Petr Fischer: Olympiáda jako příprava na boj a zákopy kulturních válek
Bojovníci „svatých“ kulturních válek využívají příležitosti největší sportovní globální akce a vedou bitvu za „normální“ přirozenou olympiádu. Nic takového ale nikdy neexistovalo. Moderní i antické olympiády byly vždy přehlídkou moci, kultu síly a výkonu bez hranic.
Baron Pierre de Coubertin, který v nové době oživil dávné olympijské hry, by dnes musel chodit postranními uličkami. Jeho odpor ke sportovní emancipaci byl proslulý, přesto se o této „maličkosti“ dnes skoro nemluví.
Podle Coubertina měli mužští atleti na olympijských hrách předvádět svou sílu a rychlost mimo jiné proto, aby jim tleskaly ženy, které je obdivně sledují na tribunách. Tak se, řeklo by se asi dnes, měla udržovat „normální“ společnost.
Je-li obranou „normální“ olympiády míněn návrat ke Coubertinovi či dokonce k antice, jsme vedle jak tak jedle.
Nic jako normální olympiáda není
O Coubertinovi se také málo ví, že byl nacionalista. Zažil na vlastní kůži potupnou porážku Francie od Prusů a nechtěl tuto zkušenost už nikdy opakovat. Sport měl podle něho sloužit k utužení národa, a tedy k výchově budoucích silných vojáků, ochránců vlasti. Olympiáda je tedy i příprava na budoucí boj na jiných než sportovních polích, žádná bytostně mírová aktivita.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.
„Únos“ olympiád za politickými účely – od Berlína přes Moskvu po Soči a dnešní Paříž – není tedy něco, co by mělo být olympiádám cizí. Patří k nim, protože veřejné kolbiště v pozadí z ní nikdy nelze jen tak vyloučit. Ani antickým hrám k oslavám olympských bohů nebyla taková „politizace“ cizí. Šlo vždy a především o slávu „mojí obce“, ne o oslavu všech lidí dobré vůle…
I doprovodné boje o nejlepší báseň či hudební skladbu, které Coubertin ve snaze o vytvoření obrovské světové akce na olympiádu zařadil, byly chápány jako soutěže výkonové a ryze národní, jakkoliv se v nich měl slavit všeobecný lidský duch, nakonec se staly oslavou národních vítězů.
Ostatně i český nacionalismus s olympiádou procitá a radost ze zlatých medailí mají i ti, kteří o sport celé roky ani nezavadí. Do počtu medailí se pak rychle promítá společenská realita, dnes například, že dosud velmi málo českých medailí je „průšvih“ a důsledek ekonomické krize, za niž může vláda, nebo ta předchozí vláda, nebo kdo vlastně…?
Neexistuje tedy nic takové jako „normální“ olympiáda, neboť i její zakladatel od počátku toužil po obrovské megaakci, a tu ve světě moderního kapitalismu nelze udělat bez velkých peněz a sponzorských značek. Je to poněkud provokativní věta, ale moderní olympiády v tomto ohledu naplňují coubertinovské ideje.
A zrušení amatérismu a vpuštění profesionálů na olympijská kolbiště? I to je důsledek coubertinovského důrazu na výkon – důraz na stále větší výkony všech, kteří se sice přišli jen zúčastnit, ale ve skutečnosti hlavně vyhrát, což zcela odpovídá antické tradici i étosu moderní doby.
Tak jako profesionalizace přípravy atletů, kteří se mají poprat o vavřínový věnec pro slávu svojí i své obce a využít k tomu všech prostředků technického a medicínského poznání. Meritokracie vládne všem, i když se snažíme tento tlak mírnit a zdůrazňovat jiné, méně selektivní hodnoty.
To, že se olympijské hry staly předmětem kulturních válek, se dalo čekat, vyždímat na světové pozornosti politický kapitál, kdo by to nevyužil?
