jen stovky korun. Pokud by byl pravý, pak by i ve světovém srovnání byl extrémně vzácný,“ říká Hyršl.

Jenže místo přírodního unikátu jde o syntetiku, laboratorně vytvořený kámen, jakých mohou být tisíce.

Jak se ocitl ve sbírce drahokamů Národního muzea? A jak se stalo, že místo třetího největšího diamantu je nyní v sejfu v depozitáři kus skla? 

Pětikarátový diamant, kdysi největší ve sbírce Národního muzea, později třetí největší…. Ve skutečnosti jde o broušené sklo. Pravý diamant „zmizel“ zřejmě při některé z výstav.

Vysvětlení se nabízí v podstatě jen dvě: buď byly kameny už při vstupu do sbírky mylně určeny jako přírodní, nebo byly originály v průběhu času zaměněny, respektive ukradeny.

„Uložení sbírek bylo ještě před patnácti lety mnohdy úplně příšerné. Bohužel včetně cenných materiálů,“ přiznává náměstek Michal Stehlík.

K názoru, že diamant byl pravděpodobně ukraden a zaměněn v rámci „jedné z výstav v 60. a 70. letech minulého století“, došla i zvláštní kontrolní skupina muzea. Ta se případem začala zabývat až v listopadu 2016 a svou práci dokončila teprve nedávno.

„I po poradě s právníky je jasné, že problém se stal někdy před rokem 1990 a i z hlediska možné trestně-právní či jiné odpovědnosti je promlčen. Nemůžeme nikoho chytnout za ruku,“ říká náměstek Stehlík.

Problém je však i v tom, jak pozdě se problém začal řešit. O tom, že domněle vzácný diamant je sklo, se v Národním muzeu prokazatelně ví přinejmenším 14 let, pravděpodobně i déle.

Dokazuje to vnitroústavní sdělení z 26. března 2013, podepsané tehdejší kurátorkou Petrou Burdovou, které má HlídacíPes.org k dispozici (viz faksimile níže).

Podle něj „v roce 2004 byla zjištěna odchylka“, ale existovala prý ještě naděje, že „došlo třeba jen k prohození předmětů“. Teprve v roce 2010 kurátorka po detailní prohlídce oficiálně potvrdila, že diamant není diamant, ale sklo. A prý až v roce 2012 „po dokončení inventarizace podsbírky bylo již zřejmé, že není žádná naděje tento předmět nalézt“.

Burdová byla kurátorkou mezi lety 1992 – 2016.

Udělali jsme tlustou čáru

„Muzejní zákon jasně říká, že ve chvíli, kdy zjistíte problém, musíte dohledávat dál a zjišťovat okolnosti. Kolegové postupovali tak, že hledali okolnosti, zjišťovali, jestli nedošlo k záměně, jestli není ten kámen uložen třeba někde jinde. Problém je i v tom, že inventarizační cyklus máme dvacet let,“ hájí pomalý postup muzea Stehlík.

Současné vedení muzea prý vinu za problém necítí.

Vnitroústavní sdělení, které potvrzuje, že Národní muzeum o problému s diamantem vědělo už dlouhé roky.

Právě od dlouholeté kurátorky Petry Burdové v polovině roku 2016 sbírku po dvaceti letech přebíral nový kurátor Lukáš Zahradníček; a zřejmě se nestačil divit.

„Sbírka má asi pět tisíc položek, ověřit jsem stihl zhruba 500 kamenů a z nich bylo 70 buď špatně určených, případně byly místo přírodních kamenů ve skutečnosti jen jejich syntetické verze,“ říká Zahradníček.

Týká se to celé řady drahých kamenů – jde o rubíny, safíry, korundy či alexandrity, i když nejde již o tak vzácné a drahé kusy jako v případě výše zmíněného diamantu a safíru.

Zahradníček na dotaz HlídacíPes.org potvrdil, že považuje za nezbytné zrevidovat celou sbírku.

Právě on vedení muzea upozornil na fakt, že vzácný kašmírský safír ve skutečnosti není přírodní.

„Stav sbírky nebyl dobrý. Až díky předávání novému kurátorovi a změnám, které nastavil, se zjistil ten problém se safírem,“ potvrzuje ředitel Přírodovědného muzea Ivo Macek.

