HlídacíPes.org přináší třetí díl seriálu věnovaného dezinformačním akcím v letech 1948-1989. Projekt vznikl ve spolupráci s Platformou evropské paměti a svědomí. Dnešní text je z pera historika Petra Rendeka a mapuje nástroje, kterými totalitní moc v Československu kontrolovala tok informací. Je mezi nimi například i známý Úřad pro tisk a informace.

Svobodné a nezávislé sdělovací prostředky (tisk, rozhlas, televize, internet) jsou základním předpokladem a jedním z pilířů evropské společnosti budované na principech respektování lidských práv, svobody a demokracie. Jakékoli snahy o jejich ovládnutí s cílem eliminovat jejich nezávislost vedou ke zhoršení, resp. destrukci svobodného a nezávislého zpravodajství a k erozi až kolapsu demokracie.

Po roce 1989 svět médií vykročil do nového, svobodného, autonomního období a občané měli dostatek kvalitního i méně kvalitního necenzurovaného obsahu. Po třiceti letech relativní tiskové svobody můžeme vnímat jistou únavu materiálu a společnosti z dosavadního vývoje. Nástup moderních technologií v mnoha ohledech nahradil, resp. vytěsnil standardní žurnalistickou tvorbu postavenou na ověřování zdrojů a faktů.

Než přišly dezinformační weby

Komunisté po únorovém převzetí moci v roce 1948 velice rychle omezili svobodu pohybu a veškeré nástroje pro šíření informací dostali pod absolutní kontrolu (nezávislý tisk, rozhlas, tiskárny, vydavatelství, tiskové agentury atd.) Mnoho politických oponentů uteklo a v zahraničí pokračovalo s pomocí tisku v boji o svobodný československý stát. Až na krátké období v r. 1968 vládla v Československu přísná cenzura a tiskový dohled. Propaganda a dezinformace hrály klíčovou roli v podpoře vládnoucí komunistické strany, při výchově a indoktrinaci mladé generace. I nadále ovšem existovaly způsoby jak číst, sledovat a poslouchat svobodné a necenzurované vysílání. Přes silné rušení vysílání zahraničních stanic obyvatelé sledovali a poslouchali vysílání západoněmecké televize, rakouské stanice ORF, britské BBC, Hlasu Ameriky, Rádia Svobodné Evropa, Deutsche Welle, Rádia Vatikán atp.

Zákon č. 198/1993 Sb. – o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu uvádí, že Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody… Tato destrukce tradičních hodnot se týkala i svobody slova a projevu, resp. práva vyhledávat a šířit informace a vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení.

Čtyřicet let zmiňované deformace se otisklo i do charakteru lidí. Například i rozhodnutí slovenského Ústavního soudu z října 2017 ukazuje, že důvěryhodnost lidí působících v bývalé StB je snížená. „Ústavný súd konštatuje, že vypočutí svedkovia, (…) ako bývalí príslušníci Štátnej bezpečnosti Československej socialistickej republiky sa svojou činnosťou aktívne podieľali na presadzovaní komunistického režimu. Pracovnou metódou príslušníkov Štátnej bezpečnosti bola okrem iného aj lož, nemorálne a odsúdeniahodné praktiky a pre naplnenie cieľov komunistického režimu títo príslušníci neváhali porušovať základné princípy demokratického právneho štátu, medzinárodné zmluvy aj svoje vlastné zákony.“ (Nález Ústavního soudu Slovenské republiky II. ÚS 285/2017-163, lze dohledat na oficiálním webu ÚS SR)

Autor textu předkládá v doplněné a rozšířené podobě referát, který přednesl na mezinárodním semináři Hybridní hrozby z pohledu České republiky a Ukrajiny dne 27. května 2019 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR.

Na webových stránkách Minulost.cz je čtenářům k dipozici seriál „Československo v (dez)informační válce 1948-1989″, který přináší historii vybraných psychologických, dezinformačních a vlivových operací Sovětského svazu a jeho satelitů během studené války s důrazem na Československo. 

