Petr Pithart: Havlova omluva sudetským Němcům. Kontroverze, která otřásla revolucí
Kandidaturu Václava Havla ohlásil z balkonu vydavatelství Melantrich nedávno zesnulý herec Jiří Bartoška. To bylo 10. prosince 1989. Na Václavském náměstí bylo sto tisíc lidí. Euforie dosud trvala. Pár dní poté se Havel poprvé objevil na obrazovkách televize a hned se, jak se říká, střelil do nohy.
Neformálně oblečen, v exteriéru, na otázku televizní reportérky, co říká na výzvu tehdejšího bavorského premiéra Maxe Streibla, že by se teď, když komunismus padl, měli Češi sudetským Němcům omluvit za poválečný „odsun“, odpověděl po chvíli váhání, že, hmm, myslím, že asi měli.
Jako když hodíte do ohně láhev s benzinem! Havel o výzvě z bavorské strany vůbec nevěděl, na otázku televize tedy nebyl připraven.
Věděl jistě, že v disentu a v prostředí exilu se o „odsunu“ už několik let vedla ostrá diskuse. Sám se jí ale neúčastnil.
Myslím si, že si neuvědomoval, že obavu z „německého revanšismu“, kterou desítky let hlásala režimní propaganda, velká část veřejnosti brala velmi vážně.
Petr Pithart odhaluje zákulisí událostí po listopadu 1989 též v nové knize HlídacíPes.org. Získat ji můžete zde: České průšvihy 1989–2024.
Publikace mapuje fatální selhání české polistopadové politické elity.
Dokonce jsem přesvědčen, že tato obava byla hlavním tmelem tak dlouhé stability poměrů; důležitějším, než strach z represivních složek státu. Lidé se skutečně obávali, že se Sudeťáci vrátí a „seberou nám naše chalupy“.
V Evropě ojedinělý fenomén masového českého chalupářství by byl totiž bez vyprázdněného pohraničí nemyslitelný.
Sudetské maso v českém mrazáku
O „odsunu“ se veřejně mlčelo desítky let. Problém otevřel, jako by bleskem osvítil, v létě 1968 trialog autorů Milana Hubla, Jana Procházky a Vratislava Blažka na stránkách exkluzivního brněnského literárního čtrnáctideníku Host do domu. A pak zas naprosté mlčení.
Odsun byl opět uložen k ledu. Filosof Jacques Rupnik má působivější obraz: uložen do mrazáku. Když z něj po desítkách let maso vyndáte, není to už to samé maso, co jste tam dali…
V disentu a v českém exilu otevřela vydatnou polemickou rozpravu stať slovenského historika, žijícího v Praze, „Tézy o odsunu sudetských Němcov“, kterou otisklo Tigridovo pařížské Svědectví. Celá redakční rada pak na protest Svědectví opustila…
Znamenalo to, že i v elitních řadách exilu trvaly předsudky o tom, co se po válce v našem pohraničí dělo a dít se nemělo.
Po převratu se zamřelé „maso“ začalo z pomyslného mrazáku vyndávat. „Odsun“ a náš poměr k němu, to byla jedna z nejkontroverznějších polistopadových agend.
Sám jsem se v řadě polemik notně smočil. Do voleb v roce 1992 jsem získal titul „ochránce Sudeťáků“. Dodávalo se, že proto jsme dali „Germánům za hubičku“ mladoboleslavskou škodovku, naše rodinné stříbro… I tak se o tomto zjevně veleúspěšném dealu psalo v tehdejších novinách.
A to se tenkrát ani nevědělo, že tehdejší šéf představenstva koncernu Volkswagen Carl Horst Hahn byl sám odsunutým sudetským Němcem. I mně to řekl teprve po deseti letech. Do druhých voleb v roce 1992 to pro mne nebyl zrovna vhodný vklad…
Slovo lítost není omluva
Slovo „odsun“ dávám tu všude do uvozovek, protože bylo obrazné, nevýstižné a navíc urážlivé. I když – oficiální. Odsouváme skříň, ne lidi, tři a půl milionu žen, dětí a starců; muži byli většinou mrtví nebo v zajetí.