Důvody, proč se radovat
Je-li obranou „normální“ olympiády míněn návrat ke Coubertinovi či dokonce k antice, jsme vedle jak tak jedle. Dnešní olympiáda není výrazně odlišná, tlumí jen militaristický smysl celé hry a také pouští do arény za výkonem ženy, které se také chtějí „poprat“ o slávu svou a své země, tedy o hodnotu, jež byla dříve určena jen mužům.
V tomto smyslu jde o emancipovanou a vcelku demokratickou akci, pracující směrem k uspokojování potřeb výkonu a slávy většiny národních společností světa.
Tak, chvilka usebrání a vytržení, stačilo. A teď honem zpátky do „svatého“ boje: kultura Západu chřadne, pojďme ji zachraňovat, ať máme čím žít.
Pokud má být toto norma, zdá se být všechno v pořádku. Pokud ne, je třeba vymyslet jinou novou olympiádu, protože žádná v základu jiná ani v ideji nikdy neexistovala. To, že se olympijské hry staly předmětem kulturních válek, se dalo čekat, vyždímat na světové pozornosti politický kapitál, kdo by to nevyužil? V zápalu boje by se ale nemělo zapomínat, o jaké hry se tu vlastně hraje a jak směšná je obrana hodnot, které olympiáda v sobě nikdy nenesla.
Pro ty, kdo v tomto blázinci falešných idejí ještě neztrácejí nadhled, je naštěstí dost příležitostí, jak se na olympiádě jednoduše radovat. Z neskutečných prostných Simone Bilesové, z nekonečných výměn v badmintonu, z neuvěřitelného nizozemského závěru smíšené čtvrtkařské štafety, z plavecké show Američanky Katie Ledecké…
Tak, chvilka usebrání a vytržení, stačilo. A teď honem zpátky do „svatého“ boje: kultura Západu chřadne, pojďme ji zachraňovat, ať máme čím žít.
Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)
Recommended (5901)
Čtěte též
Do vztahů USA se zeměmi Blízkého východu promluví i Trumpův rodinný byznys
Babiš se chlubil, že dal Ukrajincům „62 tisíc eur v keši“. Porušil tím zákon
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
24 komentářů
Směska pravd, polopravd a vyslovených nesmyslů.
Jistěže řada disciplín antických olympiád byla odvozena z tehdejších bojových odborností (i takové, u nichž to v současné době není na první pohled patrné). Jistěže se fandilo (a nejen na olympiádě, ale i na jiných hrách) podle státního klíče (oni to byli všichni Řekové, ale rozdělení do řady států a státečků).
Nicméně např. v té antice se běžně setkávali na jednom kolbišti vojáci, kteří se krátce před tím nebo potom mohli setkat i na válečném poli (neexistovala nějaká diskriminace států, vedoucích válku).
Pokud se týká té profesionality, tak to je naprostý úlet: Profesionálové ke branné zdatnosti obyvatelstva nijak nepřispívají. Naopak odrazují svými výkony potenciální amatéry a v podstatě jim i ztěžují přístup ke sportu, a pro samotný boj jsou nepoužitelní, protože je jich málo a jsou moc drazí. Z hlediska brannosti státu má význam spíš masa amatérů než pár „superšpiček“, které jsou pro vojenskou praxi k ničemu.
Pochopitelně, „kulturním problémem“ bylo zahájení (viz ona LBGTQ+ parodie na Poslední večeři páně). Případně je problém i s pouštěním genetických mužů do ženského sportu apod. A obávám se, že ač toto článek ignoruje, tak největší boje budou svedeny na tomto poli.
nevím jak jiné armády,ale ta česká má takovou mírovou tradici,že jí o to střílení až tak nejde,na prvním místě jsou výsluhy a taky pěstování sportovců aby se mohla něčím pochlubit,když se s tím bojováním nepočítá. A mimo armádu ať se sportovci starají o sebe.
Jsem toho názoru, že všechny armády západních zemí, převlečené do antické zbroje a vyzbrojené kopími, meči a podobnými zbraněmi by proti antickému průměru dostaly těžce, ale opravdu těžce, na kokos.
