Rodina Antonína Zajíčka má na statku v Dolejších Hůrkách nedaleko Postoloprt letitou sedláckou historii. Tu přerušilo čtyřicet let komunismu, k podnikání v zemědělství se rodina vrátila až po roce 1989. Když později Antonín Zajíček rozjel nový byznys v ukládání odpadu a rekultivaci, začalo se velmi dobře dařit. Ne na dlouho. V podnikání mu nyní brání úřady, které argumentují paragrafy a údajnou ochranou životního prostředí.

Dolejší Hůrky jsou malá vesnička „uprostřed ničeho“, mezi Žatcem a Postoloprty. Po roce 1989 zde rodina Antonína Zajíčka restituovala původních dvanáct hektarů polí – k tomu „starý traktor, který nebrzdil“ – a začala podnikat v zemědělství.

Choval se zde dobytek na maso i na mléko, jeden čas byl statek se třemi stovkami slepic vyhledávanou zásobárnou domácích vajec pro široké okolí.

„Skončili jsme s tím zhruba před sedmi lety, výkupní ceny mléka, masa i vajec už nešlo akceptovat, ani utáhnout. To rozhodnutí bylo úlevné. Pracovali jsme do té doby pořád: soboty, neděle, občas do toho o půlnoci rodily v chlévě krávy,“ vzpomíná Antonín Zajíček. Jediná zvěř, kterou nyní má, jsou dva mladí psi, ohaři, kteří každého návštěvníka důkladně přivítají.

„Část našich pozemků jsme poté prodali, část směnili,“ doplňuje Zajíček. A právě směněné pozemky stojí na počátku nejprve pět let trvajícího úspěšného podnikání, ale pak i problémů, které dnes má.

Chci jen zeminu a kamení

Hned naproti statku a domku, v němž Antonín Zajíček s manželkou žije, je bývalá pískovna. Respektive – i tam kdysi bylo pole, písek zde začalo v době komunismu těžit JZD Lišany. S povoleními a ohledem na životní prostředí si tehdy nikdo moc hlavu nelámal.

Tím v místě vznikly hluboké rokle jako pozůstatek těžby, následně se prostor začal využívat živelně pro různé navážky a také černé skládky.

„Po skončení těžby to začali nekontrolovaně zavážet kdejakým bordelem, úplně bez kontroly. Dodnes tu na mne vykouknou plastové pytlíky od mléka, eternit, sklo,“ říká Zajíček, když místem provází novinářskou návštěvu. Dnes je z téhle bývalé černé skládky poněkud překvapivě biokoridor, který má chránit obzvláště cenná území – ale tím zatím v příběhu předbíháme.

Antonín Zajíček ukazuje výhled do okolní krajiny Žatecka. Pozemky by po rekultivaci rád pronajímal pro rekreaci. Foto: Robert Břešťan/ HlídacíPes.org

Poté, co se Antonín Zajíček rozhodl skončit jako zemědělec, napadlo ho, že začne podnikat v ukládání odpadu. Protože ale chtěl pozemky, na něž se sám denně dívá z okna, rekultivovat, rozhodl se, že prostor nenechá zavážet „stavební sutí a kdejakým bordelem“, jak sám od plic říká, ale výhradně vytěženou zeminou.

Té bylo v blízkém i širším okolí dostatek, mimo jiné v rámci stavby dálnice D7, jejíž úsek je od Dolejších Hůrek na dohled.

Prostor někdejší pískovny původně patřil lokální podnikatelce (spolu se svým synem úspěšně podniká v oboru těžby a skládkování) a také radní města Postoloprty Haně Elsnicové. Ta od Zajíčků kus pole koupila a další část právě za někdejší pískovnu směnila.

