Úterní oznámení červencové inflace šokovalo. Centrální bankéře tím, jak je inflace vysoká. Stavbaře a průmyslníky, kteří stojí na frontové linii zdražování vstupů, překvapila tím, že nebyla už teď ještě vyšší. Inflace přichází, a bude citelně trestat nepřipravené. S Janem Werichem můžeme nabídnout návod, jak se obrnit proti situaci, kdy „koleček ze zlata je čím dále víc, jenže ta kolečka už neplatěj nic“.

Všeobecný růst cen, tedy inflace, vypadá na první pohled neškodně. Pokud skutečně rostou ceny všeho, pak rostou nejen ceny v obchodech, ale i naše platy. Můžeme si tak dovolit zhruba stejně. Nula od nuly pojde, jenom po pár letech prostě pár nul ke všemu přidáme. Jako v Itálii, když ještě měla namísto eura liry, a my si tam dávali zmrzlinu za tisíce a za dovolenou v hotelu padly milióny.

Jenže ta neškodnost je jen zdání. Inflace je krutá tím, že bývá nejkrutější k těm nejchudším. K těm, kteří nemají mzdy, které by jim zaměstnavatel zvyšoval. Nebo k těm, jež  zradil stát, když je ve svých školách vybavil minimální finanční gramotností, a oni to málo, co našetří, nechávají v bankách, kde jim nuzné úspory inflace užírá. Každý den.

Nejen pro ně, ale pro každého je tu pár rad, jak se proti přicházející inflaci ubránit. Po werichovsku.

Když nám ujdou milióny

Pokud ještě nejste přesvědčeni, že byste se měli sílící inflační smršti skutečně aktivně bránit, nabízím pár hrůzných čísel: Podle Českého statistického úřadu byla v červenci inflace 3,4 procenta. Ještě v červnu se přitom držela na 2,8 procentech. Aby došlo k takovému velkému skoku, musely se jen za červenec ceny zvýšit o celé jedno procento.

To ale znamená, že kdyby červencová inflace vydržela příštích 12 měsíců, byla by roční inflace na úrovni 13 %. To už je snad dostatečně citelná ztráta hodnoty peněz.

Ale i kdyby červenec byl výjimkou a inflace se nakonec vrátila na těch zdánlivě nízkých 3,4 procenta,  nesmíme to brát na lehkou váhu. Inflace je v podstatě poplatek – či chcete-li daň – za to, že jsme s penězi nic neudělali.

Není to tak dávno, co se lidé v Česku hrozili, že musejí bance platit nějakých 30 nebo 50 korun poplatek za vedení účtu. Po mediální kampani proti bankovním poplatkům nakonec většina bank většině lidí poplatek zrušila (nebo jej lépe řečeno ukryla v jiných poplatcích).

A teď si spočítejme poplatek, který platíme (ne naší bance, ale jenom tak, do éteru) skrze inflaci. Řekněme, že máme u banky vloženo na (bezpoplatkovém) účtu 50 tisíc korun. Až je za rok 3,4procentní inflace budeme chtít na něco utratit, reálně budeme muset při výběru zaplatit 1700 korun za ztrátu hodnoty těch 50 tisíc. To je, jako by byl měsíční poplatek za vedení účtu ne 50 korun, ale 142 koruny.

Když jsme protestovali proti 50 korunám, proč nejdeme do ulic kvůli třikrát větším poplatkům za současnou inflaci? A propos, kdyby skutečně celý rok trvala inflace z tohoto července, byl by měsíční poplatek za inflaci 542 koruny, to jest 6 504 ročně.

Co s tím?

Ten dělá to, a ten zas ono

Bohatí lidé bývají bohatí i proto, že nikdy peníze nenechávají ležet ladem. V době nulových úroků dnes bohužel i peníze v bance „leží ladem“. Dělejme tedy to, co dělají bohatí.

Aby peníze rostly rychleji než inflace, je třeba je někam investovat. Investice jsou totiž to jediné, co zvyšuje hospodářský výkon. A právě takové zvýšení výkonu pak běžnému střadateli přinese výnos který mu více než vykompenzuje inflaci.

To se lehko řekne. Ale jak mají lidé uvyklí na alespoň nějaké úroky v bance teď najednou začít investovat? Kvůli – bohužel – nulové přípravě českého školství na ekonomický život je pro mnoho lidí představa přímé účasti na investicích děsivá. Ale zbytečně.

Když Jan Werich coby pekařův císař zpíval „tady je tesař, klempíř, zedník“, zamlčel, že je tu také třeba investiční specialist(k)a. Že nemusíme umět investovat sami, stačí, že to někdo umí. „Ten dláždí ulice, ten kove podkovy, ta krmí slepice, ta peče cukroví“, a takový investiční fond umí zajistit nadinflační výnos.

Tato specializace je dokonce samotným základem pokroku lidstva. Jen bláznivý Karel Marx blouznil ve čtrnácté kapitole svého Kapitálu, že by moderní člověk měl být dopoledne neurochirurg, odpoledne zorat pole a večer zpívat v opeře.

Ve skutečnosti jsme dnes všichni bohatí právě díky specializaci. Ostuda není nerozumět investicím. Ostuda je nesvěřit se specialistovi. Řečeno s Werichem, „my všichni budem na tom lépe, když dáte rady nám, a my vám dáme své rady“.

