V březnu 1981 dorazili do venkovského domu disidentů Věry a Pavla Roubalových na Vysočině příslušníci Státní bezpečnosti a začali provádět domovní prohlídku. Jeden z nich se posadil na velká akumulační kamna a podivoval se, že nehřejí. Spokojil se s vysvětlením, že Roubalovi si na přílišné teplo nepotrpí. Štěstí pro těhotnou Drahomíru Šinoglovou, která byla uvnitř kamen.

Skrývala se až do konce několikahodinové prohlídky, policejně hledaná matka dvou dětí, odsouzená za rozšiřování zakázané literatury.

Drahomíra Šinoglová se narodila jako Drahomíra Svobodová v červenci 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku. Vystudovala střední ekonomickou školu (maturovala roku 1970) a nastoupila jako podniková kontrolorka.

Vzápětí musela k politické prověrce: „Ptali se lidí, jaký mají názor na sovětskou okupaci v osmašedesátém. Řekla jsem, že názor mám, a to jen jeden – nikoli dva, jako tehdy většina lidí, tedy jeden pro sebe a druhý pro oficiální použití. A řekla jsem ovšem také, že nejsem v KSČ, tudíž nejsem povinná se jim zpovídat.“

Psacím strojem proti režimu

Z práce ji vyhodili. Na konci téhož roku se vdala za absolventa průmyslovky Jana Šinogla, záhy se jí narodila dcera a šla na mateřskou dovolenou.

Manželé Šinoglovi příliš neskrývali nechuť k obnovenému totalitnímu režimu, nebyli v KSČ, nesměli cestovat, nicméně do roku 1977 žili v podstatě obyčejný život se dvěma dětmi (Miroslavou a mladším Janem). Osobně neznali nikoho z disentu, poslouchali však zahraniční rozhlas.

Sledovali dění kolem Charty 77 a po smrti jednoho z prvních mluvčích, filozofa Jana Patočky, si zjistili adresu spisovatele a chartisty Pavla Kohouta. Pak ho navštívili s tím, že by chtěli mít přístup k samizdatovým publikacím a kontakt s opozicí.

Kohout je odkázal na jim bližší brněnské přátele, seznámili se tak kupříkladu se spisovatelem Janem Trefulkou. Půjčovali si od něj knihy nežádoucích autorů, některé dál přepisovali na vlastním psacím stroji.

První přepadovka

Státní bezpečnost rodinu podle všeho nějakou dobu sledovala. Jan Šinogl pracoval jako opravář, jezdil po domácnostech a potřebný materiál skladoval doma, aby se pro něj nemusel denně vracet do podniku.

V březnu 1980 vpadla do domu Šinoglových ve Strachoticích (říkalo se mu Starý mlýn) policie a příslušníci SNB provedli domovní prohlídku, kterou odůvodnili podezřením z rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví.

„Manžel měl při každé kontrole a inventuře všechno v pořádku, k takovému zásahu nebyl žádný důvod,“ vzpomíná Drahomíra: „Muž si myslel, že nás tehdy někdo udal. Já se spíš kloním k tomu, že nás sledovali a potřebovali nás ‚dostat‘.“

V domě našla bezpečnost samizdatové knihy, většinou beletrii a fejetony z edice Petlice, a také psací stroj. Knihy byly označeny za „nepřátelské k socialistickému zřízení“, Jan Šinogl byl obviněn z „přípravy trestného činu pobuřování“ a odvezen do vazby v Brně-Bohunicích, kde strávil čtyři měsíce. Drahomíru Šinoglovou vyšetřovala Státní bezpečnost na svobodě.

S pomocí známých z disentu si našla advokáta, pozdějšího slovenského politika a premiéra Jána Čarnogurského: „Bylo to velmi náročné období. Finančně, fyzicky i psychicky. Děti jsem musela nechávat u rodičů. Neustále jsem jezdila mezi Bratislavou, Brnem a Znojmem.“

Nejvíc mi vadilo týrání dětí

Zhruba po dvou měsících obvinili vyšetřovatelé i Drahomíru – ze stejného činu, jako jejího muže. Opakovaně ji předvolávali k výslechům do tehdejšího sídla StB ve Znojmě na „Krajzáku“.

„Nebo mě odtáhli i bez předvolání. Vyslýchali mě dokonce i se synem Honzíkem. Výslech trval několik hodin, syn to nesl těžce. V jedné chvíli se na vyšetřovatele nekontrolovaně rozkřičel. To mi vadilo nejvíc, to psychické týrání a ničení dětí. (…) Pokoušela jsem se jim také vysvětlit, že musím pro dceru do školy. Odvětili, že se o to nemám starat, že to zařídí. Odpověděla jsem, že je tedy budu žalovat za únos dítěte, že jim k vyzvednutí dcery souhlas nedávám.“

Obvinění Jana Šinogla StB posléze stáhla a soustředila se na Drahomíru, protože uměla dobře psát na stroji. Součástí vyšetřování se staly i různé posudky, jimiž bezpečnost „dokladovala“, že manželé Šinoglovi nežijí „řádným životem socialistických občanů“, a které mimojiné sepisovala předsedkyně národního výboru ve Strachoticích Kamila Růžičková.

