I když policista z rány pěstí od 56leté ženy vyšel zcela nezraněn, případ skončil až u Nejvyššího soudu. I ten se nakonec postavil na stranu Marie Delrosall a definitivně ji ve věci násilí proti úřední osobě osvobodil. Písemné odůvodnění rozsudku, které je nyní k dispozici, přináší zajímavý pohled na to, zda a kdy má občan právo pochybovat o policistech.

Bylo 5. dubna 2023 a na plzeňské Klatovské třídě, před budovou, v níž sídlí i penzion Bory, postávala v půl deváté ráno trojice mužů. Maria Delrosall, která měla ve stejném domě kancelář, na ně pohlížela s nedůvěrou. Tím spíše, když se dožadovali, aby jim odemkla.

Žena to odmítla a chtěla jít dovnitř sama. Jeden z mužů ale vrazil nohu do dveří a v chodbě nastala strkanice.

Teprve zde se muži prokázali jako policisté v civilu, ukázali průkaz, ale žena jim neuvěřila, prohlásila, že to může tvrdit každý. Nejbližšího policistu několikrát strčila a jednou jej, jak popsal žalobce, „levou rukou sevřenou v pěst udeřila do pravé části obličeje“. Poté utekla do své kanceláře, zamkla se a odtud zavolala 158.

Tolik stručné shrnutí příběhu, který měl pro paní Delrosall několikaletou soudní dohru.

Stěžovat si můžete potom

Plzeňský okresní soud v únoru 2024, a i následující soud odvolací, rozhodl, že nejde o trestný čin, nýbrž o reakci z úleku, kdy svou roli sehrálo i chování policistů (ti – pro úplnost – přišli prověřit, zda se v penzionu v prvním patře domu nachází muž podezřelý ze spáchání loupeže).

Podle Bradáčové není „rozhodné, zda je tento výkon realizován zcela v souladu s právními předpisy“. Případné protesty a námitky lze uplatnit ex post prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu.

S verdiktem se ale nesmířila nejvyšší státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Podala odvolání ke Krajskému soudu v Plzni a když neuspěla, sepsala i dovolání k Nejvyššímu soudu.

V něm mimo jiné argumentovala, že nelze akceptovat přístup, kdy pouhé zpochybnění statusu úřední osoby může být důvodem „odepřít podrobení se zákroku nebo dokonce nabýt legitimní možnost násilně se mu bránit“.

Podle Bradáčové také ti, proti nimž zásah míří, nemají právo posuzovat, zda je „pravomoc vůči němu vykonávána v mezích zákona“, a měli by se proto podvolit.

Není prý ani „rozhodné, zda je tento výkon realizován zcela v souladu s právními předpisy“. Případné protesty a námitky pak mohou uplatnit ex post prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu.

Výjimku podle Bradáčové představují pouze excesy, které zcela vybočují, což prý ale tento případ nebyl.

Ani Nejvyšší soud ale snaze o potrestání Marie Delrosall nevyhověl, respektive odmítl zrušit předchozí verdikty a vrátit věc k okresnímu soudu.

„Nemohla-li obviněná skutečně rozpoznat, že jde o policisty, není možné, aby svým jednáním naplnila uvedenou skutkovou podstatu, která nezbytně vyžaduje vědomí pachatele o tom, že páchá násilí proti úřední osobě a že tím působí na výkon její pravomoci,“ napsal v odůvodnění mimo jiné Nejvyšší soud.

Má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole, (…) skutek osoby, která reaguje na takový nesprávný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem, nelze považovat za přečin násilí proti úřední osobě

Opatřit si služební odznak

Ten také upozornil na množící se případy zneužívání údajné příslušnosti k policii k podvodům a na to, že „protiprávní útoky páchané falešnými policisty nejsou v dnešní době ničím nereálným“.

Proto prý není možné nastavit podmínky tak úzce, aby v praxi „byla vyloučena obrana proti komukoliv, kdo o sobě prohlašuje, že je policista, zejména když není tak složité opatřit si policejní kombinézy, případně i služební odznaky“.

V písemném odůvodnění nicméně některé argumentaci Lenky Bradáčové dává v obecné rovině za pravdu.

„Je nepochybné, a v tom lze přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni, že adresát výkonu veřejné moci ze strany úřední osoby není oprávněn si samostatně posuzovat, zda je pravomoc úřední osoby vůči němu vykonávána secundum et intra legem (latinsky: podle zákona a v mezích zákona, pozn. red.) tj. nemá diskutovat o zákroku a rozhodně nemá klást odpor příslušníkům Policie České republiky,“ napsal předseda senátu, soudce František Púry.

Na druhé straně ve verdiktu připomněl dřívější judikaturu Nejvyššího soudu, že „má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole, například výrazně vybočuje z mezí její pravomoci, (…) skutek osoby, která reaguje na takový nesprávný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem, nelze považovat za přečin násilí proti úřední osobě“.