Proč Bůh stvořil ekonomy? Přeci proto, aby meteorologové nevypadali tak neschopně. Ovšem na to, jakým ekonomicky turbulentním rokem procházíme, se však většina ekonomických predikcí ukazuje jako překvapivě přesná. Skoro to vypadá, jako by Bůh stvořil ekonomy, aby predikce epidemiologů nevypadaly tak špatně.

Jistě, abychom predikovali rychlý úpadek restaurací po jejich uzavření, nemusíme být ekonomy, stejně jako nemusíme být meteorology pro předpověď poklesu teploty po západu slunce. Ale třeba úsudek, že stavebnictví bude mít mnohem pomalejší náběh zpomalení, a následně pak také pomalejší oživení, už vyžaduje alespoň základní zamyšlení o plánovatelnosti stavebních činností.

Ekonomové správně predikovali i vývoj nezaměstnanosti. V USA nezaměstnanost vystřelila loni na jaře nahoru, stejně rychle se pak začala po prvním šoku vracet – ekonomové to správně předpověděli, zatímco mediální komentátory to i u Bloombergů dokázalo zaskočit v přímém přenosu.

Kolik je dnes nezaměstnanost?

U nezaměstnanosti je dobré se zastavit. Pokud dáme na oficiální statistiky (které vycházejí z letité definice nezaměstnanosti, a její měření koordinují s ostatními evropskými zeměmi, abychom si naši nezaměstnanost mohli srovnávat nejen v čase, ale i v prostoru) pak dnes máme míru nezaměstnanosti 3,2 %. Na Slovensku mají 7,2 %, v Německu 4,6 %, Rakousku 5.7 %.

Po dlouhé době mají Poláci poprvé nižší nezaměstnanost než my, 3,1 %. (U nás dlouhodobě pomalu roste, u nich dlouhodobě pomalu klesá, a zrovna teď se protnuly.)

Jenže tato čísla dnes téměř žádná média nereportují. V dávných časech, známých jako „před covidem“, se přitom běžně používala. Pak ale loni na jaře bylo Ministerstvo práce (poté, co MPSV dohnalo svými kontrolami jednoho zaměstnavatele handicapovaných až k  sebeupálení, autor tohoto textu odmítá uvěřit, že jde skutečně o Ministerstvo práce a sociálních věcí) kritizováno za pomalé zveřejňování svých statistik, a reagovalo klasicky stylem “odezdikezdi”.

Nejen že začalo pravidelně publikovat svodky svých Úřadů práce, ale začalo jim dokonce říkat “nezaměstnanost”. Sama ministryně Maláčová pak šla ještě dál, když začala zveřejňovat výsledky na svém soukromém twitterovém účtu ještě před jejich oficiálním vyhlášením. Snad v dobré víře, ale dopustila se tím v zahraničí snad i žalovatelného činu.

Na hospodářská čísla je totiž navázaná spousta investičních rozhodnutí na otevřeném finančním trhu, včetně burzy, které jsou nastaveny tak, aby se k novým informacím všichni účastníci dostávali ve stejný, převídatelný čas. Stejně jako by nemělo záležet, jestli se znáte osobně s panem Kellnerem, nemělo by záležet na tom, jestli sledujete soukromé účty nějaké ministryně.

Nezaměstnaný není registrovaný

Podle posledních údajů ministerstva bylo u nás v únoru 311 tisíc nezaměstnaných, což prý odpovídá nezaměstnanosti 4,3 %. Nebylo. A i kdyby bylo, tak to nezaměstnanosti prostě neodpovídá. Těch 311 tisíc osob bylo přihlášených na Úřadech práce. Primárně proto, aby vznikl nárok na nějakou formu státní podpory.

Definice nezaměstnaného však zní „člověk, který práci hledá, a nemůže ji najít“, nikoli „člověk přihlášený na Úřadu“.

Počet nezaměstnaných má smysl sledovat, abychom věděli, jestli na tom jsme hůře než ostatní ekonomiky, a takto ji, evropsky jednotnou metodou, také měří Český statistický úřad. Ostatní ekonomiky nemají české Úřady práce s českými pravidly pro registraci Podle takovéto zvláštní definice ministerstva bychom proto museli prohlásit, že v zahraničí nemají nezaměstnanost žádnou.