Česko-německá deklarace z ledna 1997, která více méně ukončila či uklidnila přeshraniční polemiky, pojmenovává přesně, co se tehdy po válce v našem pohraničí dělo: „útěk, vyhánění a následné nucené vysídlování“.
„Vyhánění“ od konce války do 31. prosince 1945, později již pod kontrolou mezinárodních humanitárních organizací, zejména Červeného kříže spíše „vysídlování“.
Německá strana v deklaraci přiznává odpovědnost za následky, která přinesla politika nacistického Německa a lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálně socialistickými zločiny.
Česká strana v deklaraci konstatovala, že tím bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem a lituje nepotrestání excesů, které při vysídlování proběhly, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny.
Ale slovo omluva v deklaraci nepadlo. I když slovo „lituje“ něco jako „omluvu“ implikuje. Je to totiž sporné: konkrétně kdo komu by se měl nebo neměl omluvit? Viníci a oběti už vesměs nežijí. Mohou se omlouvat potomci potomkům? Potomci aktérů „odsunu“ potomkům „odsouvaných“? Neviní pozůstalým?
Ale především: odhaduje se, že zatímco dnes by se s podobným hodnocením identifikovalo devět z deseti Čechů, Moravanů a Slezanů, v prosinci 1989, tenkrát, když Havel omluvu v kondicionálu připustil, byl poměr právě opačný!
Havla teď určitě nezvolí
Václav Havel nemohl kampaň za své zvolení začít hůř než právě „omluvou Sudeťákům“, „sudetoněmeckým revanšistům“, byť v kondicionálu. Střelil se tehdy do vlastní nohy a to jej tehdy většina obyvatel země viděla poprvé! Netušil, jaký budou mít jeho slova ohlas.
Nastala všeobecná protihavlovská vřava. My v koordinačním centru Občanského fóra jsme si zoufali. Kdyby se tehdy volil prezident „referendem“, jak se tehdy říkalo přímé volbě, neměl by Havel šanci.
A návrh na ústavní zákon o referendu byl již podán a začal být ve Federálním shromáždění projednáván! Bylo před první vlnou kooptací, parlament byl zčásti vyprazdňován, mnozí komunističtí poslanci na funkci rezignovali, nebo je jejich ústředí odvolávalo, ale byl nepochybně ochotný a způsobilý návrh přijmout.
I lidé by byli určitě pro – lidé jsou vždycky pro referendum. V improvizovaný anketě z 6. prosince na otázku, kdo by se měl stát prezidentem, podpořilo Alexandra Dubčeka přes 11 %, Valtra Komárka téměř 8 %, Ladislava Adamce, předsedu federální vlády 1,39 % a Václava Havla pouze 1,1 %. Drtivá většina byla ovšem nerozhodnuta.
Za této situace jsme si zoufali: tak to je konec, Václava teď určitě nezvolí. To jsme ještě netušili, jak razantně vstoupí do děje ve prospěch Václava Havla designovaný premiér, pragmatik a přeběhlík Marián Čalfa.
Uvnitř Občanského fóra jsme si o „odsunu“ mysleli zhruba totéž (i když na „omluvu“ jsme, hádám, většinou nepomyslili), ale teď jsme věděli, že je zle, že musíme Václavova slova nějak vysvětlit: relativizovat je a přitom se od nich nedistancovat.
Měli jsme na něj zároveň tichý vztek: žil asi skutečně tak trochu mimo život normálních lidi. A přitom jsme ho i chápali. Dovedli jsme si však představit, co by se na jeho adresu ozývalo z náměstí na předvolebních setkáních.
Svolal jsme proto hned ráno druhého dne všechny, kteří byli právě k mání a začali jsme smolit stanovisko koordinačního centra OF ve stylu ano i ne. Havel včera měl i neměl pravdu. On to tak nemyslel, i když ta slova vyřknul… Trvalo nám to několik hodin.
O některých větách, ba i o jednotlivých slovech, jsem dával hlasovat. Nikomu bych nepřál být na našem místě: formulovat takové obojaké stanovisko. Byl to tanec mezi vejci, ekvilibristika na hraně, možná občas i demagogie.
