Vyhlášení válečného stavu v Polsku přesně před 35 lety – 13. prosince 1981 – bylo jen malým zastavením na dlouhé cestě ke svobodě, píše v textu pro HlídacíPes.org publicista Kristián Chalupa.

Ustavení Vojenské rady národní záchrany (Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego – WRON) v čele s generálem Wojciechem Jaruzelskim a vyhlášení válečného stavu (stan vojenny) v Polsku 13. prosince 1981 završilo jednu etapu masového odporu Poláků proti komunistické diktatuře.

Jednalo se vlastně o vojenský převrat, který znamenal zákaz shormažďování a stávek, zavedení tvrdé cenzury, jakou Polsko nezažilo od 50. let, a především zřízení internačních táborů pro tisíce aktivních odpůrců komunistického režimu. Zadrženy byly špičky hnutí Solidarita.

Je však třeba zdůraznit, že některým funkcionářům Solidarity se podařilo ještě před zatčením zmizet do ilegality, odkud dále vedli boj proti komunistům. Patřil k nim i člen vedení Solidarity Zbigniew Bujak, který se až do svého zatčení v roce 1986 dokázal úspěšně skrývat a z podzemí organizoval vydávání tiskovin a mobilní rozhlasové vysílání Solidarity. Bujak pak po pádu režimu v roce 1989 vstoupil do politiky.

Poválečné dějiny Polska jasně dokazují, že pro Stalina, jeho následovníky i pro tuzemské komunisty bylo katolické Polsko těžce stravitelným soustem. Permanentní boj Poláků za svobodu s obrovským množstvím obětí přinesl nakonec vítězství, zakončené jednáním u kulatých stolů mezi tehdejším vládnoucím režimem a opozicí.

Výsledkem těchto jednání bylo ustavení vlády s prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku, kterým se v srpnu 1989 stal katolický intelektuál a jeden z vůdců Solidarity Tadeusz Mazowiecki.

1980: První svobodné odbory ve východním bloku

Je neděle 31. srpna 1980, 16 hodin. Sedíme s manželkou v modrém peugeotu s německou státní poznávací značkou před spuštěnými závorami na železničním přejezdu v Brně-Horních Heršpicích.

Za volantem automobilu je můj německý přítel Helmut Kolmeder z Mnichova, který mi při svých pravidelných návštěvách přiváží u nás nedostupné knihy a tiskoviny. S tímto aktivním odborářem a členem německé sociálně demokratické strany se znám od srpna roku 1969. (Za své aktivity ve prospěch nezávisle smýšlejících občanů v Československu obdrží v roce 2008 od ministerstva zahraničních věcí stříbrnou medaili Jana Masaryka a pamětní listy od předsedy ČSSD a jihomoravského hejtmana.)

©©

Helmut pouští rádio, kde právě začínají zprávy. Jako první informaci čte hlasatel, že před okamžikem podepsal v gdaňské loděnici V. I. Lenina polský předseda vlády Mieczyslaw Jagielski s vůdcem mezipodnikového stávkového výboru Lechem Walesou dohody, které legalizují svobodné odbory NSZZ Solidarność.

Součástí těchto dohod je také požadavek na uplatňování ústavně zaručené svobody slova nebo přístup do komunistickou stranou ovládaných sdělovacích prostředků. Dohodnuto bylo rovněž ukončení pronásledování lidí pro jejich přesvědčení. V ekonomické oblasti stávkující prosadili do dohody také některé ekonomické a sociální požadavky. V první řadě šlo o změny, které měly vyvést Polsko z hospodářské krize.

Helmut v tu chvíli s nadšením řekne: „Das ist fantastisch! Erste freie Gewerkschaften im Ostblock.“ Také já považuji tuto zprávu za fantastickou, protože došlo k opravdovému narušení komunistického monopolu moci ve významné středoevropské zemi sovětské říše.

Necelé dva měsíce předtím jsem v Polsku navštívil Katowice, Sosnowiec a Krakow. Můj známý – vysokoškolák ze Sosnowce – mne tehdy ujistil, že v Polsku dochází k velkým změnám. Když jsem v červenci 1980 odjížděl z Katowic, začínaly právě první stávky.

