S Martinem Janem Stránským, neurologem, podnikatelem a vydavatelem magazínu Přítomnost o psychopatech v české i americké politice, závazku k odkazu předků, vydávání časopisu i o tom, že neexistuje právo na vlastní pravdu. Jen na vlastní názor.

Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, do České republiky se vrátil po roce 1989. Je lékař, neurolog, spoluzakladatel a přednosta Polikliniky na Národní v Praze a vydavatel obnoveného časopisu Přítomnost, který vznikl právě před sto lety: 17. ledna 1924.

Stránský pochází z významné české rodiny, která ovlivňovala novodobé české dějiny. Jeho praděda Adolf byl ministrem v první československé vládě a založil Lidové noviny. Děda Jaroslav v jejich vydávání pokračoval, přibral si pak i týdeník Přítomnost a byl ministrem spravedlnosti a školství. I otec Jan působil v politice, v emigraci pak pracoval pro BBC a posléze Rádio Svobodná Evropa.

„Lidský mozek funguje na základě představ a nikoliv faktů. Dnes má každý svou pravdu, všechno se relativizuje a to velice zjednodušuje nástup populistů. Trump je největší populista ze všech. A je taky velice nebezpečný, jeho psychopatologie je skutečně flagrantní,“ říká Martin Stránský v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Už to bude možná tak třicet let, co jste redigoval a vydal knihu textů z magazínu Přítomnost a nazval ji Češi nechtějí demokracii. Kam jsme podle vás za tu dobu došli – chceme demokracii, nebo ne?

Myslím, že jsme dohonili evropsko-atlantické myšlení týkající se demokracie, jsme formálně vzato v nadnárodních strukturách jako je Evropská unie, NATO a další. Na druhé straně jsem přesvědčen o tom, že demokracie jako taková ztrácí atraktivitu. A nejenom to. Fakta svědčí o tom, že demokracie je na ústupu, že totalitní režimy a nedemokratické systémy dokážou v tomto světě velice dobře prosperovat, stačí se podívat na Čínu. A bohužel demokracie, hlavně v rámci způsobu přemýšlení, či spíše nepřemýšlení a komunikace, může velice brzy vyhynout.

Jak funguje lidský mozek

V jednom z vašich textů jste napsal, že žijeme v tak blahobytném světě, že pro většinu voličů přestávají být relevantní nejenom veškeré instituce, ale i celé politické systémy, jako je právě demokracie. Je to podle vás tedy tím, že jsme si zvykli na to dobré a neuvědomujeme si rizika?

To je přesně ono. I z neurologického pohledu si všímáme těch věcí, které nám chybí – a nám dneska vlastně nechybí nic. Naopak to, co nás skutečně ohrožuje, ignorujeme: globální oteplování a různé krize. Spíš nás zajímá, jestli budeme mít třetí dovolenou, čtvrtou kreditní kartu… Demokracie pak z hlediska našeho každodenního zdraví a blahobytu ztrácí relevanci. To se týká celého světa.

Když to vztáhnu jen na Česko, dá se mluvit o blahobytu jako o celku? V českých regionech je třeba milion lidí v exekuci a ten individuální pocit, že se máme dobře, se asi může velmi lišit v Praze nebo někde na venkově.

To určitě ano, ale to je stejné v každé zemi. I USA nebo Anglie mají své ghetta a komunity, jimž se nedaří dobře. Ale obecně řečeno se nám jako západní moderní civilizaci daří dobře.

Vy ordinujete jak tady v Praze ve své poliklinice, tak na Vysočině, kde máte chalupu. Díky tomu můžete myslím dobře vidět ty rozdíly mezi Prahou a venkovem. Jak je vnímáte?

Ty rozdíly vnímám, ale opět se dá říct, že je to v souladu se světovým standardem. Mám i zkušenosti z Ameriky, kde jsem měl kliniku ve velkém městě na východním pobřeží a pak jsem odcestoval do vesnice s třemi stovkami občanů – ty rozdíly jsou více méně podobné. Obecně je na venkově horší péče, je tam menší důraz na zdravou výživu, lidé jsou konzervativnější, jsou více zakotveni v minulosti. Ale i na té vesnici na Vysočině pozoruji, že prostě doháníme rozdíly. Rozhodně tam nikdo nežije v chudobě a spěje to k evropské normě.

