Petr Pithart: Vlny emocí a jak to bylo doopravdy s mazáním protiruských nápisů
KOMENTÁŘ. Spousta protiruských nápisů, vtipných, sprostých i zoufalých, v azbuce s chybami, kresby na zdech, výkladních skříních, na plotech… Během několika dní po návratu těch, kteří 26. srpna 1968 podepsali tzv. moskevský kapitulační protokol, to všechno zmizí… Jsou strženy, odrhnuty, přemalovány…
Není to tak, že to tu uvedli do pořádku ruští vojáci. Není tomu tak, že to udělali pořádkumilovní občané. Ani si nepospíšili tehdy ještě opatrní kolaboranti. Udělají to statisíce mladých lidí. Udělali to z vlastního popudu? Ze strachu před okupanty?
Ne, udělali to proto, že je o to požádali ti ještě včera obdivovaní, milovaní politici, ti signatáři kapitulačního protokolu z Moskvy: dokažme, že plníme upřímně naše závazky, my jsme to včera slíbili, bude zase líp, uvidíte, ale musíme to všechno dát pryč, smazat to, vydrhnout, ořezat, strhnout, odrhnout, zazdít, přemalovat, vyrvat, přestavět, třeba i zbořit…
Země opět jako stará
V Moskvě jsme to včera slíbili… Pomozte nám, pomozte své vlasti, milí mladí přátelé! A děti a mladí lidé, skauti, pionýři, party sportovců, studenti jdou. Desetitisíce po celém Československu jich jde s kýbly a hadry a rejžáky, jdou, protože věří svým vůdcům.
Diváci v kinech jsou spokojeni, reakce jsou nadšené, tleská se ve stoje, lidé jsou dojati. Po mém soudu jde o čistý kýč. Je to ona Kunderova „druhá slza“.
A za pár dní je naše země zase – jako nová! Jako vykoupaná po jarním dešti. Vlastně už opět stará. Uklizená. Jako by se tu nic nestalo.
Tohle několikadenní čistění země, to byl první masový zážitek normalizace a jeden z nejsmutnějších časů v dějinách země.
V oslavovaném filmu Vlny je to ovšem jinak. Ten generální úklid po několika dnech odporu se tam děje pod hlavněmi kalašnikovů v rukách okupantů… Po šestapadesáti letech, teď, v létě 2024, to vypadá, jako bychom pořád nic nepochopili.
Že tenkrát, když jsme se zbavovali krátké historie českého odporu, jsme k tomu byli přinuceni – těmi cizími, mocnějšími, že jsme se ohnuli až pod přesilou zla zvenčí.
Tvůrce filmu, režisér Jiří Mádl, říká: „Šlo mně o emoce!“ Chápeme, emoce k filmům nepochybně patří. Pak také musí být k těm emocím nějaké „kulisy“, společenská realita. O tu ale už tak moc nejde.
Lidé se s postojem politiků smířili také proto, že ti jim ještě dali naději. Přitom je vyzvali, aby smazali tisíce protisovětských nápisů na městských zdech.
Diváci v kinech jsou spokojeni, reakce jsou nadšené, tleská se ve stoje, lidé jsou dojati. Po mém soudu jde o čistý kýč. Je to ona Kunderova „druhá slza“: jsme dojati tím, jak byli někteří stateční, a navíc jsme dojati tím, jak jsme dojati vlastním dojetím…
Naše bídné sebevědomí
Co by na to řekli již nežijící Věra Šťovíčková, Luboš Dobrovský a Jirka Dienstbier, moji přátelé po dlouhá desetiletí? Ručím za to, že by to odbyli hořkou, ironickou poznámkou. Uchechtli by se a třeba poradili, abych se na to vykašlal.
To já ale nemohu. Před pětačtyřiceti lety jsem v knize „Osmašedesátý“ (vyšlo v exilových nakladatelstvích a pak doma v nakladatelství Academia ve dvou různých vydáních) na straně 297 napsal:
„Lidé se s postojem politiků smířili také proto, že ti jim ještě dali naději. Přitom je vyzvali, aby smazali tisíce protisovětských nápisů na městských zdech. Četl jsem tenkrát, že bylo dojemné, jak nekonformní dlouhovlasá pražská mládež ruku v ruce s příslušníky VB ukázněně plní toto přání okupantů a ničí autentické stopy – výsledky jediného opravdu demokratického referenda za posledních třicet let. Nevím, co na tom bylo dojemného: že se tito mladíci nechali oklamat?“
Nic na tom neměním ani dnes. Může se to někomu zdát jako detail, je to však podstatné. Naše poznání minulosti jde po šestapadesáti letech od desíti k pěti. A nejde jen o poznání. Jde i o naše bídné sebevědomí. Zdá se, že je na tom tak špatně, že potřebuje nejen zapomínat, ale i velkofilmem vytěsňovat.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Poslední bitva sovětského vojáka. Litoměřice chystají novou podobu parku
Vašku, nepodepisuj to, radil Havlovi. František Lízna šel za vším vytrvale
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
18 komentářů
ohnuli jsme zada po 1968 a ted znovu ohejbame zada za ty, kteri se opet brani vrazdeni z kremlu.
