Poločas rozpadu: Kdo uteče od centrálních zdrojů, vyhraje! – Finále energetické série
Energetický sektor zažívá epochální změny, které se už brzy dotknou koncového uživatele. Ten, kdo bude mít možnost se od velkých výrobců energie odstřihnout, na probíhající revoluci vydělá. Ostatní zůstanou rukojmí velkých producentů a na decentralizaci a přechod na obnovitelné zdroje (mimo jiné) doplatí. Podrobnosti diskutovali Jan Jedlička z EU office České spořitelny a Max Wandler z Knowledge centra Erste Corporate Banking. Nabízíme základní teze doplněné o expertní debatu.
Teze 1:
Prohrají lidé v panelácích.
Energetické revoluce by se nejvíce měl bát ten, kdo není schopen věci nějak ovlivnit. To znamená přesunout se blíž ke zdroji, a nebo si pořídit vlastní zdroj. Jde o spotřebitele, kteří jsou zcela závislí na stávajících sítích, například lidé bydlící v bytech. Ti nemohou dělat takřka nic, maximálně šetřit objem spotřebované energie. Tento typ spotřebitelů bude nejzranitelnější. V jejich případě je možností pořídit si například sídlištní zdroje. To, že by byty byly osazeny například fotovoltaickými články není moc realistické. Když pomineme estetiku, je třeba brát určitě v potaz to, že ne každá stěna domu je správně orientována. Navíc svislá konfigurace panelu není ke sběru sluneční energie příliš vhodná. Podobný zdroj by tak nebyl příliš účinný a tedy ani výhodný.
[alter-eko-discussion thesis=“1″]
Teze 2:
Vyhrají majitelé rodinných domů.
Profitovat budou z decentralizace a postupného nástupu nových zdrojů energií ti, kdo budou nové zdroje provozovat. Stejně tak nicméně vydělají domácnosti bydlící například v rodinných domech, pokud jim konfigurace střechy dovolí pořídit si dobře fungující fotovoltaiku. To může být také provázáno s elektromobilitou, což by poskytlo poměrně velkou míru energetické nezávislosti. Svou roli přitom mohou hrát i faktory jiné, než je cena elektřiny za kilowatthodinu. Autonomní zdroj vám totiž například může dovolit postavit dům tam, kde nejsou inženýrské sítě. Pokud si koupíte levnější, nezasíťovaný pozemek, na kterém je možné postavit dům nezávislý na externím zdroji energie, může to být pro vás finančně vcelku zajímavé.
[alter-eko-discussion thesis=“2″]
Teze 3:
Firemní dilema: vlastní zdroj nebo napojení na síť? Která z firem bude z decentralizace profitovat, a která na ni doplatí, je těžké říct paušálně. V některých případech se podniku už nyní vyplatí pořídit si vlastní zdroj, ať už obnovitelný nebo neobnovitelný, například kogenerační jednotku na plyn a podobně; v některých ne. Decentralizace nebude natolik radikální, že by velké, centralizované zdroje vymizely. Samozřejmě, že odběratelé typu Vítkovice Steel asi nepřejdou na malé zdroje. (I tyto firmy si ale pořizují své vlastní, malé elektrárny.) Co se pak týče malých firem, záleží na typu. Může jít totiž o malý, ale energeticky náročný provoz. V tom případě asi zůstane na síti, ať už lokální nebo celorepublikové. Mnohé kanceláře nebo i jednotlivé budovy se ale časem mohou zcela osamostatnit.
[alter-eko-discussion thesis=“3″]
Diskuze očima Jana Jedličky
Názory diskutujících k rozhovoru s Maxem Wandlerem prokázaly, že jsme zvolili revolučně se vyvíjející téma, na které neexistuje převažující konsensuální názor.
Většina diskutujících radikální názory o konci velkých energetických zdrojů a dobrovolném odchodu spotřebitelů z bezpečí distribučních sítí nesdílí. Ale myslel si někdo koncem 90. let, že startup založený dvěma studenty ze Stanfordu, který nabízel vyhledávání informací na internetu, bude za necelých 20 let patřit mezi tři největší světové firmy z hlediska tržní kapitalizace?
Diskutující se však většinově shodli, že budoucí vývoj v energetice je nejasný a je velice obtížné nyní odhadovat, do jaké míry a v jakém časovém horizontu se decentralizace a z ní plynoucí efekty naplno prosadí.
Pro investory z toho plyne závěr, že energetika v současnosti je a v blízké budoucnosti zůstane turbulentním odvětvím, kde se na správné sázce dají „vyvařit“ skutečně dobré peníze. Nicméně při špatně odhadnutém směru vývoje může investor (č)i spotřebitel prodělat kalhoty. Otázku, co je ta správná sázka, si však každý musí zodpovědět sám.
