KOMENTÁŘ. Starý vtip, hodně starý, ale bohužel stále platný: Co že je to dálnice? To je silnice, která vede až ke Štefánikovu mostu – a dál nic. Proto dálnice. Vtípek z doby, kdy byl ukončen bezohledný průraz samým středem Prahy pod Národním muzeem, Hlavním nádražím a Operou. Končil u toho mostu. Končí to tam dodnes. Dál nic.

Vtip trvá a ožívá do mezistátního rozměru. Polská dálnice S3, která začíná na břehu Baltu a končí před naší státní hranicí. Česká dálnice na ni nenavazuje, pouze se k ní postupně blíží.

Chybí 35 kilometrů. Už je vyměřeno, leccos ale ještě zbývá schválit, takže se kopne za šest let. Pak snad dojedeme z Prahy na Balt po dálnici. Nebude to skvělé? Snad bude, ale pořád dosud není.

Právě čtete článek HlídacíPes.org s pořadovým číslem 10 000. Podpořte nás do další desetitisícovky!

Opačně než Poláci

Termíny dostaveb našich dálnic se každým rokem mění. Co platí určitě, je polská dálnice vedoucí až k naší hranici. Dál tam roste vlčí mák, je tam i všelijaké býlí příkopů a smetišť.

Když se Evropská unie v roce 2001 konečně rozhodla, že se časem rozšíří, odhadovalo se u nás na nejvyšších místech, koho tam vezmou: nás a Maďary, nás, Maďary a snad ty Balty, nás, Maďary, Balty, možná ten Kypr…

Poláky? To určitě ne. Vždyť to jejich zemědělství je katastrofa, průměrná rozloha hospodářství je tam dva hektary? To mají trest za to, že se nenechali združstevnit. To jsou celí oni, pořád se vzpouzí, myslí si, že jsou bůh ví co.

Ztracená sebedůvěra a důvěra v jiné se dá získávat jen pomalu a jen tím, že se na všechna ta selhání začneme konečně dívat sebekriticky.

Vzali nakonec všech deset. Nebyla to regata, jak v Bruselu říkali, bylo politické rozhodnutí. Dneska Polsko protínají skvělé dálnice a my ve velkém kupujeme polské potraviny a ovoce.

My jsme po únoru 1948 rozorali meze, vyhnali kulaky a založili JZD. V sedmdesátých letech jsme ještě nechali scelit polnosti, aby nepřekážely ty remízky a vůbec všeliké křoví, a pak, po převratu nájemci (majitelé už neměli zájem) dílo dokonali.

U nás je průměrná výměra lánu přes sto hektarů, v ostatní Evropě sotva dvacet! Naši kdysi „mistři vysokých sklizní“ jsou dnes mistři co do největších lánů kukuřice a řepky olejné.

Máme to opačně než ti Poláci. Náš stát staví pomalu a špatně, drhne to, drhne, ale soukromému velkozemědělství se daří.

Jak se daří nejbohatším soukromníkům s největšími rozlohami vytvářet zisky v zemědělství za cenu znehodnocování půdy, tak se nedaří státu při stavbě dálnic.

Všeobecná nedůvěra mezi námi

Státu se notoricky nedaří digitalizovat běžné agendy. Nedaří se mu zajistit bezpečnost železniční dopravy. O poště raději nemluvit.

Státu jde skoro všechno pomalu, lhůty se posouvají, kvalita je nakonec mizerná, nejen pokud jde o dálnice. Drhne to, kam se podíváš.

Jak je to možné? Naši vědci a ajťáci (malé firmy, z nich pak větší…) dosahují skvělých výsledků ve světovém měřítku. Ze zakladatelů jsou i miliardáři. Stát, podnikající totéž ve velkém, zaostává.

Všichni se shodují na tom, proč. Mnoho byrokracie, přemíra papírů a kontrol. Protože obecně převládá nedůvěra. Protože se automaticky předpokládá, že se bude šidit. A taky se šidí. Čím podrobnější pravidla proti šizení, tím víc se šidí.

Za tím vším erárním drhutím je všeobecná nedůvěra v instituce. Ale i nedůvěra k partnerům, se kterými se musí soutěžit. Nedůvěra v instituci, která má z Brna férovou soutěž a konkurenci chránit.

Od nedávna to máme nikoli už jen v podobě dohadů a nářků: OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, slučující 38 nejvyspělejších státu světa) změřila stupeň důvěry či nedůvěry v instituce ve všech členských státech. K parlamentům, vládám, ministerstvům, justici, policii, armádě, k církvím, k samosprávě.

Česko vykázalo více nedůvěry než důvěry ke všem institucím, s jedinou výjimkou: jedině k samosprávě převažovala důvěra, malinko přes 50 %. Pokud jde tedy o důvěru k institucím, skončili jsme v evropském měřítku na posledním místě. Zato v nedůvěře k nim jsme mistry světa. Instituce přitom tvoří kostru každého státu.

Číst si to, je, panečku, síla. Musí to mít hlubší kořeny, není to jen momentální nálada. Nevěříme totiž ani jeden druhému. A nakonec nevěříme ani sami sobě.

Zřejmě jsme se v dějinných zkouškách příliš často zklamávali. Soudný našinec tomu v duchu přitakává.

Pracovití a talentovaní

Počítejme: příliš rychlá a snadná byla u nás protireformace (příliš rychle jsme vzdali naši husitskou, reformační víru), neubránili jsme republiku v roce 1938, v únoru 1948 jsme bez odporu ztratili demokracii, po srpnu v roce 1968 jsme rychle vzdali odhodlání ať již reformovat socialismus či nastolit férový kapitalismus, v roce 1989 jsme čekali, až se všichni kolem (kromě Rumunů) osvobodí od komunismu. Teprve pak přišel náš Listopad.

Podle toho to taky dnes vypadá: čekáme na návrat Babiše…

Co se stalo, nedá se odestát. Ztracená sebedůvěra a důvěra v jiné se dá získávat jen pomalu a jen tím, že se na všechna ta selhání začneme konečně dívat sebekriticky. Ne, že nás někdo oklamal, zradil, obsadil…, ale že jsme se sami při tom všem obelhávali a sami sebe tak zradili.

Ale komu by se do toho chtělo? Inu, mělo by se do toho chtít každému, komu záleží na osudu Čechů, Moravanů a Slezanů. Tomu, kdo nevyřvává na náměstích, že je vlastenec, ale tomu, kdo myšlením, debatami se sousedy a kolegy, a také dobrou prací, zlepšuje svět kolem sebe. Alespoň, voltairovsky řečeno, „pečuje o svou zahrádku“.

Ta zahrádka je občanská společnost: neziskovky, dobrovolnictví, pomoc bližním. A proč ne i práce v politické straně? Patří sem i to, když lidé vyrazí na náměstí, tak jako v devětaosmdesátém. Tak jako v roce 2019 na Letnou.

Nedůvěra, teď už změřená a v evropském měřítku porovnaná, je naší zhoubou, jako mor rozežírá českou společnost. A přitom je to společnost tolika pracovitých a talentovaných lidí.