Když všichni všechno všechněm dáme

Nekupujme státní dluhopisy. Nejen, že nám vynesou jen zhruba polovinu toho, oč nás okrade inflace, takže jen zmírňujeme krvácení, ale ještě svým nákupem budeme státu zlevňovat jeho obří, dnes ničím neobhajitelné deficity. A i stát se v konečném důsledku chová ekonomicky (když se mu to hodí): když je dluh levnější, „nakoupí“ ho víc. Jak říkal (Werichovými ústy) Feldkurát Katz: „To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou…“.

Pomněme, že i ty obří deficity jen dále zvyšují inflaci. Podpořili bychom tak to, proti čemu se snažíme ubránit. Samozřejmě, aktivum s nízkým ale „jistým“ výnosem do portfolia správného investora určitě patří. Ale takových existuje mnohem víc i mimo české státní dluhopisy. Třeba takové „Blue chip“ akcie zavedených velkých firem s výbornou pověstí.

Nebo aspoň ty státní dluhopisy nekupujme „zatím“. Je možné, že s růstem státních dluhů si budou muset státy půjčovat více a dráže, a výnos poroste rychleji než inflace. Pak snad. To už budou dluhy tak za hranou, že ani naše podpora jim už neublíží.

„Když všichni všechno všechněm dáme“, skrze státní výdaje, tak nebudou „všichni lidi všechno mít dohromady“. Nikdo nebude mít nic.

Zlato měli pouze ti, co znali kšeftovat

Klasická rada obrany proti inflaci je „nakupte zlato“. Dnes je tato rada známá jako „nakupte bitcoin“. Obojí je stejný fenomén. Hodnotu totiž udrží jen vzácnost. Jakmile přestávají být vzácné peníze, je třeba „utéct ke vzácnosti“. A je pak jedno, jestli je vzácnost fyzikální (zlato), nebo algoritmizovaná (bitcoin).

Ale pozor. Tenhle útěk je spíš pro ty, kteří si „chtějí hrát“, a sledovat vývoj. Nejen bitcoin, i zlato dokáže dnes jet jako na horské dráze. Zrovna v úterý ztratilo dvě procenta za dvě hodiny.

Tedy pokud „znáte kšeftovat“, jděte do toho. Ale lze předpokládat, že pak už inflaci dávno chápete, a moje rady nepotřebujete.

Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní

Problém inflace není jen v tom, že okrádá neaktivní lidi. Nákladná je také její nepředvídatelnost. Když bude inflace každý rok přesně pět procent, tak se s tím naučíme žít a počítat. Ale když bude jednou nula a jednou čtyři procenta, a bude to ještě náhodnější než výběr vládních opatření v neděli večer na pondělí ráno, pak i v průměru nižší inflace může být „dražší“.

Naštěstí už lidi vymysleli i tady obranu. Pokud někomu půjčujete peníze, nebo sjednáváte nějakou dlouhodobější smlouvu, kdy vám má někdo zaplatit až v budoucnu, sjednejte si „inflační doložku“.

Dohodnete se, že cena bude navýšena o inflaci naměřenou za tu dobu Českým statistickým úřadem. Je to fér, nikdo nikoho o nic neokrádá, jen se stanovuje reálná hodnota. Bez doložky totiž neočekávaná inflace vždycky jednu stranu okrade. Jen se neví, kterou.

Každý chlup má svůj rub

Vezměte si hypotéku. Ano, byty jsou dnes drahé. Ale budou v budoucnu levnější? Nic tomu nenasvědčuje.

Cena vašeho zadlužení ale je kvůli inflaci neuvěřitelně levná. Pokud dnes podle hypotečního indexu seženete fixaci za 2,13 procenta, tak si při 3,4procentní inflaci půjčujete za minus 1,3 procenta. Tedy alespoň po dobu fixace.

Ale během oné několikaleté fixace bude pravděpodobně inflace jenom růst, a tím půjdou náklady vašich splátek ještě více do mínusu! Ano, finanční svět je značně nemocen zápornými úroky, ale proč na té nemoci nevydělat?

Ony (zatím) nízké úroky vám navíc do značné míry vykompenzují ty vysoké ceny bytů. Před lety jste si sice koupili byt za dva miliony, ale na pětiprocentní hypotéku. Když si dnes koupíte ten samý byt za čtyři miliony ale na méně než poloviční úrokovou sazbu, vaše měsíční splátky budou podobné, jako měli ti „šťastní“ lidé před lety. Navíc vy ty splátky splácíte znehodnocenými penězi!

Rozdělme bolesti rovným dílem

Těch způsobů, jak se zajistit proti inflaci, je ještě bezpočet. Nejvyšší odpovědností obránce proti inflaci je neskočit na první pozlátko bez pověsti slibující vysoký výnos.

Dbalý principů dostatečné diversifikace portfolia byl samozřejmě i Jan Werich: „Rozdělme bolesti rovným dílem, a pak dejme se za jedním cílem. Všichni se sejdeme, až svou zem najdeme.“

Na shledanou v lepších číslech.

Autor (@petr_barton) je hlavním ekonomem investiční skupiny Natland.