Projekt vznikl ve spolupráci: Platform of European Memory and Conscience, Centra pro dokumentaci totalitních režimů, Living Memory a Konrad Adenauer Stiftung. HlídacíPes.org ho zveřejňuje se souhlasem Platformy evropské paměti a svědomí.

Seriál jsme otevřeli textem „Jsme ve válce a musíme se bránit“ historika Martina Slávika, člena občanského sdružení Living Memory. Jako druhý jsme přinesli článek badatele Radka Schovánka „Dezinformace v rukou StB: Falešná hra o politickou závěť kancléře Konrada Adenauera„

Jestliže pojem hybridních válek vnímá část populace včetně mladší generace jako určitý nový fenomén, je vhodné přiblížit a připomenout skutečnosti, které dokládají, že před listopadem 1989 bylo Československo aktivním účastníkem (dez)informační války po boku Sovětského svazu (SSSR) proti svobodnému světu. Kromě nepřítele č. 1 – Spojeným státům americkým a zemím NATO – byly tyto aktivity namířeny i proti domácímu obyvatelstvu.

Dnešní Rusko navazuje na vlastní tradice a minulost a společným jmenovatelem je kontinuita a dědictví bývalých zpravodajských služeb SSSR a jejich aktivit. Evropský parlament 23. listopadu 2016 přijal usnesení o strategické komunikaci EU s cílem bojovat s propagandou třetích stran zaměřenou proti Unii, ve kterém konstatoval, že „je vážně znepokojen tím, že se v Evropě rychle šíří aktivity inspirované Kremlem, včetně dezinformací a propagandy, které usilují o udržení či posílení ruského vlivu a o oslabení a rozdělení EU…“

Dle sovětského vzoru

Po únoru 1948 došlo pod taktovkou komunistické strany poměrně rychle k vybudování inastitucionalizovaných nástrojů pro kontrolu a šíření propagandy a dezinformací do zahraničí a směrem k vlastnímu obyvatelstvu. Až do sametové revoluce zde kromě stranické linie (Oddělení propagandy a agitace ÚV KSČ, Oddělení masových a sdělovacích prostředků ÚV KSČ) fungoval pod kuratelou strany státní aparát věnující se této činnosti. Po roce 1989 vyšlo k dané problematice i několik publikací.

Ministr národní bezpečnosti například v r. 1951 nařídil sledovat tisk tajným rozkazem → (TRMNB) č. 31/1951. O rok později byl tajným rozkazem → TRMNB č.165/1952 zřízen VII. odbor Hlavní správy Státní bezpečnosti pro cenzuru a kontrolu zásilek. Cenzuru v letech 1953 – 1966 vykonávala Hlavní správa tiskového dohledu (MV), po ní to byla v letech 1966 – 1968 Ústřední publikační správa, která v krátkém období Pražského jara od února 1968 cenzuru ignorovala a zrušena byla dne 4. března 1968 předsednictvem ÚV KSČ. V posrpnové době byl zřízen tiskový odbor FMV (později Správa pro politicko výchovnou, vzdělávací, kulturní a propagační činnost FMV – krycí název IX. správa FMV), který svou činnost vykonával v období 1968 – 1988. Další důležitou institucí byl Úřad pro tisk a informace, který byl zřízen dne 30. srpna 1968 a svou činnost vykonával až do konce r. 1989. Sem patří i Vládní výbor pro tisk a informace (1968 – 1980) nebo Federální úřad pro tisk a informace z let 1980 – 1989. K útvarům SNB lze ještě zmínit VI. správu FMV – Správu zpravodajské techniky SNB, která měla na starosti celostátní kontrolu poštovních zásilek obyvatelstva.