Předchozí díly energetické série:
Revoluce je v plném proudu. (Ne)bojte se! – 1. díl
ČEZká republika versus zbytek světa: Přizpůsobit se nebo zemřít(?) – 2. díl
Česká slepá ulička: Němce jen tak nepřechytračíme – 3. díl Energetické série
Celý rozhovor Jana Jedličku z EU office České spořitelny a Maxe Wandlera z Knowledge centra Erste Corporate Banking si můžete poslechnout zde.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
11 komentářů
Teze 22
Když se lobbuje za fotovoltaiku nešťastným způsobem, může se věc obrátit proti samotným činovníkům lobbyingu.
P.S. Proč by např. kogenerační jednotky nemohli si pořídit lidi z paneláku ? No a co třeba v noci ? Zatím to totiž vypadá tak, že zálohovat plošně nejde ani v obyčejných bateriích EV….tak, aby to mělo nějaký význam z hlediska energetického systému.
A proč teda Amíci cpou tolik prachů do těžby a vývozu plynu ?
—————-
Ideal je to skvělý, konečně je zde možnost zvolit si model autarkního hospodaření (v oblasti energií), tolik a tak dlouho haněný tkzv, “ ekonomy“. Tedy skutečnou svobodu (aspoň co se týče hospoděření s energií), nikolivěk pouze předstíranou.
je ale otázkou, kolik ještě taková svoboda bude stát a hlavně KOHO, zda tedy bude nastolena a poté i udržována spravedlivým způsobem, obávám se, že k tomu vede ještě moc dlouhá cesta…zatím je to dost pozpřevracené, ten ideál, implikuje spíše pokračující model oligarchizace než autarkie.
Ještě malá poznámka.
Pokud si postavíte na střechu PV elektrárnu a nebudete mít (levný – odlehlý, nezasíťovaný pozemek) přístup k vodě, tak je otázkou kolik ušetříte v porovnání s těmi, kdož elektrárnu na střeše mít nebudou, ale budou mít vody dost, z řádu.
Slováci už mají při s EK – jak si chránit zdroje pitné vody.
No a ono sice něco napršelo, nicméně některé prameny, které dlouhodobě sleduji, nevyvěrají v těch nivelacích jak byli lidé dlouhá leta uvyklí. Od loňska tomu je tak.
I zde jakés takés řešení je, i pro paneláky. Investuje prej do toho extramladý Buffett. Jmenuje se to Skywater a je to i pro paneláky. Ne že bych tomu chtěl dělat reklamu, ale možná by stálo za to,aby podobné výrobní aktivity podpořily i nějaké ty dotační programy – například místo podpory výstavby golfových hřišť, podpory muzejnictví např. produkce urbanismu minulosti, podpory všelijakých ot místních i plošných oligopolizací…ale možná i místo podpory stavby přehrad ?
Mládek ale předevčírem říkal : “ Smáárt grííd“, neříkal ale kdy , jak, za co a komu…asi to národu sdělí až po žních.
Zůstaňte s námi. I ty, neviditelmá ruko, zatím je to totiž ještě dobré, zatím letím kolem třicátého patra.
Mimochodem vzpomínám si na jeden názorný obrázek smartgridu pro jakési vzorové městečko. Ano, po střechách toho městečka měli nastavěných slunečních panelů spousta, jenže vedle toho na řece hydroleketrárna, a zezadu to jistila v kopci zakopaná mini jaderná elektrárna..
Ano, takový „smartgrid“ by tu spotřebu městečka utáhl, jenže ekonomicky je to nesmysl.
Jak už to bývá, vše bude nakonec složitější, než se dnes zdá. Osobně jsem pro malou energetiku, ale ta nemusí být ještě delší dobu nejlevnějším řešením. Pokud tedy velké zdroje nebudou zneužívat své dominantní pozice (což je asi obava – možná i negativní zkušenost – autorů). Dodal bych, že u malých zdrojů budou často nutné dotace a to i u těch nejmenších, jakými jsou například mikrokogenerace.
Pro energeticky náročné provozy existuje ještě třetí varianta – úplný odchod ze země. Vezměme příklad výroby hliníku, která spotřebuje 12-14 kWh na kilogram produktu (30% nákladů). Slévárny jsou tam, kde je dostatek jinak nevyužitelné energie – přemění se na skladovatelný artikl. Dříve šlo o severské dravé řeky, pak jihoamerické toky, nyní o levný plyn v Saudské Arábii (neexistující přepravní kapacity = lokální nadbytek) či současné geotermální a vodní zdroje Islandu (přestože se diskutuje o propojení kabelem se Spojeným královstvím). Někteří velcí odběratelé tedy spíše než rozdílů mezi de/centralizovanou sítí využívají neefektivity globální energetické bilance.
