Jednadvacátého srpna 1968 se ulicemi českých měst valily sovětské tanky. Vedení KSČ bylo donuceno odletět do SSSR a podepsat tzv. Moskevské protokoly. Právě v této chvíli se do čela politického odporu postavil jednačtyřicetiletý komunista, vyučený zámečník Věněk Šilhán, v té době profesor ekonomie. Po roce 1970 s ním soudruzi zametli, vyhodili ze školy, šel „k lopatě“, stal se disidentem a podepsal Chartu 77.

Pro Paměť národa Věněk Šilhán vyprávěl dva roky před smrtí v roce 2009. V té době se už s komunismem dávno rozešel, ale levicové smýšlení neopustil. Neúspěšně v roce 1996 kandidoval do Senátu za ČSSD.

V Příbězích 20. století přinášíme především jeho svědectví o 50. letech. Otevřeně vysvětluje, proč a jak se stal komunistou a zůstával jím i v době, kdy soudruzi pořádali monstrprocesy, posílali na šibenice nevinné lidi jako Miladu Horákovou a Heliodora Píku, a tisíce politických vězňů mizely v pracovních lágrech.

Bratři legionáři U Rozvědčíka

Věněk Šilhán se narodil 12. února 1927 jako nejstarší ze tří synů strážmistra u četnictva Josefa Šilhána a jeho manželky Marie.

Dětství prožil v Broumech, ve vesnici na Křivoklátsku kousek od slavného přívozu rybáře Proška proslaveného spisovatelem Otou Pavlem. Vzpomíná si na vynikající polévky u pana Proška a také na zvláštní chvíle v místní putyce. Tatínek jakéhosi kumpána z hospody U Rozvědčíka oslovoval familiárně bratře:

„To jsem pochopil až později. Můj táta byl ruský legionář. A tento člověk z hospody také, oslovovali se legionářsky ‚bratře‘,“ vypráví Věněk Šilhán, který prý jezdíval s tatínkem do Prahy k Památníku osvobození na Žižkově (dnes Národní památník na Vítkově), kde se klaněli ostatkům plukovníka Švece. Otec mu ale o tom, co zažil v Rusku, takřka nevyprávěl.

Státní podnik Rybářství v roce 1970 – Věněk Šilhán vpravo v okně, vlevo doc. ing. Miloslav Král, CSc. (později signatář Charty 77). Foto: se souhlasem Post Bellum

Plukovník Švec byl velitel osmé roty prvního střeleckého pluku, hrdina z bitvy u Zborova, o Kazaň, Penzu, u Lipjag, při dobytí Samary. Zemřel vlastní rukou. Zastřelil se, když unavení vojáci odmítli splnit jeho rozkaz – vytlačit přesilu bolševiků z bojové linie Buzuluk – Bugulma. Tři dny před vyhlášením Československa 25. října 1918 se ve štábním vagonu zastřelil.

Zanechal dopis na rozloučenou: „Nemohu přežít hanby, stihnuvší naše vojsko…“ Smrt velitele s československými vojáky otřásla natolik, že rozkaz splnili. Jeho ostatky byly v polovině 30. let převezeny z Čeljabinsku a uloženy v Památníku osvobození na Vítkově. Za protektorátu nechaly úřady ostatky československého hrdiny přemístit do rodinné hrobky v Třešti.

Útěk do Terezína

Když strážmistra Šilhána povolali v době mobilizace v roce 1938 na hranice, rodina se odstěhovala do Litoměřic, kde převažovalo německé obyvatelstvo. Jen několik dní po mnichovské konferenci se jejich tatínek vrátil a zdrceně oznámil, že se okamžitě stěhují, že jim hrozí nebezpečí.

Šilhánovi, podobně jako dalších 170 tisíc převážně Čechů a Židů, utíkali z pohraničí. Sice neexistoval žádný formální výnos, podle kterého by se museli ze Sudet vystěhovat, ale na mnohých místech Němci na české a židovské spoluobčany slovně i fyzicky útočili.

Věněk Šilhán, karta z dokumentace StB, ze svazku V_32130_MV (X_041_0038). Foto: se souhlasem Post Bellum

Maminka Marie sbalila rádio, lihový vařič a oblečení do jednoho kufru. Přes Tyršův most přešli do vojenské pevnosti Terezín, kde je tatínek ubytoval v prázdných vojenských kasárnách. Vojsko plnilo příkazy na hranicích, a tím pádem bylo město, které se později stalo hrůzným dějištěm přeplněného židovského ghetta, takřka vylidněné.

