Jako první jsem měl v lednu 1990 odvahu říci, že tzv. sametová revoluce nebyla podle mého názoru žádná revoluce, ale vyjednané předání moci. Vyvolalo to bouři odporu i mezi mně nejbližšími: lidé tak moc a moc chtěli, aby to byla revoluce, vždyť přece na těch náměstích byli (po pracovní době) a těmi klíči přece zvonili, vzpomíná v nové knize na svůj televizní projev z 19. ledna 1990 tehdejší šéf Občanského fóra Petr Pithart.

Václava Havla zvolili jednomyslně 29. prosince 1989, několik poslanců se k volbě nedostavilo. Měl jsem na ně vztek, to nám udělali schválně, že se ani pár hlasů nezvedlo proti, že je to jako za nich, jako vždycky, jednomyslně.

Byla to tehdy vada na kráse té volby, ale vada příznačná: důkaz, že nám komunisté tu moc vlastně dali, pustili ji nám k nohám, ne, že jsme si ji vybojovali. My pak hůře či lépe improvizovali, Havel to celé jaksi – režíroval.

Text, který čtete, je ukázkou z nové knihy HlídacíPes.org

České průšvihy 1989–2024. Pořiďte si ji!

Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.

Byl jsem první, kdo měl odvahu to říct před milionem televizních diváků – jako tzv. představitel Občanského fóra (OF) někdy uprostřed ledna 1990. Že, ať si říká, kdo chce, co chce, ale že to revoluce nebyla, nýbrž vyjednané předání moci.

Vyvolalo to bouři odporu, i mezi mně nejbližšími: lidé tak moc a moc chtěli, aby to byla revoluce, vždyť přece na těch náměstích byli (po pracovní době) a těmi klíči přece zvonili! Tak co si ten intelektuál teoretik vymýšlí! Shodou okolností mi ten projev schválil tehdejší zpravodaj československého vysílání rádia Svobodná Evropa, který se náhodou nachomýtl do místnosti, když jsem ten projev psal: Pavel Pecháček. Něco připsal, něco navrhl přeformulovat.

Jako po únoru 1948

Faktem je, že dekomunizační vášně v prvních týdnech po listopadu 89, a pak ještě dlouhá léta, cloumala celou zemí. Týkalo se to bývalých členů KSČ, tedy i mne. Říkalo se: jednou komunista, vždycky komunista! Po vzoru: jednou černoch…

Do toho v půli ledna 1990 přijelo do Prahy celé vedení Verejnosti proti násiliu. Charismatický Fedor Gál, jejich předseda, vstoupil do dveří a se svým tragickým výrazem v tváři mi řekl: Peter, zle je, ludia sa nás začínájú báť. To jsem také cítil, pokud jde o místní a „závodní“ OF taky. Někde vyhazují vedoucí pracovníky v podniku šmahem, podle seznamu členů KSČ.

Ten den jsem se rozhodl, že se pokusím to zabrzdit a uvést do patřičných právních mezi. Ohlásil jsem se v ČT, dostal jsem jako představitel Občanského fóra prime time a řekl jsem před prý jedním a půl milionem diváků, že není možné, aby někde působila dvě či dokonce tři uskupení Občanského fóra, vzájemně se denuncující jako místní zrádcovské mafie, že se někde jednání místních a „závodních“ Občanských fór začíná podobat řádění „akčních výborů“ Národní fronty z poúnorových dnů a týdnů roku 1948.

Že je jistě třeba vedení podniků očistit od neschopných komunistů, ale nejen od nich, také od kariéristických nestraníků, že k tomu je už právní nástroj, zákon o konkurzních řízeních, a ne dělat čistky šmahem podle seznamů.

Možná slyším trávu růst…

Představitel KC OF Petr Pithart vystoupil v Československé televizi s projevem, v němž vyzval místní a podniková občanská fóra, aby neuplatňovala živelné odvolávání vedoucích pracovníků průmyslových podniků a jiných závodů či představitelů státní správy. (»Působení občanských fór se nesmí v ničem podobat řádění akčních výborů Národní fronty po únoru 1948.«) Odmítl princip kolektivní viny. (»Je opravdu každý komunista nemravným člověkem a je každý aktivista Občanského fóra bezúhonným idealistou? Kdo má právo soudit jen proto, že byl nestraníkem? Kdo má právo soudit podle zásady kolektivní viny?«) Doporučil občanským fórům, aby »postupně vytlačila« reprezentanty »starého pořádku«, ale především »aby rozhodla o způsobu, jakým budou napříště nalézáni noví lidé do vedení podniků a institucí«.

Zdroj: ÚSD AVČR

Projev Petra Pitharta z 19. ledna 1990 si můžete pustit ZDE.

Screenshot. Facebook Archiv ČT, se souhlasem ČT.

Brzdičem sametové revoluce

V této souvislosti jsem použil slova obav: „možná, že slyším trávu růst“. Žádná jiná slova nejsou se mnou od té doby (dnes už asi ne tolik) tak spojována, jako tato. Jedni si ze mne zoufali a nenáviděli mne, že jsem celý proces očisty společnosti, sametovou revoluci, zpomalil, ne-li zastavil, druzí, že jsem se konečně postavil nastávající anarchii.

Tehdy jsem také jako první řekl, že co bylo, nebyla podle mého názoru revoluce, ale vyjednané předání moci. Abych si to ještě víc zavařil, vrátil jsem se k „čištění podle seznamů“ ještě jednou, někdy na jaře už jako předseda vlády „národního porozumění“.

Zase se na mne vrhli radikálové v řadách OF. Byly to pro mne nejtěžší doby v politice a divím se, jak jsem to vůbec dokázal přestát. Dokonce i můj ministr Bohuslav Kubát mne na nějakých aktivech OF denuncoval jako ochránce starých struktur…