Dne 30. září 1980 odsoudil Okresní soud ve Znojmě (předsedal mu Vladimír Svoboda) Drahomíru Šinoglovou k ročnímu nepodmíněnému vězení. „Byl to šok. I pro doktora Čarnogurského, který mě předtím uklidňoval, že z toho bude jen podmínka, že nemají žádné přímé důkazy. V podmínku věřili i zástupci Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.“

V soudní síni byla tehdy přítomna tzv. organizovaná veřejnost – spolehliví členové KSČ. Dne 3. listopadu 1980 se Drahomíra odvolala, avšak i další soud v Brně (předsedal Josef Procházka) verdikt potvrdil.

Těhotná v úkrytech

Začátkem ledna 1981 dostala Drahomíra Šinoglová předvolání k nástupu do věznice v Brně – na 5. února. Mezitím otěhotněla a podala žádost o odklad nástupu trestu, na což měla nárok.

Soud však žádosti nevyhověl a Drahomíra se začala skrývat, nejdřív v bytě rodičů. Když po ní SNB vyhlásil celostátní pátrání, našla úkryt u již zmíněných manželů Pavla a Věry Roubalových (oba podepsali Chartu 77, Pavel byl členem VONS). Protože Roubalovi žili pod stálým dohledem policie, vytvořil Jan Šinogl pro svou ženu úkryt v kamnech.

I v domě Šinoglových prováděla mezitím Státní bezpečnost opakované prohlídky a nakonec nechala Janu Šinoglovi doručit soudní výzvu, podle níž se Drahomíra měla dostavit na odborné vyšetření k primáři gynekologie ve Znojmě, aby se tak potvrdilo její těhotenství (a tím oddálil nástup trestu). Bezpečnost tehdy obšancovala znojemskou nemocnici, aby mohla Drahomíru zatknout.

Jan Šinogl se prozíravě vypravil za primářem a sdělil mu, že jeho manželka nemůže na kontrolu přijít v předepsanou hodinu: „Ten lékař z toho byl vyjevený, evidentně s StB spolupracoval. Přišla jsem schválně v přestrojení za starou ženu a v jiný čas, než čekali. (…) Vyšetření posléze provedl, ale i tak mi odmítal dát potvrzení o těhotenství. Řekla jsem, že neodejdu, dokud mi ten papír nevydá. Tak jsem ho nakonec dostala.“

Soud posléze rozhodl, že Drahomíra smí nastoupit do vězení až šest měsíců po narození dítěte. Syn Pavel přišel na svět na konci srpna 1981.

Zatčení a „jezinky“ ze sociálky

V únoru 1982 podala Drahomíra další žádost o odklad nástupu trestu, který zdůvodnila nemocí (potvrzenou lékařem, brala antibiotika). Dne 1. března 1982 odvezl Jan Šinogl syna Pavla na povinné očkování, pak ho vrátil k matce a odjel do práce.

Zanedlouho dorazilo k domu ve Strachoticích několik policejních aut:

„Přijeli mě zatknout a odvézt do věznice. Schovala jsem se v ložnici, ale policie překonala několik zamčených dveří. Muž, který to nařídil, poručil dvěma esenbákům, aby mi nasadili pouta. Měla jsem u sebe Pavlíka a ti dva příkaz neuposlechli. Bylo vidět, že je jim to proti srsti. Teprve když na ně velitel potřetí zařval, nasadili mi pouta. Už jsem nemohla syna pevně držet. A přiskočily dvě ženské ze sociálky, já jim říkám jezinky, a syna mi z náruče vytrhly.“

Malý Pavel byl odvezen do kojeneckého ústavu, odkud se ho manželovi podařilo „vytáhnout“, byť s obtížemi. Drahomíra Šinoglová skončila ve vězení v Brně a poté v ženské věznici v Opavě. O její případ se staral VONS, informovala o něm zahraniční média, příběh matky odtržené od dítěte budil zájem a odpor. Za mřížemi zůstala Drahomíra měsíc – pak jí prezident Gustáv Husák jako zřejmě jediné politické vězenkyni normalizačního komunismu udělil milost.

Den po jejím uvěznění vyvolala učitelka osmiletého Jana Šinogla k tabuli a vyzvala ho, aby celé třídě oznámil, kde je teď jeho maminka. Dcera Miroslava nesměla navzdory výbornému prospěchu studovat. Pronásledování a šikanování rodiny Šinoglovy trvalo až do roku 1989 a bylo dílem desítek lidí. Nikdo z nich se neomluvil.

Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.