Další přiléhající pozemky, asi deset tisíc metrů čtverečních, přikoupili Zajíčkovi od Pozemkového úřadu – a v územním plánu tuto část nechali převést na zahradu. I to je pro příběh podstatné. Zahradu by rád měl Antonín Zajíček po zavezení a srovnání pozemku a následné rekultivaci i na zbylých pozemcích všude okolo – a ty by pak rád rozparceloval a dlouhodobě pronajímal pro rekreační účely.

Vizi začal Zajíček naplňovat kolem roku 2016. Start poněkud uspěchal a hned na úvod, v době, kdy ještě neměl k skládkování oficiální povolení, dostal tři pokuty od České inspekce životního prostředí (ČIŽP). Zaplatil a krátce poté povolení dostal.

Za zmínku stojí, že tiskovou zprávu o udělených pokutách, jež je stále k vidění na webu ČIŽP, doprovodila organizace ilustrační fotografií, nad níž se Antonín Zajíček dodnes rozčiluje. Evokuje totiž, že si na pozemek nechal vozit třeba stavební suť a odpadky, což je ale v rozporu s realitou.

Při procházce po zatím jen částečně zrekultivovaném místě Zajíček zdůrazňuje, že sem nechal vozit zásadně jen zeminu či kamení ze stavby dálnice. Odpadky či stavební suť na jeho pozemcích – v kontrastu s navazujícími pozemky ve vlastnictví jeho souseda – skutečně vidět není.

Jen navážky hlíny a pak krásný výhled daleko do kraje, s lesy na horizontu a pohled dolů do údolí, kudy vede železniční trať a kde se táhnou chmelnice.

Bokem a načerno? To tu nebylo

Jak se Zajíček dušuje, chtěl „to dělat správně, ekologicky, oficiálně, s papíry, razítky i řádně placenými daněmi“. Novinářské návštěvě také ukazuje už několik let zahálející váhu pro těžké nákladní automobily, i krabice plné potvrzení, faktur a vážních lístků.

To, že zde neprobíhalo nic načerno, potvrzuje i mistr stavby jedné ze stavebních společností, která na stavbě nedaleké D7 pracovala. Informace poskytl ochotně, své jméno (jež HlídacíPes.org zná) v novinářském textu ale vidět nechce.

Váha na nákladní vozidla – už dva roky nevyužívaná. Antonína Zajíčka vyšla na milion korun. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

„Když jsme dělali D7, jezdili jsme tam. Pan Zajíček nám vycházel vstříc, měl pro nás otevřeno i v sobotu a v neděli. Měl kalibrovanou váhu, dostávali jsme vážní lístky a ještě měl dobré ceny kolem 50 až 60 korun za tunu. Jinde berou devadesát a víc,“ říká.

Skládkování je docela dobrý byznys. I řádově desetikoruny za tunu dávají při ukládání stovek tisíc tun dohromady nemalou sumu. Celkem stihl Zajíček nechat na své pozemky navézt 130 tisíc tun – především jílovité hlíny a kamení.

„Na všechno mám papíry, vše šlo přes kalibrovanou váhu. Hodně jsem vydělával, ale taky jsem řádně odváděl vysoké daně. Každá stavební firma ode mne ostatně chtěla – a také dostala – razítko a potvrzení o uskladněné zemině. Otočilo se tu až devadesát aut denně,“ shrnuje Zajíček.

I výše citovaný stavební mistr potvrzuje, že ukládat vyhrabanou zeminu ze stavby dálnice někde „bokem a na černo“ v jeho oboru a u jejich firmy rozhodně dělat nejde:

„Jsme velká firma, děláme laboratorní rozbory, máme zakázky pro Ředitelství silnic a dálnic, které si to také hlídá. Na všechno byly a jsou vážní lístky a až proti nim se panu Zajíčkovi proplácely faktury. Jezdili jsme k němu tři a půl roku, ale pak to skončilo. Nevím, co se stalo.“

Stalo se to, že před dvěma lety se Antonín Zajíček neformálně dozvěděl, že poté, co mu uplyne stávající pětileté povolení, na další pokračování rekultivace, respektive skládkování zeminy, už znovu razítko nedostane.