Základní zdroj v našich podmínkách je velmi rozšířené lokální biopalivo s dlouhodobě stabilními cenami = dřevní odpad. Prostě model Hostětín, kde solární panely hrají jen relativně malou roli.
Biopaliva u nás „vyroste“ málo. Navíc roste nejvíce tam, kde jej není potřeba. Když jej budete dopravovat blíže k místu spotřeby zjistíte, že občas je levnější spalovat naftu, kterou byste spotřeboval na získání a dopravu, přímo v kotelně. Všichni si asi občas postěžujeme, že naše země zarůstá křovím (ekologové prominou). Právě sběr takovéto biomasy čeká, až někdo vymyslí fungující ekonomický model.
Samozřejmě, pro větší zdroje je problémem doprava, ale nepodceňoval bych tu čtvrtinu obyvatel, která žije v obcích do 2 tisíc obyvatel a biomasu má víceméně dostupnou. Tam bybyly kotel na dřevoplyn atd. dávno rozšířené, kdyby se nedotovala plynofikace a „méně špinavé“ kotle na uhlí, ale místo toho kotle na dřevo.
Rozhodně nejsem obdivovatelem ČEZu a v zásadě jakéhokoliv monopolu. Ale spolehnout se na přísloví “Kdo uteče, ten vyhraje!”, je přinejmenším dost riskantní, protože toto přísloví není úplné. Moudří předkové k tomu dodávali “ale taky někdy platí”. Nejsem odborník na obnovitelné ani neobnovitelné zdroje, ale v tom prvním případě lze dnes jen velmi těžko odhadovat, jakou životnost budou mít tyto elektrárny, protože většina z nich pochází z Číny a teprve čas ukáže, jak dlouho vydrží a zdali budou mít rozumnou ekonomickou návratnost. A nakupovat od překupníků považuji z principu za “zvláštní”, protože až začnou pro významného dodavatele býti něco více než obtížný hmyz, tak je zaplácne. Každopádně na druhé straně každý monopol trhu neprospívá, takže stoprocentní a zaručeně dobrá rada v tuto chvíli neexistuje.
Ne, centralizovaná výroba skrze velké konvenční zdroje nezmizí rychle. Nakonec ale zmizí. Za dvacet let bude gigantická elektrárna, která ke své ziskovosti potřebuje chrlit v non-stop provozu desítky GWh elektřiny denně (base-load uhelná či jaderná elektrárna), koulí u nohy toho, kdo ji bude provozovat (v lepším případě), nebo platit (nebohý daňový poplatník u zdroje s majoritním vlastnictvím státu). Elektřina se bude vyrábět a spotřebovávat lokálně – v malém i ve velkém. Pro velké průmyslové podniky s energeticky náročnou výrobou to bude znamenat buď vlastní zdroj nebo výrobu v dosahu lokální „větší“ elektrárny či skupiny elektráren. Průmyslové firmy se však nebudou muset nutně stěhovat za elektřinou, ta se totiž bude moci relativně snadno stěhovat za nimi. Nebude totiž tak vázána na lokalitu jako nynější zdroje centrální produkce (nebude to uhelná elektrárna, která potřebuje v blízkosti zdroj uhlí, ani jaderná elektrárna, kterou nelze postavit kdekoliv). Výzvy tedy sice stojí i před velkoodběrateli z řad průmyslových firem (vlastní zdroj a pokud ano jaký? Snižování energetické náročnosti výroby atd.), mnohem větší výzvy však čekají na producenty elektřiny.
Krátký návod: vyhněte se firmám, jejichž management i v roce 2016 tvrdí cokoliv z následujícího: „Obnovitelné zdroje jsou slepou uličkou; bude potřeba velkých base-load zdrojů k udržení bezpečnosti systému; stavět jaderné zdroje je nyní rozumné; koupě dalších uhelných elektráren je zajímavou investiční příležitostí; kvůli hrozbě black-outů je třeba se izolovat od energetických trhů okolních států; a – v neposlední řadě – provozovat velké konvenční zdroje a zároveň být moderní energetickou firmou, schopnou flexibilně reagovat na vývoj v odvětví, lze v rámci jedné mega-firmy, kterou vedou lidé, jež myšlením zůstali hluboko ve dvacátém století.“