KOMENTÁŘ. Pomoc už je na cestě! Sliboval v prohlášeních na sociálních sítích americký prezident Donald Trump protestujícím v íránských městech. Ti ještě zintenzivnili své požadavky na pád islámského režimu, začali se aktivně stavět i proti bezpečnostním složkám. Výsledek? Trump se rozhodl pro „vyjednávání s íránskou vládou“, a ta demonstranty zmasakrovala. Za tichého přihlížení celého světa. Proč se to dá považovat za osudovou chybu?

Íránský režim je minulostí, glosovala vývoj situace v Íránu řada politologů ve svých komentářích ještě začátkem minulého týdne. To, co koncem prosince začalo jako nepokoje způsobené špatnou ekonomickou situací, se během tří týdnů rozrostlo na celonárodní povstání proti režimu.

Ve všech íránských provinciích skandovaly statisíce lidí protirežimní hesla a požadovaly pád Chameneího teokratické diktatury. Na rozdíl od demonstrací „Ženy, život, svoboda“ v roce 2022 protestovali v ulicích nejen ženy a studenti, ale lidé napříč společenskými vrstvami.

Neúnosná ekonomická situace střední třídy i těch nejchudších spojila Íránce v největším odporu proti režimu za posledních téměř padesát let. I proto jejich hlas vzbudil naděje. Nejen u zmiňovaných politologů, ale i u statisíců Íránců, kteří žijí v exilu.

Krvavá důvěra

Jenže jak v Česku sami dobře víme, režimy, které mají k dispozici ozbrojený a motivovaný bezpečnostní aparát, nepadají samy od sebe. Kdyby při sametové revoluci začaly Lidové milice pálit kulomety do neozbrojených demonstrantů, způsobilo by to pád komunismu? Kdyby ho „nepodpořil“ svými rozhodnutími Michail Gorbačov, padl by režim jen díky „holým rukám“ studentů?

Pomoc zvenčí, ať už přímá nebo nepřímá, je pro lidi utlačované dekádami diktatury naprosto zásadní a v případě demonstrantů v Íránu mohla být pomyslným jazýčkem na vahách.

Podle velmi kusých informací, které se kvůli plošnému informačnímu blackoutu podaří z Íránu doslat ven, je jasné, že Trumpův post na sociálních sítích „Přijdeme vám na pomoc“ ze druhého ledna a „Pomoc je na cestě“ ze třináctého ledna, namotivovaly řadu Íránců, aby se k protestům připojili. Navzdory informačnímu vakuu se americké sliby šířily mezi lidmi přes satelitní připojení a klasicky „šeptandou“.

Dochází k hromadnému zatýkání. Jakmile se Trumpova pozornost přesune jinam, začnou popravy.

Britský Guardian přinesl například svědectví o smrti 38letého Šiaváze Širzáda z Teheránu, který se navzdory varování příbuzných, aby raději zůstal doma, připojil k protestům, protože věřil, že tentokrát to díky slíbené americké pomoci vyjde.

„Šiaváz doufal do samého konce, že Trumpova pomoc dorazí,“ řekl Guardianu jeho bratranec. „Říkali jsme mu: „Neodcházej, je to nebezpečné“. Ale trval na svém, že nás Trump podpoří a že jde.“ Otce 12letého chlapce pak na demonstraci těžce postřelili a na následky zranění o několik hodin později zemřel.

Povzbuzeni zprávami, že „útok na Írán už je v běhu“, že „když udrží ulice ještě pár dní, Američané přijdou a režim padne,“ začali protestující Íránci útočit i na silně ozbrojené bezpečnostní složky, policejní stanice a vládní budovy, což si dříve netroufali.

V Teheránu podle neověřených zpráv mělo protestovat kolem milionu a půl lidí. Jenže místo slibované pomoci přišlo jen mrazivé prohlášení Donalda Trumpa k novinářům, že od íránských představitelů obdržel ujištění, že zabíjení ustane a demonstrující nebudou popravováni.

Ajatolláh vrací úder

Hnutí odporu poté zasáhla vlna zoufalství, počty protestujících prudce klesly a jejich zbytky rozprášili automatickými zbraněmi příslušníci Revolučních gard. Zabíjení nepřestalo a popravy podle lidskoprávních organizací buď už probíhají nebo brzy začnou.

„Dochází k hromadnému zatýkání. Jakmile se Trumpova pozornost přesune jinam, začnou popravy,“ uvedl pro Guardian obyvatel Teheránu, který z důvodu bezpečnosti zůstal anonymní.

Íránské bezpečnostní složky v úterý oznámily několik rozsáhlých operací po celé zemi, při kterých zatkly „desítky osob“. Ty režim označuje jako teroristy podporované zahraničím a žoldáky v řadách americko-izraelského spiknutí.

I tato rétorika podporuje obavy z hromadných poprav neb odráží taktiku používanou během zásahů proti politické opozici v roce 1988, kdy docházelo k masovým popravám ve vazebních zařízeních bez řádných soudních procesů. Kolik oponentů režim tehdy během necelého půl roku popravil, není jasné dodnes. Podle historiků jich mohlo být až 30 tisíc.

Tisková agentura Tasnim uvedla, že jen v provincii Isfahán zatkly bezpečnostní složky tento týden přes 70 „ozbrojených žoldnéřů“ a podobné operace byly provedeny také v provinciích Chorásán Razáví, Lorestán, Zandžán, Hormozgán a v Búšeru.

K samostatným odvetným opatřením pak přistoupila teheránská prokuratura, která podle portálu Al Monitor podala žaloby na více než tucet herců a sportovců za „podporu protestů na online platformách“.