„My jsme mu to tam mohli zavézt celé. Kdyby to šlo, dál to vozíme k němu. Měli jsme předběžně dohodu na to, že tam zavezeme dalších 250 tisíc tun,“ doplňuje stavební mistr s tím, že ale „pak jsme tedy začali jezdit k Elsnicové“.

Už to má právník

Zajíčkovy současné problémy prý začaly právě poté, co se se stavební firmou na této zakázce rukoudáním domluvili. Tím tak ale naznačuje, že za jeho potížemi může být i konkurenční boj. Ostatně 250 tisíc tun násobeno zhruba stokorunou za uložení odpadu dává dohromady velmi zajímavou sumu.

Podobně nadějně prý původně vypadalo jednání se zástupci nedaleké korejské firmy Nexen Tire. „Jednali tu se mnou o uložení vytěžené zeminy při stavbě továrny. Byli tu osobně, hned několik, i s tlumočníkem, nabídli jsme jim velmi výhodnou cenu, ale nakonec se dohodli s paní Elsnicovou, že to mají blíž,“ shrnuje Zajíček.

HlídacíPes.org požádal e-mailem opakovaně o vyjádření k tématu podnikatelku a dlouholetou lokální političku, radní Postoloprt, Hanu Elsnicovou, ale bez reakce.

„Pana Zajíčka mám zakázaného a zakážu si i vás, pokud mi kvůli tomu budete volat,“ reagovala pak Elsnicová stručně na telefonickou žádost o rozhovor. Bez dalších detailů pak dodala „že už to mají právníci“ a rozhovor ukončila.

Prostřednictvím svého advokáta jí Antonín Zajíček před časem nabídl, aby si Hana Elsnicová jeho pozemky pronajala a nechala je zavézt zeminou a zrekultivovat ona – s tím, že pro něj je primární až budoucí využití pozemků.

Antonín Zajíčkem s tím, co mu zbylo z podnikání… Z katalogu odpadu ukládal jen poslední položku: zeminu a kamení. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Jak právník Tomášem Fiala potvrzuje, Hana Elsnicová nabídku odmítla s tím, že s „panem Zajíčkem nechce mít nic společného“.

„Schválnosti se tam určitě dějí, příkladem je i značka zákazu vjezdu aut nad 3,5 tuny, kterou na hranici obce instaloval úřad v Postoloprtech. Je možné, že tam jsou osobní averze, osobní zájmy či nějaká konkurence,“ říká – aniž kohokoli jmenuje – právník Tomáš Fiala, partner kanceláře Vejmelka & Wünsch, který je právním zástupcem Antonína Zajíčka.

Před dvěma lety v Dolejších Hůrkách Antonína Zajíčka navštívil i – jak říká –, „jeden známý lounský podnikatel, který se netěší dobré pověsti“ a oznámil mu, že by na jeho pozemcích postavil sluneční elektrárnu za pronájem ve výši 5000 Kč za hektar. „Vyhodil jsem ho, ale tehdy mi řekl, že já už tady podnikat nebudu,“ říká Zajíček.

A skutečně podnikat nemůže. Kolem Antonína Zajíčka se následně rozjela podivná mašinérie paragrafů a zákonných omezení spojených s ochranou životního prostředí.

„Původní povolení panu Zajíčkovi skončilo po pěti letech, v září 2021. Protože k němu chodily opakovaně na udání různé kontroly, tak se obával komplikací. Navíc mu i někdo verbálně vyhrožoval, respektive mu říkal, že on už určitě žádné razítko nedostane. Pochopil to tak, že nemá šanci. Rozhodli jsme se proto zažádat příslušné úřady v Lounech nejprve o předběžné vyjádření k záměru pokračování rekultivace,“ vysvětluje postup advokát Tomáš Fiala.

Zatímco stavební úřad konstatoval soulad záměru s územním plánem, u odboru životního prostředí v Lounech žádost narazila.

