Premiér Petr Fiala. Foto: Jan Handrejch / Právo / Profimedia

Petr Pithart: Vláda ať na vize zapomene a řeší strachy a lidi na okraji

Napsal/a Petr Pithart 7. března 2024
FacebookTwitterPocketE-mail

Téměř povinná mediální mantra zní, že dnešní vláda nemá vizi, jak by se jí tedy mohlo dařit?! Ztratila ji a nemůže najít? Prý naše vlády vize měly, než jsme vstupovali od Evropské unie a do NATO. Teď nemáme kam vstupovat a tak nemáme vizi. Bez vstupování nelze mít vizi? Asi ne, když ji dnes vláda nemá, jak slyšíme do omrzení, řekl bych, že přímo „do blba“.

Kde jsou tedy vize k mání? Jak to, že ji ta dnešní nemá, je líná, nebo to neumí? Proč se někde nepoohlídne, třeba ještě nějaké vize jsou? Ani občané včetně expertů nejsou s to vizi najít. To už je vážné.

Ale teď vážně: řeči o vizích jsou dnes docela nebezpečné. Přesto se donekonečna v médiích opakují a vládu sráží jako neschopnou: pro Bůh, proč už jí nemají, proč ji ani nehledají, když chtějí dobře vládnout?

Jak to je ve skutečnosti?


Toto je první text, kterým začíná pravidelná spolupráce Petra Pitharta se serverem HlídacíPes.org.

Petr Pithart je bývalý předseda české vlády, dlouholetý předseda Senátu, spisovatel a právník věnující se politologii a historii, někdejší disident a signatář Charty 77.


Vize, ideologie a vůdcovský princip

Koaliční vláda složená ze stran s jejich volebními programy řekne, na čem je dohoda a co chce udělat. Má pořadí priorit: vznikla na dohodě, která se odrazila v programu vlády (v programovém prohlášení, předneseném před Sněmovnou) a každý rok program modifikuje, upřesňuje jej návrhem rozpočtu. Ten musí jak známo schválit Poslanecká sněmovna.

To je předsevzetí vlády, ale na vizi, kterou kdekdo žádá, je to určitě málo. Poznámka na okraj: vláda nemá mít priority, to je přece už pojmově nesmysl: priorita je totiž jen jedna, měla by mít tedy srozumitelné pořadí priorit. Ani to pořád ještě není vize.

Pokud chceme tu jednu prioritou, musí jí dnes být pomoc Ukrajině a budování naší obranyschopnosti.

Co se ale nabízí jako „správná vize“? Něco jako „Šťastné Česko“, „Blahobytné Česko“, „Bezpečné Česko“ „Vzdělané Česko“ a tak dál a tak podobně; jenže to jsou jen líbivá hesla.

Vize samozřejmě existují, ale pozor – jsou to ideologie. A ty se nesnášejí s politikou v podobě, jak ji liberální demokracie euroatlantických států provozují. Ideologie jsou uzavřené, vše vysvětlující myšlenkové systémy, nesnášející se s kompromisy. Nacismus, komunismus. Jejich vůdcové byli možná vizionáři, ale hlavně despotové a masoví vrahové.

Ideologie jsou spojeny s vůdcovským principem. „Vůdce“ mají dnes i u nás některá hnutí (Babišovo, Okamurovo), nikoli však politické strany.

Některé „ismy“ mají též náběh být ideologiemi, ale něco podstatného tam vždycky chybí: třeba italský fašismus ideologii postrádá. Byl tam odporný režim, nikoli ale totalitní. Fašismus by se neměl zaměňovat s vyhlazovacím nacismem, což se bohužel běžně děje.

Jiné „ismy“ mívají „tvrdé jádro“ vyznavačů, kteří k ideologii směřují, ale obvykle k ní nedospějí: třeba ekologismus (environmentalismus), feminismus.

Ideologie přitahují ty, kteří se v liberálně demokratickém režimu necítí doma. Lidi „na okraji“, lidi „mimo systém“. Lidi, kteří se cítí něčím ohroženi: imigrací, kapitalismem s tvrdou „volnou soutěží“ a s minimálními regulacemi, válkou za hranicemi, ale možná i válkou doma. Nejen tedy chudí. Takoví tu budou asi vždycky, ale nemělo by jich být mnoho.