Jste lékař, neurolog. Dá se říct, že i díky téhle profesi podnikáte sondu do duše národa?

Já se už před 25 lety rozhodl, že se budu zabývat takzvanou funkční neuroanatomií. Tedy tím, jak a proč lidský mozek přemýšlí, jaké struktury a chemické procesy k tomu používá. A nové technologické vynálezy nám umožňují dozvídat se úplně úžasné věci právě o tom, jak funguje lidský mozek, co se týče přemýšlení, uvažování, a jak se dá ovlivnit.

Což asi je, či může být, i snadno zneužitelné…

Už je to běžná praxe. Říká se tomu neuromarketing a neexistuje asi žádná velká firma, která to nepoužívá. Používají se strategie, které vychází z toho, jak mozek přemýšlí a co preferuje. A když neví, co zákazník preferuje, tak to jednoduše zjistí prostřednictvím magnetické rezonance a podle toho, které části mozku se rozsvítí, poznají, který produkt se chytí více, který méně. Získají tak rychle spoustu informací a ušetří tím strašně moc peněz.

Když jste zmínil ty technologické vynálezy, které pomáhají vám, lékařům, jsou tu i technologické vynálezy spojené s IT, s mobilními telefony, sociálními sítěmi a internetem, což je vaše velké téma – zejména negativní dopady na dětský a mladistvý mozek. Překvapilo vás zjištění, že dopad není jen v rovině psychiky, ale že mozek se jejich nadměrným užíváním mění i fyziologicky?

Mě to nepřekvapilo. Ale jsou na to již objektivní data a fakta a je dobře, že se tato informace rozšiřuje. Mozek je ve svém základu anatomický orgán a když lidskou anatomii dostatečně ovlivníme, tak v ní uvidíme změny. My vidíme, jak hlavně sociální sítě a mobilní telefony doslova ničí určité části mozku, které jsou klíčové pro integraci informací, pro přemýšlení. Máme objektivní důkazy, které dokládají, proč hloupneme, proč je tu obrovský nárůst úzkosti a deprese hlavně u mladé generace.

Budeme sice slavit 100 let Přítomnosti, ale já se budu ptát, zda pokračovat. A sám nevím. Jako vydavatel se musím chovat zodpovědně, jak vůči minulosti, ale i vůči budoucnosti.

Zaznamenal jsem průzkum, že snad až 90 % dětí v Česku pociťuje úzkosti či depresivní stavy.

To číslo je z Národního ústavu duševního zdraví, který říká, že 40 % všech občanů v České republice trpí úzkostí a depresi až tak – a teď cituji – že potřebují vážnou péči. U mladých to může být až 90 % těch, kdo aspoň po nějakou dobu cítí úzkost a depresi, poněvadž jsou naprosto odtržení od normálního způsobu mezilidské interakce a v tom technologickém světě sociálních sítí jsou osamocené. Proto už v některých zemích dochází k regulacím sítí a třeba ve Francii nebo na většině území USA jsou už ve školách zakázané mobilní telefony. A doufám – a sám na to velmi apeluji – že to přijde i sem.

Jak dál s Přítomností?

Dne 17. ledna 1924, před rovnými 100 lety, vyšlo první číslo Přítomnosti. Zakládal ji váš dědeček Jaroslav Stránský spolu s novinářem Ferdinandem Peroutkou a za peníze prezidenta Masaryka. Říkáte si někdy, co by si asi tak ti ctihodní pánové pomysleli o tom mezilidském, politickém i technologickém skoku, který se udál za pouhých sto let?

On se udál víceméně za pouhých pětadvacet let. Jsem přesvědčen o tom, že by tomu za prvé nerozuměli a za druhé, že by je to netěšilo. To byly myslitelé, intelektuálové, patrioti. Byla to generace, která přemýšlela úplně jinak a v době, která měla úplně jiné priority, než má ta dnešní. Paradoxně hrozby byly aktuálnější, ale budoval se nový stát, stavěly se základy demokracie. My teď bojujeme o udržení civilizace jako takové. Teď jako bychom byli v římské říši a Vizigóti stáli na druhé straně hradeb.

Kdo jsou ti dnešní Vizigóti?

