„Poněvadž na to nevypadá, jest odbarvená blondýna, vydává se všude za árijku a také podle toho vystupuje. Nedodržuje ani jedno židovské nařízení. Chodí nakupovat po celý den, chodí do kaváren a biografů (…) a vůbec nenosí židovský odznak.“ I s odstupem desítek let nabízí tento udavačský dopis dosti pochmurné čtení, stejně jako řada dalších.

Udání, že Marie Ecksteinová skrývá svůj židovský původ, které dorazilo na konci září 1941 na adresu pražské protektorátní policie, našlo své uplatnění. Marie byla 4. října zadržena a později zahynula v jihovýchodním Polsku, ve vyhlazovacím táboře Sobibor.

Autorka udání se dokonce podepsala a policii sděluje, že považuje za svou povinnost upozornit na to, že paní Ecksteinová jest čistokrevná Židovka.

Pisatelka přidala i varovné P.S. pro případ, že by snad protektorátní policie nekonala: „Současně podávám hlášení gestapu.“

ZDROJ: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Na základě tohoto udání byla několik dní nato, 4. října 1941, zadržena, jak dokládá tento protokol:

ZDROJ: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. E 258/3, kart. 1906.

Je to jen jedna z ukázek udavačských dopisů, které Češi a Češky psali za druhé světové války na své židovské spoluobčany.

Normální slušní lidé

Když polská zpravodajská televize TVN 24 letos odvysílala pořad, v němž ukázala řadu udání, která psali Poláci za války okupačním úřadům a nacistické tajné policii gestapu, vyvolalo to značný ohlas.

Udání bylo podle historiků tolik, že gestapáci nebyli s to je všechna prověřit. Jedni udávali kvůli penězům, druzí ze závisti, z hlouposti, z pomsty. Nešlo jen o okraj společnosti, mezi udavači byli podle profesora Jacka Leociaka zastoupeny všechny společenské vrstvy.

„Byli to normální lidé, studenti, učitelé, dělníci. Našel jsem mezi nimi i jednoho mladého člověka z knížecího rodu polské šlechty,“ prozradil Jan Grabowski, profesor univerzity v kanadské Ottawě.

Dopisy protektorátní policii i gestapu, které upozorňovalo na ukrývající se Židy, mají svou historii i v tuzemsku. I v českých zemích byla společnost udavačů pestrá.

HlídacíPes.org některá z nich se souhlasem Národního archivu zveřejňuje v této galerii.

V archivu tyto konkrétní dokumenty našli badatelé Terezínské iniciativy. Ta na stránkách holocaust.cz zveřejňuje jména židovských obětí a průběžně je doplňuje o digitalizované dokumenty z policejních a jiných archivů a fotografie.

Závist, nenávist, msta

Podobně jako v Polsku se některá udání k adresátům vůbec nedostala – třeba díky pošťákům, kteří dopis na gestapo nedoručili.

Podle historika Petra Koury také ne všechna „hlášení“ policii či gestapu byla motivována snahou někomu ublížit. Bylo to občas i naopak.

„Narazil jsem třeba v archivu na sérii udání v souvislosti s pátráním po odbojáři Janu Smudkovi, který zastřelil několik Němců a byla na něj v roce 1940 vypsána velká odměna. Tehdy přicházela od Čechů udání, která byla v řadě případů falešná a měla zahltit ten aparát tak, aby Smudka nechytili. V záplavě udání jsem ale našel i ta vážně míněná. Další zase policie neprošetřila, protože je vyhodnotila tak, že šlo o vyřizování osobních sporů,“ říká Koura. Smudek mimochodem válku přežil, zemřel až v roce 1999.

„Motivace k udávání byla různá, závist, nenávist, osobní msta… Pokud někdo poslal udání na to, že někdo nakupuje pár minut před dobou vyhrazenou pro Židy, to je samozřejmě odpornost,“ dodává Koura.

Komentuje tak konkrétní udání na Kurta Löwa. Toho policie předvedla na žádost Antona Biermayera proto, že byl v obchodě čtyři minuty před 15. hodinou, když nákupy pro Židy jsou až od 15.00 – jak ukazuje tento úřední záznam:

ZDROJ: Národní archiv, Policejní ředitelství Praha II – všeobecná spisovna 1941 – 1950, sign. L 1438/1, kart. 6646.i

Kdo byl větší udavač?

To, zda byl (či je) některý národ k udávání náchylnější, se podle historika Petra Koury určuje těžko.

Jeden pomocný nástroj se občas používá – jsou jím poválečné soudy se zrádci a kolaboranty. Srovnává se například to, kolik lidí bylo u těchto mimořádných soudů po válce popraveno.

„Ale i to je hodně zavádějící. Americký historik Benjamin Frommer přichází s hypotézou, že u nás byly retribuce nejkrvavější a naznačuje, že to bylo proto, že Češi měli máslo na hlavě,“ říká historik Petr Koura.

Faktem je, že podle dostupných statistik byl počet takto popravených lidí v Československu zhruba stejný jako v násobně větší Francii. V Československu 730, ve Francii 767. Ve Francii však bylo takto k smrti odsouzeno celkem 2853 lidí, většina z nich ale dostala milost.

„U nás ale institut odvolání nebyl a do dvou hodin byl verdikt vykonán. Ale takové statistiky je ošidné srovnávat a už vůbec nevíme, kolik lidí bylo odsouzeno za udavačství,“ upozorňuje Koura.