Ideologie jsou spojeny s vůdcovským principem. „Vůdce“ mají dnes i u nás některá hnutí (Babišovo, Okamurovo), nikoli však politické strany. Proč se u nás voleb účastní vedle politických stran i hnutí (se kterými přitom naše ústava nepočítá!), to je jiný problém, na jiné, příští zamyšlení.

Volání po vizích je ve svém důsledku nebezpečné, aniž to volající zřejmě netuší. Je to totiž volání po ideologiích a po vůdcích s vizemi.

Problému se už před dvěma desítkami let věnoval sborník editovaný Zdeňkem Zbořilem „Krize, vize a realita české politiky“ (2002. Evropský literární klub). Psal jsem tam už tehdy, že bychom rozhodně měli odolat touze po vizích, protože to jsou ve skutečnosti touhy po vůdcích (s vizemi).

Ve skutečnosti je volání po vizích nebezpečným, a doufám, že marným voláním po jednoduchém černobílém světě dobrých a zlých. Takový svět uměly nabízet právě ideologie.

Nejlépe tomu budeme čelit tím, že si zvolíme vládu, která bude vládnou tak, aby se v našem státě co nejvíce lidí cítilo – doma. To znamená v bezpečí; v úzkém i v širším smyslu. Tím myslím i ve smyslu sociálním. Zkrátka aby bylo co nejméně chudých, odstrčených lidí. Vize jsou podle mého jaksi „náhradou domova“.

Začít s lidmi mluvit. Srozumitelně

Aby se co možná všichni cítili bezpečně, by mělo být samozřejmě úkol každé vlády. Volání po tom, aby vláda měla vizi, je však notorickou hloupostí, je to pohodlná fráze, zmateně odrážející pravdivý fakt, že se příliš mnoho lidí ve státě doma necítí.

Ti volí zpravidla vůdcovská, populistická hnutí, od kterých očekávají, že všechno a hned se změní k lepšímu. Ale nejsou to jen chudí. Jsou to i jacísi „neklidní“, kteří nebudou „doma“ nikdy. Pro všechny ty je demokracie cosi, co splnění jejich přání překáží. Volání po vizích je v tom bezděčně povzbuzuje.

Je třeba říci, že mnozí populističtí vůdcové dnes už klasické ideologie s vizemi nepotřebují. V mediálně zcela proměněném světě si místo vizí–ideálů (ideologií) vystačí s vyvoláváním strachů. Bohužel obav je dnešním světě vskutku mnoho. Aby se obavy nestávaly rovnou strachem, to musí umět zařídit vláda. Především tím, že (a jak) se zapojuje stát do širších, mezinárodních společenství.

Ve skutečnosti je volání po vizích nebezpečným, a doufám, že marným voláním po jednoduchém černobílém světě dobrých a zlých. Takový svět uměly nabízet právě ideologie.

Vize tedy není to, co naší vládě chybí. Vláda přiznává, že tu a tam něco neuměla „zkomunikovat“. Je to bohužel ještě horší: někteří ministři dnes vůbec neumí srozumitelně mluvit.

Vláda by prostě měla umět artikulovat čili vyslovovat. Mluvit správně a srozumitelně česky.

Chtějme proto po vládě nikoli vize, ale to, aby její ministři mluvili stručně, jasně, nezabíhali do detailů, do „technikálií“, kterým většina z nás nerozumí. Chtějme, aby uměli v řeči udělat tečku, čárku, odstavec. Některým totiž vůbec nelze rozumět.

My před obrazovkami je i proto po několika prvních větách vypínáme. Příkladem budiž slovo „balíček“. Bez něj dnes žádný ministr ani nepromluví, ačkoli jde o změny několika konkrétních zákonů. Z „balíčku“ vládě pořád cosi vypadává, cosi se v něm mění, přidává se do něho…

Balíček je tlach, jehla gramofonu zaseklá v jedné drážce. Diváky a posluchače neosloví, protože se k nim mluví jako k dětem: balíček sem, balíček tam, jako na pískovišti kyblíček. České obliba deminutiv, čili šišlání, zasáhla i vládu.

Vláda se tedy rozhodně nemusí shánět po vizích, měla bych se jich dokonce vyvarovat, neb s opravdu silnými vizemi přicházejí jen vůdcové a diktátoři. Vláda by prostě měla umět artikulovat čili vyslovovat. Mluvit správně a srozumitelně česky.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)