1945: 180 tisíc bojovníků proti komunismu

Proti stalinistické vládě dosazené Kremlem se v letech 1944 a 1945 obrátila značná část polského odboje ze Zemské armády (Armia krajova), který do té doby bojoval s německými nacisty. Polský Institut národní paměti odhaduje, že nějakým způsobem se do boje proti nastupujícímu komunismu na konci 2. světové války a později zapojilo 120 až 180 tisíc Poláků.

Ozbrojené skupiny napadaly kromě jiného věznice a internační tábory zřízené v Polsku sovětskou tajnou policií NKVD. Desítky tisíc jich také nakonec skončilo v sovětských koncentračních táborech. Některé skupiny prokletých vojáků bojovaly do poloviny 50. let. Po roce 1952 zůstali jednotliví partyzáni, kteří se jen občas sdružovali do oddílů.

V zásadě již neměli konspirační zázemí a mohli existovat pouze s podporou části venkovského obyvatelstva. Konec ozbrojeného odporu nastal symbolicky v roce 1956, po politických změnách v Polsku, kdy se do čela země k nelibosti Kremlu dostal tehdy reformní komunista Wladyslaw Gomulka.

Široká polská veřejnost neměla již ale pochopení pro ozbrojený odpor a chtěla mít klid na práci. Poslední „zavržený voják“, Józef Franczak, však zahynul v souboji s policisty až v roce 1963.

Od roku 2011 je 1. březen polským svátkem prokletých či zavržených vojáků (toho dne v roce 1951 bylo popraveno vedení skupiny „Wolność i Niezawislość“). Podle prezidenta Andrzeje Dudy Polsko teprve po desítkách let uznává jejich zásluhy.

„Chtěl bych, abychom mysleli na nezlomné vojáky a jejich pravdivý příběh. Abychom hrdinům konečně říkali hrdinové, katy a vrahy nazývali konečně katy a vrahy,“ řekl Duda.

Vládnoucí strana Právo a spravedlnost ráda zdůrazňuje, že se Poláci po druhé světové válce nenechali Sovětským svazem ovládnout bez boje. Polský ministr obrany Antoni Macierewicz v předvečer svátku povýšil některé hrdiny protikomunistického odboje a rozdal pamětní medaile historikům a organizacím, které připomínají jejich památku.

1956: Krvavé události v Poznani

Pod titulkem Poznaň: Obnovuje se práce a klid se v nedělním vydání deníku Mladá fronta 1. července 1956 objevily informace o nepokojích v Poznani.

V úvodu zprávy převzaté z ČTK se uvádí: „Jak již bylo oznámeno, došlo 28. června v Poznani k vážným nepokojům a výtržnostem, vyprovokovaným imperialistickými agenty a reakčními živly. Organizátoři událostí využili některých nedostatků a hospodářských těžkostí ve Stalinově závodě a v několika jiných závodech.“

Ve zmíněném článku se dále píše, že provokatérům se podařilo dosáhnout v některých podnicích zastavení práce a vyvést část dělníků do ulic města, kde organizovaní provokatéři začali podněcovat k akcím proti lidové moci. Provokatéři podle této zprávy v Mladé frontě také vtrhli do místní věznice, z níž vypustili zločince, kteří se pak zúčastnili nepokojů.

Vzhledem k výjimečné situaci vyhlásily poznaňské úřady od 21. hodiny do čtyř ráno zákaz vycházení. Toto rozhodnutí se setkalo se souhlasem obyvatel města, kteří se rozešli do svých domovů. Ojedinělé pokusy výtržníků byly pak rychle zlikvidovány, psala Mladá fronta.

V textu deníku Československého svazu mládeže nechybí ani pro komunistickou propagandu typické věty o rozhořčeném odsouzení provokatérů ze strany pracujících v jiných polských městech. O desítkách mrtvých a stovkách zraněných demonstrantů není ale v textu ani zmínka.

Až o dva dny později přináší na straně čtyři Mladá fronta článek s názvem Poznaňská provokace ještě úže semkla polský lid, kde se v jeho úvodu píše o pohřbu obětí provokace organizované imperialistickou rozvědkou a reakčním domácím podzemím.

Článek je opět převzatý z ČTK a autor má na mysli pohřeb příslušníků bezpečnostních orgánů, kteří při potlačování revolty zahynuli. Mělo jich být asi osm. O desítkách zabitých demonstrantů opět ani slovo.