Podle ČSÚ máme odhadem 174 tisíce nezaměstnaných. Při přepočtu na míru nezaměstnanosti pak Úřad toto číslo (správně) dělí počtem lidí na pracovním trhu, tedy sumou zaměstnaných a nezaměstnaných.

Na pracovním trhu logicky nejsou studenti, invalidní důchodci, muži a ženy „v domácnosti“. Ministerstvo však počet svých registrantů dělí počtem obyvatel ČR mezi 15. a 64. rokem života. To je zjevný nesmysl.

Ministerstvo tím kupříkladu tvrdí, že když se náhle začne rodit více dětí (a do patnácti let tak vzroste počet obyvatel relevantního věku), automaticky to sníží míru nezaměstnanosti. Kdyby byla hospodářská politika tak jednoduchá, stát by dávno místo tvorby složitých rekvalifikačních programů znehodnocoval antikoncepci. (Jen by na to, doufejme, na rozdíl od rekvalifikačních programů nemohl čerpat evropské dotace.)

Také touto metodou výpočtu „nezaměstnanosti“ český stát mimochodem nepřímo tvrdí, že považuje všechny patnáctileté děti automaticky za zaměstnatelné účastníky trhu práce. Nehledě na školní docházku. To je velmi asociální i na MPSV.

Patnáctiletí nesmějí mít plný úvazek dokonce ani v uvolněné Anglii, jejíž průmysl kdysi Karel Marx pranýřoval za to, že je vystavěn „jako upír přežívající na ssání dětské krve“.

Pro úplnost poznamenejme, že srovnání počtu skutečně nezaměstnaných a počtu na Úřadech zaregistrovaných by mohlo svádět k jednoduchému výpočtu, že v Česku máme 311-174=137 tisíc lidí přihlášených k podpoře v nezaměstnanosti, aniž by byli skutečně nezaměstnaní. Ani takhle jednoduše to říci nelze. Už třeba proto, že zatímco ministerstvo generuje svou metodou na jednotku přesný jmenný seznam „nezaměstnaných“, ČSÚ své číslo musí odhadovat. Stejně jako ve zbytku celého světa.

Proč nezaměstnanost teprve poroste?

Počet nezaměstnaných je zatím uměle nízký, protože jsme trestuhodně stále netransformovali plošný program Antivirus na systém kurzarbeit. Ten je mnohem lépe schopen postihnout míru zasažení výroby podniku lockdownem.

Mnohé země jej zaváděly hned na začátku, bez plošnosti programů jako Antivirus. Ale budiž, na začátku byla plošnost omluvitelná, kvůli rychlosti a relativní jednoduchosti. (Tedy v principu, český stát i tu plošnost dokázal zesložitět.) Ale my už od loňského léta žijeme v prostředí, kdy „už od příštího měsíce budeme spouštět kurzarbeit“. A pořád nic.

S kurzarbeitem by dnes sice byla lehce vyšší, ale zároveň by více lidí a dříve našlo uplatnění v oborech, které pokvetou v pocovidové ekonomice. Problém nezaměstnanosti je totiž vždy jen částečně o absolutním počtu nezaměstnaných. Stejně problematická bývá struktura té nezaměstnanosti: zaměstnavatelé i dnes hledají pracovníky, ale v jiných regionech nebo s jiným profilem zkušeností.

Zaměstnavatelé dotují ekonomiku

Navíc dnes něco víme i o míře „skryté nezaměstnanosti“. ČSÚ totiž zjišťuje i počet skutečně odpracovaných hodin u zaměstnaných osob. Ten se v posledních měsících pohybuje zhruba 10 % pod normálem. Ani to však neznamená, že nebýt Antiviru, zaměstnavatelé by hned propustili 10 % svých zaměstnanců.

Dobře si pamatují, jak těžké bylo najít pracovníky v době před covidem – a nízká nezaměstnanost zatím nenaznačuje, že by to mělo být nyní jednodušší. Proto se jim vyplatí tuto dočasnou přezaměstnanost dotovat ze svého, a nezaměstnanost tak paradoxně neroste i proto, že je tak nízká.

Stát se rád chlubí tím, jak dotuje zaměstnanost, ale podnikatelé ji nyní dotují velmi podobnou měrou! Jen z této své dotace a „výpomoci státu“ musejí sami stále dál odvádět i daně, na rozdíl od státu.

Vzpomeňme si na to, až zase na začátku dubna budeme číst pravidelnou samochválu státu, kolik už do ekonomiky „nalil“ peněz.

Autor je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland