Jiří Navrátil zorganizoval v roce 1949 stovku skautů, aby při novém povstání dělali podobně jako v roce 1945 spojky. Celý plán selhal. O 25 let později dostal od StB krycí jméno Junák. V 90. letech soud rozhodl o neoprávněnosti jeho zařazení mezi agenty.

Dlouholetý starosta českého Junáka a bývalý politický vězeň Jiří Navrátil měl mírnou, veselou a přátelskou povahu. Krátce předtím, než v roce 2017 ve svých 93 letech zemřel, vyprávěl pro Paměť národa takřka sedm hodin svůj dramatický příběh z války a komunismu.

Mělo to být jako v pětačtyřicátém

Během květnového povstání 1945 sehrál důležitou roli, byl jedním z velitelů skautských odbojářů, kteří běhali mezi barikádami jako spojky a záchranáři. O tom druhém povstání – také v květnu, ale tentokrát roku 1949 – mluví historici jako o největším pokusu o vojenský protikomunistický převrat.

Na protikomunistickém převratu se měly podílet tisíce lidí. Z vojenské posádky ze Žatce se chystaly do Prahy tankové jednotky, povstalečtí vojáci měli přepadnout většinu významných státních institucí – vnitro, obranu, generální štáb, policejní prezidium a vládu. Do republiky měla údajně přiletět západní vojska. Povstalci se chystali osvobodit politické vězně. Z Pankráce chtěli dostat Karla Kutlvašra, jednoho z bývalých velitelů povstání 1945 a dopravit ho před mikrofon Československého rozhlasu, aby vyhlásil povstání, protože jemu by lidé věřili. Takový byl plán…

Jiří Navrátil zorganizoval asi sto skautů, kteří měli jako za války zachraňovat a jako spojky běhat mezi jednotlivými velitelstvími. Několik hodin před vypuknutím tohoto povstání ale všechny vůdce pozatýkala StB. Navrátil dostal 20 let, vojáci Čančík a Polesný, se kterými spolupracoval, pak trest smrti.

Když si pročítáte archivní dokumentaci k tomuto případu a posloucháte vyprávění pamětníků, zdají se tehdejší plány vojenské a skautské odbojové skupiny neskutečně naivní a neuskutečnitelné.

Například detaily o povstání Emanuel Čančík a skautská vůdkyně Dagmar Skálová domlouvali v pražském Bráníku přes plot oddělující jejich zahrady, shodou okolností byli sousedé. Důstojník čs. armády zapojený do plánů snil o tom – alespoň podle jeho výpovědi – že přepadne vilu komunistického ministra spravedlnosti, později obrany Alexeje Čepičky, a donutí ho sníst obsáhlou knihu „10 let s Klementem Gottwaldem“.

Na výpravě, Jiří Navrátil druhý zprava. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Do boje chodí s vírou, že se to povede

Jiří Navrátil říká, že pokus o protikomunistický převrat vypadá z dnešního pohledu bláhově. Tenkrát prý žili tím, že je v tom Západ nenechá: „Když jdeš do boje, nesmíš si říkat, co by bylo, kdyby bylo. To musíš jít s tím, že se to povede,“ říkal Jiří Navrátil, kterého pak věznili v kriminálech a uranových lágrech jedenáct let.

Rozsudek. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jiří Navrátil patří mezi legendy českého skautingu. V patnácti letech zažíval – jak říkával – nejúžasnější dobrodružství, jaké si skaut umí představit: tábory u Bobří řeky, záhady Stínadel, tajemství Řásnovky, chatu v Jezerní kotlině. Chodil do pražské Dvojky, kterou vedl Jaroslav Foglar „Jestřáb“. Jak víme, tento spisovatel čerpal náměty ze skutečných příběhů z kronik svého oddílu.

Jiří Navrátil z dětského junáctví vyrostl do intelektuála, který chápal skauting nikoliv jen jako romantické sbližování se s přírodou, ale jako cestu k výchově dětí vedoucí k odpovědnosti, samostatnosti a vlastenectví.

