Petr Pithart: Benešova osudová cesta z Londýna přes Moskvu do Prahy
Před osmdesáti lety – 8. května 1945 – skončila 2. světová válka. Prezident Edvard Beneš se teprve ten den mohl pohnout ze Slovenska směrem ku Praze. Podle Petra Pitharta se na české území vracel jako nahý v trní. Beneš se tehdy už dávno smířil s tím, že podle všeho budou komunisté nejsilnější politickou silou v zemi, že vyhrají volby. Podle toho s ním mluvili. A on, Beneš, chtěl zajisté zůstat hlavou státu. To byla jeho základní nevýhoda, kvůli tomu ho měli „na háku“. Ale oni ho také potřebovali.
Osudové cestě prezidenta Edvarda Beneše, odstartované v březnu 1945 z Londýna přes Moskvu a Košice do květnové Prahy, předcházela cesta z Prahy do Moskvy v roce 1935 a z Londýna do Moskvy koncem roku 1943.
První cestu, ještě v míru, z Prahy do Moskvy v roce 1935, uskutečnil proti vůli významné části svého okolí, včetně zahraničních spojenců. Tomáš Garrigue Masaryk tehdy ještě žil. Té poslední, v březnu 1945, předcházela ještě jedna: na ni si Beneš ve skutečnosti jel pro politické noty. Byla to ta v prosinci 1943.
Je třeba zabývat se všemi třemi cestami, a přitom občas přecházet dopředu, a hlavně dozadu, v čase, aby byl tento příběh osudové závažnosti srozumitelný.
Po konci války se Beneš vracel domů jako do země, do které dohodami s komunisty přivezl z moskevského exilu virus totality. Aniž to ta nešťastná země tušila.
Úplně poslední část cesty vlakem z Brna do Prahy v půli května (vláda, jmenovaná v Košicích, byla už v Praze) byla přitom jedním obrovským okázalým Benešovým triumfem: v prosluněném dni byly podél celé trati statisíce lidí radostí rozzářených, mávajících jemu a paní Haně. Z fotografií se zdá, že ti lidé byli jakoby svátečně oděni, v bílých košilích…
Čtěte ukázku z nově vydané knihy
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Moskevské notičky
Ale zpátky do Moskvy. Koncem roku 1943 se Beneš v Moskvě dozvěděl to hlavní. Od komunistů kolem Klementa Gottwalda. To byli relativně mladí, inteligentní lidé: Šverma, Slánský… Strategicky je řídili zkušenější soudruzi z formálně zrušené 3. Komunistické internacionály. Základní směrnice zněla: po návratu domů jenom ne spěchat, nederte se dopředu, to ponechte hloupějším sociální demokratům. Žádné radikálničení! Revoluce bude zprvu jen „národní a demokratická“. „Přerůstat“ do revoluce socialistické bude až postupně… To už bude na vás, ale my jsme vždycky připraveni přispěchat na pomoc.
Pro Beneše z toho plynulo: budu moci zůstat, ačkoli mám u Sovětů těžký hřích. Že je tehdy ve dnech Mnichova nepožádal o pomoc, a vůbec, že celá jeho zahraničně politická koncepce neobstála a kdoví, co by se ještě našlo…
Beneš byl zkrátka asi zdvořile, ale velmi tvrdě vydírán. A vláda, ta bude koaliční, ale zanechte vašich chimér o tom, že tam budou nějací reformovaní agrárníci. Premiér ať si je sociálnědemokratický, máme tady jednoho osvědčeného. Ostatně vašeho osobního přítele. „Zestátnění“ průmyslu říkejte raději „znárodnění“ a nechte ostatní, ať oni na to tlačí. To „znárodnění“ pak bylo v Evropě nejradikálnější: zestátňovalo se v různé míře všude, ale jen za náhradu.
A otázka kardinální: odkud že se budete do Prahy vracet? Jestli z Londýna, či od nás, z Moskvy? Zda ještě jednou přiletíte do Moskvy a budete pak postupovat na západ za týlem Rudé armády. Daleko za úplně prvními, neviditelnými jednotkami Směrše. O nich asi Beneš nevěděl, ale dozvěděl se to brzy po 9. květnu, kdy příslušníci těchto neviditelných komand vybírali podle adres, které jim poskytl – kdo? česká policie? –, ruské porevoluční emigranty, vesměs akademiky, většinou už československé občany, a ti pak zmizeli úplně nebo se po letech vraceli z gulagů.