Vládním usnesením ze dne 23. dubna 1953 byla zřízena při vládě ČSR Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD). Tímto usnesením byl současně schválen statut a stanoveny hlavní úkoly HSTD:

1. Zjišťovat, aby nebyly jakýmkoliv způsobem a prostředkem zveřejňovány a šířeny údaje a skutečnosti, jež obsahují státní, hospodářské nebo služební tajemství ve smyslu zákonných ustanovení, nebo které odporují skutečnosti, jež podle vládních usnesení z 15.7.1952 a 4.3.1953 a jiných předpisů nesmějí být v obecném zájmu zveřejňovány;

2. Zvyšovat ochranu státního tajemství a odpovědnost za jeho zachování a tím přispívat k obranyschopnosti a bezpečnosti naší republiky a její socialistické výstavby.

Vládním usnesením z 11. září 1953 byla HSTD převedena pod ministerstvo vnitra. Změnu statutu a organizační strukturu hlavní správy tiskového dohledu ministerstva vnitra přinesl tajný rozkaz ministra vnitra Rudolfa Baráka ze dne 16. června 1955 → TRMV č. 107/1955.

Organizace a počty ministerstva vnitra HSTD a Pověřenictva vnitra STD k 1. září 1956, zdroj: ABS

De facto se jednalo o řízenou kontrolu veškerého publikovaného obsahu v tisku, rozhlasu (televizi), v oblasti umění a osvěty a kontroly zahraničních dopisovatelů v Československu. Úkolem bylo filtrovat veškeré protistátní projevy, zabránit publikování informací, které můžou být součástí státního tajemství (což s jistou nadsázkou bylo v letech 1948 – 1989 téměř vše) v tisku a publikovat jenom schválený obsah. Sekundárním cílem bylo zabránit přístupu k relevantním informacím žurnalistům ze svobodného světa.

Při zřízení HSTD bylo využito přes třicet let sovětských zkušeností. V únoru 1953 je za svého pobytu předal zástupce náčelníka Hlavní správy pro ochranu vojenského a státního tajemství v tisku (Glavlit) při Radě ministrů SSSR soudruh I. A. Isačenko. (Původní význam akronymu Glavlit byl odvozen od Glavnoe Upravlenie po Delam Literatury i Izdatelstv – Hlavní správa pro záležitostí písemnictví a nakladatelství a fungoval až do rozpadu SSSR.)

Glavlit řídil a kontroloval přímo a bezprostředně činnost jednotlivých orgánů cenzury v celém Sovětském svazu. Měl zabránit vydávání všeho, co mohlo poškodit zájmy SSSR. Za úkol měl ochranu vojenského a státního tajemství v tisku a zabránění publikování materiálů zaměřených proti socialistickému zřízení v Sovětském svazu a proti politice komunistické strany. Kontrolu prováděl v nakladatelstvích a vydavatelstvích, v redakcích, v ústředním tisku, v rozhlase, ve státní tiskové agentuře TASS, v uměleckých dílech, expozicích, muzeích, ústředních knihovnách, divadlech, cirkusech a estrádách, kinokronikách, dále kontroloval veškerou z ciziny dováženou literaturu a časopisy (!).

Glavlit byl centrálním státním orgánem podřízeným přímo Radě ministrů SSSR a svou činnost zahájil v r. 1922. Předchůdce lze vystopovat až do r. 1918. Později byl dlouhou dobu samostatný, od března do října 1953 krátce spadal pod ministerstvo vnitra a od roku 1954 byl znovu samostatný. Řízení prováděl přímo Ústřední výbor KSSS, měl pobočky ve všech svazových republikách a regionech. Velice úzce spolupracoval s KGB.

Úřad od samého počátku kontroloval činnost zahraničních korespondentů akreditovaných v SSSR. Jimi odesílaný materiál byl kontrolován pracovníky Glavlitu přímo na hlavním telegrafním úřadě. Každý korespondent byl povinen předložit telegram zprávy ve 2 výtiscích, z nichž jeden obdržel cenzor, který dbal o to, aby zpráva neobsahovala lživé nebo hanlivé údaje o SSSR nebo nevyzrazovala státní nebo vojenské tajemství. V případě závadového textu se provedla příslušná úprava. Glavlit informoval ministerstvo zahraničí o činnosti a zaměření zahraničních novinářů.