„Pamatuji, že jsme spali na zemi. Nikoho jsem tu neměl, žádné kamarády. Tatínek byl povolán na Slovensko, tak jsme byli často sami. Jednoho dne se vrátil a poprvé jsem ho viděl plakat,“ popisuje Šilhán začátek 2. světové války. Rodina se opět stěhovala na pár měsíců do malého bytu ke dvěma tetám a strýci do Prahy. Příbuzní provozovali obchůdek se smíšeným zbožím na pražském Bojišti.

Věněk se stal svědkem vyhrocené hádky tatínka a jeho strýce: „Strýc, možná se v něm probudil obchodnický duch, tvrdil, že měl být prezident Beneš k Němcům úslužnější. Tatínek se rozčiloval, že jsme se měli bránit,“ vybavuje si po mnoha letech hádku Věněk Šilhán.

Od tet a strýce rodina odjela na malé hospodářství ke starým rodičům maminky v Kněževsi. Jeho otec odešel od četnictva a přijal zaměstnání na obecním úřadu. Podle jeho syna se choval statečně – založil ilegální národní výbor, převáděl uprchlíky přes hranice, kohosi materiálně podporoval. Podrobnosti neznáme. Věněk studoval reálné gymnázium, ze kterého ho vyhodili, protože propadal z německého jazyka a odmítal hajlovat na jednom nástupu školy. Nastoupil do učení na strojního zámečníka.

Gulag? To slovo se nepoužívalo

Po válce si Věněk Šilhán vybral k životu Chomutov. Hromadně nabírali dělníky do místních Mannesmannových průmyslových závodů. Město po válce podle Benešových dekretů opustilo skoro devět tisíc vyhnaných Němců. Tady si Věněk Šilhán našel přátele:

„Chtěl jsem se stát autoritou, někým, kterého ostatní lidé respektují, protože něco umí. Angažoval jsem se v mládežnických organizacích, odborech, pořádal jsem brigády mladých na vesnicích. Jiné lidi než komunisty jsem tam neviděl. Jednou za mnou přišel kolega dělník a říká, jak to, že nejsem na schůzi u předáka. Přišel jsem tam a zaznělo, že je tu někdo, kdo sem nepatří, není naším členem. Tak jsem se stal komunistou. Ti lidé ve fabrice nemluvili o politice, ale co chybí, kde je něco špatně, jak to zlepšit. A to se mi líbilo,“ vysvětluje Šilhán, který podle svých slov prožíval jako mnozí mladí lidé euforii z konce války.

Věnek Šilhán rektorem VŠE v roce 1990. Foto: se souhlasem Post Bellum

Říká, že nerozuměl frázím o beztřídní společnosti, ale imponovaly mu představy o spravedlivé společnosti, kde budou mít všichni podle svých potřeb. Únorový komunistický převrat v roce 1948 považoval za oprávněný dějinný revoluční akt, společenský výboj. O tom, co se děje v Sovětském svazu, o pracovních táborech, prý nevěděl.

Poprvé o nich slyšel až v Moskvě, kam ho soudruzi z Vysoké školy politické a sociální, která ho přijala i bez maturity, poslali studovat marxistickou ekonomii. „To slovo ‚gulag‘ v té době neexistovalo. Oni to slovo nepoužívali. Já jsem se první zprávu o pracovních táborech dozvěděl od ruštinářky, vyprávěla mi historii svého strýce, kterého Rusové odvezli odsud do Ruska a ona ho našla někde na Sibiři. Podařilo se jí ho vypátrat.“

O politických vězních v 50. letech ovšem jisté povědomí měl, ale nic podstatného to pro jeho postoje a smýšlení o komunismu neznamenalo: „Všechno to bylo zahaleno do ideologického hávu nepřátel. Že to byli lidé, kteří nechtěli Stalina a nové pořádky,“ popisoval pozdější profesor ekonomie Věněk Šilhán.

Jeho slova o používání slova ‚gulag‘ potvrzuje Štěpán Černoušek, zakladatel projektu gulag.cz: „Slovo ‚gulag‘ jako synonymum pro lágry či jejich systém se vžil až po Solženicynovi někdy v 70. letech. Do té doby se mezi lidmi říkalo ‚lágr‘, ‚zóna‘, ‚seděl jsem‘, ‚Kolyma‘ a další konkrétní místa atd. Zkratka GULAG jako ‚Hlavní správa táborů‘ v té době samozřejmě existovala, ale jednalo se v podstatě jen o interní výraz v rámci NKVD. A do širšího povědomí a jako synonymum lágrů se to dostalo až později. A možná víc na západě, v Rusku dodnes slovo gulag je synonymem jen celého systému, nikoli jednoho konkrétního pracovního lágru,“ vysvětluje Černoušek.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.