Možná se pletete nebo jste asi nikdy neviděl opravdové rytířské brnění. Nemyslím soudobé repliky. Brnění byla tak na muže velikosti cca 165 cm a většina z nich měla v prostoru břicha oválný tvar na pěkný pupek.
1. Jedná se zpravidla o turnajová brnění, v nichž se reálně neválčilo. Zbroj do války byla lehčí. Proto mohl hrbáč Richard volat „Království za koně“, protože by na něj byl s to, i zraněný, nasednout, zatímco turnajově ozbrojení rytíři byli na koně posazováni jeřábem.
2. Někteří historikové specializující se na zbraně upozorňují na to, že ona malá brnění byla někdy dělána jen na ozdobu a byla o něco menší než normální, protože materiál na jejich výrobu byl velice drahý. Ještě začátkem 19. století se ve venkovských závětích vyskytují sumy hmotnosti železných zlomků, hřebíků apod., byť tehdy už to byl trochu anachronismus.
3. Nicméně i ten rytíř „s pupíkem“ by asi napráskal stejně ozbrojenému našemu současníkovi.
4. A byli to tvrďáci. Jsou známé bitvy, v nichž z několika tisíc přežily u vítězů desítky (pochopitelně, ne že by před těmi desítkami nepřítel utekl, ale dokázali se zmátořit a bojovat i fatálně zranění bojovníci, protože byli na překonávání bolesti a šoku z krvácení speciálně cvičení. To, že pár hodin po skončení bitvy byli po smrti, už její výsledek neovlivnilo.
A. S. Pergill: Asi máte romantické představy svalnatých těl z antických soch. Tím odkazem na velikost a tvar brnění (je jedno jestli bylo turnajové nebo soubojové) jsem chtěl poukázat na to, že ti rytíři byli oproti dnešním mužům o hlavu menší a měli častokrát pořádný pupek. To si dnešní profesionální vojáci dovolit nemohou. Jednak by nesplnili prověrky a hlavně by byli na útvaru pro smích. Dnešní vojáci neumí tak dobře vládnout mečem, ale každá armáda má do výcviku zařazeno nějaké bojové umění jako třeba Musado, Kraft Maga, Systema apod.
Je otázka, zda by současná bojová umění byla co k čemu proti muži v brnění. A, jak jsem uvedl, byli to opravdu tvrďáci, ochotní bojovat i na prahu smrti. Rozhodně by s nimi bez použití střelných zbraní, granátů, oslepujících výbušnin atd. lehké pořízení nejspíš neměli.
Podobné příspěvky devalvující západní armádu přicházely nedávno z ruské propagandy. Ne však v porovnání s antikou, ale asi jste se trochu inspiroval nebo z jakého důvodu se opíráte jen do armád západních zemí? To jako ty ruské, čínské, severokorejské a další by na kokos nedostali?
Velká část „východních“ vojáků by asi dopadla podobně. Možná by dopadli líp vojáci speciálních jednotek. Číňané by asi dostali na hýždě, protože za Maa byly zlikvidovány školy bojových umění a přerušena jejich tisíciletá tradice (nějaké texty se zachovaly, ale nerozumíme používané terminologii, takže na tuto tradici nelze navázat). Líp by asi dopadli Japonci, u nichž je dosud živá samurajská tradice.
Mimochodem, z hlediska brannosti státu taky, armáda měla (a ještě má) vlastní sportovní oddíly, vlastní sportovní a tréninková centra.
Ale – v čem je rozdíl, toto všechno mělo smysl pro brannost, pokud byl vojenský výcvik povinný pro všechny . Takže nikoliv až a jen profíci, ale řada sportovně nadaných amatérů měla zájem do těchto armádních sportovních klubů vstupovat, namísto toho aby nemuseli rukovat k běžným jednotkám.
Smysl to jistě mělo, dokonce i u těch profíků. Krom toho vlastního tréninku, jim armáda potřebný vojenský odborný výcvik přidala, řada z nich tam získala i důstojnickou hodnost, takže v případě války právě je mohl stát rychle povolat spolehnout se na ně..