Důležitá agenda „odsunu“
Nevím, jak to naše blekotání zapůsobilo na veřejné mínění. Marián Čalfa, který se dal záhy do našich služeb, byl se svým „technologickým“ přístupem totiž rychlejší a za dva týdny byl Václav Havel zvolen prezidentem.
Vytrhl nám, jak se říká, pořádný trn z paty. Ústavní zákon o „referendu“ nestačil být schválen – bylo to možná o pár dní, o fous. S platným a účinným ústavním zákonem bychom dost možná Havla zvolit nedokázali.
Diskuse o „odsunu“ samozřejmě pokračovala s neztenčenou intenzitou. Agenda „odsunu“ patřila dokonce v prvních sedmi popřevratových letech k nejdůležitějším. Havel do ní několikrát zasáhl, tenkrát už mnohem zasvěceněji. Už jako politik s mravním vědomím.
Lze proto říct, že se o vyvážené formulace Česko-německé deklarace z roku 1997 zasloužil zcela mimořádně.
Tento text vznikl v rámci projektu EthProMedE.
Spolufinancováno Evropskou unií. Vyjádřené názory jsou názory autora a neodráží nutně oficiální stanovisko Evropské unie či Evropské výkonné agentury pro vzdělávání a kulturu (EACEA). Evropská unie ani EACEA za vyjádřené názory nenese odpovědnost.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Ve čtrnácti letech byla partyzánskou spojkou, zprávy nosila ukryté v copech
Maud Beerová: Zvítězili jsme nad Hitlerem. Máme vnoučata!
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
26 komentářů
Pro uklizení (jednacího) stolu je předchozí vyčištění vzduchu nutné. Omluva je na místě, nechovali jsme se k Němcům v rukavičkách. Důležitější je, a to zřejmě nikdy hlasitě nezaznělo, jak k omluvě přistoupí protistrana. Jestli to povede také k omluvě, otupení hran, ukončení konfliktu. Neboli jestli protistrana využije tento vstřícný krok k usmíření a nebo se zachová jako hrubián a omlouvajícího poníží.
Jsem rád, že vše směřuje k té první možnosti a že nevraživost vůči Němcům se mění na spolupráci a přátelství.
Souhlas. Když se omluvíme za způsobenou bolest, příkoří a utrpení, ustojíme i případnou nevstřícnou reakci. Nejde tolik o to, co o nás řeknou „oni“, ale co si „o sobě“ můžeme myslet „my sami“.
Domluva s Němci je složitější,jde o několik úrovní a je tu třeba správný výklad historie ,který půjde proti propagandě a tedy proti obecnému mínění vyrobenému tou propagandou.
Úroveň 1.- kdo je to sudetský Němec
Úroveň 2.-vztah mezi Němci a Čechy(k tomu patří kdo je to Čech)
Úroveň 3. -2.světová válka ,Češi a Němci + Němci a vítězové.
Věc je natolik komplexní,že není možno ji pojednat v reálném čase,puze poznamenám,že Sudetští Němci měli všechny atributy samostatného národa,ale mídto aby ho deklarovali,připojili se k národu jinému.
2.- rozdíl Čech-Němec je úplně nejasný ,patrně umělý a nedávného data.
3.- Německo se na českém národu zločinů nedopustilo.Přiznat tuto pravdu není ochota napříč politickým spektrem.P
odtrženo sečteno- věc není zralá k řešení.
Ono je to právě složité, protože, jak známo je rozdíl mezi morálkou a právem. No a zrovna v těchto případech je to markantně vidět. Že sice za něco se lze omluvit morálně – ale jindy musí stát právně stát na svém stanovisku. Co je moje, je moje, co je tvoje je tvoje. Tečka
Takže – v tomto případě – my jsme ochotni se omluvit za -násilnosti spáchané během odsunu. Ale samotný odsun byl – podle našeho stanoviska – a podle tehdejších podmínek právní, takže ho rušit (Benešovo dekrety) nebudeme.