Vracet se z Moskvy znamenalo také vracet se přes Podkarpatskou Rus, kde už probíhalo přebírání území ve prospěch SSSR. Byla to pro Beneše a jeho lidi tvrdá ponižující lekce. Ovšem jen Beneš věděl, že tuto integrální část republiky nabízel ještě jako soukromá osoba v roce 1939 velvyslanci SSSR na britském Královském dvoře Bogomolovi za příslib poválečného uznání předmnichovských hranic a vůbec za uznání právní kontinuity republiky, včetně uznání jeho jako prezidenta.
Benešův návrat do Prahy
Z Londýna odletěl společně s manželkou Hanou již 11. března 1945 za doprovodu ministra zahraničí Jana Masaryka a sovětského velvyslance Fjodora Taraseviče Guseva. Cesta pokračovala přes egyptskou Káhiru do Moskvy, kde prezident projednal s komunisty podobu nové vlády a její program (košický vládní program). Z Moskvy pak vyrazil 15. dubna vlakem do Humenného a Košic. Ovšem teprve v den kapitulace Německa 8. května mohl prezident pokračovat v cestě. Mezi 12. a 15. květnem se zdržel v Brně a konečně 16. května časně ráno vyrazil speciální vlak z nádraží v Blansku do Prahy.
Zdroj: Vojenský historický ústav
Osudové rozhodnutí vracet se do osvobozené republiky z východu bylo konec konců jen a jen na Benešovi. Byl v té době prezidentem v exilu, nakonec uznaným velmocemi. Měl pod sebou něco jako vládu a Státní radu, něco jako parlament. Všechny osoby v obou institucích si sám najmenoval – a sám si je taky odvolával, když se mu vzpíraly – nějaké volby v exilových poměrech pochopitelně nepřipadaly v úvahu.
V Londýně mu všichni takový návrat rozmlouvali. Měl tam sídlo, vrátit se do osvobozené Prahy ze Západu by bylo snadné, pohodlné, logické, politicky symbolické. Vracel by se s celou vládou, se Státní radou, stovkami úředníků. Navracení z východu mohlo trvat celé týdny! Trvalo pak přes dva měsíce… Jen dostat se z Londýna do Moskvy trvalo přes týden, musel při tom strpět řadu ponížení. Na posledních chvíli se například dozvěděl, že si s sebou nebude moci vzít několik desítek lidí svého aparátu, nýbrž jen lidi osobně nejbližší. Ani velvyslanci států Západu u exilové vlády jej nesměli doprovázet.
Nahý Beneš v trní
Prezident se na osvobozované území vracel jako nahý v trní. A po drsné psychologické průpravě, jakou byl zejména průjezd Podkarpatskou Rusí, kde právě probíhalo – jakési prý – referendum! O kterém on nic nevěděl. Ale zase třeba vzít v úvahu, že měl určitě špatné svědomí. Z toho, co jako soukromník sliboval.
Beneš se už tehdy dávno smířil s tím, že podle všeho komunisté budou nejsilnější politickou silou v zemi, že vyhrají volby. Podle toho s ním mluvili. A on, Beneš, chtěl zajisté zůstat hlavou státu. To byla jeho základní nevýhoda, kvůli tomu ho měli „na háku“. Ale oni ho také potřebovali. Dali mu mnoha způsoby najevo, že velkoryse zapomenou na to, jak zakormidloval zemi do Mnichova. Tihle relativně mladí lidé, řízení ve strategických otázkách matadory nedávno rozpuštěné 3. Komunistické internacionály, byli tvrdými vyjednavači.
Edvard Beneš byl po celou dobu emigrace v riskantní pozici vydíraného. Sám se do ní ale dostal. Chybami, které udělal, a přesto se po Mnichově odmítl stáhnout z politiky. Jednáními, která vedl, aniž k nim měl sebemenší mandát. Aniž o nich, byť dodatečně, kohokoli informoval. Pohyboval se často na hraně, ale uhrál to. Tehdy ano, ale nakonec to skončilo poválečným debaklem (únor 1948), který už ale nebyl zdaleka jen jeho debaklem osobním.
Více se dočtete v nové knize České průšvihy 1945–1948
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Více z HlídacíPes.org
Čtěte též
Budoucí náměstek Vích: prodloužená ruka SPD a Ruska na ministerstvu obrany
Česko-slovenský systém „našich lidí“. Červený koberec pro Okamuru v Bratislavě
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
16 komentářů
Bývalý člen KSČ, soudruh Petr Pithart, asi nezná historii. Co se stalo na konferenci v Locarnu, kdo podepsal Mnichovskou dohodu, kdo nechtěl garantovat československé, potažmo české hranice. Beneš hrál těžkou hru, leckdy vidíme jeho skutky sporně, ale jednoznačně je to pan politik. To se o bývalém soudruhovi Pithartovi říci nedá.