Dalším z úkolů Glavlitu bylo zabraňovat pronikání nepřátelské propagandy zaměřené proti SSSR a lidovým demokraciím a její šíření na území SSSR. Proto již od samého počátku prováděl kontrolu veškerých kapitalistických publikací dovážených do SSSR. Kontrole nepodléhaly materiály adresované ÚV KSSS, Radě ministrů, KGB a některým dalším institucím. Oddělení pověřené touto kontrolou bylo dislokováno přímo na hlavní poště v Moskvě, přes kterou docházela převážná část těchto publikací a materiálů. Podobná pracoviště byla v Leningradě, v Brestu a v Černé při Čopu (Ukrajinská SSR).

Například v roce 1956 bylo do SSSR dovezeno 15 miliónů různých publikací a časopisů. Z nich bylo 500.000 vyřazeno do speciálního fondu a 70.000 jich bylo zničeno jako zcela protistátních. Ovšem z každého protistátního exempláře putoval jeden kus do archivu Státní knihovny V. I. Lenina.

Glavlit měl v roce 1957 230 pracovníků, dále v Moskvě (Mosgorlit) dalších 50 lidí a v regionech dalších 2.000 pracovníků.

V československé Hlavní správě tiskového dohledu k 1. září 1957 pracovalo celkem 196 zaměstnanců, z nichž v Praze 86 (největší úsek bylo oddělení tisku a ČTK – 23 osob), v Bratislavě 34 lidí, v českých a slovenských krajích pak dalších 53, resp. 23 lidí. V r. 1956 bylo provedeno celkem 3374 zásahů, z toho politického rázu 2180 (64,6%). Dle informace z roku 1963 mělo jen základní školu 34,9 % cenzorů, nižší střední 16,8 %, maturitu mělo 32,9 % a vysokou školu 15,4 % cenzorů. Stranické vzdělání mělo 1,6 % a 23,4% cenzorů absolvovalo Univerzitu marxismu-leninismu.

Prvním náčelníkem HSTD byl pplk. František Kohout (od 1. dubna 1961 jmenován ústředním ředitelem ČTK). Po něm se druhým a posledním náčelníkem stal dosavadní zástupce mjr. Eduard Kovařík, funkci zástupce náčelníka HSTD vykonával kpt. Jan Kovář. Náčelníkem oddělení pro zvláštní úkoly HSTD byl František Jirsa.

Pplk. Eduard Kovařík

Narodil se v r. 1904 ve Strakonicích. V roce 1917 vystudoval tři třídy Měšťanské školy ve Strakonicích a vyučil se číšníkem. V roce 1923 vstoupil do KSČ a během války byl příslušníkem ilegální okresní organizace KSČ ve Strakonicích. Za svou činnost byl v letech 1940 – 1945 vězněn v táborech v Terezíně, Drážďanech, Waldheimu a Flossenburgu.

Po válce absolvoval 2-měsíční Ústřední novinářskou politickou školu KSČ. V roce 1955 absolvoval 5-měsíční kurz při Vysoké stranické škole ÚV KSČ.

V roce 1957 nastupuje k ministerstvu vnitra do funkce zástupce náčelníka HSTD MV v hodnosti majora. Od 1. dubna 1961 byl ustanoven do funkce náčelníka HSTD MV a od 1. května 1952 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. V dubnu 1967 byl ze služeb MV propuštěn do starobního důchodu.

Foto: ABS

V dubnu 1958 při příležitosti 5 let od vzniku HSTD min. vnitra Rudolf Barák ve svém projevu před pracovníky HSTD mimo jiné uvedl: „Při zřizování tiskového dohledu řídili jsme se sovětským vzorem…“

„Byli bychom krátkozrací, jestliže bychom připustili takový stav, že by se v našem zpravodajství a na celém vlastně publikačním a kulturně osvětovém úseku ponechalo volné pole pro uveřejňování zpráv bez ohledu na zachování státního, vojenského a hospodářského tajemství na jedné straně, ale také bez ohledu na politiku strany a vlády na straně druhé. Dodatečná kontrola, po vytištění, po zveřejnění, je málo platná, I když je možno proti lidem, odpovědným za takovou zprávu zakročit ve smyslu zákona… Tiskový dohled měl a má od samého svého vzniku nejen funkci včas “potlačovat” závadné zprávy, (…) široké pole působnosti bylo vyhraženo činnosti výchovné a přesvědčovací.

