LZE I LÉPE. Česko je od února v historicky vzácné situaci. Naše hospodářství stagnuje, a přesto nám roste inflace, nyní třetí nejvyšší v EU a v zemích OECD. Většinou země čelí jen jednomu z obou „zel“. Kombinace obou, známá jako „stagflace“, se poprvé objevila v Británii v 70. letech. Můžeme se od ní poučit?

Na lidi dopadají vyšší a vyšší daně. Je čím dál tím těžší něco prosadit přes úřady, na všechno potřebujete více a více povolení. Ekonomika neroste. Co ale roste, jsou ceny, a to mnohem rychleji než v okolních státech. Zvyšují se náklady na bydlení. Vládní strana nemá v parlamentě většinu. Soukromá iniciativa, motor jakékoli ekonomiky, se přestává vyplácet, a firmy jedou setrvačností. Lidé chodí protestovat do ulic a chtějí změnu.

Že by současné Česko? Ale kdež. Právě jsme popsali situaci ve Velké Británii v 70. letech, jakákoli podobnost je samozřejmě čistě náhodná.

Hospodářský růst tam tehdy osciloval mezi třemi a mínus dvěma procenty, tedy kolem jednoho procenta. My dnes podle dat za poslední čtvrtletí rosteme ročním tempem zhruba 0,8 %. Tedy stagnace. Inflaci měla tehdy Británie třetí největší z průmyslových zemí, po Jižní Koreji a Norsku. My dnes máme třetí nejvyšší inflaci ze zemí OECD, po Turecku a Maďarsku. Dohromady tedy „stagflace“.

Když dva nedělají totéž…

Lišily se ovšem některé z příčin tohoto neutěšeného stavu. Například ceny bydlení tehdy v Británii rostly především kvůli růstu cen energií po ropném šoku z roku 1973. Ale samotný ropný šok k vysvětlení bezútěšné situace nestačí, postihoval stejně i okolní státy. Stejně tak dnes v Česku nejsme sami v rostoucích cenách bytů, to postihuje i okolní státy.

Rozdíl ovšem je, že vládní politika v okolních státech umožňuje zjednat nápravu. V normálních ekonomikách fungují rostoucí ceny jako signál, čeho si lid žádá více, a podnikatelé vyrobí a dodají. Čistě na základě cenového signálu, bez jediného škrtnutí pera nějaké centrální plánovací komise. Musí k tomu ovšem dostat prostor.

Například v Maďarsku již několik let rostou ceny bytů podobně jako u nás – a také tam došlo ke stavebnímu boomu. Jen za loňský rok se zvýšil výkon maďarského stavebnictví o 22 %.

U nás o 2,3 %, což je dokonce méně, než je evropský průměr. Stavět sice chceme, ale nemůžeme, kvůli zadřenému systému stavebních povolení, nejpomalejšímu z celého rozvinutého světa. Podle dat Světové banky v tom máme nejhorší systém v EU i v OECD, ze všech zemí zaujímáme až 157. příčku a rok od roku dále klesáme. Vláda s tím nic nedělá, stejně tak jako britská vláda kdysi nedělala nic se zablokovaným hospodářstvím.

Co dělat se stagflací?

Tradiční rady hospodářské politiky, jak snížit inflaci či zvýšit růst, v době stagflace nefungují.

Dočasně zvýšit vykázaný růst tím, že uměle napumpuji ekonomiku, dokáže každá vláda. Ale obyčejně je to za cenu vyšší inflace. Ale co když už bojujete s vysokou inflací?

Dočasně snížit inflaci tím, že zvýším úrokové sazby, dokázala v minulosti každá centrální banka. Ale obyčejně je to za cenu snížení investic a tedy hospodářského růstu. Ale co když už bojujete s mizivým růstem?

Mimochodem: Česká centrální banka zvýšila úrokové sazby na svém posledním zasedání právě v boji proti inflaci. Nikdo však neví, zda toto pravidlo funguje i v dnešním světě přepumpovaném penězi centrálních bank a úrokovými sazbami hluboko pod dlouhodobým normálem.

Když dojde tradiční arzenál hospodářské politiky, je třeba udělat krok stranou – a učinit kroky netradiční. Třeba umožnit hospodářský růst nikoli extenzivní (více výroby díky většímu zapojení zdrojů, což ale zvyšuje ceny), nýbrž intenzivní (více výroby ze stávajících zdrojů, aby se nezvyšoval tlak na ceny).

Vyřešíme stagflaci po britsku?

Britové následkem stagflace uvolnili podnikání zrušením omezujících nařízení a obrovské byrokracie spojené s podnikáním, omezili moc lobbistů vyjednat si u vlády zvyšování mezd státních úředníků, a zprivatizovali elektrárny.

Česká vláda dnes ale zvyšuje omezující nařízení pro podnikatele (spousta živností má nově být licencována), zvyšuje byrokratickou zátěž v podnikání (hlášení DPH, EET, atd.) a zvyšuje platy státních úředníků ještě rychleji, než rostou platy v privátní sféře. A nijak neprivatizuje elektrárny (ČEZ).

V dobách vysokého růstu (a národní bankou tolerovatelné inflace) se to dalo snad pochopit. Když stoupá hospodářský příliv, zvedá všechny lodě stejně, i když přináší pod hladinou i nánosy bahna, které přístav zanesou a lodě uvězní. Nyní ale příliv odchází, přestali jsme růst a ceny dál rostou. Aby naše lodě zůstaly plavbyschopné, je třeba odbagrovat to bahno.

Britské protesty v ulicích v 70. letech samy o sobě nezpůsobily změnu vlády. To udělala až stagflace, která do premiérského křesla vynesla Margaret Thatcherovou, která byla schopna ekonomiku odbahnit.

Jak dlouho bude stagflace trvat u nás, nevíme. Ale vlastně ani nemusíme. Odbahnění našeho prostoru pro soukromou iniciativu by nám prospělo, stagflace nestagflace.

Lze i lépe… zvyšovat růst, a ne ceny. Navzdory rétorice o byznysovém řízení státu se dnes u nás podmínky pro podnikání rapidně zhoršují a je jedno, která koaliční strana je prosazuje. Pokud nemá stagflace vyvolat katarzi a změnu vlády, je třeba drobné podnikání podporovat a ustoupit mu z cesty. Konkurence totiž zároveň zvyšuje produkci a tlačí ceny směrem dolů. Přinese tak růst a nižší inflaci.

Follow @petr_barton

O autorovi: Petr Bartoň vystudoval ekonomii na univerzitách v Cambridgi a Chicagu a spolupracuje s ekonomickým výzkumným ústavem ve Švýcarsku. S „nastavením systémů“ v těchto zemích má nejvíce zkušeností, ale dobře ví, že velké bohatství příkladů úspěšných reforem nabízejí i jiné státy. Seriál „Lze i lépe“ nemá být jen pouhým povzdechem, že jinde něco funguje lépe, ale vždy nabídne praktickou doušku, co a jak je pro zlepšení udělat v Česku. Petr Bartoň je nyní hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.