E.B. byl padouch již od r. 1918.
Pithart je ostudný. Vyčítat Edvardu Benešovi, že měl po Mnichovu odejít politiky, to je od Pitharta neuvěřitelná hanebnost. Koho by Pithart, který vystřídal jako politický turista členství v KSČ, v OF, OH a KDU-ČSL, doporučil, aby udělal tu velkou práci, kterou Beneš pro republiku po Mnichovu udělal. A ještě mu vyčítat, že se vracel do osvobozované republiky z východu. Vždyť až do roku 1943 ještě Britové fakticky odmítali odvolat Mnichov.
Veliký souhlas. Moc dobře si pamatuji na soudruha bolševika Pitharta. Raději Konečnou než převlekače kabátů.
Jářku, že si vzpomínám, z některých publikací, on to přece i Beneš původně plánoval jinak Že chtěl udržet prozápadní demokratickou moc ve státě po válce i proti komunistům – a že na to chtěl použít čs, jednotky budované během války na Západě, pokud ty by se podílely na osvobozování a tím pak i kontrole republiky .
Jenomže a právě tohle mu nevyšlo – ty naše jednotky ze západu se přímo na osvobozování našeho státu nepodílely a to vůbec.
Takže – i Beneš musel přijmout realitu a i ten svůj návrat koordinovat se sovětskou stranou. Tedy – pokud chtěl přijet do Prahy v ihned po ukončení války.
Protože – jak se dá dohledat z hlubší historie, když si Češi vyhlásili tu první republiku 28.října 1918, tak tehdy náš budoucí prezident, T.G.Masaryk v republice nebyl, na toho si i ty jásající davy musely počkat ještě skoro 2 další měsíce.
A s ohledem na turbulence konce 2.světové, by se taky mohlo stát, že by se na Beneše tak dlouho a jásavě nečekalo. Když k tomu přidáme ten fakt, že Sověti měli skutečně v záloze Gottwalda, který by tu prezidentskou moc mohl převzít,s pomocí Sovětů, už tehdy sám.
Profesor Keller: Představme si, jak Foltýn vysvětluje lidským troskám z koncentráků, že byly okupovány******Lidé jako Foltýn si nezaslouží, že jejich předky Sověti zachránili před vyhlazením od Němců.“ A Vidlák ještě přidal
Beneš přece před válkou shlížel s obdivem ke Francii, tak proč se nesnažil jako gen. De Gaulle, jehož Svobodní Francouzi osvobozovali Paříž, aby také náše obrněná brigáda místo hlídání německé posádky v Dunkirku spěchala osvobodit Čechy. Zabránil mu v tom jeho mnichovský komplex, který vůči západním spojencům asi nedokázal překonat.
K západní Evropě jako zachránci našeho státu vzhlížel celý národ. Zradily nás a prodali Hitlerovi. To jsou fakta o takzvané demokracii kterou se kapitalisti chlubí.
A podle vás Zdeňku jsme tudíž měli vzhlížet k Sovětskému svazu, protože uzavřel s Hitlerem pakt o neútočení, rozdělil se s Hitlerem o východní Evropu, dva roky jej podporoval dodávkami surovin a až do napadení Sovětského svazu Německem zakázal komunistickým stranám proti Hitlerovi vystupovat.
Jestli bych si dovolil poznamenat, on to nebyl ani tak Benešův komplex, ale spíše reálný nerovný vztah mezi státy v Evropě.
Že tedy francouzský gen. De Gaulle byl pro západní mocnosti) rovnocenný partner, (jako zástupce Francie, tedy další západní mocnosti), ale náš Beneš už ne.
Takže ano, Svobodní Francouzi osvobozovali Paříž,zatímco s našimi jednotkami vymetli doslova kde co. Krom Dunkirku, taky předtím třeba v africkém Tobruku.
Ovšem, nedopadli jsme takhle přece sami.
Když vypuklo Varšavské povstání, v srpnu 1944, tak mu nepřišli na pomoc ani Sověti (i když byli blízko), ale ani ze Západu (ani tedy z polských jednotek za Západě). I když jak se dá dočíst, o možnosti dopravit tam vojenské síly letecky, se uvažovalo, ale nedošlo k tomu. A ve Varšavě umřelo hodně lidí.