To je ten vnitřní rozklad civilizace, úpadek přemýšlení, falešné nárokování a deformace pravdy. Podívejme se třeba na to, jak dnes vypadají noviny. Tamhle v rámu vidíte titulní stranu starých Lidových novin, kde je přes celou stránku jeden článek, který ještě pokračuje dovnitř. Dnešní Lidovky mají spoustu různých krátkých článků, tři jsou o sexu, jeden o orgazmu a občas něco, co je skutečně podstatné. Zjevná je také deformace jazyka. Máme třeba slova jako post-pravda, což by znamenalo, že jsou vlastně dvě pravdy, i když nejsou. Máme fake news, což ve skutečnosti znamená lež, ale my ji legitimizujeme, protože každý má přece právo na to, aby si vytvořil svoji pravdu. A to je právě ta deformace, kterou považuji za velkou hrozbu.

Když už jste ukázal na Lidové noviny, které jsou koneckonců také spojeny s vašimi předky, jak coby vydavatel, i coby konzument médií, hodnotíte stav současné české žurnalistiky?

Současná česká žurnalistika se už – nevím, zda bohužel, nebo bohudík – moc neliší od té evropské a americké, i když ji stále považuji za slabší v tom smyslu, že na celospolečenské úrovni nerespektujeme žurnalistickou elitu. Když třeba v Americe něco napíše Thomas Friedman, každý to čte. My tady už prostě nemáme našeho Peroutku. Je tu sice spousta dobrých žurnalistů, ale žurnalistika už není považovaná za profesi, ve které může být někdo oceněn z pohledu dosažení určitých elitních cílů. To se projevuje i ve vzdělávání v oboru. Tady za rohem je fakulta žurnalistiky, odkud k nám ani jednou za těch 25 let, co vydávám Přítomnost, i přes opakované nabídky, nepřišel ani jeden student.

Velkou devizou dnešní Přítomnosti je archiv, který je na na vašich stránkách volně k dispozici. Listujete si vy sám v těch starých vydáních?

Listuji, spíše z nostalgických důvodů, a víceméně mi to potvrzuje to, o čem se teď bavíme. Některé věci zůstávají nadčasové, ale bohužel my už ten nadhled ztratili, nebo si myslíme, že ho nepotřebujeme. A i to mě nutí přemýšlet, co bude s Přítomností dál. Jsem sice geneticky ovlivněn, a tak ten časopis nedokážu jen tak opustit, na druhé straně stojí strašně moc peněz a úsilí a na třetí straně ho skoro nikdo nečte. Ne proto, že je špatný, ale prostě ta poptávka není. Před 25 lety jsme začínali s více než deseti tisíci předplatiteli a teď jich máme méně než pět set. Čte to sice více lidí, než si to předplácí, protože máme i otevřené články a je tam i ten zmínění archiv, ale otázka je, jestli to skutečně ještě stojí za to. Budeme sice slavit 100 let Přítomnosti, ale já se budu ptát, zda pokračovat. A sám nevím. Jako vydavatel se musím chovat zodpovědně, jak vůči minulosti, ale i vůči budoucnosti.

Dostali jsme se do doby, která je naprosto nevyhovující pro jakékoliv intelektuální přemýšlení.

To je docela těžké přemýšlení, tím spíš u příležitosti stého výročí…

Rád bych, aby se lidi, kterým to není lhostejné, spojili s naší redakcí i se mnou a řekli mi svůj názor na věc. Přítomnost není jen o mně, je to o našem národu, je to národní tradice a ta se nemůže odseknout jen tak. Na druhé straně je třeba si uvědomit, kam až ta situace dospěla. Nemyslím si, že by to byla vizitka toho, že snad jsou texty v Přítomnosti nezajímavé, nekvalitní. Je to spíše o té deformaci společnosti, která upřednostňuje krátký dopaminový stimul, zprávy, u kterých v rámci naprostého pohodlí nemusí přemýšlet a nepotřebuje se zajímat o úvahy o tom, co nám skutečně hrozí a o hrozby, které přijdou. Dostali jsme se do doby, která je naprosto nevyhovující pro jakékoliv intelektuální přemýšlení.

Dokážete spočítat, kolik vás Přítomnost stála?

To dokážu spočítat velmi přesně. Za těch 25 let se to blíží třiceti milionům.

Skrze Přítomnost i svá veřejná vystoupení vstupujete do veřejného života, v minulosti jste byl zastupitelem Prahy 1, zkoušel jste kandidovat i do parlamentu a do Senátu… Je pro vás politika už uzavřená věc?