K dosavadním úkolům tiskového dohledu na úseku domácího tisku, rozhlasu, televise, filmu, literatury, výtvarného umění a osvěty přibyl nový odpovědný úkol. Je to kontrola veškerých publikačních materiálů, zasílaných k nám z kapitalistické ciziny. Jde o značné množství tiskovin. Značná část je k nám posílána na konto tzv. „poštovního projektu“, organizovaného západními imperialistickými kruhy po krachu tzv. balónové akce. Tato propagandistická akce je financována a organizována imperialistickými rozvědkami zemi Severoatlantického paktu, především USA. Co je náplní „poštovního projektu“? Cestou poštovního styku jsou jednotlivcům, společenským organizacím, závodům a různým institucím zasílány tiskoviny nepřátelského obsahu. Adresy našich občanů jsou získány jednak z telefonních seznamů, jednak z výslechů utečenců. Jen v druhé polovině roku 1957 došlo 145 druhů nepřátelských materiálů, ve 24.593 exemplářích. Jsou zasílány pamflety, letáky, časopisy, knihy, brožury a jiný propagační materiál v české a slovenské řeči, nebo materiál cizojazyčný, v němž jsou propagovány různé revizionistické myšlenky, trockistické názory, náboženství, je v nich přehnaně vyzvedána technika, kultura a vůbec věda kapitalistických států a především je propagován americký způsob života, zkrachovaný „lidový kapitalismus“ a všestranně haněn socialistický svět. Hlavní množství materiálů přichází z Německé spolkové republiky, Francie, USA, Rakouska, Itálie a Anglie. Jeden druh materiálů je kupř. zasílán současně i z několika zemí; akce je organizována z jednoho centra z USA. Je do ni rovněž zapojena čs. emigrace.

Vedle nepřátelských tiskovin “poštovního projektu“ jsou k nám zasílány tiskoviny všeho druhu. … Měsíčně k nám dojde více jak 25.000 těchto tiskovin. Značné procento z nich tvoří tiskoviny náboženského obsahu. Tyto časopisy, i když je v nich oznamováno, že jde o nepolitické tiskoviny, jsou proniknuty buržoazní ideologií. Proud nepřátelských propagačních materiálů, které jsou v rozporu s našimi zákony, nemá nic společného s kulturní, vědeckou a technickou výměnou, kterou vítáme a podporujeme.

Kontrola zahraničních publikací přechází na tiskový dohled dnem 1.ledna 1958. Za letošní rok se již ukázaly první kladné výsledky a byly učiněny první kroky k tomu, aby byl nejen příval těchto často škodlivých materiálů zastaven, ale naopak, aby těchto materiálů bylo využíváno k provádění naší kontrapropagandy i pro účely našeho hospodářského a vědeckého života.

Usilujeme o mírové soužití. Toto soužití však nevylučuje boj idejí, ten zůstává. Jde však o to, aby ideologický boj nepřešel ve válečný konflikt, nebyl zdrojem nevraživostí, ale naopak byl iniciátorem mírové soutěže národů a světových soustav.

Vedle školství nemalý podíl na socialistické převýchově měla v uplynulém období literatura a umění. Významnými činiteli … se staly tisk, rozhlas a televise, kulturní a osvětová zařízení. Není u nás v republice prakticky rodiny, která by nebyla ovlivňována alespoň jedním z těchto prostředků. Z toho vyplývá jejich veliký význam i nutnost, aby všechny tyto instituce sloužily pod vedením naší strany oddaně věci lidu. Odpovědnost všech komunistů na celé kulturní frontě vzrůstá. To se týká také komunistů, to znamená prakticky všech pracovníků na tiskovém dohledu. Socialismus bude politicky a ekonomicky vybudován, ale na ideologické frontě nebude ještě konec našeho zápasu. Takové jsou zkušenosti z třídního boje, z přeměny nižší společnosti ve společnost vyšší. To znamená — a výsledky práce tiskového dohledu se nezmenšují, že vaše odpovědnost trvá, protože formy ideologického boje našich nepřátel i omyly a chyby různých úchylkářů berou na sebe stále skrytější tvář.