klaus, zeman, babis, okamura, rajchl, konecna, dyzl a fizl … a jejich obdivovatele ohybaji zada, aniz by je nekdo ohrozoval. jak by to asi vypadalo kdyby sem rusaci znovu prisli. to by z nich byli vitaci a kolaboranti.
je mi z nich nevolno.
velmi slusne receno
Martine, ti kdo ohýbají záda před vrchností dneška nejsou Zeman, Klaus, Babiš, Konečná a ti jmenování. Ve velkém předklonu jsou Fiala, Pavel, Vystrčil, MPA a další angažovaní 5koalisté u koryt, protože se mají dobře a na ostatních lidech jim nezáleží.
Pěkná lež, nesmysl a blábol bez jediného praktického důkazu.👎
Jsem proto, aby se za prokazatelné lhaní chodilo sedět do kriminálu na tvrdo. Pokud to nedokáží zákony, tak prosím přírodu, aby zakročila. Děkuji.
obdoba zvaciho dopisu
Na ty nápisy si vzpomínám.
Byly to obrazy čecháčkovské poťouchlosti, ale stále jenom zbabělosti. Každý občan od 19 do 60 let s brannou povinností měl podle zákona a slibu který dal v případě napadení rodné země Československo, nastoupit na vojenská shromaždiště. Docela rád bych viděl, kolik statečných jedinců na ta shromaždiště skutečně nastoupilo. Možná by mi stačily prsty na rukou i nohou. Rozhlas a televize vyzývající ke klidu mohly být už řízeny kolaboranty a okupanty…
Vůbec bych se nepovyšoval nad ty, kteří ty nápisy zamalovali. Zbytečným divadlem bylo jejich psaní a stejně tak i zatírání. V Československu nebyl žádný „demokratický proces“, ale dvě party komunistů se poštěkali o koryta a jedni se dohodli s Moskvou, že jim pomůže. Podle toho dopadl i výsledek. Drtivá většina chtěla zůstat v prohnilém táboře socialismu, což bylo jenom pokračování smutné a hloupé cesty, nastoupené v květnu 1945. Jak vidíme i dnes, většinu obyvatel ČR slavné heslo „socialisticky pracovat a kapitalisticky žít“, neopustilo. Stačí se podívat kolem sebe, kdo všechno vznáší své nároky na přísun bezpracných peněz z vybraných daní a hlavně na dluh a kdo skutečně odvádí smysluplnou práci, platí skutečné daně a je užitečný své zemi. Podle každoročních ekonomických výsledků ČR, pokračují většinoví parazité stále ve vítězné cestě započaté v tom „slavném“ květnu 1945. Dnes už ne v houfu pod rudou hvězdou se srpem a kladivem. Malá epizodka z roku 1968 v tom nehraje žádnou roli. 🙂
V tom má pan
Pithart naprostou pravdu .
Ta deziluze, ten pocit pokoření byl v tom že národ přijal informaci o podpisu kapitulačního protokolu z Moskvy.
Ti „..včera obdivovaní, milovaní politici“ už se vrátili jen jako Moskvou dosazení správci.
Směšné a zbytečné malování komunistické historie na růžovo. Co jste si jako všichni mysleli, že nebudete poslouchat Moskvu na slovo?
