To, že minulost ovlivňuje současnost, platí pro každý národ a každou dobu. Dobou a místem jsme zásadním způsobem ovlivněni a predisponováni, přičemž je jasné, že vystoupit z prostoru a času není možné. To ale není důvod, proč bychom se neměli pokoušet o nadhled nad sebou samými a kritické hodnocení světa, v němž žijeme.

Vlastně je to docela dobrá příležitost k přemýšlení nejen nad minulostí, ale i nad sebou samými, nad svými hodnotami, názory a oprávněností svých postojů. Proč to ale zmiňuji? O neovlivnitelnosti kontextu z hlediska jedince nepíšu proto, abych dokázal, že život je nespravedlivý. Ani proto, abyste propadli demoralizaci či trudnomyslnosti a s tím, jak svět vypadá, se prostě smířili.

Píšu o tom naopak proto, abyste nezapomněli, že stav, v jakém věci jsou, nerozhoduje o tom, v jakém by měly a mohly být. To za prvé. Za druhé – zapomenout bychom neměli ani to, že přes všechny vnější definice, jež ohrazují naši existenci, nejsme biomechanické stroje bez vlastní vůle.

Právě naopak – bez ohledu na kontext, do něhož jsme se narodili, jsme svobodnými bytostmi, které si vytvářejí své životní narativy samy. A proto za třetí – chceme-li se začít zabývat světem tam venku, budeme se muset zaměřit i na sebe samé. Bez nás se to totiž neobejde.

Není možné se jen zaměřovat na vnější svět, pokoušet se lépe vyznat v našem čase a prostoru a ignorovat přitom nás samotné, naše vlastní hloubky – to zvíře hluboko v nás. Svět se od doby, kdy jsme se narodili, změnil víc než kdykoli v historii. Vstoupili jsme do nové éry a proměna se nezastavuje.

Technologie 21. století uhání vpřed raketovou rychlostí a nikdo neví, v jakém světě budeme žít za deset let. Vzestup schopností umělé inteligence začíná vytlačovat člověka z bezpočtu profesí a je téměř jisté, že ta největší změna teprve přijde.

Jen si myslíme, že máme otěže

Aniž bychom – coby běžní lidé – tento vývoj dokázali alespoň sledovat a povšechně chápat, uháníme na digitálním koni do neznáma a čím méně toho skutečně víme, tím spíš si namlouváme, že třímáme otěže pevně v rukou. Usilovně pracujeme na stále chytřejších strojích a zapomínáme na to, že právě my – lidé – jsme těmi, kdo ve svých hlavách stále nosí dávno vyhynulý svět minulosti, bez ohledu na to, kolika chytrými zařízeními se obklopíme.

Své biologicky dané podstatě, tomu zvířeti v nás, ale utéct nedokážeme. V našich hlavách pořád sídlí programy, kterými nás příroda vybavila pro přežití v divočině, pro sběr a lov a život v malých tlupách. Vymanili jsme se z reálné džungle a potýkáme se s džunglí digitální. Pořád ale jsme, slovy klasika Nietzscheho, „provazem nataženým mezi zvířetem a nadčlověkem (bohem – pozn. aut.) – provazem nad propastí“.

Aby toho nebylo málo a aby to bylo ještě komplikovanější, je nutné připočíst závratnou informační proměnu, uprostřed níž žijeme. Ve které jsme – kromě jiného – v míře větší než kdykoli v minulosti zaplaveni mediálními obsahy a současně se potýkáme s rekordním množstvím falešných zpráv, dezinformací a výmyslů všeho druhu. Sejít z cesty v tomto informačním chaosu je snadnější než kdy dřív.

Žijeme ve zvláštní době. Je to doba, která – ať už si to uvědomujeme a připouštíme, či ne – převrací takřka vše, co jsme znali, naruby. Zdá se, že se nacházíme v situaci, kdy posoudit, co ještě dobré je a co už není, je takřka nemožným úkolem, mají-li se na tom všichni shodnout. Zdá se, jako by všechny ty moderní komunikační prostředky, internet, sociální sítě a elektronická média porozumění světu a druhým lidem spíše ztěžovala než naopak. Je tomu skutečně tak?

Jako u každé komplikované otázky, můžete odpovědět ano i ne. Zrovna teď se potýkáme s informační a digitální džunglí, ve které se někdo z nás orientuje lépe, někdo s obtížemi a někdo vůbec.

Není v lidských silách držet prst na tepající a morfující skutečnosti, která se nemění postupně a tak, abychom jí pohodlně přivykali, ale dramaticky, násobně. O naší době se někdy mluví jako o nové průmyslové revoluci, jejíž dopady se netýkají a nebudou týkat jen průmyslu. Tato revoluce nevyhnutelně změní takřka každý aspekt našich životů. Promění vzdělávání, pracovní trh, mobilitu, instituce a další oblasti.

Stýskání po starých dobrých časech

Masivní šíření fake news, se kterým se potýkáme, je jen jedním z viditelnějších symptomů těchto proměn, rozhodně ale ne ten určující nebo dokonce podstatnější než jiné. V reakci na tento fenomén by se mohlo zdát, že postačí nějaké to mediální vzdělávání a trénink kritického myšlení. To je pravda jen z části.

Naším hlavním cílem, na nějž se společnost ani vzdělávání zatím příliš nezaměřují, by mělo být zrychlování technologické adaptability. Zdá se, že v tomto ohledu nejsme dostatečně akceschopní a rychlí, že se snažíme dobíhat překotný vývoj, seč nám síly stačí, ale i při nejlepší vůli jen tak tak stíháme tu a tam zachytit odraz technologií, mizejících nám někde v dálce za obzorem.