Jenže to jsme právě u té plošné sportovní aktivity, kterou vidím jako naprostý protiklad současným snahám všechny prostředky na sport nacpat do jakýchsi „elit“.
Můj názor je, že by měla být ukončena, nebo alespoň silně omezena, státní podpora profesionálních sportovců (ať si na sebe vydělají ze vstupného apod.) a ušetřené peníze dát na posílení sportovních možností obyvatelstva, především mládeže.
LOH v Paříži ? Stejná prohra Francie jako nedávné volby. Jedna velká ostuda velení LOH, začalo to stravou, nevhodným ubytováním, špatnou dopravou … a končí to propagací nemocných jedinců ze sekty LGBTQ+
A vy jste tam byl a mluvíte ze své zkušenosti ? Strava a ubytování nemusí sednout každému, vyhovět všem není možné a vždy se najde někdo kdo si stěžuje. O tom, že budou problémy s dopravou je snad víceméně jasné každému kdo někdy na takové veliké akci byl. Snad jen na v Tokiu problémy s dopravou nebyly, protože tato olympiáda byla bez diváků 🙂
Píše se o tom, že v ubytovnách sportovců nebyla klima (ekologický nesmysl), takže se někteří raději přestěhovali do hotelů, jiným nakonec dovolili přenosné klimatizační jednotky. Odporná a nutričně bezcenná byla i sportovcům vnucovaná veganská strava (hnusný sajrajt bez výživových vlastností) A ti si nakonec pod hrozbou odchodu vynutili normální lidskou stravu. Totální průšvih byl spojený s umístěním plaveckých závodů do fekáliemi nacpané Seiny, což část sportovců odstonala (a někteří museli po prvním závodě pro zdravotní potíže vzdát další účast).
Velmi problematické bylo zařazení biologických mužů a žen s vysokým testosteronem do ženských sportů, které tím byly totálně degradovány.
Odpad, parodující da Vinciho obraz Poslední večeře páně, byl „třešničkou na dortu.
Pokud si vzpomínám, jeden z výroků popisujících OH již v dobách antiky byl „lidé přicházejí na olympijské hry ze tří důvodů. Jedni aby zde sportovali, druzí jako diváci, a ti třetí aby zde obchodovali“. Takže – z tohoto pohledu, ani ten popis a obsah moderních OH není rozdílný.
Ovšem, když dojdeme k onomu závěru „..V tomto smyslu jde o emancipovanou a vcelku demokratickou akci..“,
asi by to chtělo si vysvětlit jistý rozdíl mezi antickou a moderní demokracií, spočívající v polozapomenutém pojmu ostrakismus.
Jinými slovy, tehdejší občané/voliči měli nejen tu pravomoc si někoho zvolit do veřejné funkce, ale pozor – současně měli i druhou pravomoc, ho později soudit, zda – dle jejich názoru tu veřejnou funkci konal špatně – a to tedy doslova „do hrdel a statků“..
Přičemž (a aby se snad někdo nedivil), jedním z takových častých obvinění byla právě neúcta k řeckým bohům, pevnému řádu a obecné morálce vůbec.
Takže takovou extravaganci jaká se předvádí letos v Paříži, by si v antice dovolili doslova jen jednou.
Ostatně, kdož sledoval pozorně zahájení OH v Paříži pozorně, všiml si tam jistého zaberu z francouzské historie, s neúplnou postavou(decentně řečeno) Marie Antoinetty.
Ale o tom se -ž se, zase tak moc nediskutovalo.
Naštěstí, třeba ani většina lidí, bez hlubší znalosti té historie ani nepochopili o co šlo, z toho by měli trauma ještě větší, než z těch vymlácených boxérek…
Ještě je třeba doplnit, že to, co +- odpovídá vládě, bylo v řadě antických států losováno. První „profesionální“ vládu sestavil až císař Claudius ze svých propuštěnců, když selhaly jeho snahy obnovit význam a vážnost senátu (v té době už bylo Řecko v područí, i politickém, Říma).
Můj názor jě, že do PS PČR by se mělo losovat. Odpadl by problém s 5% klausulí i různé „hypervlivy“ sekretariátů politických stran.