Skaut Jiří Navrátil se ve svém životě několikrát zachoval jako hrdina. U soudu v roce 1949 dostal za pokus o státní převrat 20 let vězení.

Předtím se ale morseovkou domluvil s ostatními zatčenými skauty, že na sebe vezme vinu. U soudu tvrdošíjně trval na tom, že ostatní mladší junáci, kterých bylo kolem stovky, o chystané protikomunistické akci nevěděli a shromáždili se v klubovnách na noční hru. Jiří Navrátil si odseděl jedenáct let. Když čtete operativní svazky StB z roku 1949 a policejní spisy z jeho jedenáctiletého věznění, neubráníte se slzám.

Posměšky iritovaly velitele

Vyšetřovatelé StB, dozorci a velitelé věznice o něm mluví jako o zvlášť zavilém nepříteli, který svého činu nelituje: „Jeho chování je během výkonu trestu neukázněné. Byl již třikrát kázeňsky potrestán za urážení příslušníků MV, neuposlechnutí rozkazu, držení nepovolených předmětů. Povahou je ješitný, domýšlivý a jízlivý,“ píše náčelník Mírova poručík Stříbrný v roce 1956.

Jiří Navrátil, 1951. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

„Chování vězně Navrátila není dobré, protože byl už pětkrát disciplinárně potrestaný. A to nejvíc za urážení vedoucích činitelů KSČ. Hrubě se choval k příslušníkům MV. Svého činu nelituje. Povahy je domýšlivé, ješitné a posměškářské. Stýká se jen s těmi, kteří jsou nepřátelsky zaměření proti našemu zřízení,“ píše praporčík Ottinger, velitel věznice v Ilavě v roce 1957.

Krycí jméno Junák

Jako studená sprcha pak působí kádrový spis spolupracovníka StB, který vznikl o 25 let později. Jistý major StB Němec svazek založil roku 1974. Navrátila hodnotí jako schopného a seriozního spolupracovníka. Dává mu krycí jméno Junák.

Hlášení z let 1974–1978, které estébák sepisoval, poškodila skauta a bývalého politického vězně Navrátila snad víc než poválečná komise ministerstva národní osvěty. Ta ho před lety v červnu 1945 totiž prošetřovala kvůli jeho angažmá v tzv. Kuratoriu pro výchovu mládeže. Tam ho ovšem vyslali sami skauti, aby v tomto nacistickém úřadu vyvíjel ilegální činnost, za kterou ho za války vyšetřovalo gestapo.

Jiří Navrátil, vystudovaný právník, novinář, překladatel, tělem i duší skaut se obhájil jak po válce, tak i po roce 1989. Navrátila se zastal soud v roce 1994, který konstatoval, že u StB byl evidován neoprávněně.

S estébáky se několikrát setkal

Jiří Navrátil. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Jiří Navrátil po propuštění z vězení pracoval nejdřív jako čistič bazénů na pražském Výstavišti, časem začal překládat z němčiny, angličtiny a francouzštiny, publikoval v Československém rozhlase, Lidových novinách, vědecko-technickém magazínu Doba. V roce 1968 ho novináři zvolili jednatelem Klubu volných novinářů.

Navrátil se ve své neplacené funkci v Klubu naučil trik, díky kterému pomohl několika přátelům, z politických důvodů vyhozeným novinářům. Dokázal jim v úřadě Klubu zařídit, že dostali do svých občanských legitimací razítko o volném novinářském zaměstnání. Pro dotyčného to znamenalo profesní svobodu. Mohli dál psát třeba pod pseudonymem, nemuseli si hledat jiné, většinou dělnické zaměstnání, režim by je totiž jinak pronásledoval za tzv. příživnictví.

Kdykoliv by je třeba příslušníci SNB na ulici perlustrovali, mohli prohlásit, že jsou na reportáži: „Když se mi ozvali z ministerstva vnitra, měl jsem strach, jestli tohle neprasklo. A oni naštěstí začali s úplnou pitomostí, že se u nás tajně skrývá Jiří Ruml. To jsem pookřál, protože jsem Jiřího Rumla v té době ještě neznal. Takže jsme se začali bavit na tohle téma,“ popisuje první schůzku s StB Jiří Navrátil, který se podle svazku setkal s tajným policistou v říjnu 1974.

