Bydleli blízko sebe. Mám před sebou fotografii: ti dva malí kluci, menší Tomáš a větší a zjevně ctižádostivější Václav se drží za ruce a vypadá to, že Václav byl v té době ve vztahu ten dominantní. Pak spolu chodili do Londýnské na gymnázium. Oba hráli špičkový dorostenecký basketbal. Spoluvymysleli kuponovou privatizaci. Nakonec začal být Tomáš Ježek pro Václava Klause panem Nikdo. Petr Pithart v sérii článků pro HlídacíPes.org na vztahu těchto dvou můžu popisuje raná devadesátá léta a peripetie tuzemské ekonomické transformace.  

Třeba říct, že samotný princip kupónovky – co stát všem lidem sebral, všem jim zase vrátíme – nebyl programově zlodějský: na rozdíl od fondů. Ale byl polovičkou plánu.

Jak byl efektní, tak byl méně než „polovičatý“: akcionáři (kteří nepodlehli vábení podvodníka z Harvardu) přece nepřinesli do teď už i „jejich“ podniků ani korunu, žádný kapitál, nezbytně nutný na restrukturaci vesměs zaostalých podniků. Nepřinesli tam zkušenosti (know-how), ani přístup k zahraničním trhům, nic.

Kupónovka národní bohatství rozptýlila naráz doslova na atomy. Teď bylo naprosto nutné z této tříště vytvořit co možná rychle kapitály a jejich vlastníky – podnikatele. Aby s nimi bylo možné konečně restrukturovat naše národní hospodářství.

Protože druhým aktem kupónovky, nevyhnutelně následujícím, bylo zřízení fondů, kterými jako s kapitálem, s kapitály bylo možné investovat: stavět, budovat, opravovat… zkrátka modernizovat naše hospodářství.

Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Prvních „ztracených“ padesát miliard

Byl tu ještě druhý důvod pro zřizování fondů, lidem srozumitelnější, populárnější. Vždyť se přece muselo počítat s tím, že zdaleka ne všichni si za kupony zakoupí akcie.

Tomáš Ježek vysvětloval jejich existenci tak, že jsou tu „pro tetku z Orlických hor“, která přece nebude vědět, která bije. Pro ty, kteří z bezradnosti uvěří, že odborníci z fondu za něho zakoupí výnosnější akcie. Hlavním účelem fondů však byla koncentrace kapitálu, zatím maximálně rozdrobeného bohatství.

Troufám si tvrdit, že to bylo toto prachšpatné založení fondů (stačilo jen sto tisíc a čistý rejstřík a mohl jste si založit fond. Nakonec jich bylo k pěti stovkám!), které způsobilo, že česká společnost jako celek dodnes kapitalismus nepřijala. Neboť příliš mnoho lidí bylo tou okázalou, jednorázovou a všechny oslovující vlastně „instalací kapitalismu“, okradeno.

Byli to také minoritní akcionáři, kteří byli „vytěsněni“. Takhle se „ztratilo“ prvních padesát miliard korun. Jednoduchých i rafinovaných metod vytěsnění bylo několik – Ježek je ve své knize podrobně popisuje.

Nemuselo tomu tak být, kdyby v zákoně o investičních fondech bylo jedno pravidlo: kdo fond založí, nemůže se stát jeho vlastníkem, resp. spoluvlastníkem. Může a musí zůstat toliko jeho – i tak lukrativním – správcem.

Sprostá, zákeřná krádež

Předchozí díl jsem končil informací o dopisu, který inicioval Tomáš Ježek. Na zmíněný náš dopis Klausem vedené federální ministerstvo financí jako odpovědné za příslušnou legislativu, upravující vznik, fungování a zánik fondů – ani neodpovědělo. Na Slovensku to přitom bylo v pořádku. Šlo o to, že – podle Ježka – „kanonické pravidlo“ fungování fondů bylo vynecháno.

V příslušném zákoně se neřeklo, že majetek zakladatele – správce fondu – se nesmí nikdy smísit s majetkem vkladatelů. Pokud toto oddělení není zaručeno, správce se svým vkladem (se svými procenty) může fond snadno ovládnout a rozhodovat v neprospěch drobných vkladatelů, kterých je vždycky většina. To jsou ti majitelé kuponů, kteří je s důvěrou odevzdali do některého z fondů a teď, dříve či později, budou vytěsněni. Čili více nebo méně okradeni. Neboli – ostrouháni.

Říkalo se tomu „tunelování“. Prý tunneling. A že je to český vynález! Někteří naši lidé byli tím „vynálezem“ svým způsobem jaksi ironicky – sadomasochisticky – utěšeni. Aspoň něco jsme my Češi vynalezli… Dosud neznámý způsob kradení. Ale houby, nic jsme nevynalezli. Byla to metoda, odborně už dlouho nazývaná asset stripping (obnažování aktiv) neboli self-dealing (obchodování se sebou samým). Takže český název je správně zase jen – krádež. Sprostá, zákeřná krádež.