Němci a jejich přívrženci (nechci ukazovat) to vidí jinak, a kříčí že i jen za to byl Beneš zločinec.
Jenomže – když se podíváme na druhou stranu, tak Němci jsou sice ochotni se nám omluvit – za násilnosti spáchané během druhé světové války – ale už nechtějí uznat protiprávnost jednání v případě Mnichovské dohody. a následného období (vyhánění Čechů) apod..- až do obsazení naší republiky v březnu 1939. No a taky k tomu mají svoje právní důvody.
Odsun sám byl správný, vždyť sami Sudeťáci hystericky volali jako jeden muž “ Domů do říše „.
Spojenci jen jejich přání žít v Německu splnili.
Excesy během odsunu měly být potrestány dle práva, zločinné Benešovy dekrety v rozporu s právem a humanitou zabránili nejen jejich potrestání a učinili ony zločince je bezúhonnými.
Omluva je na místě jen částečně, nikoli za odsun samotný, ale za způsob provedení a za kriminální činy občanů českého státu během odsunu
Problém je, že odsun německých menšin z celé Evropy, ne tedy jen od nás, byl dohodnut mocnostmi v Postupimi. Byla to reakce na skutečnost, že Německo v průběhu cca čtvrtstoletí vyvolalo dvě světové války, a v obou případech k jejich vyvolání, průběhu i represím proti obyvatelstvu okupovaných území používalo německé menšiny.
My se můžeme nanejvýš omluvit za některé konkrétní chyby a zločiny, ale už třeba ne za jejich nepotrestání, protože to bylo dílem komunistických pučistů a sovětských „poradců“.
Nebyl to tedy trest, ale racionální opatření vůči etniku, neschopném mírového soužití s jinými národy. A nebyl to náš kapric, ale rozhodnutí vítězů druhé světové války v Evropě.
Vina Němců na útlaku Čechů se mi v roce 1989 zdála nezpochybnitelnou. Měl jsem mezi přáteli několik Němců ať ze západu, či z východu a na téma odsunu jsme narazili. Přitom se mi především západoněmecká společnost zdála tehdy po míru toužící a vyloženě pacifistická.
Před 89 jsem také netušil jak se k tématu 2.světové války vyjádřil Richard von Weisaecker, obdivoval jsem Williho Brandta klečícího před pomníkem ve Varšavě.
Někdy 2004 jsem navštívil výstavu o odsunu v historickém muzeu v Berlíně. Vmotal jsem se do skupinky zřejmě dětí a vnoučat odsunutých, prováděl nás mladý student. Z těch potomků jsem cítil jistý pocit křivdy, ten student jim řekl, že se těm Čechům nemohou moc divit a připomněl tragedii Lidic a další.
Dnes už vím spoustu věcí, které jsem před 89 netušil, odvlečení čsl. občanů do SSSR po válce, politické procesy, Postoloprty, Ústí, Švédské šance , Rudé gardy…..
Odsunem jsme si moc nepomohli. Část obcí jsme srovnali se zemí, část je pro ostudu dodnes.
Jenom přemýšlím jak by to dopadlo, kdyby u nás Němci zůstali. Nejdříve, vzhledem k nepochybné vině by asi byl klid ale další generace by už jistě pykat za rodiče nechtěla a kdoví jestli by to nedopadlo jako se Slovenskem a heim ins Reich by se konal později.
Tedy, jestli smím reagovat, pokud se v závěru ptáte, „.. jak by to dopadlo, kdyby u nás Němci zůstali“, tak vemte do úvahy že to tady po válce postupně přebírali komunisté. Takže – jen tak zběžně-
– připomeňme že i řada českých občanů byla po válce buď přímo potrestána nebo dlouhodobě společensky ostrakizována za kolaboraci s Němci za války. Takže jak by asi dopadli sami Němci?
– pak že se po roce 1948 rozeběhly u nás politické procesy. (i řada z nich se týkala událostí ještě během války – viz třeba gen.Píka)
Takže zase se dá předpokládat, že by řada právě Němců, za spolupráci s fašistickým režimem skončila před soudy a v lágrech.
