KOMENTÁŘ. V prvních polistopadových letech, plných nadšení ze svobody a tolerance, se velmi úspěšně prosazovala představa demokracie jako tržiště idejí. Přišel s ní filozof Václav Bělohradský, snad stále ještě „věčný liberál“. Už tehdy ale připomínal silnou řeckou tradici, v níž se v oboru tržního překřikování skvěle prosazují demagogové, svádějící lid obecný dle jeho vlastních nálad, přičemž je ohýbají pro sebe užitečným směrem – ke kumulaci vlivu a peněz.

Filozof tehdy v záměrně provokujícím sporu s trpně pěstovanou tradicí obhajoval vynalézavou rétoriku sofistů jako něco, co oživuje tržní prostředí, neboť na každém trhu, tedy i na tom politickém, nakonec vítězí ti, kdo jsou nejvýmluvnější.

Činit slabší logos silnějším, slabší promluvu silnější, to je úkol dobrého sofisty a rétora, aniž by bylo důležité, co ona rozprava nese jako zvěst či, vraťme se na začátek, jaká idea se za ní či v ní skrývá. Hlavní je prodat, jedno jak, jedno co.

Sofista, to je dnes moderní (politický) marketér vědomý si toho, že směnná, nikoli užitná hodnota určuje kurz na trhu.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Hádání se o rozum

Politik se s takovou výmluvností bez limitů musí nutně vyrovnat stejnými prostředky, musí být v řeči ještě přesvědčivější, přičemž jeho největším kouzlem není jen metafora či obraz, vtipný příklad nebo zábavná paralela, nýbrž ze všeho nejvíc silná vnitřní i vnější logika.

Dialektika v platónském smyslu: všechno do sebe zapadá, rozvíjí se v jednotlivých krocích, z ideje se stává rozvinutý koncept, který je přesvědčivý, protože je reálně krásný. Svádí rozumovou silou.

Politikové v roli vyvolávačů nabízejí veselé atrakce, které pobaví a hlavně udělají radost tím, že jsou šity na míru návštěvníků. Ideový souboj je pasé, proto také není třeba formulovat program.

Zachovat politiku jako tržiště idejí, na němž se hledá společná míra a výhodnost různosti, znamená zachovat politický rozum, do něhož se sice vždy nastupuje z nadšení, tedy excitovaně, vzrušeně, ale který, jak později ukáže Machiavelli, si žádá chladnou projektivní úvahu.

Moderní idea informovaného voliče vychází z této lákavosti rozumové krásy, kterou můžeme prožít všichni právě účastí v hádání se o rozum na tržišti idejí.

Tržiště je obrazem komunikace, směny, výměny myšlenek, v nichž se některé ukazují jako použitelné, jiné jako mrtvé, rozum ale v hádání pořád žije, ostatně ani dobrý rétor se bez rozumové konstrukce neobejde, i když ji umí kroutit, jak dle zadání potřeba (marketér je čirá funkce, žádný subjekt, příkladů je dost).

Dnešní politické tržiště se od té doby zásadně změnilo. Vlastně už není ani tržištěm, protože na agoru, do veřejného prostoru, se nechodí vyměňovat ideje, nýbrž šířit emoce. Z tržiště idejí vznikl lunapark emocí.

Probíhající předvolební kampaň potvrzuje, že i Česko je pozdně moderní kmenové společenství, kde je důležitější citová identifikace než rozumová politická rozvaha.

Politikové v roli vyvolávačů nabízejí veselé atrakce, které pobaví a hlavně udělají radost tím, že jsou šity na míru návštěvníků. Ideový souboj je pasé, proto také není třeba formulovat program. Hrozí totiž, že jeho sepsání odhalí jalovost a rozumovou slabost autorů, a to v politickém zábavním parku dnes nelze riskovat.

A tak je lepší tančit, zpívat, hrát, opékat buřty, sportovat s občany, pít s nimi pivo, objímat se, zkrátka se bavit. Sdílet emoci a společné naladění.

Život v lunaparku emocí

Probíhající předvolební kampaň potvrzuje, že i Česko je pozdně moderní kmenové společenství, kde je důležitější citová identifikace než rozumová politická rozvaha.

Program je už jen jediný: udržet tu naši pěknou emoci co nejdéle, zůstat na stejné vlně, ať je to vlna protestní opoziční, nebo vlna spokojeného štěstí, vlna vládní, a všude svět lepšího života.

Nakonec sdílení této emoce sounáležitosti a příslušnosti ke kmeni je dnes také jediným skutečným politickým programem, jehož součástí je úkol všemi dostupnými prostředky ničit kmenovou konkurenci.

V lunaparku emocí se jistě dá žít, dokonce, jak se snaží v kampani ukázat i vládní strany „normální tradiční politiky“, dá se mu i přizpůsobit a „kreativně“ přidat nějakou tu atrakci, show, nové zábavní jízdy. V lunaparku ale už nevítězí větší výmluvnost, jak kdysi na tržišti idejí ještě spatřoval filozof Bělohradský.

V lunaparku není místo ani pro dobrého rétora, který v sobě stále má smysl pro rozum, pro jeho pravidla, pro onen bon sens (zdravý rozum), jak ho chápal Descartes. Zůstávají jen lepší či horší komici a konferenciéři, kteří ze světa vytvářejí nekonečné Televarieté.

Demokracie je v krizi reprezentace, v lunaparku ale ztracené spojení nenajde. Spíše se v něm definitivně rozplyne v uspokojování kmenových slastí. Ale co už – na konci dějinných epoch přece vždy vypukají orgie a radostně se zpívá…