Na podnět třetí osoby

Nejprve se úřad prohlásil za v této věci nekompetentní a poslal dotaz na ministerstvo životního prostředí. To mu věc vrátilo s tím, že kompetenci má. Úřad se tedy obrátil s žádostí o metodickou pomoc na krajský úřad v Ústí nad Labem, odtamtud odpověděli až koncem listopadu 2023 a poté příslušná lounská úřednice onemocněla. Až po novém roce, 11. ledna, dorazila odpověď.

Z ní plyne, že minimálně další rok není možné počítat s tím, že by dotčené pozemky mohly být použity pro skládkování respektive rekultivaci, protože by měl v dané lokalitě probíhat průzkum:

„Nelze vyloučit, že se v dotčené lokalitě vyvinuly cenné ochranářské druhy, a proto je třeba danou lokalitu nejprve celoročním průzkumem odborně způsobilou osobou zhodnotit a zmapovat,“ stojí ve sdělení odboru životního prostředí Městského úřadu Louny.

„Tady bydlí možná tak jedna srnka, neroste tu ani nic zajímavého, jen náletové dřeviny, především akát. A hlavně, tohle byla černá skládka, kterou se já naopak snažím vrátit přírodě. Není tu ani zajíc, jen Zajíček. Za sedm let sem nikdo na místo nepřijel, jen ta paní, co nám pořád dávala pokuty. Úřady u mne všechno řeší jenom od stolu,“ zlobí se Antonín Zajíček.

„Podjatost pracovníků odboru životního prostředí jednoznačně vylučujeme,“ říká tiskový mluvčí městského úřadu Louny Marcel Mihalik. Podle něj je „orgánu ochrany přírody předmětná lokalita z úřední činnosti známa“ a postup byl „dle zásady předběžné opatrnosti a § 67 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a  krajiny“.

I kdyby ale předběžné stanovisko lounského úřadu bylo kladné, byl by to pořád jen začátek. Dalším krokem by byla žádost ke krajskému úřadu v Ústí nad Labem, odkud ovšem na Antonína Zajíčka chodily opakované kontroly.

„Paní inspektorka z Ústí nad Labem na kontroly jezdila opakovaně a bez ohlášení. V oboru skládkování, když si dáte tu práci, vždycky aspoň nějaké pochybení najdete – když chcete. Pravděpodobně ty kontroly byly na podnět nějaké třetí osoby,“ říká právník Fiala.

Jak na dotaz HlídacíPes.org potvrzuje pražské ředitelství České inspekce životního prostředí (ČIŽP), kontroly byly prováděny „vždy na základě podnětu“, či spíše udání.

„Kontroly u pana Zajíčka byly prováděny vždy na základě obdrženého podnětu,“ říká mluvčí ČIŽP Miriam Loužecká. „Totožnost podavatele či podavatelů nám není známa. Podněty na inspekci lze podat také anonymně,“ dodává.

Dosud poslední pokutu krajská inspekce Antonínu Zajíčkovi uložila v lednu 2023, a to v nezanedbatelné výši 200 tisíc korun. „My jsme se proti tomu odvolali a nyní je to u nadřízeného orgánu, kterým je ministerstvo životního prostředí,“ konstatuje Fiala.

Legálně podnikat na svém

Nijak nepřekvapí, že Antonín Zajíček je přesvědčen, že jej „někdo chce zničit, vyhladovět a připravit o zbylé úspory vysokými výdaji na právníky“. Suma, kterou do sporu již vložil, prý atakuje hranici šesti milionů korun.

„Hlavní naší snahou je umožnit panu Zajíčkovi znovu podnikání v ukládání odpadů, rekultivaci a budoucí další využití jeho pozemků, shrnuje právník Fiala.

To se zatím nedaří. Dva roky Antonín Zajíček tráví bojem za to, aby se mohl vrátit k legálnímu podnikání na vlastním pozemku. Podnikání ve skládkování a rekultivaci i budoucí záměr na pronájmy pozemků k individuální rekreaci mu nyní znemožňují úřady a odvolávají se při tom na příslušné paragrafy.

