KOMENTÁŘ. Politika už dnes nemůže čerpat ze sociálních utopií dvacátého století, to ale neznamená, že neslibuje lepší svět. Dělá to dokonce mnohem radikálněji než dříve. Slibuje totiž každému jeho vlastní štěstí. Co na tom, že falešné.

Málokdy se stane, aby politik otevřeně odhaloval svou komunikační či marketingovou strategii. Místopředsedovi STAN, Janu Lacinovi, se to povedlo v jedné politické diskusi (CNN Prima News), v níž vysvětloval, že když se komunikuje veskrze pozitivně, nakonec bude pozitivní i odezva, což je také karta, na niž nyní vláda sází.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

Lacina dokonce pojmenoval celou věc vědecky, neboť dnešní politika není žádná libovolná legrace či nahodilá hra, nýbrž přísná věda, přinejmenším pak činnost, která využívá vědecké poznatky k řízení společnosti, k dobré vládě (good governance).

Jde o takzvaný Thomasův teorém, známý spíše jako sebenaplňující se proroctví, v němž se i nereálné domněnky a psychické stavy, dostatečně opakované a zvnitřňované, stávají reálnými.

Pravda je účelná pragmatika

V knize Child in America z roku 1928 americký sociolog William Isaac Thomas píše, že když si lidé nějakou situaci či stav sami definují jako reálnou a jako takovou ji přijímají, ať už je to s jejich „skutečnou realitou“ jakkoliv, jsou jejich důsledky a dopady také reálné.

Proti spikleneckým teoriím je nejlépe bojovat vlastní spikleneckou teorií, proti vyhraněnému negativismu svým osobním vyhraněným pozitivismem, proti manipulaci či spinu reality vlastním opačným spinem.

Jinak řečeno: když si myslíte, že svět řídí Marťani, případně spiknutí elit, začnete i v realitě stále častěji sledovat stopy, které to potvrzují.

Chceme mít svět takový, jaký nám vyhovuje, a děláme pro to všechno, co můžeme. Nakonec není to tak pracné a složité, stačí trvat na realitě jakkoliv zmateného či konfuzního stanoviska, a psychika začne pracovat na jeho pravdivosti v realitě za nás. Takoví už jsme…

Místopředseda STAN to jistě myslel dobře, když odkazoval na Thomasův teorém, je možná lepší mluvit o poloplné než o poloprázdné sklenici, přiznal však implicitně, že strategie vlády je nyní vytvářet dojem pozitivních zpráv a naladění, i když situace takové náladě nutně nemusí odpovídat.

Když se budeme přesvědčovat, že se máme dobře a vše se tak nějak daří, můžeme mít sice pocit, že se daří a máme se dobře, s reálným stavem věcí to ale nebude mít mnoho společného.

Pravda výpovědi je v jejím estetickém naladění, ne v sémantickém obsahu, tak jako krása je v očích toho, kdo se dívá, ne v tom, jak věci samy vypadají.

Thomasův teorém také velmi silně naznačuje, že je to vlastně jedno, neboť pravda v sociálním a psychologickém smyslu, která v životě potřebujeme nejvíc, není nějaká shoda věcí s realitou, věcí, tak jak jsou, nýbrž efekt, tedy to, co se reálně děje, ať už je to efekt uměle vytvořený spindoktorem, či přírodní tělesná reflexivní reakce na danou situaci.

Nepotřebujeme už přicházet věcem na kloub, stačí, když z nich budeme mít svůj potřebný dobrý dojem, na čemž se dá politicky zapracovat.

Pravda, zejména ta politická, je účelná pragmatika, většinou rétorická, ne cizelovaná teorie. Dojem a sebenaplňující se proroctví vládne v politice všem. Voliče je třeba celkově „přeladit“, ne jen přemluvit, jak se v Česku říká ukecat.

Šidit se hotovým štěstím

Proti spikleneckým teoriím je tedy nejlépe bojovat vlastní spikleneckou teorií, proti vyhraněnému negativismu svým osobním vyhraněným pozitivismem, proti manipulaci či spinu reality vlastním opačným spinem.

Thomasův teorém přijatý jako politická metoda mění politiku v souboj v psychologické laboratoři, kterým se stává celá společnost. Nepotřebujeme už přicházet věcem na kloub, stačí, když z nich budeme mít svůj potřebný dobrý dojem, na čemž se dá politicky zapracovat.

Pozdně moderní doba ovládaná technologií a aplikovanou vědou všeho druhu, která dokáže poradit v každé životní situaci, se proměňuje ve velkou terapeutickou halu, v níž všichni, dupajíce vzpurně dětskou nožičkou, bojují o právo na své štěstí, které už dvě a půl století slibuje například americké ústava.

Lidé se už dnes nechtějí o něčem přesvědčovat, k něčemu docházet, něco nalézat, mnohem snadnější a útěšnější je nechat se šidit hotovým štěstím.

Došli jsme ale k důležité moderní proměně, kdy štěstí nahradil dojem štěstí, simulace štěstí, v případě nové strategii prosazované místopředsedou STAN přecházející do politiky dokonce jako přiznané šidítko (náhražka řešení, civilizační energie, „soma“, kterou sliboval spisovatel Huxley ve svém Krásném novém světě nemusí mít nutně podobu omamující pilulky, jde to i jinak).

Po zmizení velkých sociálních utopií dvacátého století, které přinesly mnohačetnou globální katastrofu, ale i znovuzrození naděje na funkční spravedlivější společnost, se už jen těžko dá vyrazit na politické jeviště s nějakým silným ideologickým slibem.

Ideologie se může prosadit už jedině jako nálada, která nasvěcuje svět tak, jak ho chceme vidět: většinou jako nespravedlivý vlivem někoho, kdo za to všechno může. Lidé se už dnes nechtějí o něčem přesvědčovat, k něčemu docházet, něco nalézat, mnohem snadnější a útěšnější je nechat se šidit hotovým štěstím.

Politika se tomuto požadavku přizpůsobuje s Thomasovým teorémem v kapse. Až doposud se tomu říkalo pejorativně populismus, to už teď tak snadno nepůjde. Jakýpak negativní populismus: dělají to nakonec všichni a stále více lidí to baví – šidit sebe sama.