Zato, ale západní Spojenci nasadili o pár týdnů později silné polské jednotky do vlastní operace Market Garden, kterou naprosto zpackali, a většina těch polských vojáků tam buď zařvala nebo se dostala do německého zajetí..
1. Hlavní zásluhou Beneše byl podíl na vzniku Československa a vytvoření exilové vlády za 2.sv.války a Západního odboje, čímž nás dostal mezi vítězné státy 2.sv.války (kdyby se všichni čeští politici zachovali jako Hácha a kolaborovali s nacisty, byli bychom jako Slováci na straně prohravších).
2. Beneš zklamal před válkou: „15. září 38 s tajným pověřením prezidenta Beneše odcestoval do Paříže ministr Nečas tlumočit Benešovu ochotu vzdát se části pohraničního území,což podle tehdejších zákonů mohlo být pokládáno za velezradu. Generální stávka a pád vlády pak plánu zabránil.“
3. Beneš zklamal v 48: Pod vydíráním Gottwalda shromážděnými davy příznivců komunistů podepsal demisi nekomunistických ministrů a uvolnil komunistům cestu k totalitě.
4. Roky 45-48 bych mu nevyčítal: Rudá a americká armáda odešly na podzim 45 a v 46 se konaly svobodné volby (bez stran kolaborantů s nacisty podobně jako ve Francii). Klidně jsme si mohli zvolit demokratickou vládu jako Rakušané za přítomnosti Rudé ar. Kredit KSČ u občanů byl tehdy stejný jako OF v 89 (protinacistický odboj, zklamání z postoje Západu při Mnichovském diktátu, KSČ se ještě nestihla zdiskreditovat ve vládním angažmá). Poválečné odvlečení do Sovětského svazu se týkalo hlavně usedlých Rusů odpůrců bolševismu a Stalin by rychle Benešovi „vysvětlil“, že tudíž spadají pod pravomoc Rusů. Benešovy dekrety a odsun Němců rozhodly vítězné mocnosti. Násilí během odsunu Němců organizovali hlavně kolaboranti s cílem na poslední chvíli se zařadit mezi vítěze a vyhnout se trestu (např. masakr na Švédských šancích). Excesy při odsunu státní orgány stíhaly a vyšetřovaly, nebyly státem organizovány.
Ano, a přestože tohle všechno P. Pithart věděl, tak vstoupil do tehdejší KSČ, no není to divné, to ještě neslyšel „trávu růst“?
Když už přišel o Zakarpatskou Rus, což bylo asi nevyhnutelné, mohl zkusit získat od Stalina nějakou kompenzaci. Třeba Kladsko, Lužici. Slezko…Po bitvě je ale každý generál.
80 let od konce války a nejsou objektivně historicky popsany alternativy Stalina, které měl jako fenomén v Československém prostoru. Zname jen výsledky ktere nastaly, nejsou dobrou historickou realitou. Bylo sice obnoveno Ceskoslovensko s velmi nepříznivými dopady na tento stát. Historici se zřejmě boji tyto neprovedené alternativy publikovat. Takové uzlove body našich dejin jsou již od napoleonskych valek od rozpadu R-U a nyní 80 let od konce II. světové valky. Není od našich historiku zájem se vůbec těmito nezrealizovanymi alternativami zabyvat a publikovat je. Je to ke škodě občanů tohoto státu, přicházejí o historická poučení, a je možné tvrdit, že neumíme klíčove situace našeho státu řešit a předcházet jim v předstihu.
Beneš nezradil, zradili západní spojenci a vydali Československo nacistickému Německu. Po této zkušenosti a po létech války, kdy Československo osvobodila RA, Věřil Rusku, než Anglii a Francii.
To zkušenost naučila Beneše jednat tak, jak jednal.
Západ nás vždy zradil, nebo využil.
Ve volbách po válce vyhráli komunisté a tím to bylo jasné.
Nastal rozkvět společnosti, která žila 40 let v míru a blahobytu. Úpadek ekonomiky a morálky začal až po roce 89.
Žádná historická situace nevznikne, ani dále nevyústí angažováním jen jedné osoby, či subjektu. Kdo to tvrdí, potřebuje evidentně sám sebe vyvinit. To je charakteristické pro svět politiky/ků. Jak se to říká? Chcípající kobyla kope kolem sebe. Osmašedesátníci jen neodhadli vývoj. Angažovali se kvůli kariéře a nevyšlo jim to. V listopadu 1989 dostali šanci ukázat, o co jim šlo doopravdy. A to jim vyšlo dokonale.