Sbírka je teď podle něj nově nafocená a je v trezorové místnosti se speciálním režimem, kam má nyní přístup pouze on sám a vedoucí oddělení.

„Udělali jsme tlustou čáru a teď je zapotřebí to rozplést, tedy kus po kusu odborně jednotlivé kameny projít,“ říká Macek.

Tohle laik nepochopí

Nejdéle – zhruba čtyřicet let – v novodobé historii muzea pracoval jako kurátor sbírky drahých kamenů Jiří Kouřimský, ve své době kapacita v oboru. Ten již do případu jasno vnést nemůže, zemřel v roce 2003.

Dlouholetá kurátorka Petra Burdová nejprve s osobním setkáním na téma drahých kamenů souhlasila, když se ale dozvěděla konkrétní téma hovoru, zájem ztratila.

„Do tohoto tématu se mi vůbec nechce. Je to snaha o senzaci, která není, a laik neznalý problematiky drahých kamenů to těžko může pochopit,“ řekla Burdová.

Stránka z katalogu z roku 1968, kde tehdejší kurátor Jiří Kouřimský píše o pětikarátovém diamantu.

„Obecně řečeno se taková věc (že se domněle přírodní kámen později určí jako syntetický, pozn. red.) může stát v jakékoli sbírce. To, že se po letech přijde na to, že je ve sbírce něco jiného, souvisí s rozvojem vědy,“ dodala.

Manipulaci se sbírkovými předměty však nelze vyloučit. Ani jako krádež, ani záměrný nadhodnocený nákup bezcenného kusu.

Nejde však „jen“ o finanční vyčíslení, ale i o unikátnost, sběratelskou a historickou hodnotu i mezinárodní prestiž celé sbírky broušených kamenů.

Což byly ostatně i argumenty, proč Národní muzeum v roce 1978 unikátní kašmírský safír do sbírek pořídilo. Zaplatilo za něj tehdy nezanedbatelných 200 tisíc korun.

Koupil jej a jeho pravost potvrdil právě docent Kouřimský.

„Kouřimského jsem dobře znal, byl to férový chlap. Mohlo se stát, že byl uveden v omyl, někdo mu ukázal kámen, vybájil si jeho historii. Konkrétně kašmírský safír se těžko poznává, má velmi specifické parametry,“ říká gemolog a soudní znalec Jaroslav Hyršl s tím, že mohlo jít už od počátku o syntetiku.

Kouřimský si nicméně ve své době jistý byl.

„Kámen jsem přeurčil všemi dostupnými metodami a ověřil jeho přírodní původ. Spolu s doc. dr. Ing. J. Bauerem Csc. z Vysoké školy chemicko technologické v Praze jsme kámen ohodnotili na 200 000,- Kčs,“ napsal ve své žádosti o mimořádnou koupi z 1. září 1978.

Certifikát na dva diamanty

Poněkud nepříjemný je pro muzeum i fakt, že právě tento kámen vystavovalo a veřejnosti prezentovalo ještě poměrně nedávno (do roku 2010, až do uzavření historické budovy před rekonstrukcí) jako vzácný přírodní drahokam.

Letos Národní muzeum plánuje znovuotevření zrekonstruované historické budovy. Její součástí má být i stálá výstava s názvem Pokladnice Národního muzea; otevřít by se měla u příležitosti 100 let vzniku Československa.

Jisté je, že dva kusy kdysi považované za unikátní a cenné – kašmírský safír a domnělý pětikarátový diamant – už návštěvníci neuvidí.

„Pokladnice bude v trezorovém režimu na speciální časové vstupenky, s bezpečnostními vitrínami. To, že bychom vystavovali kusy, o nichž jsou nějaké pochybnosti, samozřejmě nepřipadá v úvahu,“ říká náměstek Stehlík.

Podle něj muzeum pro jistotu nechá zkontrolovat a opatřit certifikátem pravosti i dva největší diamanty své sbírky, původem z Jihoafrické republiky.

Kdysi třetí největší diamant zůstane v trezoru, v depozitáři v Horních Počernicích. U něj už muzeum jistotu má – ví, že je skleněný.

Další texty ke kauze „zmizelých“ drahokamů přinese HlídacíPes.org v dalších dnech.

Vznik této série textů finančně podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.