Nikdy nevíte, kdy a zda se vůbec naskytne další příležitost zasadit úder nebo vytvořit tlak, který íránskou diktaturu zlikviduje. Desítky let sníme o tom, že Amerika a svět se ujmou vedení v boji proti Íránu, a když se to stane, raději čekáme.

Soud měl zahájit řízení také se členy Filmové asociace, kteří podepsali nótu odsuzující násilí proti demonstrantům. Zásah se měl dotknout i 60 kaváren, které údajně „přímo či nepřímo“ podporovaly výzvy k protestům.

Při těch podle lidskoprávních organizací zemřely tisíce lidí, přesné počty se ale zatím jen odhadují. Zvláštní zpravodajka OSN pro Írán Mai Sato v pondělí v americké televizi ABC News řekla, že její tým ověřil nejméně 5000 úmrtí civilistů a tisíce zraněných. Předběžné zprávy ale podle ní naznačují, že počet obětí by mohl překročit až 20 tisíc.

Kdo zastavil Trumpa?

Podle portálu Al Monitor sehrálo v rozhodnutí Donalda Trumpa nechat Chámeneího režim vojensky na pokoji několik faktorů. Především to měly být obavy vysoce postavených politiků Izraele a arabských sousedů Íránu.

Trump plánoval zaútočit na Írán v noci ze středy 14. na čtvrtek 15. ledna. Podle listu New York Times si ale ve středu telefonoval s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, který se ohledně útoku na Írán názorově připojil k zemím Perského zálivu a na amerického prezidenta naléhal, aby s ním počkal.

V Izraeli to podle zdrojů Al Monitoru mělo vyvolat vášnivou debatu. „Skutečnost, že se Izrael také podílel na přesvědčování prezidenta, aby útok odložil, nás bude pronásledovat po generace,“ řekl Al-Monitoru pod podmínkou anonymity vysoce postavený izraelský zdroj z Netanjahuovy koalice.

I naše ticho přispívá k rozpadu řádu světa takového, na jaký jsme si v posledních dekádách zvykli. Světa, kde se počítá s tím, že „pomoc přijde“, když jí někdo slíbí a bude jí třeba.

„Taková příležitost se neodmítá. Nikdy nevíte, kdy a zda se vůbec naskytne další příležitost zasadit úder nebo vytvořit tlak, který íránskou diktaturu zlikviduje. Desítky let sníme o tom, že Amerika a svět se ujmou vedení v boji proti Íránu, a když se to stane, raději čekáme. Je to prostě nepředstavitelné,“ cituje izraelského politika Al Monitor.

Podle těch, kteří Donaldu Trumpovi útok rozmlouvali, je naopak v regionu bezpečnější zachovat status quo, protože není jasné, jak silný Chámeneího režim je a kdo by ho případně nahradil.

I mezi západními diplomaty mají panovat obavy, aby se v případě pádu ajatolláha neujala vlády „ještě horší a nebezpečnější“ klika například z vedení Revolučních gard nebo armády. Podle Al Monitoru jen menšina politiků v regionu věří, že by se Írán zvládl proměnit v liberální demokracii. Řada jich ale podle portálu věří v postupnou změnu zevnitř.

„Pokud Trump zůstane odhodlaný a tlak na Teherán bude pokračovat nebo se zesílí – nejen ekonomicky, ale na všech frontách, včetně zpravodajských služeb a digitálních aktivit, existuje v Íránu šance na historickou změnu i dnes,“ citoval Al Monitor zdroj z izraelských diplomatických kruhů.

Tichá kocovina

Obavy íránských sousedů z narušení geopolitické rovnováhy, možné občanské války nebo vojenského režimu na jeho území, jsou samozřejmě validní, jsou ale podobně hypotetické jako varianta, že by se za podpory milionů Íránců podařilo režim svrhnout a nahradit ho ať už obnovenou monarchií (o což by usiloval potomek posledního šáha Rezá Páhlavího) nebo demokratickou alternativou třeba à la Turecko před Erdoğanem v rámci svobodně vypsaných voleb.

Írán má na rozdíl od dalších zemí v regionu široce vzdělanou populaci. Řada Íránců má také příbuzné v exilu, a i díky nim vědí a vidí, jak funguje život v demokratickém zřízení. Především ale mladí Íránci opakovaně prokázali, že jsou za svobodu ochotni nasadit vlastní životy.

Ty, které byly promrhány tentokrát i díky slibu „Pomoc je na cestě“ zůstanou děsivým mementem. Nejen pro Íránce, které teď režim ještě víc sepne do svěrací kazajky represí a strachu, ale pro všechny svobodomyslné lidi, kteří buď už jsou nebo by se mohli dostat do podobné situace.

Situace, kdy budou po opakovaných marných pokusech doufat, že „pravda a láska“ může zvítězit nad „lží a nenávistí“, kdy uvěří, že i oni mají díky své odvážné snaze pro demokratický svět svou hodnotu, aby nakonec zjistili, že zbytek demokratického světa je jaksi bezzubý, že raději odvrátí zrak a bude mlčky pozorovat, jak se dalším generacím ve vzdálené zemi zhroutil v krvi sen o lepší budoucnosti, ve slepé víře, že „jeho“ se to vlastně netýká.

Jenže to je velký omyl. Protože i naše ticho přispívá k rozpadu řádu světa takového, na jaký jsme si v posledních dekádách zvykli. Světa, kde se počítá s tím, že „pomoc přijde“, když jí někdo slíbí a bude jí třeba.

Že slovo amerického prezidenta, ale i dalších představitelů demokratických států má svou váhu, že se v případě nouze nepromění v průtok prázdných frází. Lež, která dopomohla tisícům Íráncům na smrt, se týká nás všech, protože není vyloučeno, že i my můžeme za pár let doufat „v pomoc na cestě“, kterou už možná ani nikdo nenabídne.