Obrana liberalismu

Tomáš Ježek byl přesvědčený liberál. Přesvědčenější o jeho hlubokou evangelickou víru v Boha. O liberalismu napsal tři knihy a několik esejů. V dnešním pojmovém zmatku je liberalismus vesměs zavrhován. Netroufám si to vysvětlit, trvám však na tom, že je to tragická chyba. Jistě, liberalismus nenese s sebou žádnou cílovou hodnotu, dbá „jen“ o dodržování pravidel. Je použitelný k mnoha možným cílům, rozhodně však ne k takovým, které ohrožují svobodu jednotlivce.

„Právní stát“ či „vláda práva“ jsou pro mě jako pro právníka synonyma liberalismu. Rovněž „kontrola moci“, vzájemné vyvažování – kontrola a brždění – moci zákonodárné, výkonné a soudní jsou pro mne esencí liberalismu.

Jistěže i liberalismus má své úpadkové, zvrhlé verze – jako každý -ismus. Ale ne každý -ismus je ideologie, liberalismus jí není zcela určitě! Proto je protivný každému populistovi, každému vůdcovskému režimu. Přepjatý důraz na svobodu jednotlivce, který by byl vyvázán ze všech historických a sociálně psychologických souvislostí, může vést k svévoli, k „vládě anomie“, čili k jakési barbarské „cochcárně“.

Tak rozumím liberalismu i díky četbě Ježkových spisů. Ale netvrdím jistě, že on by na moje rozumění liberalismu vždycky kývl.

Koncentrace kapitálu probíhala drsně, loupeživými metodami. Tehdy se „ztratilo“ prvních padesát miliard majetku minoritních vlastníků.

Msta až za hrob!

Naše vláda z let 1990–1992 se každoročně dlouhá léta jednou za rok scházela v hospodě „U Vladaře“ na Maltézském náměstí. Přicházeli nejen ministři za Občanské hnutí. Byli jsme totiž jako vláda věru dobrá parta. Vzpomínali jsme, kritizovali naše nástupce, vyměňovali jsme si drby z doslechu, hádali se o to, co jsme udělali špatně…

Na jedno takové setkání přišel i Tomáš, ostatně chodil vždycky. Tentokrát přišel pozdě a hodně rozrušený: „Tak si představte, jdu právě ze zasedání vědecké rady VŠE… Nedali mi profesuru. To se stane jednou za dlouhý čas. Taková potupa…“

Všechny nás ta zpráva zdrtila. Je to vůbec možné? Tomášovi, takovému skvělému pedagogovi, autorovi řady knih? Ptáme se, jak to bylo. „No, byl tam i Klaus, měl takovou dílčí kritickou poznámku, nic závažného… Ale zřejmě pro členy rady dostatečně instruktivní. A odešel, při hlasování nebyl…“

Bylo to jasné: msta až za hrob! Za to, že dvakrát jednal samostatně, proti intencím svého přítele z dětství. Pozdržel Klausův timing kupónovky, svého vlastního vynálezu. A odhalil fatální chybu v legislativní konstrukci fondů.

Přitom právě Klausova profesura byla podvodná. Ten titul se dává za pedagogickou činnost. Podmínka je minimální přednášení po dobu jednoho semestru. Klaus měl na fakultě několik přednášek, ale nikoli ucelený semestrální kurz.

Také mně nabízeli někteří snaživí kolegové na Právnické fakultě profesuru. To nejde, říkal jsem, nemám tu odpřednášený ucelený kurz. To se už nějak udělá… říkali. Ne, odmítl jsem. Takže dobře vím, jak k hodnosti přišel Klaus: „nějak se to udělalo“.

„Investice“ ministra privatizace

Jednou, po letech, mne napadla blbá otázka. Že může být urážlivá, mně došlo, až kdy jsem ji vyslovil: Poslyš Tomáši, jak jsi vlastně dopadl s kupony? Člověče, co si o mně myslíš? Já investoval do podniku, o kterém jsem měl absolutní jistotu, že půjde ke dnu. Jako ministr pro privatizaci jsem si nic jiného nemohli dovolit!

Přitom on měl ty nejlepší předpoklady vybrat si podnik, který mu vynese jmění! Ostatně já to udělal podobně. Vložil jsme své kupony do Československé plavby labsko–oderské. Protože mám rád lodě. Veškerý zisk nula nula nic.

Tomáš Ježek pak ještě roky přednášel, psal články a knihy. Po celou tu dobu se vzorně staral o nehybnou manželku.

Zemřel 29. listopadu 2017. Čest jeho památce.