„Potom tam padlo něco o Husákovi, já ho chválil. Vyvracel jsem, že bychom byli přátelé z vězení.“

Jiří Navrátil komunistu Gustáva Husáka z 50. let z vězení opravdu znal. Po propuštění se ale začala šířit nepravdivá legenda, že se s ním Navrátil zná dobře a blízce se přátelí.

Podle Navrátila se sešel s estébákem ještě třikrát nebo čtyřikrát. Co si estébák zapisoval, netušil. Navrátil nepodepsal závazek mlčenlivosti ani vázací akt a ani mu prý nic takového nabídnuto nebylo. Mjr. Němec k tomu do spisu napsal, že k podpisu nedošlo, protože mu Navrátil sdělil: „K Bezpečnosti mám plnou důvěru.“

Jiří Navrátil, potvrzení o odbojové činnosti 1945. Zdroj: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Koho Junák udával?

V hlášeních, která si z několika schůzek s Navrátilem estébák sepsal, najdete různá jména: „Furt chtěli vědět, jak je to v tom Klubu volných novinářů. Já jim říkal: ‚Přijďte se podívat! Vždyť je to otevřené. Budeme mít schůzi!‘ Byl jsem vstřícný. Udával jsem jim, jak blbnou různí členové ÚV KSČ, třeba o řediteli rozhlasu jsem vyprávěl ošklivosti. Já vím, že když se tam /do spisů/ dneska někdo podívá, a neví, co to bylo za chlapa, že to byl člen ÚV KSČ, že to vypadá, že jsem na někoho donášel. Ale nedonášel jsem. Nemohl jsem jim říct: já se s vámi o Klubu volných novinářů bavit nebudu, když jsem byl jednatelem,“ vysvětluje Navrátil v nahrávce pro Paměť národa.

Jiří Navrátil podle spisu nedostával za schůzky peníze, setkání se konala v Dejvicích v restauraci Ústředního domu Armády, nikoliv v konspiračním bytě. I to poukazuje spíše na to, že řídící důstojník svému údajnému spolupracovníkovi příliš nevěřil. Spis je veden neobvykle: z kandidáta agenta se během krátké doby stává tajný spolupracovník, pak je přeřazen na důvěrníka.

Tedy opačný postup, než byl obvyklý. Poslední zápis majora Němce je zklamané konstatování, že se Navrátil nechce už ani sejít, že má rodinu, spoustu práce a jiných starostí.

Podle soudu evidován neoprávněně

Před soudem v letech 1993–1994, který rozhodl, že Navrátil byl evidován neoprávněně, vystoupil estébák Němec s prohlášením, že si na Navrátila nepamatuje. Když mu soudce dal prostudovat jeho vlastní spis, prohlásil: „Byl mnou vytipován, ale byla tam určitá nedůvěra. Zprávy, které dával, měly informativní charakter a s žalobcem jsme se rozloučili. Informací od něj nebylo nikdy moc, abychom byli spokojení. Šlo o poznatky, které získal v minulosti. Ovšem styky s námi nemůže vyvrátit.“

Jiří Navrátil v roce 2015. Foto: Lukáš Žentel, se souhlasem Paměť národa

Když Jiří Navrátil na začátku 90. let zjistil, že je uveden v seznamech agentů StB, byl to pro něj šok: „Jako právník musím říci jedno: rozhoduje skutková podstata! A ne co někde napíše nějaký estébák. Záleží na tom, co kdo udělal. Do těch seznamů se člověk dostane, ani neví jak,“ řekl Jiří Navrátil, který několikrát vyhrál soudní spor o ochranu svého jména. Žaloval ty, kteří ho veřejně pomluvili, že byl agentem StB. Peníze si pak nenechával, věnoval je skautské nadaci.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.