„Co přitom chtít víc právě z hlediska ochrany životním prostředím, než člověka, co tu chce spravit vytěženou lokalitu, rekultivovat ji a poté zde ekologicky hospodařit?“ ptá se právník Tomáš Fiala. „A přitom na stejném území před tím pět let bez potíží podnikal“.

Odpověď na otázku, jak je možné, že pan Zajíček podnikání v stejném oboru, na stejném místě a s řádným povolením úřadů již dříve pět let provozoval, avšak nyní je to problém, nechal úřad města Louny bez odpovědi.

Zájemců by bylo dost

Vizi má Antonín Zajíček jasnou: pozemky chce zavézt hlínou, ideálně ze stavby nedaleké dálnice, srovnat, zrekultivovat, vysázet zde sad a začít s agroturistikou.

Z části pozemků s lepším výhledem by rád založil zahrádky. Ty by pak dlouhodobě pronajímal k rekreaci, případně i bydlení třeba v dnes moderních tiny housech.

Antonín Zajíček je přesvědčen, že překáží cizím zájmům, případně že konkurenci vadil svými nižšími cenami a že někdo chce jeho pozemky získat pro své účely.

„Voda tu je, s elektřinou dnes není díky moderním technologiím problém. Rád bych vysadil stromy, postavil třeba i velký společný skleník, tráva by se sekala centrálně,“ vykresluje budoucnost s tím, že cenu chce držet nízko, „měsíčně tak deset korun za metr čtvereční a s jistotou nájmu na dvacet let“.

O tom, že by měl zájemců dost, nepochybuje. Nahrává mu jak zmíněný oku lahodící pohled do okolní krajiny, i budoucí snadná dopravní dostupnost z ne příliš vzdálené dálnice.

Zatím může o tomto podnikatelském záměru jen snít. K tomu, aby ho mohl naplnit, by potřeboval pokračovat ve svém původním podnikání – skládkování odpadu a rekultivace. Ale nemůže.

Dosud stihl nechat na pozemky zavézt 130 tisíc tun hlíny a kamení, na dokončení záměru by prý potřeboval dalších 250 tisíc tun. Na nedostatek zájmu si stěžovat nemůže, poptávka po uložení odpadů ze staveb silnic a dálnic je stále velká, jde i o lukrativní byznys, kdy se cena za uložení jedné tuny pohybuje kolem stokoruny, mnohdy i výrazně více.

Antonín Zajíček je přesvědčen, že překáží cizím zájmům, případně že konkurenci vadil svými nižšími cenami a že někdo chce jeho pozemky získat pro své účely, například na provoz solární elektrárny („neodolatelnou“ nabídku na pronájem již dostal) – a proto mu úřady brání v podnikání.

Doložit, kdo a proč jde proti panu Zajíčkovi, je bez důkazů obtížné, v tomto textu se ale pokusíme blíže rozebrat to, jak důsledné lpění na paragrafech a úředních postupech spojených s ochranou krajiny mohou dlouhodobě znemožňovat legitimní podnikatelský záměr a jak to jde v důsledku naopak proti zájmům ochrany životního prostředí.

Prostě to je biokoridor

Už od roku 2013 je na dnešních pozemcích Antonína Zajíčka zakreslen v územním plánu města Postoloprty biokoridor. V té době tyto pozemky Zajíček ještě nevlastnil, za svá původní pole je směnil až později, když skončil se svým podnikáním v zemědělství.

Reakci úřadů lze shrnout do teze „co je psáno, to je dáno“; se závěrem, že zbavit se zápisu biokoridoru je velmi obtížné a komplikované.

Konkrétně jde o „nadregionální biokoridor, teplomilná doubrava NRBK K201/T Stroupeč – Oblík, Raná“. Celkovou rozlohu má 928 hektarů a malou částí zasahuje i na pozemky pana Zajíčka.