Už jsem to tady psal. Někdy v roce 1983 mi kámoška darovala po svém tátovi projevy Dubčeka na magnetofonových kotoučích. Ani jsem to neposlouchal celé. I v 80. letech po tom co jsem slyšel z pásku jsem považoval Dubčeka za komunistického primitiva. Jako obecní blb na kličku. Dokola se stále opakující, nicneříkající fráze a bláboly. Strašný! Tomu jste věřili?🙄 A když se potom v 89 objevil na balkóně na tribuně a začal tam mektat a blábolit ty své pošahané nesmysly, doplněné uslzeným ksichtem, tak se mi chtělo zvracet. Vlastně pokaždé, když jsem ho zahlédl v bedně. Primitivní komunisté si hráli divadlo na bláboly na „obrodný proces a socialismus s lidskou tváří“ a ještě větší primitivové pozvali Rusáky…
Kdo v roce 1968 nepožadoval zrušení vlády komunistů, odchod z Varšavské smlouvy z RVHP, vyškrtnutí slova socialistická z názvu, svobodu jako na „Západě“ a odchod všech Rusáků z Československa, tak byl jenom komunistický klon.😂
Jak mohl třeba kolaborant Josef Smrkovský dělat „obrodný proces“, když se v roce 1962 veřejně v rozhlase přiznal, že jako předseda Národního výboru v Praze v květnu 1945 odmítl setkání s důstojníky US Army, protože čekal, až se „ruský kůň napije z Vltavy? 😂 Toho měli v roce 1968 gilotinovat veřejně na Staromáku jako prvního, pro výstrahu všem! A ne ho nechat předstírat „obrodný proces“.🤮🙄😂
Tady je celkem jasné, že s tímhle „materiálem“ ČR nikdy nedosáhne ani na úroveň tolik historicky vysmívaného Rakouska.😂
Martine, ti kdo ohýbají záda před vrchností dneška nejsou Zeman, Klaus, Babiš, Konečná a ti jmenování. Ve velkém předklonu jsou Fiala, Pavel, Vystrčil, MPA a další angažovaní 5koalisté u koryt, protože se mají dobře a na ostatních lidech jim nezáleží. A
Pro začátek by stačilo přestat lhát a položit důkaz na stůl. To se ovšem nedočkáme a všichni víme proč. 😂
Též by pro začátek stačilo chovat se normálně, demokraticky ne jako truhlík. „Spolu“ dalo po volbách dohromady nejvíce hlasů. Chápu, že je těžké smířit se s prohrou, ale tak to v demokracii chodí. Také mě ten váš socialismus na megadluh s Babišem, Schillerovou a Okamurou lezl krkem.
Film vlny sice stojí za vidění, ale celkově mne zklamal jak jako historika, který se uvedeným obdobím zabývá, tak především jako pamětníka. Ve filmu je několik evidentních „lapsů“. Snad nejsměšnější se mně zdála scéna, kde hrdinové zajišťují telefonické spojení mezi Dubčekem a správcem vysílací věže tím, že dávají k sobě dvě telefonní sluchátka. Ale jak je dávají! Sluchátko ke sluchátku a mluvítko ke mluvítku. Tak by ovšem správce věže neslyšel nic – sluchátka telefonu měla být složena obráceně – mluvítko ke sluchátku. Tento směšný lapsus je důsledkem toho, že autoři už dnes, v době mobilů, zřejmě nevědí, jak vypadal a fungoval telefon se sluchátkem. Jako pamětníkovi mne také ihned uhodilo do očí, že ve filmu nikdo nekouří. To je zbytečná korektnost, která kazí dojem historické věrnosti: většina uvedených osob (především Jiří Diensbier, kterého jsem znal osobně) byla silnými kuřáky. Tehdy se kouřilo na pracovištích běžně a především se kouřilo v redakcích.
Ale to jsou detaily, ve filmu jsou mnohem horší věcné chyby. Od strahovských událostech (31. 10.) Veřejná bezpečnost až do demostrací 28. 10. nikde proti manifestantům nezasahovala. Je nemyslitelné, že by se tehdy policie opovážila zabavovat letáky, na kterých byl Alexander Dubček a mlátila přitom distributory pendreky. Dubček byl přece na podzim 1967 I. tajemník ÚV KSS a od 5. 1. 1968 první tajemník ÚV KSČ, tedy velmi vysoký stranický funkcionář. Státní bezpečnost by si rovněž na Silvestra 1967 už nedovolila dělat prohlídky osob v soukromých bytech a zabavovat magnetofonové pásky a tím méně by si dovolila na jaře 1968 někoho mlátit na ulici, jak je to ve filmu. Tehdejší ministr vnitra Josef Pavel pravomoce StB značně omezil (za to byl hned po srpnové okupaci na přímou žádost Moskvy z vlády vyhozen) a nadto řada příslušníků této organizace kromě toho na jaře 1968 podporovala obrodný proces a Dubčekovu politiku. Pád Antonína Novotného nebyl spojen s kontem jeho syna ve Švýcarsku (o tom sehovořilo, ale nikdy se to nepotvrdilo), nýbrž se silným tlakme veřejnosti po tzv. Šejnově aféře (generál Jan Šejna, který byl přítelem Novotného syna, léta šmelil s armádním majetkem. Když měl být zatčen, uprchl se svým synem a milenkou přes Jugoslávii do Itálie, kde se dal k dispozici americké CIA). A konečně: odvysílání stanoviska předsednictva ÚV KSČ odsuzujícího invazi se podařilo, protože ředitel Správy spojů Hofman zapomněl nařídit přerušení vysílání rozhlasu po drátě; ten pak přinesl zprávu jako první. To ve filmu vůbec není. Chápu ovšem, že dnešní diváci už zpravidla nevědí, co to rozhlas po drátě byl, takže ve filmu by to zřejmě způsobilo potíže se srozumitelností. Tedy: žádné vlny, ale obyčejný drát! Mezi tím se pracovníci rozhlasu aktivizovali a obnovili vysílání s pomocí pracovníků spojů, kteří vypověděli Hoffmannovi poslušnost. Nicméně, chápu, že film je film a ne dokument.