I nadále bude potřeba, aby pracovníci tiskového dohledu v zásadních otázkách vystupovali nekompromisně a uměli vždy podle okolnosti případu, podle toho, zda jde o úmysl či omyl, zda jde o velkou či malou věc volit správné pracovní metody, aby správně uměli spojovat funkci potlačovací s funkcí výchovnou.

Tiskový dohled je součástí ministerstva vnitra a musí upevňovat své spojení s operativní prací bezpečnosti. Tiskový dohled je politický nástroj a musí plně pracovat pod kontrolou a pod vedením strany.”

Ústřední publikační správa

Po zániku HSTD v roce 1966 a přijetím zákona č. 81/1966 byla cenzura poprvé legalizovaná zákonem a tuto činnost v letech 1966 – 1968 vykonávala Ústřední publikační správa. Důsledkem reformního vývoje společnosti během Pražského jara 1968 se sdělovací prostředky odpoutaly od cenzury a stranického dozoru. Úřad byl na jaře 1968 zrušen úplně, v červnu téhož roku byla zrušena také samotná cenzura. To vše Sovětský svaz spolu s domácími zastánci starých pořádků tvrdě kritizoval. Brežněv po Dubčekovi marně žádal, aby ÚV KSČ začal sdělovací prostředky znovu řídit a kontrolovat. Stalo se tak až po srpnovém vpádu okupačních vojsk, kdy se českoslovenští představitelé v moskevském protokolu zavázali dostat sdělovací prostředky opět pod kontrolu.

Podívejte se na videa k tématu

Aktiv komunistických novinářů (Československý filmový týdeník, zdroj: ČT)

Abeceda komunistických zločinů – Cenzura (zdroj: ČT)

Oklešťování svobody médií 1968 – 1969 (zdroj: ČT)

Úřad pro tisk a informace

O zřízení Úřadu pro tisk a informace (ÚTI) vláda rozhodla 30. srpna 1968 – tři dny po návratu čs. politiků z Moskvy. Šlo o první krok zpět – k poměrům před lednem 1968.

Úřad měl za úkol jednotně řídit, kontrolovat a usměrňovat činnost tisku, rozhlasu a televize a ČTK. Úřad se měl zároveň stát konzultačním střediskem předsednictva vlády pro styk s jednotlivými redakcemi. Ředitelem ÚTI byl jmenován Josef Vohnout.

Pro svůj chod úřad potřeboval 180 zaměstnanců. Bylo však velmi obtížné najít dostatečný počet lidí ochotných zde pracovat, a tak Josef Smrkovský navrhl, aby cenzory dělali sami novináři. Ti to jednoznačně a důrazně odmítli.

První pokyny, ve kterých novinářům zakázal kritizovat země podílející se na okupaci a zakázal používat termíny „okupant“ a „okupace“, úřad vydal 3. září 1968. V dalších „pokynech“ vydaných v říjnu zakázal informovat o počtu obětí a škodách napáchaných okupačními vojsky.

Vznik ÚTI nebyl dostatečným opatřením, a proto 12. září 1968 vláda zřídila Vládní výbor pro tisk a informace, který měl sledovat a hodnotit činnost a působení tisku, rozhlasu a televize, zabezpečovat dodržování předpisů pro práci v těchto médiích a koordinovat opatření a směrnice podle požadavků vládní politiky. Řízením výboru byl pověřen místopředseda vlády Peter Colotka.