– pak si připomeňme, že se právě v téhle hraniční oblasti -se oproti SRN postavila proslulá Železná zeď. Čili poměrně široké a vojensky střežené pohraniční pásmo, ze kterého stejně -všechny obyvatele- vyhnali a ty vesnice/osady tam zůstaly prázdné
– pak tady proběhlo postupně napřed zestátnění podniků a potom kolektivizace. Čili – že by i ti Němci u nás o ty svoje firmičky aj pole v Sudetech stejně přišli, jako Češi všude jinde.
– no a ty firmy se pak řídily centrálně, ze státu, který do nich nic moc neinvestoval, takže „socialisticky “ chátraly, jako všechno, Firmy, hotely, obchody, služby, doprava, státní nájemné domy,
– a až z toho Vám výjde ten pravdivý obraz, který ukazuje ten současný obraz Sudet. jen tím, že by tady ti sudetští Němci, zůstali by se tak moc nezměnil..
Ono možná si připustit, že tady se vždycky žilo „doslova krušně“, a aj ty poudačky o pracovitých a bohatých sudetských Němcích kteří tady z toho tehdy? dělali ráj na zemi, jsou spíše zase jen narativem..
uznat chybu je znamkou sily a sebevedomi.
opakem je slabost a zamindrakovani
.
tipuji ze zamindrakovanejch je tretina naroda
ktera se kreje se zemanovou tretinou obyvatel slabou duchem, jak prones pred vic jak 30 lety
pak jeste mluvil o polovina hlupaku v narode, coz se dnes kreje s fandy ano a spd
Jen hlupak pise bez intrpunkce, co to rodiče spáchali?
Odsun byl čistě politická záležitost. Komunisté velmi dobře věděli, že pokud k odsunu nedojde, nikdy nemají šanci vyhrát volby. No a následné dosídlení, to už byla naprostá katastrofa. Následky neseme dodnes.
… definitiva odsunu (sudetských) Němců ze všech „jejich“ území byla schválena po konci II.sv. války na zámku v Postupimi… Tedy kde máte komunisty v Postupimi ? Asi tam byli schovaní za bukem a tahali za provázky, že ?
Jenže tomu předcházelo rozhodnutí dosazené ,komunistické vlády v Košicích. Odsun nebyl na pokyn mocností v Postupimi. To je rozdíl.
…a třeba takoví němci polští, to bylo co, ti zůstali v Polsku , že ? To jsou stále zoufalé mindráky, abyste něco napsal..
Bydlím v bývalých Sudetech. To co my nazýváme odsun, byl mnohdy neomluvitelný zločin, krytý zákonem o beztrestnosti a poháněný kolektivní vinou. Dnes si dopisuji s rodinou, jejichž předek pocházel z naší vsi a byl předsedou NSDAP. Tehdy bychom byli nepřátelé, dnes jsme poučeni historií a nejvíce se bojíme války a následků. O naše chalupy už jim nejde, generace majitelů umřela a potomci mají kořeny už v Německu. Tehdy jsem Havlovu omluvu také nechápal a doslova mně nadzvedla… Dnes po studiu historie odsunu, už věci vidím trochu jinak. Popravdě někdy trochu postrádám i sebereflexi na druhé straně. Ale po první světové válce nechtěla republika naslouchat menšině Němců a ti skočili na špek populistům typu Henlein. O to víc musíme být my opatrní na naše populisty….
Po první světové válce musela československá armáda (a navrátilci z legií) pohraničí dobýt proti povstalcům, kteří tam vyhlásili samostatné státy a snažili se dosáhnout o připojení k Německu či Rakousku. Naštěstí tyto poražené mocnosti si tehdy netroufly na jejich podporu.
Za těchto okolností bylo nějaké ustanovení kantonálního systému, jak to plánoval Masaryk, dost dobře nemyslitelné. Jo, kdyby Hitler nevyvolal válku, tak jsme pravděpodobně ty německy hovořící kantony měli.
.