Myslím, že ano. I když se mi pár věcí podařilo, konkrétně třeba pomník Milady Horákové, uvědomil jsem si, že politika v naší zemi se nedá dělat efektivně. Je tu příliš moc stran, příliš mnoho lidí, příliš úředníků. Je ale dost jiných možností, jak vstupovat do veřejného života. Politika se dá dělat i nepřímo. Měl jsem třeba tu obrovskou čest, že jsem svou částí přispěl do kampaně prezidenta Pavla a jeho paní Evy formou určitých poznámek a rad. A strašně mě těší, že to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Udržujete si nějak formální kontakt směrem na Hrad?

Náš vztah je v této době spíše přátelský, jsme v občasné komunikaci, sem tam jim pošlu některé velice upřímné poznámky.

V rámci kampaně Petra Pavla jste dělal psychologické profily protikandidátů. Dříve jste se také veřejně pouštěl do některých diagnóz na dálku. Vyjadřoval jste se k psychickému zdraví Václava Klause, Miloše Zemana a expremiéra Babiše jste třeba popsal jako psychopata. Není to na hraně lékařské etiky takhle na dálku někoho diagnostikovat bez toho, abyste měl k dispozici různá vyšetření?

Do značné míře to závisí na tom, zda použijete odborný přístup a jestli z toho dokážete vynechat tu politiku. Vedle toho je pro mne zásadní fakt, že politici mají nárok na mnohem menší ochranu soukromí. A jsem přesvědčen, že zdraví prezidenta je veřejná záležitost. Myslím, že když je prezident alkoholik nebo narcista nebo když rozhoduje způsobem, který je naprosto konzistentní s určitou neurologickou a neuropsychologickou vlastností, tak nevidím žádný etický problém se o tom zmiňovat. I proto, že prezident je přeci náš zaměstnanec. Kdybych zaklepal někomu na dveře a začal jenom podle toho, co má zrovna na sobě, dělat neurologický sherlock-holmesovský rozbor, to by nebylo korektní. Ale u politiků to tak není.

Největší populista ze všech

Pánové Klaus a Zeman jsou už minulost, ale Andrej Babiš je kromě přítomnosti s velkou mírou pravděpodobnosti i budoucnost, možný opětovný premiér. Vy o něm říkáte, že je deprivant, psychopat, nevyrovnaný člověk, manipulátor bez altruismu, muž dvou bytostí… Jak si vysvětlujete, že je navzdory tomu tak populární?

To se můžeme úplně stejně ptát u Donalda Trumpa. Odpověď je stejná. Společnost požaduje, aby dostávala čím dál tím víc v rámci toho dnes již univerzálního blaha. A tihle lidé jsou populární i proto, že slibují všechno. I to, co prostě nemůžou splnit. To, co nám skutečně hrozí, ignorují a soustřeďují se na budování falešných hrozeb a představ, které v naší stále více nemyslící společnosti víc a víc rezonují. Témata, která mohou ohrožovat náš komfort, získávají nadměrnou pozornost a jsou využívaná a zneužívaná právě populisty s cílem vybudovat si věrnou bázi voličů. Konkrétně u Babiše i u Trumpa je to téma imigrace. V Americe se – v uvozovkách řečeno – standardní americký běloch cítí ohrožen Hispánci a černochy a Trump je ten, u něhož hledají jistotu, že budou mít svůj nedotknutelný domov takový, jaký jej chtějí mít. Babiš i Okamura jsou úplně stejní, jen nemluví o amerických zájmech, ale o českých zájmech, i když nikdo z nich není schopen definovat, co to je.

Na univerzitách vznikají takzvané bezpečné zóny, v nichž se nesmí mluvit tak, aby se kdokoliv jiný mohl cítit být uražen. To je vrchol absurdity, protože tyto školy mají naopak učit to, jak si má člověk poradit se světem, který je plný stresů a oponentních názorů.

Vy sám, jakožto i americký občan, máte obavy z toho, že by se americkým prezidentem mohl znovu stát Donald Trump?

Buď se jím stane sexuální predátor, který čelí asi pětatřiceti žalobám, nebo někdo, kdo koketuje s demencí. To nám vykresluje celou politickou scénu naší západní civilizace: nejmocnější země na zeměkouli je schopná vygenerovat pouze tyto dva kandidáty. Dnes má bohužel každý svou pravdu, všechno se relativizuje a to velice zjednodušuje nástup populistů. Trump je největší populista ze všech. A je taky velice nebezpečný, jeho psychopatologie je skutečně flagrantní.