Poznaňské povstání bylo v podstatě odrazem politických změn, k nimž došlo v první polovině 50. let. Tou hlavní byla smrt sovětského diktátora Josifa Stalina a nová politika jeho nástupce Nikity Chruščova. V souvislosti s tím nastoupila v Polsku určitá liberalizace, kdy se veřejně poukazovalo na chyby a nedostatky panujícího systému.

©©

Bezprostřední příčinou vzpoury v Poznani byla těžká zásobovací situace, pokles mezd a také špatné fungování odborů. To vše vedlo ke stále narůstající nespokojenosti pracujících. Z tohoto důvodu se až 100 000 demonstrantů v ranních hodinách 28. června 1956 shromáždilo před budovou poznaňského městského úřadu, aby se domáhali svých nároků na změnu pracovní politiky, snížení cen a zvýšení mezd.

Zároveň protestující požadovali svobodné volby a nezávislost Polska. Později demonstrující vtrhli do místního vězení s cílem osvobodit vězně. V budově věznice se povstalcům dostaly do rukou zbraně. Část dělníků se snažila také vniknout do budovy Vojvodského úřadu bezpečnosti (Wojewódzki Urząd Bezpieczeństwa Publicznego), rozpoutala se však střelba mezi povstalci a příslušníky bezpečnosti.

Na rozkaz ministra obrany Konstantina Rokossovského zaútočily pak na město jednotky armády, čítající téměř deset tisíc vojáků, s více než třemi sty tanky. Pouliční boje trvaly až do 30. června. Poté následovaly soudní procesy, během nichž byli účastníci prezentováni jako výtržníci a pravý důvod povstání byl pochopitelně zamlčován.

Poznaňské povstání mělo zásadní vliv na přijetí reforem a změnu dosavadní politiky vládnoucí PSDS (komunistické strany), do jejíhož čela se dostal Wladyslaw Gomulka.

1968: Studentské protesty ve Varšavě

Počátkem roku 1968 spustili komunisté v Polsku mohutnou antisemitskou kampaň. Jejím důsledkem byla pak emigrace přibližně 20 tisíc lidí, tedy drtivé většiny zbytku poválečného polského židovského obyvatelstva. Mezi těmi, kdo nuceně odešli z Polska, byl i mezinárodně uznávaný sociolog Zygmunt Baumann.

Bezprostředním podnětem pro tzv. antisionistickou kampaň se staly rozsáhlé studentské nepokoje ve Varšavě a v dalších městech, které propukly po zákazu hry představitele polského romantismu Adama Mickiewicze Dziady (Slavnost mrtvých).

Křesťansky laděné drama bylo inscenováno s výrazně politickým podtextem. Při jeho posledním uvedení a následném potlesku vestoje se lidé vydali k soše básníka Mickiewicze. Policie pak tuto spontánní demonstraci násilně rozehnala.

Zmíněná událost vyvolala neklid na polských univerzitách. Počátkem března vydal Svaz spisovatelů prohlášení na podporu studentů a proti zákazu hry. Protestujícím studentům vyjádřilo podporu deset tisíc lidí shromážděním u Varšavské univerzity, kde protestující provolávali protivládní hesla a byly páleny prorežimní propagační tiskoviny.

Policie se pokoušela akci zlikvidovat slzným plynem, demonstranti ale unikli a zamířili k ústřednímu sídlu strany. To bylo tak důkladně chráněné policií, že k němu studenti nepronikli. Během několika dnů se hnutí rozšířilo po celé zemi a ve velkých městech jako Krakov, Lublin, Lodž, Vratislav se konaly protestní akce.

Jedna z nejznámějších postav polské opozice publicista a pozdější šéfredaktor prestižního deníku Gazeta wyborcza Adam Michnik byl během varšavských studentských nepokojů zatčen a odsouzen na tři roky nepodmíněně. O rok později byl na amnestii propuštěn.

O demonstracích polských vysokoškoláků na jaře 1968 referoval z Varšavy na stránkách tehdy nezávislých Literárních listů a týdeníku Reportér známý novinář z období „pražského jara“ Jiří Lederer, který byl komunisty za svou činnost v době „normalizace“ vězněn a později emigroval na Západ.