Teplomilná doubrava tu skutečně k vidění není. Foto: Robert Břešťan / HlídacíPes.org

Zatímco v jiných částech biokoridoru skutečně může jít – jak stojí v popisu – o „skupiny lesních porostů charakteru teplomilného suťového lesa, respektive hájů i teplomilných doubrav a lískových ořešin, bohatý podrost a bylinné patro s ohroženými druhy“, na bývalé černé skládce tomu tak na první pohled není.

Procházka přímo na místě dokazuje, že zde jsou prakticky jen náletové dřeviny s převahou akátu a keře. Je pravděpodobné, že v době, kdy biokoridor na papíře vznikal, se s osobní návštěvou na tomto místě nikdo neobtěžoval.

Zajíčkovi sice poté, co zjistili, že u sebe biokoridor mají, podali žádost o prošetření nadregionálního biokoridoru a snažili se dopátrat toho, jak docílit vynětí: na městském úřadu, na krajském úřadu, na ministerstvu životního prostředí. Celou rozsáhlou komunikaci má HlídacíPes.org k dispozici.

Reakci úřadů lze shrnout do teze „co je psáno, to je dáno“; se závěrem, že zbavit se zápisu biokoridoru je velmi obtížné a komplikované. Nicméně ani to by podle advokáta Tomáše Fialy, právního zástupce Antonína Zajíčka, podnikatelskému záměru bránit nemělo. Ale brání.

„Biokoridor je v územním plánu Postoloprt uveden už z roku 2013. Změna územního plánu tak, aby biokoridor byl případně vyškrtnut, by byla velice komplikovaná. V záměru by ale bránit neměl. Ostatně na stejném území už pan Zajíček odpady bez problému pět let ukládal. Cestou je, aby úřad uznal, že existence biokoridoru ničemu nevadí,“ říká Fiala.

Ke změně by byla nejprve nutná oficiální žádost dvou dotčených měst – Loun a Postoloprt – o změnu územní plánu Ústeckého kraje. Ten by pak musel svůj územní plán otevřít a upravit, biokoridor v daném místě „škrtnout“.

Není záměr jako záměr

To, jak nejisté či spíše marné  by toto snažení bylo, ukazuje aktuální postoj odboru životního prostředí města Louny. Na ten se Antonín Zajíček obrátil s žádostí o předběžné vyjádření k záměru pokračovat ve skládkování a rekultivaci. Tedy v podstatě o to, aby mohl pokračovat v tom, co pět let bez potíží provozoval a co poslední dva roky bez nového povolení dělat nemůže.

Jak vysvětluje právník Fiala, žádost o předběžné posouzení je snahou mít v ruce stanovisko, které by omezilo riziko budoucích sporů s úřady, odvolání, případně soudů.

„Rok tady budou zkoumat bývalou černou skládku, kde není vlastně nic. My tu nechceme stavět továrnu, ale obnovit přírodu, dělat agroturistiku. Pozemky nemůžu prodat, nemůžu je pronajmout, nemůžu je dát do původního stavu, jak bych chtěl.“

Úřednice lounského odboru životního prostředí si s verdiktem dala na čas, v polovině letošního ledna ale rozhodla. Nelze prý vyloučit, že se „v dotčené lokalitě vyvinuly cenné ochranářské druhy“. Proto se má prostor „celoročním průzkumem odborně způsobilou osobou zhodnotit a zmapovat“.

Až na základě toho – a i s ohledem na výše zmíněnou přítomnost biokoridoru – „může následovat další vyjádření orgánu ochrany přírody k Vašemu projektu“.

Antonína Zajíčka tak nejspíš čeká zdlouhavý boj s dalšími nemalými výdaji na právní služby: odvolání ke kraji, pak velmi pravděpodobně k ministerstvu životního prostředí.