V tom máte taky pravdu. Ony ty systémy se v čase měnily. Ale v zásadě šlo právě o to, že řízení státu (to čemu se dnes říká veřejná správa) je něco jiného než politická kontrola, kterou v demokracii zastává zvolený parlament, nebo senát. Takže, tohle provedl Claudius velice dobře, nejen tedy jím jmenovanou vládu, ale taky ohromnou soustavu jí řízených úřadů, po celé římské říši.
A pokud jde o to co bylo předtím, v řeckých městských státech , na takové fajnovky jako „jenom senátor, nebo dokonce „jenom poslanec “ neměli ani prostředky, ani čas-.
Tam občané/voliči hlasovali o důležitých věcech přímo (bez poslanců)
ovšem pak musel ten zvolený politik počítat s tím že ta jeho funkce se rovná výkonu té svěřené veřejné funkce, za kterou si pak ale osobně zodpovídal. Ale -přímo těm občanům.
Dokonce, jak se dá dočíst, v té době mohl být někdo určen do veřejné funkce, aniž kandidoval. Byla mu prostě určena, aby jí ve prospěch toho společného státu dělal. A odmítnout jí mohl dosti těžko, tím by sám sebe deklasoval a ztratil svou občanskou čest..
Taky je nutno počítat s tím, že antické státy byly různé, a to i co do organizace politiky. Dost se toho dá najít v Zamarovského „Řeckém zázraku“ nebo v „Dějinách psaných Římem“ od téhož autora.
1. Obecně sport byl výrazně podporován po 1. světové válce a hlavně po 2.svetove válce jako mírová náhražka válečného soupeření mezi státy, aby se nacionální agresivita vybila na stadiónech a ne ve válkách.
2. Mužská stavba kostí a svalstva má výhodu oproti ženské nejen při úderech rozdanych ale je méně zranitelnější než ženská, takže je ohroženo zdraví žen. Proto by tito jedinci neměli soutěžit se ženami..
Spíše než o jedince jde o reprezentanty států a těm jde o vítězství a ne o zdraví žen,proto je jim lépe postavit proti ženám soupeře kterému se ženy nevyrovnají .
Vyrovnat by se to dalo,kdyby ženy směly brát legálně mužské hormony a pak by ten rozdíl přestal existovat.Prostě by se oznámily maximální přípustné hladiny testosteronu.
Testosteron jistě nevyřeší vše. A ty, které ho mají „přirozeně“ vysoký, mají ho tak minimálně od puberty (ne-li z ještě dřívějšího období), a to se braním testosteronu pár měsíců před závody dohnat nedá. A pokud má dáma mužský karyotyp (XY), tak má proti ženskému organismu i další výhody, i při normálním testosteronu.
MMCH, vždy mě fascinovalo, jak trenéři vykrmují holky testosteronem (se všemi negativními následky, co to s sebou nese), když by stejnou službu mohl sehrát nějaký mix estrogenů, který by z nich ale nenadělal nedovyvinuté chlapy.
Jako vždy, zdejší dezoláti zaměření na kritiku autorů publikujících na HP, zase hrdě dávají na odiv svoje omezené intelektuální schopnosti, které jim znemožňují porozumět smyslu psaného textu. A neznalostí historie dávají na odiv také svoji ostudnou nevzdělanost. Bylo by lepší, kdyby si ty svoje pomatené bláboly nechali pro sebe.
S historií má problémy spíš autor článku.
Prostě, pařížská „olympiáda“ je jen další lopatou zeminy, vyhozenou z příkopu, dělícího společnost v euroamerických státech.
MMCH, za minulé olympiády byla manželka v Indii a tam ani na jednom z více než třiceti kanálů, co měl hotel (pro zahraniční návštěvníky) k dispozici, nebylo ani zpravodajství z ní, natož nějaké přímé přenosy apod. Prostě, měli bychom přestat být sebestřední; olympijská myšlenka dnes světu nic moc neříká (a, viděli jsme to jasně v té Paříži, že ani „našim“ papalášům).