Národní shromáždění o den později, 13. září 1968, přijalo „Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků“ (zákon č. 127/1968 Sb.), který upřesnil formu a smysl existence Úřadu pro tisk a informace. ÚTI se stal orgánem státní správy. Přešla pod něj agenda ministerstva kultury a informací v oblasti sdělovacích prostředků.

Dále byl zákonem v „zájmu dalšího pokojného vývoje“ zřízen Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI).

Zákon č. 127/1968 Sb. také znovu zavedl cenzuru. Tentokrát byla přísnější než v původní podobě zákona č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích. Byla zřízena funkce zmocněnců a rozšířen systém sankcí proti vydavatelům (např. zrušení registrace). ÚTI uplatňoval následnou cenzuru, což vedlo autory a vydavatele k autocenzuře.

Všechna opatření a sankce uplatňovalo oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích ÚV KSČ, později oddělení masových sdělovacích prostředků ÚV KSČ.

Usnesení 106. schůze předsednictva ÚV KSČ ze dne 8.listopadu 1968 k bodu 9 – Některá opatření v oblasti sdělovacích prostředků

Dokument přináší bližší informace k realizaci opatření ÚV KSČ v tisku, rozhlasu a televizi, směrem k podpoře normalizace vztahů se SSSR a ostatními zeměmi Varšavské smlouvy, konkretizuje jednotlivá opatření …

Zdroj: ebadatelna.cz

Dokumenty tiskového odboru MV

Tento útvar představoval pro šíření dezinformací (aktivních opatření) směrem k domácímu publiku vstupní bránu (viz také: Přehled dezinformačních a psychologických operací čs. rozvědky ve světě v roce 1965). Komunistická rozvědka využívala v domácím prostředí širokou agenturní síť a řadu možností šíření aktivních opatření ve formě článků, publikací, rozhlasového či televizního vysílání proti Spojeným státům, exilovým organizacím a jejich představitelům atd.

Několik důkazů přináší následující dokumenty.

Návrh plánu propagandistické činnosti tlačové skupiny MV ČSSR na II. pololetí roku 1969 (24. červen 1969)

Předkladatel: pplk. Dr. Ján Kovář, pplk. Dr. Jaroslav Šilhavý

Dokument přináší důkaz o konkrétních aktivitách dezinformačního odboru komunistické rozvědky směrem k československé veřejnosti (viz str. 5, body 16 a 19 u kterých jako odpovědná osoba figuruje náčelník dezinformačního odboru (pplk. Jan Ondrovčák „Ostrovský“ a str. 7)

Zdroj: ebadatelna.cz

Informace k propagační činnosti v MV ČSSR za období leden – květen 1970 a návrh na zajištění usnesení sekretariátu ÚV KSČ k boji proti antikomunistické propagandě v dalším období.

Dokument přibližuje některé operace směrem k československému publiku. Například dokument Karty, které nevyjdou režiséra Miroslava Hladkého a tehdejšího děkana fakulty osvěty a novinářství UK v Praze (dlouholetý spolupracovník I. správy – IS ALTMAN) byl připraven německým odborem politické rozvědky jako aktivní opatření KALICH a odvysílán byl dne 15. května 1970 v čs. televizi. Dokument přinesl informace „o nepřátelských činech bývalých sudetských Němců proti ČSSR“.

Předkladatel: pplk. Ján Kovář, náčelník tiskového odboru

Zdroj: ebadatelna.cz

Plán propagační a publikační činnosti tiskového odboru sekretariátu FMV na rok 1975 a hodnocení propagační činnosti v roce 1974

Dokument v části hodnocení za rok 1974 přináší v části o státobezpečnostní problematice mimo jiné informaci o „nejúspěšnějším“ rozhlasovém pořadu Rozhovory z druhé strany, na kterém se rovněž podílela komunistická rozvědka. Šlo o aktivní opatření SAKURA proti Rádiu Svobodná Evropa. (Viz článek Hovory z druhé strany)

Předkladatel: pplk. Ing. Jaroslav Verner, náčelník sekretariátu FMV

Zdroj: ebadatelna.cz