MMCH, povstání tam vyvolalo naprosto šílený hladomor, protože přerušilo komunikace s vnitrozemím, kde bylo potravin přece jen víc. Na webu, např. valka.cz, jsou fotky kostřiček, které si nijak nezadají s dětmi z osvobozených koncentráků. Československo jako jednu z prvních věcí udělalo to, že ty děti vyvezlo do Polabí a na Hanou, kde byly přijaty do místních rodin a vykrmeny. Mnohý pozdější zuřivý henleinovec by bez této akce během pár týdnů zemřel hlady.
Poměrně zdařilé rozdělení moci. Sametová ikona Havel, který si mohl dovolit morální leč pouze ústní omluvu za náš díl viny, ale pak pragmatický Klaus, který dokázal tvrdě dohodnout oboustrannou deklaraci, kde má váhu každé slovíčko.. To dává smysl, a takhle by měl fungovat sebevědomý a hrdý národ.
Škoda že to tak nejde vždycky.
Teď po odhalování skutečných událostí a viníků zločinů při odsunu už víme, že omluva nebyla na místě: 1. O odsunu rozhodly vítězné mocnosti. 2. Ale hlavně na většině zločinů vůči odsunovaným Němců se podíleli soukmenovci Němců (čeští kolaboranti, udavači, konfidenti gestapa, slovenští fašisté…, kteří stáli během války na straně Hitlera jako 99% sudetských Němců), aby se na poslední chvíli ukázali jako nepřátelé Němců a vyhnuli se trestu za kolaboraci.
Mrtvé při odsunu Němců z Brna mají na svědomí Revoluční gardy složené z kolaborantů – dělníků Zbrojovky vyrábějících zbraně pro Hitlera.
Masakr na Švédských šancích zorganizoval fašista Karol Pazur, Pazúrův bratr byl dobrovolníkem u SS, sestra německou špiónkou, Pazúr sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně šel na východní frontu. Po zajetí
Sověty, aby si zachránil život, se dal ke komunistům a s čsl.armádou přijel do ČSR. Aby zachránil svou faš.rodinu, začal likvidovat Němce, do čehož se zapojil i fašista Surovčík.
Masakr v Postoloprtech (kde za oběti všech odkrytých 9 hromadných hrobů prohlásili místní Němce, i když tam byly koncentrační a zajatecké tábory, poblíž procházely Pochody smrti z koncentráků a davy zbídačených Němců z vých, Evropy utíkajících před Rudou Armádou).. usvědčený byl mj. četník Bohuslav Marek, kolaborant sloužící Němcům, který za války aktivisticky na občanech vyžadoval plnění nacistických příkazů.
Doporučuji přečíst vzpomínky německých antifasistu z Ústí nad Labem, kteří přežili válku v kriminalech nebo KT. Po několika měsících na svobodě sami zadali o vystěhování do Německa.
Když Japonci napadli Pearl Harbor, tak v některých městech rozzuření Američané vykáceli aleje Sakur. A v jedné ZOO pohotoví zaměstnanci ZOO předělali cedulku „Japonský jelen“ na „Asijský jelen“, čímž ta zvířata zachránili před podobným osudem.
A to byl jeden útok a ještě vlastně zprostředkovaný přes rozhlas a noviny. Češi přitom měli za sebou šest let okupace.
Havlova omluva „Sudeťákům“ byla předčasná a hloupá. Nejdřív se měli omluvit „Sudeťáci“ ( Landsmanschaft) Čechům za vlastizradu a spolupráci s cizí nepřátelskou totalitou. A za vyhnání spoluobčanů české národnosti z území jejich vlasti. Majetky vystěhovaných Němců byly částečnou náhradou za válečné reparace, takže jejich navracení by bylo nesmyslné. Myslím, že Poláci se vystěhovaným Němcům neomlouvali, i když s nimi také nejednali v rukavičkách.