Ovšem ta zmínka o Bidenovi je taky na místě. Nebude možná v nadcházejících amerických volbách důležitější, kdo bude jeho dvojka, jeho viceprezident?

To bude velice důležité. Bidena jsem nijak nechtěl urazit, ale když je někomu přes osmdesát a bude se mu blížit devadesátka, když by skončil druhý mandát, tak statisticky šance, že dojde k takzvané kognitivní dysfunkci, tedy poklesu mozkových schopností, je čím dál tím větší. I proto jsem přesvědčen, že hlasy, které on získá, budou víc souviset s tím, koho si vybere jako viceprezidenta nebo viceprezidentku.

Vy říkáte, že by veřejnost měla mít právo prozkoumat zdravotní stav a také mentální stav politiků, tím spíše, pokud dosáhnou určitého věku. Kde je ta hranice podle vás?

Záleží na každé kultuře, aby si vytvořila vlastní hranici. V Americe má prezident pravidelné prohlídky a osobního lékaře, který pak vystoupí před veřejnost, před tisk, sdělí výsledky té prohlídky a odpovídá na otázky. To bylo i jedno z mých doporučení kanceláři prezidenta Pavla, aby – vzhledem k tomu komunikačnímu nešvaru, který panoval kolem Miloše Zemana – prezident jmenoval svého osobního lékaře, který by byl pro tyto účely i jeho mluvčím.

A udělá to?

To nevím.

Ve Spojených státech jste mimo jiné studoval na Columbia University v New Yorku. Což je i jedna z těch univerzit, kde jsme sledovali ty antisemitské projevy následující po útocích Hamásu na Izrael a následné izraelské odpovědi. Jak se na to díváte a jak si vysvětlujete ty antisemitské projevy nebo šířeji levicově-revolučně ideály některých mladých Američanů?

Má to několik různých příčin. Souvisí to s totální degradací vyšších principů, které by přitom měly být přítomny právě na těchto elitních univerzitách, ale už nejsou. Dneska mládež, která nemá žádnou identitu, tu identitu hledá tím, že upozorní na sebe nebo na někoho jiného tím, že oni jsou ti, kdo trpí. Další problém je, že si každý myslí, že má právo na svoji pravdu, což nemá. Má právo jenom na svůj názor. Pravda může být i velice nepohodlná, ale v rámci rostoucí politické korektnosti se to raději neuznává. A pak je tu příšernost nazývaná hnutí woke, kdy jsou lidé přecitlivělí na to, že snad někdo někomu může ubližovat.

V angličtině je slovo cudle, dá se to přeložit asi jako pohladit, ukolébat, aby hlavně nikdo nebyl ve stresu. A na těch univerzitách vznikají takzvané bezpečné zóny, v nichž se nesmí mluvit tak, aby se kdokoliv jiný mohl cítit být uražen. To je přitom vrchol absurdity, protože tyto školy mají naopak učit to, jak si má člověk poradit se světem, který je plný stresů a oponentních názorů – a má ty názory respektovat. Roli hraje i to, že tyto univerzity inkasují vysoké školné a místo toho, aby pohrozily, že studenta za to, že ukázal profesorovi prostředníček, vyhodí, tak vyzvou toho profesora, aby toho studenta raději ignoroval. Mám pár kolegů na Yaleské univerzitě, kterým se něco podobného stalo, a mně je z toho úplně špatně. Protože, když se takto zkorumpují instituce nejvyššího umění a humanitní vědy, tak to je pro mě ten lakmusový papír rozkladu civilizace.

To je taková bezvýchodná tečka. Neměl byste tam něco pozitivního? V čem vy sám hledáte optimismus?

Nejdůležitější otázka je, jestli se cítíte šťastný. A pokud ano, proč. A pokud ne, proč. Osobně si dávám věci do určité relativity a uvědomuju si ty obrovské výhody, ve kterých nejenom já, ale všichni žijeme. Mám tři krásné děti, mám úžasné možnosti, mohu svobodně říkat své názory, ale zároveň cítím povinnost upozorňovat na hrozby. Je to i mou povinností lékaře, protože medicína je povolání, ne profese. Je potřeba upozornit na to nejhorší, co se může stát a pak doufat, že se budu mýlit.