Bojovníci „svatých“ kulturních válek využívají příležitosti největší sportovní globální akce a vedou bitvu za „normální“ přirozenou olympiádu. Nic takového ale nikdy neexistovalo. Moderní i antické olympiády byly vždy přehlídkou moci, kultu síly a výkonu bez hranic.

Baron Pierre de Coubertin, který v nové době oživil dávné olympijské hry, by dnes musel chodit postranními uličkami. Jeho odpor ke sportovní emancipaci byl proslulý, přesto se o této „maličkosti“ dnes skoro nemluví.

Podle Coubertina měli mužští atleti na olympijských hrách předvádět svou sílu a rychlost mimo jiné proto, aby jim tleskaly ženy, které je obdivně sledují na tribunách. Tak se, řeklo by se asi dnes, měla udržovat „normální“ společnost.

Je-li obranou „normální“ olympiády míněn návrat ke Coubertinovi či dokonce k antice, jsme vedle jak tak jedle.

Nic jako normální olympiáda není

O Coubertinovi se také málo ví, že byl nacionalista. Zažil na vlastní kůži potupnou porážku Francie od Prusů a nechtěl tuto zkušenost už nikdy opakovat. Sport měl podle něho sloužit k utužení národa, a tedy k výchově budoucích silných vojáků, ochránců vlasti. Olympiáda je tedy i příprava na budoucí boj na jiných než sportovních polích, žádná bytostně mírová aktivita.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost

Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.

„Únos“ olympiád za politickými účely – od Berlína přes Moskvu po Soči a dnešní Paříž – není tedy něco, co by mělo být olympiádám cizí. Patří k nim, protože veřejné kolbiště v pozadí z ní nikdy nelze jen tak vyloučit. Ani antickým hrám k oslavám olympských bohů nebyla taková „politizace“ cizí. Šlo vždy a především o slávu „mojí obce“, ne o oslavu všech lidí dobré vůle…

I doprovodné boje o nejlepší báseň či hudební skladbu, které Coubertin ve snaze o vytvoření obrovské světové akce na olympiádu zařadil, byly chápány jako soutěže výkonové a ryze národní, jakkoliv se v nich měl slavit všeobecný lidský duch, nakonec se staly oslavou národních vítězů.

Ostatně i český nacionalismus s olympiádou procitá a radost ze zlatých medailí mají i ti, kteří o sport celé roky ani nezavadí. Do počtu medailí se pak rychle promítá společenská realita, dnes například, že dosud velmi málo českých medailí je „průšvih“ a důsledek ekonomické krize, za niž může vláda, nebo ta předchozí vláda, nebo kdo vlastně…?

Neexistuje tedy nic takové jako „normální“ olympiáda, neboť i její zakladatel od počátku toužil po obrovské megaakci, a tu ve světě moderního kapitalismu nelze udělat bez velkých peněz a sponzorských značek. Je to poněkud provokativní věta, ale moderní olympiády v tomto ohledu naplňují coubertinovské ideje.

A zrušení amatérismu a vpuštění profesionálů na olympijská kolbiště? I to je důsledek coubertinovského důrazu na výkon – důraz na stále větší výkony všech, kteří se sice přišli jen zúčastnit, ale ve skutečnosti hlavně vyhrát, což zcela odpovídá antické tradici i étosu moderní doby.

Tak jako profesionalizace přípravy atletů, kteří se mají poprat o vavřínový věnec pro slávu svojí i své obce a využít k tomu všech prostředků technického a medicínského poznání. Meritokracie vládne všem, i když se snažíme tento tlak mírnit a zdůrazňovat jiné, méně selektivní hodnoty.

To, že se olympijské hry staly předmětem kulturních válek, se dalo čekat, vyždímat na světové pozornosti politický kapitál, kdo by to nevyužil?

Důvody, proč se radovat

Je-li obranou „normální“ olympiády míněn návrat ke Coubertinovi či dokonce k antice, jsme vedle jak tak jedle. Dnešní olympiáda není výrazně odlišná, tlumí jen militaristický smysl celé hry a také pouští do arény za výkonem ženy, které se také chtějí „poprat“ o slávu svou a své země, tedy o hodnotu, jež byla dříve určena jen mužům.

V tomto smyslu jde o emancipovanou a vcelku demokratickou akci, pracující směrem k uspokojování potřeb výkonu a slávy většiny národních společností světa.

Tak, chvilka usebrání a vytržení, stačilo. A teď honem zpátky do „svatého“ boje: kultura Západu chřadne, pojďme ji zachraňovat, ať máme čím žít.

Pokud má být toto norma, zdá se být všechno v pořádku. Pokud ne, je třeba vymyslet jinou novou olympiádu, protože žádná v základu jiná ani v ideji nikdy neexistovala. To, že se olympijské hry staly předmětem kulturních válek, se dalo čekat, vyždímat na světové pozornosti politický kapitál, kdo by to nevyužil? V zápalu boje by se ale nemělo zapomínat, o jaké hry se tu vlastně hraje a jak směšná je obrana hodnot, které olympiáda v sobě nikdy nenesla.

Pro ty, kdo v tomto blázinci falešných idejí ještě neztrácejí nadhled, je naštěstí dost příležitostí, jak se na olympiádě jednoduše radovat. Z neskutečných prostných Simone Bilesové, z nekonečných výměn v badmintonu, z neuvěřitelného nizozemského závěru smíšené čtvrtkařské štafety, z plavecké show Američanky Katie Ledecké…

Tak, chvilka usebrání a vytržení, stačilo. A teď honem zpátky do „svatého“ boje: kultura Západu chřadne, pojďme ji zachraňovat, ať máme čím žít.