Exponenciální rychlost změny během jedné generace zcela proměnila naše vnímání reality od vcelku poklidné lineární představy o tom, jak se bude vyvíjet náš život, až k reálné a velmi překvapující proměně každého z jeho aspektů, zatímco my s údivem veškeré tyto přeměny jen sledujeme. Nevyhnutelně se snižuje prediktibilita našich životů.

Naopak se zvyšuje množství neočekávaných událostí – černých labutí, jak je pojmenovává můj oblíbený Taleb. Co to s námi dělá? Ve velké míře můžeme sledovat nárůst nejistoty. Naše stabilní opěrné body mizí, hodnoty a jistoty se rozpadají a s nimi se ztrácí i identita mnohých z nás.

My lidé na to reagujeme částečně jako vždy v dějinách – stýskáním si po starých dobrých časech, částečně ale i regresí nás samotných. To znamená mentálním návratem na poslední známá místa, kde jsme se ještě cítili bezpečně. Právě tady je třeba hledat vzestup nacionalismů, vůdcovských principů nebo oživování starých národních ran.

Zygmunt Bauman mluví o retrotopii, já bych se spíš přimlouval pojmenovat to jako starou dobrou regresi. Psychiatr Carl Gustav Jung by asi řekl, že to, co prožíváme, je relaps do minulosti, způsobený současnou depresí. Jung se domníval, že když dominantní vědomý postoj není schopen přizpůsobit se změněným podmínkám, dojde k zablokování volného pohybu energie směrem vpřed.

Dochází k aktivaci nevědomých obsahů, které představují zárodky nového pokroku. Například v záloze připravená protikladná nebo inferiorní funkce čeká na svoji příležitost, aby pomohla modifikovat neadekvátní vědomý postoj. Co se konkrétně stane, když k něčemu takovému dojde? Jak se s tímto fenoménem můžeme vypořádat, jestliže si odmítneme připustit jeho existenci? Natož abychom se pokoušeli pojmenovat a prozkoumat ta temná místa, do nichž v regresi sklouzáváme?

Proti manipulaci v sobě samých

A proč bychom to vlastně měli dělat, proč bychom se měli pokoušet o nějaké sebepoznání, když svět tam venku uhání tak rychle kupředu? Zkuste o tom chvilku přemýšlet. Chci ve vás vyvolat emoce, trochu vás nalomit a lehce narušit klam sebejistoty, s nímž většina z nás zcela přirozeně nahlíží na svět – obvykle s bohorovným klidem. Alespoň lehce zpochybnit ten každodenní náhled, naši skálopevnou interpretaci světa složenou z jasně vymezených hesel a nálepek. Na chvíli vás zastavit, abyste se pokusili zamyslet nad tím, co děláte, kvůli čemu a co si o tom myslíte. Protože bez toho se nepohneme dál.

Pravda je taková, že žádný jednoduchý recept, jak se vypořádat s falešnými zprávami a dezinformacemi a jak vkročit do budoucnosti zalité sluncem a zabydlené racionálními, přemýšlivými bytostmi, neexistuje. A kdo něco takového tvrdí, buď neví, o čem mluví, anebo lže.

Smyslem války s fake news (nebo spíše „schopnosti odlišit relevanci informací“) není postavit se samotné existenci manipulátorů, šiřitelů propagandy a falešných zpráv. Ti tu budou vždy a takový boj by byl jen přehlídkou marnosti a sisyfovské práce s nicotným výsledkem. Nejde o to začít stavět obranný val proti nim a cenzurovat je z libovolných etických, morálních, nebo třeba státních zájmů.

Ač by taková snaha byla motivována sebeušlechtileji, nakonec by se nevyhnutelně překlopila do nesvobody a omezování neskonalých výdobytků moderního světa, jakými jsou diverzita, svoboda projevu a respekt k odlišnému. A to přeci nikdo z nás nechce. Chceme-li se manipulátorům efektivně postavit, pak bychom měli vědět, že samotný boj se vede jinak. Ne cestou cenzury. Ne mazáním falešných zpráv. Ale uvnitř nás samotných.

Když už se rozhodneme zápasit, neměli bychom se zaměřovat – slovy samotného Sun-c‘ – na místa snadno přístupná, na prosluněné louky, nad nimiž lze snadno získat iluzorní kontrolu, a z nichž lze vše, co se nám na první pohled nezdá, vytlačit do okolních neprostupných lesů a bažin. Tím, že lži, konspirace, manipulace a všechny další podoby nesmyslných, ale v zásadě svobodných projevů vytěsníme a zaženeme na těžko přístupná neproniknutelná místa, dosáhneme jen toho, že nad nimi úplně ztratíme kontrolu. Stanou se pro nás neviditelnými.

Což samozřejmě neznamená, že přestanou existovat a působit. Protože nepřestanou. Chceme-li svést bitvu s iracionalitou, pak bych byl pro to, abychom nejdříve zjistili, na jakých místech ji chceme vést, nalezli tato místa, dobře je poznali a dokázali se v nich zorientovat.

O autorovi: Petr Nutil je nezávislý žurnalista, zakladatel publicistického webu Manipulátoři.cz, který se věnuje mediální manipulaci, propagandě a odhalování hoaxů. Je členem expertní rady Nadačního fondu pro nezávislou žurnalistiku. Publikuje v různých internetových médiích a je autorem knihy Média, lži a příliš rychlý mozek.