Dva roky zavřeného provozu se tedy prakticky s jistotou prodlouží, stejně jako plány na rekultivaci zničené krajiny a na agroturistiku.

„Potíž je i v tom, že se nikdo neobtěžuje fyzicky dorazit na místo. Navrhovali jsme, aby tam z Loun osobně přijeli, ale zatím nic. Správní orgán musí žádost posoudit podle skutečné znalosti situace na daném území a nikoliv na základě ničím nepodložených a ryze účelových spekulací,“ diví se právník Fiala.

Odbor životního prostředí Louny, ústy Marcela Mihalika, tiskového mluvčího města, ujišťuje, že „orgánu ochrany přírody je předmětná lokalita z úřední činnosti známa“. Přímé odpovědi na otázku, zda tedy příslušná úřednice na místě byla, se vyhnul.

„Rok tady budou zkoumat bývalou černou skládku, kde není vlastně nic. My tu nechceme stavět továrnu, ale obnovit přírodu, dělat agroturistiku. Pozemky nemůžu prodat, nemůžu je pronajmout, nemůžu je dát do původního stavu, jak bych chtěl,“ shrnuje svou situaci Antonín Zajíček.

V pozoruhodném kontrastu k jeho problémům jsou závěry takzvaného zjišťovacího řízení, které v říjnu 2021 proběhlo na v podstatě totožný „projekt terénních úprav a závěrečné rekultivace“ na pozemku bezprostředně sousedícím s těmi ve vlastnictví Antonína Zajíčka.

Závěrem bylo, že projekt „nemůže mít významný vliv na životní prostředí“, že „vlivy na sledované složky životního prostředí jsou nevýznamné“ a že „v průběhu zjišťovacího řízení se neobjevily skutečnosti, které by z hlediska ochrany životního prostředí a veřejného zdraví bránily realizaci předmětného záměru v dané lokalitě“.

„Pan Zajíček se dostal do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím.“

V podstatě zcela totožná lokalita (jak autor tohoto textu mohl vidět při osobní návštěvě na místě) by tedy záměru bez potíží sloužit mohla, bezprostředně sousedící a navazující se má nejméně rok zkoumat.

Motivaci neznám, zaujatost vidím

„Osobně jsem byl na místě a přijde mi zjevné, že pan Zajíček se v oboru snažil vždy postupovat poctivě a s ekologickým přístupem. Koneckonců je to on, kdo se na ten prostor dívá, má ho přímo před domem. Dostal se ale do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím,“ říká advokát Tomáš Fiala.

Výše zmiňovaný závěr krajské úřadu Ústí nad Labem týkající se sousedního pozemku obsahuje i další zajímavou pasáž. Úřad v ní přiznává, že parcely zůstaly vedeny v katastru jako orná půda, „přestože na ní byla prokazatelně odtěžena nejen ornice, ale také vrstva štěrkopísků minimálně 5 m mocná“ a zejména pak: „V kontextu širšího okolí a zařazení okolních parcel podle druhu a způsobu využití lze tento stav popsat jako minulou správní chybu při zařazení parcel do jednotlivých kategorií a způsobu využití.“

Je tedy velmi pravděpodobné, že minulá správní chyba (a následné chyby současné) se týká i navazujících pozemků pana Zajíčka.

„Je to tak, že úřady mají danou představu o řešení a nechtějí slyšet na žádnou argumentaci, ani důkazy,“ dodává právník Tomáš Fiala.

Zbývá otázka, proč se to vše děje. Odpověď není jednoduchá. Může jít o konkurenční boj, osobní nenávist, snahu získat lacino potenciálně lukrativní pozemky. Cokoli z toho se obtížně dokazuje.

Jisté je však to, že postup úřadů a orgánů státu s argumentem ochrany životního prostředí pomáhá likvidovat podnikání rodiny Zajíčkových. „Pan Zajíček se dostal do spárů úřadů. Motivaci neznám, ale zaujatost tam vidím,“ komentuje to právník Fiala.