Perfektní vykreslení pravdy. Moc děkuji v podstatě v dnešní době za statečnost. Byl jsem jedním z těch, kteří nápisy psali a vzpomínám jak jsem se ještě po mnoha letech chodil ve Vršovicích v Bělocerkevské ulici chodil dívat na naše dílo – Koldere, Koldere, nikdo ti to nežere.
Napsal jste to přesně. Navíc, ve filmu jsou strahovské události vylíčeny zcela izolovaně, přitom to byly ony, co popostrčilo ÚV ke změně a k volbě Dubčeka prvním tajemníkem (že ve filmu slovo „první“ vypadlo, k tomu se Mádl sám přiznal). Vůbec byl ve filmu rozhlas samostatná záležitost a ostatní věci kolem se prostě děly. Nic z toho, co se dělo na schůzích a veřejných shromážděních (Slovanský dům, Kohout, Smrkovský, Procházka), není ani zmíněno. Prostě Vlny jsou film o rozhlasu v osmašedesátém, ne o osmašedesátém. To není výtka, jenom konstatování.
Nevím, nakolik jsou to kecy, ale já si pamatuji, že to zamazávali pracovníci komunálních podniků.
Každopádně to odflákli, takže jako školní dítko jsem mohl u nás na hanáckém maloměstě chodit ještě v roce 1975 kolem nápisu Svoboda. Dubček. 🙂
Drobné chybičky ve filmu nepovažují za něco, co snižuje to, v čem film vyniká.
I to, co uvádí pan Pithart – je to půlminuta a film je fakt úplně o něčem jiném než o tom, kdo dal příkaz mazat nápisy. O něčem mnohem podstatnějším a pravdivém – doufám, že to pan Pithart ví a popřít se to nedá – myslím tím, že na pár dnů se vždy umíme spojit a někteří dělat i hrdinské činy.
Že se umíme i rychle zlomit, o tom film není
Čemu se ale důsledně filmově vyhýbáme je zobrazení toho, co se dělo od září 1968 do obrovské hanby českých dějin – jak ti, které ještě v srpnu 68 lidé oslavovali, se postupně postavili proti celému národu a v srpnu 1969 nařídili bezdůvodně vazebně zatýkat na 3 týdny, vyhazovat z práce a ze škol, nasadit armádu a LM proti vlastním občanům, zapříčit střelbu a smrt 5 mladých lidí.
Bez pomoci Rusů.
Černík Dubček, Svoboda.
O tom natočit film nedokážeme.
Nechceme.
Ale to není výtka filmu pana Mádla Vlny, to nemíchejme skutečný film a jiný film.
Rozhlasáci byli kovaní kádři, nikoliv disidenti. V paměti mi utkvěl obrázek z Masaryčky v Brně, ruská pěchota kope zákop a pod tím:„Nezakopávejte se, brzy vás vykopeme.“
Směšně dětinské.
Za 1 týden byli Čechoslováčci opět v lati a v předklonu před okupační, ruskou a komunistickou vrchností. Přes hubu je fackoval komunista a do zadnice kopal sovětský okupant a skoro všichni hýkali blahem.
20 let chodili soudruhující milióny oddaných pohunků provolávat nejen na 1. května slávu KSČ a slávu okupantům.😂😅
Jací jsou Čecháčkové se ukázalo hned v roce 1989. Najednou nikdo nebyl v KSČ, nikdo nesoudruhoval, nikdo nechodil do průvodů provolávat slávu, všichni poslouchali Svobodku a Hlas … Tak kdo byli ti lidé ty milióny v ulicích? Najednou všichni znali Havla, všichni zlodějíčci seděli v kriminále s Havlem…😂😅
Čísla hovoří jasně. V letech 1969-1989 průběžně přes 1,5 mil. členů KSČ a 2,5 mil. členů Svazu československo-sovětského přátelství, hovoří jasně o kolaborantství obyvatel Československa.
Těch 50 komoušů tam nahoře by těžko mohlo ovládat stát 1948-1989, kdyby neměli oporu v miliónech poslušných lidí.
Já jen, že jsem se opravdu nedojimala nad svým dojetím, naopak, moje dojetí z dobových historických strizich mě štvalo. Byla jsem naštvaná, že mi tečou slzy, neboť jsem cítila, že se to netýká filmu a postav, ale tehdejší skutečnosti. A to píšu teď, když jsem váš komentář četla po shlédnutí filmu a i to už je víc jak měsíc. Velké emoce jsem pocítila, že si myslíte, že jsme blbí.