Jeden ze zakladatelů hnutí Solidarita a pozdější polský ministr zahraničních věcí nebo také liberální europoslanec Bronislaw Geremek říká, že „polské studentské protesty v roce 1968 byly čistě intelektuální záležitostí, jiné společenské skupiny, například dělníci, je nepodporovali. Ale když v roce 1980 požadovalo hnutí Solidarita větší společenskou svobodu, tak samozřejmě zahrnovala myšlenky z roku 1968 ve svých řadách.“

1970: Výbuch nespokojenosti na polském pobřeží

V podobném duchu, v jakém referovala Mladá fronta v roce 1956 o povstání v Poznani, psal deník Ústředního výboru KSČ Rudé právo v polovině prosince 1970 o protestech v Gdaňsku, Gdyni a Štětíně. Rudé právo tehdy informovalo o organizovaných skupinách provokatérů, chuligánů a kriminálních živlů, které rabovaly a vyvolaly násilnosti.

Během střetů stávkujících loďařů s policií a armádou bylo zabito nejméně 40 osob, další stovky byly vážně zraněny. Po asi třech dnech komunistický deník trochu zmírnil tón a začal přiznávat, že protestující tvořili z valné části nespokojení dělníci a další zaměstnanci loděnic, kteří se vzbouřili proti skokovému zdražení masa a dalších potravin, jež navíc přišlo těsně před Vánocemi.

Stejně jako o čtrnáct let dříve, demonstranti na polském pobřeží požadovali rovněž svobodu shromažďování, nezávislý tisk a další demokratická práva. Výbuch nespokojenosti v polských přístavech vedl nakonec k pádu stranického šéfa Wladyslava Gomulky a jeho nahrazení liberálnějším Edwardem Gierkem.

Moje osobní vzpomínka na polské události z prosince roku 1970 se váže k asi půlhodinovému školení či debatě s jakousi soudružkou z městského výboru KSČ v Bruntále, kde jsem tehdy na internátu střední průmyslové školy pracoval. Strana chtěla vysvětlit studentům, co se vlastně v sousedním Polsku stalo.

Pěstěná čtyřicátnice začala středoškolákům zeširoka vysvětlovat, jak v roce 1968 hrozilo v Československu krveprolití. Po upozornění, že si přišli poslechnout informace o událostech v Polsku, stranická školitelka začala hovořit o velké tragédii, která vedla ke kontrarevolučnímu teroru.

S kolegou Zdeňkem Házou, který tehdy na průmyslovce učil, jsme pak vyjádřili podiv nad tím, že jeden den Rudé právo píše o kriminálních živlech a o tři dny později o nespokojených pracujících. Soudružka zopakovala svá slova o strašné tragédii. Zdůraznila přitom, že situace v Polsku je jiná než u nás.

Málem se rozplakala, když vysvětlovala, že v Polsku má velký vliv katolická církev a mnoho lidí je stále zaměřeno protisovětsky. Pak raději školení opustila s tím, že má ještě další důležitou práci.

Papež Jan Pavel II a Solidarnosć

Rozsáhlé dělnické nepokoje v Gdaňsku a v dalších městech polského pobřeží v roce 1970 byly předzvěstí vzniku nezávislé odborové organizace Solidarita o deset let později.

©©

Mezitím ale polská společnost prošla dalšími etapami, mezi něž patřil například vznik Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR), který se velmi aktivně zasazoval o propuštění vězněných dělnických aktivistů a vůbec zastavení represí. Na činnosti Výboru na obranu dělníků se mj. podílel známý opoziční činitel a pozdější poradce Lecha Walesy Jacek Kuroń

V 70. letech došlo k v řadě měst k dalším protestům. Mimořádně důležitou roli v demontáži komunismu v Polsku a v jiných zemích východní a střední Evropy sehrála volba Karola Wojtyly papežem v roce 1978. První návštěva Jana Pavla II. v jeho rodné zemi znamenala velké posílení sebedůvěry Poláků.

Ve Varšavě vítalo 2. června 1979 papeže milion nadšených lidí z celého Polska. Když 14. srpna 1980 začala stávka v gdaňských loděnicích, kteří pod vedením elektrikáře Lecha Wałęsy usilovali o založení na komunistickém režimu nezávislých odborů, umístili stávkující na brány závodu vedle hesel rovněž obrázky Černé Madony čenstochovské a portréty papeže Jana Pavla.

O týden později se papež s polskými poutníky ve Vatikánu modlil: „Pane, pomoz tomuto lidu a chraň ho před zlobou a vším nebezpečím.“