Presidenti SRN a Francie jezdí pravidelné do Oradouru, doslova ruku v ruce, poklonit se památce nevinných obětí. President SRN navštěvuje i Lidice, Terezín a další místa válečných zločinů, včetně těch spáchaných po válce. Českého presidenta a české politiky na místech poválečných masakrů vojáky Svobodovy armády stále nepotkáváme – Švédské šance (267 povražděných, včetně dětí, batolat a kojenců), Petržalka ’90 povražděných maďarských skautů. Za vše nese plnou osobní odpovědnost Edvard Beneš. Proč se asi upozaďují Ležáky? Aby se nepřipomínala role Beneše v Londýně, kdy nařídil atentát na Heydricha, aby si napravil pošramocenou pověst u spojenců. Český odboj si to nepřál, vědom si, že země přijde o elitu, kterou bude potřebovat po válce. Jako první bylo popraveno 1500 Sokolů. Komunisté už s převzetím moci za pomoci Kremlu moc práce neměli. Mají to snadné dodnes. Povšimněte si, jak se najednou množí ruské výrazy v křížovkách. Slova Jana Masaryka o komunismu stále platí: „10% ideologie a 90% taktiky“. Byl zavražděn, když se rozhodl kandidovat na presidenta…
Tedy, to se obávám že to co je napsáno na konci už zní jako naprostá fabulace.
Jan Masaryk ..“Byl zavražděn, když se rozhodl kandidovat na presidenta“?
Pokud čtu některé nepotvrzené teorie o tom že mohl být zavražděn, tak z toho důvodu, že se prý rozhodl z téhle republiky utéct . Na to aby – svobodně kandidoval na prezidenta, už v té době (to už bylo po únoru 1948) nemohla být ani řeč.
Ale krom toho, on vlastně vůbec nebyl nějaký opravdu špičkový politik, který by byl schopný vést národ. Díky vlivu svého otce sice vykonával jisté diplomatické funkce, ale příliš v nich nedokázal. I když se dá říct, že v té době ani nemohl.
No a pokud se týče jezdění našich politiků po tryznách. Tak to už je strašně dávno, když to byla nudná, společenská povinnost , které si nikdo, ani média příliš nevšímal.
Ale od dob pana prezidenta Zemana, je známo, že i z toho může být dost hluboká politická krize, při které jak politická konkurence , tak média omlátí tomu politikovi o hlavu každé slovo, které tam řekne..Tak proč riskovať..
Nejméně 51 lidí zabila v úterý ráno střelba izraelské armády poblíž jednoho z center humanitární pomoci v Chán Júnisu v jižní části Pásma Gazy, informovala agentura Reuters s odvoláním na palestinské ministerstvo zdravotnictví. DÁL A DÁL ZABÍJÍ CIVILISTY A DĚTI. CO S NIMI?
„Kdo seje vítr, sklízí bouři!“ Tak dopadli sudetští Němci, když se nechali nalákat na krásné řeči. Henlein byl varován např. Friedrichem Wilhelmem Foersterem před „smrtelnou katastrofou“ pokud se přikloní k Hitlerovi. Sudetští Němci si možná mohli oprávněně stěžovat, že v ČSR se s nimi nejedná právě nejlépe, ale měli se zde lépe než v Německu. Češi byli na život s nimi zvyklí. Děti běžně byly dávány „na handl“, české do rodin německých, německé do českých, aby se naučily druhý jazyk. I moje tchyně tak byla vyměněna.
Chápu, že emoce snadno převládnou nad rozumem. Jak by ale vypadala situace, kdyby zde zůstalo 3,5 milionu Němců s nacistickou minulostí? Postihovat jen jednotlivé excesy? Jak by se po válce zjišťovaly?
A navíc – 90% Sudetských Němců se zřeklo československého občanství a přihlásilo se k občanství říšskému. Takže odsunuti nebyli „německy hovořící Češi“ jak napsal jeden novinářský b-b, ale příslušníci cizího, nám nepřátelského národa.
„… Němci chtěli za druhé světové války rozšířit svůj životní prostor. A pro to hodlali vyvraždit podřadné národy, jako podle nich byli Židé a Slované. S evropskými Židy se jim to skoro podařilo, se Slovany teprve začali. Když pak válku prohráli, začali brečet, že na ně jsou všichni zlí, rozmbombardovali jim města a po válce je neměli rádi.“
Jan Kovanic na dnešním Neviditelném Psovi. Přiznávám, že tak výstižně a stručně bych to vyjádřit nedokázal.